Kolik inteligencí máš, tolikrát jsi člověkem? | E15.cz

Kolik inteligencí máš, tolikrát jsi člověkem?

Kolik inteligencí máš, tolikrát jsi člověkem?
ZDROJ: VTM
23. května 2015 • 20:43
Howard Gardner byl obyčejný psycholog. Dokud se nerozhodl, že převrátí naruby jeden ze základních pojmů ve svém vlastním oboru – inteligenci. Gardner dlouhou dobu pracoval s lidmi po mozkových úrazech nebo s postiženími a zároveň výjimečně nadanými dětmi.

Při své práci Gardner zpozoroval, že přestože někteří jedinci vynikají v jedné oblasti, v ostatních mohou být naprosto průměrní, či v nich dokonce zaostávat. A naopak: přestože někteří lidé v jisté oblasti naprosto zaostávají, v jiné zas mohou být výjimeční. Právě tento postřeh dovedl Gardnera k revizi dosavadních teorií o inteligenci. Ať už se jednalo o Binetův inteligenční kvocient, Piagetovu teorii o vývoji inteligence, či Spearmanovu teorii obecné inteligence. Všechno mělo být úplně jinak.

Gardner se rozhodl, že vyvine teorii vlastní, a to takovou, která by odpovídala jeho zkušenostem. Podle Gardnera má totiž člověk osm (původně) různých sfér inteligencí – logickou, lingvistickou, hudební, interpersonální, intrapersonální, prostorovou, kinestetickou (pohybovou) a naturalistickou. Proto když dáte výbornému hudebníkovi těžký matematický úkol, nečekejte, že ho nutně vyřeší, a když dáte primabaleríně Moskevského baletu za úkol napsat báseň, nebuďte překvapení, pokud to nedokáže.

Nic takového, jako je obecná inteligence, totiž neexistuje, tvrdí Gardner, a jednotlivé inteligenční sféry na sebe nejsou nijak významně navázány. Zároveň však tvrdí, že je možné mít vyvinutých více sfér inteligence najednou, ale je také samozřejmě možné mít vyvinutou pouze jednu a v ostatních být hluboce podprůměrný.

Být průměrným géniem

Tato teorie je pro člověka podobně atraktivní, jako tvrzení, že Einstein propadal z matematiky. Říká totiž, že nemusíte zoufat, když se trápíte i se sebemenším logickým úkolem, protože možná z vás přeci jen bude génius.

Říká také, že i když se nezdáte být výjimečnými ani v jedné z osmi sfér, problém třeba bude v tom, že k vám ve škole špatně přistupovali. Například že do vás znalosti „hustili“ pouze verbálně, přičemž kdyby vám znázornili problém v prostoru, možná byste právě vy byli příštím Einsteinem.

Takové tvrzení přineslo převrat pro pedagogy. Dělali doposud všechno špatně? Soustředili se jen na jednu sféru inteligence a ignorovali ty ostatní? Mají překopat své učební plány? Mnoho novodobých vzdělávacích institucí se podle Gardnerovy teorie začalo řídit. Staví na principu individualizace výuky, která má dát průchod právě té oblasti, ve které je ten který člověk nejsilnější.

Několik studií, které se soustředily na využití Gardnerova přístupu, zdokumentovalo pozitivní výsledky. Jakmile dali učitelé dětem možnost naučit se látku cestou jim nejbližší, zpozorovali vývoj i v těch studentech, kterým doposud jejich předmět nešel.

Například Brenda Hooperová a Pamela Hurryová z Edge Hill College of Higher Education ve své studii vykreslily příběh žáka, kterému nikdy nešly přírodní vědy, ale vynikal v literatuře a divadle. Jakmile mu byl dán prostor natočit o probírané látce video a odprezentovat ho, jeho výsledky se výrazně zlepšily. A nejen to: znalosti takto nabyté prokázal i po delší časové prodlevě.

Teorie mnohačetných inteligencí začíná být přitom aplikovaná i v Česku. Stala se například součástí projektu “Učení na míru” společnosti Scio, který má pomoci učitelům soustředit výuku na jedince a na různorodost aktivit. Je přitom paradoxní, že společnost Scio působí nejen jako průkopník moderních učebních technik, ale také například organizuje testování středoškoláků formou tzv. Scio testů.

Tento fakt jen prokazuje, že koncept všeobecné inteligence a testy tohoto typu stále zastávají důležité místo v (nejen v českém) vzdělávacím systému, a jak ukazují empirické studie, existují pro to relevantní důvody.

Když se teorie neprokáže

Nyní je totiž třeba poukázat i na druhou stranu mince. Gardnerova teorie sice působí optimisticky a inovativně, ale zas tak růžové to s ní bohužel není. Zdá se totiž, že se dlouhodobě podceňuje jeden její aspekt – empirické důkazy.

Přes pozitivní výsledky některých případů, kupříkladu těch, které jsme představili výše, většina studií, které se snažily prokázat existenci oddělených sfér inteligence, selhaly. Většina těchto “inteligenčních domén” totiž mezi sebou vykazovala významné korelace, což znamená, že spolu do značné míry souvisí a nejsou vůbec tak nezávislé, jak se Gardner domnívá.

Co tyto dvě skupiny spojovalo? Skutečnost, že jejich mozek zdánlivě vykazuje abnormality. V prvním případě se jednalo o selhání některé mozkové oblasti a o její následné fungování, v druhém případě šlo o výjimečné fungování některého mozkového centra, které z jedince dělalo génia.

Co tyto dvě skupiny spojovalo? Skutečnost, že jejich mozek zdánlivě vykazuje abnormality. V prvním případě se jednalo o selhání některé mozkové oblasti a o její následné fungování, v druhém případě šlo o výjimečné fungování některého mozkového centra, které z jedince dělalo génia.

V těchto studiích byla také prokázána existence “g”, tedy faktoru obecné inteligence, jak jej nazval Spearman. Tyto testy přitom inkorporovaly Gardnerovy techniky, tedy techniky pozorování, vizualizace a aktivit, nejen tradiční přístup testů typu “tužka, papír a šedesát minut”.

Sám Gardner argumentuje, že jeho teorie není postavena na empirických důkazech, ale na vývojových a biologických teoriích, protože vhodné empirické metody pro prokázání jeho teorie ještě nebyly vyvinuty. To se ale nezdá jako dostatečné opodstatnění pro zbytek vědeckého světa.

A tak to přeci jen vypadá, že moderní vzdělávací metody staví z velké části na domněnkách založených na zkušenostech profesora z Harvardu. A i když je Harvard prestižní instituce, stále to nicméně neznamená, že rozdává patent na rozum.

Co je ale evidentně důležité si odnést, je ponaučení, že ne každá teorie musí být správná, aby byla přínosná. Gardner možná nezvolil nejšťastnější termín, když nazval svoje dílo „prací o inteligenci“: mohl se kupříkladu bavit o schopnostech nebo talentech a všichni by asi zůstali klidní. Rozhodně se mu ale podařilo rozvířit vody vzdělávání a změnit pohled na systém výuky. Podařilo se mu zdůraznit, že každý člověk přemýšlí jinak, a tudíž že každý žák či žákyně potřebuje individuální přístup.

Moderní vzdělávací instituce, jako například Waldorfské školy, si tento systém individualizované výuky nemohou vynachválit jak co do efektivity, tak do nadšení žáků. Ve výsledku to tudíž vypadá tak, že přínosem byla spíše diskuze, kterou Gardner otevřel, než jeho teorie samotná.

Autor: Barbora Goláňová
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!