Jak politika ovlivňuje naši inteligenci a naše IQ zase politiku? | E15.cz

Jak politika ovlivňuje naši inteligenci a naše IQ zase politiku?

Jak politika ovlivňuje naši inteligenci a naše IQ zase politiku?
Miroslav Kalousek (ilustrační foto)
• 
ZDROJ: E15

Barbora Goláňová

Podle čeho a na základě jakých vlivů formujeme svá politická stanoviska, pokud vůbec nějaká zastáváme? Jako nejdůležitější faktor je obecně vnímáno vzdělání, ale můžeme mluvit i o inteligenci nebo o příjmové kategorii, do které spadají naši rodiče a později my sami. Jak přesně však tyto vlivy determinují naši politickou orientaci? Na to se společně s TST zaměříme v následujícím článku.

Nad touto části vědecké disciplíny zvané Theory of political behavior si mnozí sociologové či politologové lámou hlavu již od začátku dvacátého století. Největší rozvoj obor zaznamenal v padesátých letech, kdy se mnoho vědců (v přední linii například se slavným německým filosofem Theodorem Adornem) snažilo rekapitulovat příčiny a vlivy vyskytující se za obou světových válek.

Anglický psycholog a jeden z průkopníků výzkumu inteligence, Godfrey Thomson, který se k tématu vyjádřil jako jeden z prvních, zastával názor, že inteligence může posunout civilizaci jak v kulturním, tak etickém či politickém vývoji. V polovině třicátých let potom prohlásil, že totalitní ideologie (v té době především vzrůstající fašismus), diktátorské režimy a války mohou výrazně snižovat inteligenční průměr společností daných zemí a v návaznosti na to potlačovat jejich prosperitu a rozkvět tím, že jednoduše odstraní nejinteligentnější patra společnosti ze státu. Jak vizionářsky se ještě před 2. světovou válkou a vzestupem sovětského svazu přiblížil pravdě, jistě posoudí čtenář sám.

Špatné nutriční hodnoty a naše inteligenční vyspělost

Můžeme napovědět třeba faktem, který udává, že v zemích sevřených v komunistických režimech, kterými jsou či byly Sovětský svaz, Čína nebo Kambodža, populační inteligenční kapitál utrpěl obrovské ztráty. Americký akademik John Glad, specialista na politiku a literaturu exilu, ve své studii z roku 1998 udává, že kvůli politice Sovětského svazu, následným emigracím, ale také politickým vraždám, přišly členské socialistické republiky o celých šest procent lidí s IQ vyšším než 130. Také z Německé demokratické republiky odešlo podle známých údajů až padesát procent všech příslušníků vědeckých a intelektuálních elit.

Podle dalších sociologů měla značný vliv také negativní činnost totalitních režimů v oblasti množství i kvality poskytované sociální, zdravotní (mimochodem byly zmiňovány i nesprávné nutriční hodnoty stravy v zemích sovětského bloku) a vzdělávací péče. V postižených zemích tak nebylo vytvořeno optimální prostředí pro rozvoj myšlenkových schopností již v nízkém věku, a tak se inteligenční potenciál společnosti snižoval.

Demokracie vyžaduje inteligenci

A s touto nevýhodou, jak někdy sami z vlastní zkušenosti pociťujeme, se některé post-komunistické země musí vyrovnávat dodnes. Tatu Vanhanen, emeritní profesor politických věd na finské University of Tampere (a otec finského expremiéra), ve své studii z roku 2009 uvedl hypotézu, že k tomu, aby demokracie byla opravdu funkční a efektivní, musí být občané inteligentní, vzdělaní a racionálně uvažující, přičemž druhé dva předpoklady vlastně vychází z prvního. Inteligence a z ní pramenící kompetence porovnávání a vyhodnocování informací a náhledů je jedinou cestou k vytvoření osobních stanovisek a k opravdu soudnému politickému rozhodování.

Tento předpoklad potvrzuje i britská studie zaměřující se na to, jak inteligence a intelektuální prostředí v dětství ovlivňuje politický světonázor v dospělosti. Ta ukázala, že inteligenčně vyspělejší děti se následně více zajímají o politické dění, častěji docházejí k volbám a více se angažují v různých peticích či demonstracích. Navíc spějí k liberálnějším hodnotám a jsou otevřeni novým myšlenkám, jsou odolnější vůči politickým, ale třeba i náboženským dogmatům a tradičním autoritám obecně.

Jaké IQ mají američtí prezidenti?

Zkoumání vztahů mezi politickou orientací společnosti a inteligencí jejích příslušníků však nezůstává pouze u občanů, jakožto voličů, kteří do politického uspořádání země zasahují pouze nepřímo, ale obrací se i k přímým účastníkům rozhodování – vládnoucí vrstvě. Podle studie kalifornského profesora D. K. Simontona z roku 2006, ve které se zabýval myšlenkovými schopnostmi, měla míra intelektuální brilantnosti a hodnota IQ citelný pozitivní vliv na kvalitu výkonu amerických prezidentů.

Na základě výzkumu historických materiálů s využitím psychologických metod ze srovnání nejlépe vyšel třetí americký prezident (1801–1809) a autor americké Deklarace nezávislosti Thomas Jefferson, nejhoršího výsledku potom dosáhl Warren G. Harding, 23. prezident USA, vládnoucí pouhé dva roky na začátku dvacátých let. Další studie tuto tezi potvrzují a dodávají, že čím inteligentnější a vzdělanější a tedy schopnější jsou politické elity země, tím více vzrůstá inteligenční kapacita společnosti.

Chytří napravo, hloupí nalevo. Nebo ne?

To, jak inteligence určuje naši politickou orientaci, jsme již probádali. Jaký konkrétní vliv ale má? Podle velké části vědců v čele s Adornem jsou politické názory, které vnímáme jako neetické (jako je fašismus, zastávání autoritativních režimů atd.) silně propojeny s agresivní strukturou charakteru, která je specifická především pro zastánce náhledů „pravého křídla“. Další sociologové se k této tezi přidávají, ale zdůrazňují, že stejně tak autoritativní osobnosti inklinují k podobně neetickým radikálním levicovým názorům.

Takovéto povahové vlastnosti ale ještě nestanovují nízké inteligenční hodnoty. Ty však mají velice podobný dopad. Podle studie dánského psychologa Helmutha Nyborga lidé s nízkým IQ, vedoucím k přijímání dogmatismu a politické rigiditě, projevují náklonnost ke krajním stanoviskům; jejich inteligence však nemá žádný vliv na to, zda inklinují k levicovým či pravicovým ideálům. Jiný názor byl publikován loni v článku českého internetového periodika Britské listy (často považovaného za levicové). „Pravičáci jsou méně inteligentní než levičáci, zjistila studie“, hlásal titulek článku, ve kterém se však často zaměňují konzervativní pravicová stanoviska s extrémistickými – například homofobními – názory.

Autor: Barbora Goláňová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!