Zastaňte se oběti, neoslovujte útočníka, radí při rasistickém útoku odbornice na extremismus Scharnetzky | E15.cz

Zastaňte se oběti, neoslovujte útočníka, radí při rasistickém útoku odbornice na extremismus Scharnetzky

Karolína Kašparová

Agnes Scharnetzky pracuje pro německou organizaci Mobile Beratung gegen Rechtsextremismus (Mobilní poradna proti pravicovému extremismu) a v rámci Barcampu v Pardubicích vedla workshop zaměřený na mobilizaci proti pravicovému extremismu. Lidé, kteří se stanou svědkem rasistického útoku, by měli podle ní spíše podpořit oběť než konfrontovat útočníka. „V situaci, kdy se něco takového děje někomu jinému, se my sami ocitneme třeba jednou, ale musíme si uvědomit, že oběti těchto útoků dost pravděpodobně takové chvilky zažívají častěji. Pokud nějak zareagujeme, ukážeme tím oběti útoku, že to ostatním lidem není jedno,“ tvrdí Scharnetzky. Odmítá také představu „vnucené politické korektnosti“ s poznámkou, že rasistické či sexistické poznámky jsou samy o sobě za hranicí slušného chování. 

V čem přesně spočívá vaše práce?

Naše sdružení radí různým jiným institucím a osobám, které se nějak potýkají s pravicovým extremismem a extrémně pravicovým populismem. Opakovaně spolupracujeme například se školami, různými spolky nebo také se zástupci měst a obcí. Nepracujeme přímo s pravicovými extremisty, to dělají jiné organizace, ale monitorujeme extrémně pravicovou scénu, jaké fenomény, lidé a témata se tam vyskytují. Neposkytujeme však žádné konzultace lidem, kteří chtějí z extrémně pravicové scény vystoupit, na to existují jiné instituce.

Jakub Čech: Občanské iniciativy a fungující strany jsou základem demokracie

Mnoho Čechů a Češek má pocit, že se na ně ze Západu valí vlna „politické korektnosti“ v podobě lidí, kteří to s bojem proti rasismu přehání a kteří jim chtějí nakazovat, jak mají mluvit, myslet a jednat. Tento názor sdílí i náš současný a bývalý prezident. Proč je důležité upozorňovat i na ne tak zjevné projevy rasismu, jako je třeba tykání lidem vietnamského původu?

Nemyslím si, že je to o tom, co se říct smí a nesmí. Jakožto civilizovaní lidé si přece všichni chceme projevovat slušnost a navzájem se neurážet. Nemůžu jednoduše tykat dospělým lidem, které neznám. Slušnost se netýká jen lidí s odlišnou barvou pleti nebo s odlišným původem, ale třeba i situace, kdy jednatel řekne své asistence, ať si vezme košili s velkým výstřihem, aby dostali nějakou zakázku. Týká se to mnoha situací v našem životě.

V roce 1945 jsme si republiku vymetli od jinakosti, říká ředitelka Antikomplexu

Pokud vidím, že někdo z mých přátel nebo příbuzných mluví rasisticky nebo neslušně, jak ho mám konfrontovat tak, aby to nebylo kontraproduktivní? Aby si nezačal stěžovat, že jsem moc přecitlivělá a že on nebo ona si přece může říkat, co chce?

Myslím, že má smysl vyjádřit své pocity a vysvětlit, co to ve mně vyvolává. Může to být například vysvětlení, proč taková řeč ubližuje. Je důležité zdůraznit, že mluvčího nějak respektuji, ale také vůči němu mohu vyjádřit zklamání, říct mu: „Já jsem tady a taková slova se mi nelíbí. Myslím, že jsi fajn člověk, a to, že se takhle vyjadřuješ, mě docela překvapuje, nebo i šokuje.“

Zuzana Pilzová: Na uprchlíky máme často vyšší nároky než sami na sebe

Jak reagovat na rasistický nebo xenofobní – ať už fyzický či slovní – útok ve veřejném prostoru? Proč je potřeba to udělat?

V situaci, kdy se něco takového děje někomu jinému, se ocitneme my sami možná jen jednou, ale musíme si uvědomit, že oběti těchto útoků dost pravděpodobně takové chvilky zažívají častěji. Pokud tedy nějak zareagujeme, ukážeme tím oběti útoku, že to ostatním lidem není jedno. Oběť uvidí, že tu existují lidé, které tyto věci zajímají, a že se o tom mluví.

Neoslovujte útočníka, vždy je důležité posílit oběť, třeba jí říct: „Jsem tu pro vás, potřebujete pomoct? Mohu něco udělat?“ V extrémních případech můžete i nabídnout, že zavoláte policii. Také můžete začít oslovovat ostatní lidi okolo, ptát se jich, zda si myslí, že je takovéto chování v pořádku, vyzvat je, aby vám pomohli zasáhnout.

Na workshopu jste říkala, že u některých lidí je statisticky pravděpodobnější, že budou sympatizovat s pravicovým extremismem. Je to otázka ekonomické situace, původu nebo toho, jaké má člověk přátele. Nenaznačujeme tím ale, že lidé nejsou zodpovědní ze svůj extremismus? Nesvádí to k řečem ve smyslu „když on je z hrozné rodiny, chytil se špatných kamarádů, nikdy neměl žádnou perspektivu a pak už to bylo vlastně dané“?

Objevuje se teze, že například mladí muži, kteří nemají perspektivu dobrého života, jsou náchylnější k tomu, že když přijde někdo nový, kdo jim dle jejich názoru sebral i ten maličký kousek perspektivy, který jim ještě zbývá, začnou se vůči němu chovat agresivně. Lidé, kteří se uchylují k útokům, jsou za své chování naprosto plně zodpovědní, zároveň si ale myslím, že je třeba lidem bez perspektivy poskytovat nějakou podporu či pomoc, žádají-li o ni. Ona ta korelace mezi extremismem a negativními společenskými a ekonomickými jevy v životě člověka skutečně existuje. Rozhodně ale nemůžeme říct, že člověk, který je nevzdělaný, vydělává málo a bydlí na venkově, bude automaticky pravicový extremista. To platí i obráceně – na univerzitách je spoustu mladých a vzdělaných lidí, kteří mají extremistické postoje.

Kde se takové postoje u vzdělaných lidí berou?

Někteří dobře vzdělaní lidé mohou dojít k tomu, že jsou „něco lepšího“. Vysokoškolští studenti mají jistá privilegia, mají více práv a myslí si, že to není náhoda, že je mají. Ano, vzdělaní lidé přirozeně mají privilegia, mají i větší moc, peníze a kontakty a znamená to, že vysokoškolští studenti už jsou na této cestě stát se velmi úspěšnými. Ti, kteří začnou tíhnout k extrémní pravici, si říkají: „To, co mám, to je pouze moje, na to mám nárok, ale ostatní na to nárok nemají.“ Začnou to vidět tak, že ti znevýhodnění si za svou situaci mohou sami, a to, co mají studenti, si právem nezaslouží.

Jaké výsledky činnost Mobilní poradny proti pravicovému extremismu má?

Co potřebujeme, je vést kultivovanou diskuzi ve spolcích, na školách, na regionální úrovni. Všechno má svůj specifický vývoj. Já jsem předtím pracovala v jiné organizaci ve městě, kde tohle chybělo, a bylo důležité počítat s tím, že vývoj neproběhne ze dne na den a pak už bude všechno vyřešené. Musíme dávat pozor na to, aby si nikdo nepřipadal vyloučený nebo nevyslyšený. Je třeba pracovat na demokratické kultuře, etablovat občansky aktivní stát, ukázat mladým lidem, že když se spojí, mohou něco změnit.

S prokazatelnými výsledky je to obtížné, ale můžeme to vzít obráceně – kdyby tyto programy neexistovaly, tak by pravicově extremistických názorů mohlo být mnohem víc, jelikož by lidé měli pocit, že nemohou vést diskuzi a že je nikdo neposlouchá.

Německo, konkrétně bývalé Západní Německo, má zkušenost i s levicovým extremismem a terorismem. V posledních letech se zase mluví o extremismu náboženském a o teroristických útocích s ním spojených. Je v nějakém ohledu prevence proti všem třem extremismům stejná?

Pravicový extremismus je úplně jiný než levicový. Ten takzvaný levicový extremismus momentálně v Německu nepředstavuje téměř žádný problém. Od konce útoků RAF vinou levicového extremismu nezemřeli žádní lidé. Myslím, že kvalitativní rozdíl mezi levicovým a pravicovým extremismem spočívá v tom, že základem ideologie pravicového extremismu je, že si lidé nejsou rovni, kdežto u levicového se jedná o to, jak je organizovaná moc a distribuováno bohatství.

Co se týče náboženského extremismu, ten stojí zase na jiném dogmatu, je to úplně jiné zkoumání, v oblasti prevence se jedná o úplně jiné lidi. Je důležité, že se s lidmi, kteří jsou k tomu náchylní, mluví. Jejich souvěrci jim musí ukázat, že extremismus není jedinou možnou cestou, že není pravda, že musí někoho zabíjet, aby byli skutečnými muslimy. Že mohou být muslimy a zároveň i humanisty.

Myslím si, že důvod náboženského extremismu je dost podobný pravicovému, tedy že má člověk obavy, že je málo mužský, že vůči němu ostatní nemají úctu, že ho okolí přehlíží, nebere a nikdy nepřijme.

V Česku se někdy pravicový extremismus marginalizuje a naopak se zdůrazňuje extremismus spojený s islámem. S tím jsme se mohli setkat i ve výrocích amerického prezidenta Trumpa, který se podle CNN dostatečně nevymezil vůči neonacistům, kteří pochodovali v americkém Charlottesville. Setkáváte se s těmito názory v Německu? Jak na ně reagujete?

Pro mě je velmi těžké tyto dvě věci srovnávat. Podle mě je extremismus vždy problém nehledě na to, zda extremismus ublíží jedné osobě či stovce, protože v jeho důsledku jsou vždycky nějací lidé ponižováni, napadáni nebo dokonce zabiti.

Myslím si, že každá forma extremismu je špatná a že není dobré říkat, že třeba islámský extremismus je ten nejhorší a ty ostatní nemáme řešit. To celou situaci ještě zhoršuje, protože posiluje pocit toho, že všichni muslimové mají extremistické názory. Já si myslím, že je vždy třeba argumentovat z hlediska humanismu, se kterým žádná forma extremismu není slučitelná, to znamená jednat a mluvit s určitou úctou ke všem lidem, nehledě na jejich přesvědčení, životní styl či náboženství – dokud uznávají, že máme všichni stejná práva.

Na začátku jste říkala, že se zabýváte i extrémně pravicovým populismem. Jak moc velký problém je, když se extrémně pravicové názory začnou objevovat ve veřejné diskuzi nebo mezi politiky?

V Německu už lze v konkrétních případech vnímat, že se posouvá hranice toho, co lidé říkají v médiích. Nikdo to zatím nepovažuje za problém a nic s tím nedělá. Myslím, že všichni lidé se musí dohromady ozvat a naznačit, že tyto věci jsou nepřijatelné. To se ale neděje, protože se argumentuje tím, že v demokratické diskuzi je třeba dávat prostor všem a mluvit o citlivých tématech.

Mám jeden konkrétní příklad – o kolik víc se momentálně veřejně rozebírá právo na azyl, o tolik jsou silnější snahy ho omezit. To je pro mě nepřijatelné, protože to jde jak proti konceptu lidských práv, tak proti Ženevským konvencím. Že se dnes mluví o tom, zda by toto právo vůbec mělo existovat, může vést i k tomu, že se skutečně omezí. O lidských právech přece není možné takto polemizovat.

Na jednu stranu jste říkala, že je třeba každého vyslechnout, ale na druhou stranu považujete za nepřijatelné, aby někdo třeba v televizi zpochybňoval právo na život. Není v tom rozpor?

Myslím, že bychom měli vždy zbystřit, když nám někdo říká: „Mám pocit, že mě nikdo nebere na vědomí. Připadá mi, že když řeknu svůj názor, nikdo mě neposlouchá. Politici jednají způsobem, který vůbec není v mém zájmu.“ V tomto případě bychom měli poslouchat a ptát se, v čem konkrétně je problém a co by se mělo změnit, aby ten člověk už tento pocit neměl.

Pokud ale řekne, že to je kvůli tomu, že do Německa chodí všichni uprchlíci, pak se ptám: „Je to skutečně pravda, která se zakládá na faktech? Co přesně tobě politici vzali v důsledku toho, že sem přicházejí uprchlíci?“ Velmi často se pak ukáže, že tyto dvě věci spolu nesouvisí. Že je tu ekonomická politika, kterou má stát nastavenou už dvacet let a která vedla ke špatné situaci tohoto člověka, a za druhé, že je tu uprchlická krize v roce 2015, za kterou Německo převzalo zodpovědnost.

Pokud mám strach z toho, že se v mé zemi stávají extrémně pravicové názory politickým mainstreamem a že je společnost začíná považovat za legitimní, můžu s tím jako studentka něco udělat?

Je důležité, že se ozývají nejen ti, kteří mají z této situace strach a mají pocit, že se zhoršuje, což je teď v Německu někdy i právem, ale i ti, kteří zdůrazňují, že se děje spousta rozmanitých pozitivních věcí. Musíme připomínat, co vše dobrého přineslo naplnění evropské myšlenky. Existuje například organizace Pulse of Europe, nevím, zda ji v Česku také máte, která chce tyto úžasné úspěchy rozvíjet. Další věc je pomáhat těm, na které se nenávist zaměřuje, podpořit je a nabídnout jim pomoct.

Problém je, že si lidé často neuvědomují, jaká práva vlastně mají. V Německu kontinuálně klesá volební účast i počet lidí, kteří jsou členy nějaké politické strany. Já si myslím, že by lidé naopak měli svých práv naplno využívat, angažovat se a uvědomit si, že mohou něco změnit.

Marek Hrubec: Potřebujeme dlouhodobě investovat do humanitních a sociálních věd, aby nedocházelo k humanitárním katastrofám

Autor: Karolína Kašparová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!