Renesance běhu, tentokrát však již bez antilop | E15.cz

Renesance běhu, tentokrát však již bez antilop

Renesance běhu, tentokrát však již bez antilop
ZDROJ: www.pbfr.cz
24. května 2015 • 19:00
K fanouškům běhu patřil už Ramses II. Dnes je každé ráno už od svítání vidět ženy i muže v šortkách a s čelenkami na hlavě, s poskakujícími culíky a v teniskách hrajících všemi barvami. Zdá se, že skalní fandy jednoho z nejrozšířenějších sportů neodradí vedro, ani mráz. Přitom jde často o sport bolestivý, vyžadující mnoho přemlouvání a trpělivosti. Lidé se běhu ale věnují už tisíce let a zdá se, že se ho jen tak nevzdají.

„Když jsem se v neděli ráno chystal v teniskách a kraťasech za deště ven, zeptal se můj syn, kam jdu. Řekl jsem mu, že běhat. Zeptal se, proč. Jsou mu teprve tři, ale byla to velice dobrá otázka“, píše na svém běžeckém blogu Adharanand Finn.

Autor knihy Běhání s Keňany tvrdí, že na běhu není vlastně vůbec nic logického. Je to náročné a člověk nakonec stejně skončí tam, kde začal. Vstávat o víkendu brzy ráno z teplé postele a jít se proběhnout do chladu a deště se může mnoha lidem jevit jako jedna z nejbláznivějších věcí na světě.

Přesto se dá v běhu najít i ta špetka logiky, kterou v něm Finn postrádá. Ta se objevuje už v evoluční teorii, která se snaží ve všech lidských schopnostech najít nějaké praktické využití. Podle ní lidem už od pravěku běh pomáhal při lovení zvěře.

Člověk je totiž díky své fyzické konstituci nejlepším vytrvalostním běžcem planety. Tělo se ochlazuje po celé své ploše, a tím pádem dokáže vydržet o hodně déle, než ta nejrychlejší zvířata. Zatímco takový gepard má k chlazení jen jazyk, a tak se velice rychle vyčerpá, může člověk uběhnout i přes sto kilometrů. Je to, jako kdybychom srovnávali Usaina Bolta s Emilem Zátopkem.

Dokážeme ještě dohonit antilopu?

Tuto skutečnost doprovází i historka kolující o keňském běžci Miku Bottovi. Když se vrátil jako vítěz Her Commonwealthu v roce 1978 do rodné vesnice, jeho přítel mu sdělil: „To je dobře, že jsi vyhrál, ale dokážeš ještě pořád dohonit antilopu?“

Dnes už ale antilopy většina z nás nehoní, a tak zůstává otázkou, proč jsme se běhu jakožto vyčerpávajícího evolučního zvyku nevzdali. Důvodů je mnoho, jak zdravotních, tak i psychologických.

Lubor Goláň, kardiolog z 1. LF v Praze, je velkým stoupencem pravidelného běhání. Doporučuje ho i svým pacientům. „Běhání má obrovský vliv jak na fyzickou kondici, tak na psychiku člověka“, vysvětluje. „Jednak slouží jako prevence kardiovaskulárních onemocnění a vysokého tlaku, a jednak funguje skvěle i na psychické problémy, zejména deprese, díky zvýšenému vylučování endorfinů.“

Utéct před psem

Samotní psychologové se rovněž zajímají o důvody, proč je tento sport mezi lidmi tak oblíbený. Psychoterapeut z Fullerovy Akademie v Californii Ryan Howes je sám vášnivým běžcem. Každý rok vyjíždí s přáteli na náročný běh do hor centrálního Idaha.

To ho vedlo k vyvinutí tří hlavních motivátorů člověka k běhu. Ve článku pro Psychology Today je nazval „pronásledování psem“, „dosažení cíle“ a „radost“. Třetí motivátor je docela jasný a pojí se s již dříve zmiňovanými endorfiny. Běh a jakýkoliv sport prostě člověku zlepšuje náladu už jen díky změněným hormonálním hladinám. Pohyb na čerstvém vzduchu tento efekt ještě umocňuje.

Druhý důvod také mluví sám za sebe. Člověk se snaží dosahovat různých cílů, které jsou důležité pro jeho spokojenost. Zato první důvod, a to „pronásledování psem“, je podle Howese v dnešní době obzvláště viditelný. Jedná se o strach. Lidé se bojí různých nemocí, bojí se vrásek, bojí se, že budou tlustí, anebo že prostě nezapadnou do trendu. A tak běhají. Protože kdo běhá, je zdravý a dobře vypadá. Ale hlavně je „in“.

Podle pravidelných běžců existuje ale o hodně silnější důvod než jen to, že je běh udržuje ve fyzické kondici a vyplavuje endorfiny. Christopher McDougall, autor knihy Zrozen k běhu, píše, že běh je také o hře.

V rozhovoru pro britský list The Guardian tvrdí, že se právě na zábavu často při běhu zapomíná. Lidé potřebují poslouchat hudbu anebo se dívat na filmy na běhacích strojích, protože samotný běh je pro ně nudou. „Jedna z nejhorších věcí na běhu dnes je to, že ho lidé berou už jen jako soutěž, a už ho nepovažují za hru“, říká.

Ať už si hrajeme, utíkáme před psem nebo před kily navíc, či se snažíme porazit čas kamaráda, je běh sport s nejdelší historií. Thor Gotaas, autor knihy o historii běhu, například líčí zvyk egyptského krále Ramsese II. Ten podle pramenů každých několik let běhával dlouhé tratě, aby dokázal svou udatnost poddaným. Tento zvyk si prý udržel až do svých devadesáti. V osmnáctém století v Anglii zas podle něj byly populární tzv. „nahaté běhy“. V nich běželi muži i ženy zvlášť, ale, jak napovídá název, zcela bez oblečení.

Autor: Barbora Goláňová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!