Vít Klusák: Konzumerismus u nás dospěl tak daleko, že politici se propagují obdobně jako vložky | E15.cz

Vít Klusák: Konzumerismus u nás dospěl tak daleko, že politici se propagují obdobně jako vložky

18. dubna 2017 • 18:00

„Internet je plný balastu a nesmyslů, ale demokratizoval možnost přístupu k informacím a přiblížil mladé lidí k aktuálnímu dění. Já moc na to zhoršování všeho nevěřím. Lidé jsou stále stejní, jen se tolik nečučí na televizi, ale do mobilu,“ říká Vít Klusák. Mezi nejviditelnější projekty tohoto režiséra, který vedle natáčení vyučuje také na pražské FAMU, patří série autorských dokumentů pro Českou televizi – Český žurnál, několik řad legendárního pořadu Ano, šéfe! pro televizi Prima, dokument Matrix AB a právě dokončovaný celovečerní portrét něžného neonacisty – Svět podle Daliborka. Ve svých filmech se systematicky vrací k třecím plochám mezi tvorbou a společností.

Proč jste se rozhodl natáčet dokumenty?

Od deseti let jsem fotografoval a z dětské hry se záhy stala vášeň – uchvátila mě možnost něco zahlédnout, zastavit čas a přetavit ten okamžik v obraz, který vypráví beze slov. Ale je to takové osamocené povolání, pokud zrovna nefotíte v ateliéru nějaké reklamní nesmysly a nestojí za vámi hromada produkčních, maskérek a asistentů. Brácha Pavel měl kamarády filmaře, sám studoval scenáristiku a film se dělal v partě. Tak jsem šel na FAMU a v té době byla nejvíc vyhlášená katedra dokumentu. Nezajímal mě dokument, chtěl jsem dělat film.

Jakub Horák: Základní průser tady je, že tu chybí nějaká duchovní rovina
 

Kdy se to změnilo?

Když mi došlo, že jedno z úskalí hraných filmů je v tom, že se jim často nedaří vztáhnout k realitě důvěryhodně. Proč točit hraný film o lidech na okraji společnosti a nechat předstírat zaopatřené herce, že nemají ani na chleba s máslem? Neviděl jsem náhle důvod nechat někoho něco markýrovat, když je okolo tolik skutečných příběhů. Mnohem skutečnějších, bláznivějších, znepokojivějších, poetičtějších a především překvapivějších, než dokáže někdo napsat od stolu. A taky jsem ve dvaceti ještě nic nezažil a přišlo mi divné, že bych jako hrano-režisér z toho „nic“ měl brát a točit o tom. Ono to pak vede k takovým pubertálním filmům o prvních láskách, v nichž rozpačitý chlapec šilhá po vnadné cukrářce… prostě k blbostem.

Do širšího povědomí jste se dostal díky celovečernímu dokumentu Český sen, kde jste spolu s Filipem Remundou nalákali lidi pomocí vytvoření falešných reklam na otevření nového hypermarketu, který ale neexistoval a udělali jste si tak z několika tisíc příchozích srandu. Jak zpětně hodnotíte váš počin? A prošel od té doby podle vás konzumerismus v Česku nějakým vývojem?

Když se na ten film dívám, tak se daleko víc směju světu reklamních agentur a celému tomu byznysu se lží, nikoliv lidem, co těm reklamám uvěřili. Náš film není výsměch, je to simulace propracované reklamní kampaně. Díky tomu se diváci dozvědí, jakými technikami byznys cílí na jejich peněženky. Všichni jsme oběti reklamokracie, kdy PR agentury a jejich metody jsou mnohem vlivnější než nezávislá žurnalistika. Do čela státu míří miliardář a oligarcha, jen část jeho kauz by každému jinému politikovi zlomila páteř, ale Babiš se svou dokonale zvládnutou reklamní strategií přežije cokoliv. Nakoupil si média a ta zbylá nezávislá soustavně pomlouvá. Takže konzumerismus u nás dospěl tak daleko, že politici se propagují obdobně jako vložky, jogurty a sekačky – a lidé na to slyší, nikomu to nepřijde divné.

Pravda nikdy nevládla, říká k problému postpravdivé doby Ondřej Slačálek

Říkáte, že každému jinému politikovi by to zlomilo vaz. Co je tedy tím kouzlem Andreje Babiše, díky němuž mu obyvatelé jeho dosavadní počínání buď věří, nebo nad tím mávnou rukou?

Jsou to nestoudně velké peníze, nestoudná drzost a produktový marketing. Babiše jeho píáristé prodávají jako kterýkoli jiný produkt. Produkt bez názoru, bez etiky, bez integrity. Lhostejno, jestli se jedná o novou zpěvačku ze Superstar, nebo o budoucího premiéra. Babiš nejdříve uprchlíky zval se slovy, že mohou vykrýt nějaké podřadnější pracovní pozice typu kopáči a pak – když zaregistroval, že většina občanů imigranty nevítá – obrátil a začal se nevybíravě navážet do Merkelové. A jeho PR? Obrátilo o 180 stupňů s ním, vůbec se nepárali se skutečností, že jejich šéf náhle říká úplný opak. Nová doba. Už ani nepopíráme, že vám budeme říkat to, co chcete slyšet. 

Svými dokumenty můžete ovlivnit velkou část společnosti, jak moc velkou zodpovědnost nese vaše povolání?

Stejnou jako každý, kdo má možnost cokoliv zveřejnit. Dnes stačí mít blog, youtube kanál, nebo Facebook a oslovujete veřejnost. Myslím, že libovolný youtuber se svými pitomostmi formuje české teenegery mnohem víc než všichni dokumentaristé dohromady.

Vypadá to, že youtubering nemáte příliš v oblibě. Přijde vám z hlediska vzdělávání teenagerů nebezpečný?

Přijde mi to prázdné, nikoliv nebezpečné. Jako cukrová vata, co vás ucpe, ale nezasytí. Ale nechci to škrtnout takhle šmahem, možná mi nějaké dobré youtuberské kusy unikají. Musím se poradit se synovcem, co v tom začíná jet, aby mi něco doporučil. Mám-li být upřímný, na tom fenoménu mě uchvacuje, že ačkoliv je Youtube téměř svobodný prostor a kromě porna tam můžete šoupnout cokoliv, přesto jsou si videa podobná jako vejce vejci. Rozbalování nějakého nesmyslu z e-shopu, vtipné mluvení s plnou pusou, ego-komentování počítačových her a pak ty předstírané „pranky“, kdy od první vteřiny vidíte, že všichni zúčastnění hrajou jak ochotníci z Horní Dolní.

Prostě si dělám prdel z věcí, o kterých se mluví, říká autor koláží TMBK


Zpět k vaší práci, jak pracujete s objektivitou? 

V rámci vlastního vkusu, vědomí a svědomí – neboli snažím se být poctivý, nikoliv objektivní. Především je důležité nepředstírat, že nějaká vnější objektivita vůbec existuje. Neexistuje. Spolu se štábem jsme autory toho filmu a je to tudíž náš osobní – a snad i osobitý – pohled na věc. Když by totéž téma točil někdo jiný, vyjde z toho jiný film. Proč se marně snažit o to, aby z toho vylezl ten jediný správný, ve všech ohledech vyvážený beznázorový paskvil, když to ani ve skutečnosti nejde?

Vaše dokumenty mohou diváci vidět v dokumentárním cyklu České televize – Český žurnál. Nevnímáte toto médium tak trochu jako přežitek v porovnání s možnosti internetu?

Realita je taková, že internetová televize vám neposkytne prostor natočit autorský film s odpovídajícími parametry – neuhradí 12 až 15 natáčecích dnů a měsíc práce ve střižně. Navíc Česká televize je médium veřejné služby, není pod vlivem žádného inzerenta, nemusí hledět na sledovanost, nevyžaduje doslovnost, je mnohem odvážnější než komerční stanice. Dovedete si představit, že by Nova či Prima vyrobila a pustila můj film MATRIX AB?

Pro koho je vaše tvorba určena? Myslíte si, že osloví také mladé lidi?

To se musíte ptát diváků. Ale třeba právě Český sen se dodnes promítá na školách v rámci mediální výchovy a to není v žádných osnovách, ale učitelé jej pro ten účel používají. Vím to, protože nás často zvou na besedu po filmu.

V rámci Českého žurnálu jste také natočil dokument Dělníci bulváru, kde zachycujete svět celebrit a práci tehdy největšího bulvárního novináře Pavla Novotného. Proč jste se rozhodl zpracovat právě toto téma?

Princip Českého žurnálu spočívá v tom, že vezmete kauzu, které se v té době věnují mainstreamová média, a zpracujete ji ve formátu filmového dokumentu. Takže to, co se objevuje v dvouminutových šotech ve zpravodajství, rozvinete díky celoročnímu natáčení do celovečerního filmu. Byl to rok, kdy česká média, včetně těch takzvaně seriózních, žila kauzami kolem Ivety Bartošové – a to mě přimělo se podívat za oponu toho fenoménu.

Překvapilo vás samotného něco ze sděleného obsahu?

Zaujalo mě, že bulvární novináři opovrhují vším a všemi: celebritami, svými čtenáři, kolegy z oboru i sami sebou.

Deník Blesk je nejprodávanějším tištěným periodikem v České republice, s tím také souvisí otázka mediální gramotnosti. Jak vy sám hodnotíte, že tento předmět na školách často chybí?

Na školách toho chybí mnohem víc. Základní školu jsem protrpěl a nic podstatného se nedozvěděl. Kromě mediální výchovy bych si nejen kvůli svým dětem přál, aby se na školách učilo a především asi diskutovalo o vztazích, přátelství, citovém životě, sexualitě. Aby se tam četlo mnohem víc poezie, zpívalo, chodilo do divadla, zvali se hosté zvenčí – umělci, básníci, vědci, sportovci, lékaři, ale i popeláři a zedníci…

Zdá se, že byste vzdělávání zaměřil trochu více uměleckým směrem. Jak byste do toho zakomponoval všeobecný přehled, který se dnes vyučuje – např. znalost jazyků, historie, fyziky atd.? 

Víte, pamatuji si chemikářku Hyblerovou, které jsme se strašlivě báli. Místo aby nás pro chemii nadchla a něco doopravdy naučila, tak se jí sadisticky dařilo nás v sedmé, osmé třídě k smrti děsit „diktátem vzorců“. Takové to „-ný, -natý, -itý, -ičitý…", asi víte, co myslím. Sázela pětky jako o závod a zlomyslně připomínala, že horší vysvědčení sníží šanci dostat se na vysněnou střední. Byl bych té dámě neskonale vděčný, kdyby nás radši naučila odstranit z košile flek od červeného vína. Dostalo se mi po letech velkého zadostiučinění, když jsem ji potkal v metru se dvěma šíleně rozjívenými a nezvladatelnými vnoučaty. Asi jste uhádla, kam tím mířím. Citová výchova by nenahradila fyziku, ale všechny předměty by se učily tak, aby si je děti zamilovaly a aby nabyté poučky uměly pokud možno zužitkovat. Nechápu třeba, proč nám na škole nikdo neřekl jediné slovo o zdravém a nezdravém stravování. Nikdo nám nevysvětlil, co je to úrok a k čemu je DPH. Jedinkrát se nemluvilo o tom, že dochází ropa…

Když se vrátím zpět k mediální výchově, tak Kamila Zlatušková v rozhovoru pro The Student Times řekla, že mediální výchova by měla být stoprocentně v osnovách základních škol. Může to být nejen samostatný, ale hlavně mimořádně zábavný předmět. V současné době je ale tato gramotnost na úrovni toho umět číst, psát a počítat. Můžete vy sám nějak přispět k zlepšení mediální gramotnosti?

Pokouším se. Tím, jaké dělám filmy. Práci českých novinářů reflektuje jak můj portrét Andreje Babiše (MATRIX AB), tak třeba film Dobrý řidič Smetana o řidiči autobusu, který putoval do vězení, protože odmítl přijmou trest za to, že počmáral politickou reklamu.

Ke stejnému tématu se také v rozhovoru pro TST vyjadřoval Karel Strachota. Ten zmínil fakt, že od pedagogů často zaznívá, že se necítí být dostatečně odborně připraveni na to, aby se tématům spadajícím do mediální výchovy skutečně věnovali. Jedná se totiž také o znalost sociálních sítí a mediálního prostoru na internetu a v těchto oblastech často žáci překonávají učitele. Kdo by měl pedagogy vzdělávat v této oblasti a jak by měla podle vás výuka žáků vypadat?

Od stolu se nic nenaučíte. Jedině praxí. Úkolem by mohlo být zpracování nějaké lokální události do pětiminutové videoreportáže. Třeba podezření z korupce na místní radnici. Nebo to, že řezník z náměstí prodává prošlé párky, to je jedno. Největší ponaučení by plynulo z rozdílu mezi sesbíranými fakty a tím, co se do videa vešlo a jak vyznívá. Protože ta redukce je dechberoucí. Najednou vám dojde, že vlastně žijeme ve světe trailerů reality.

Myslíte, že by o to sami studenti měli zájem? A pokud ano, dokázal by jim někdo jejich tvorbu vysvětlit, máme na to na školách odborníky?

Myslím, že měli. Vždyť něco dělat je neskonale zábavnější než jen něco pasivně vstřebávat. Když za mě mohli být kovaní odborníci na diktáty vzorců, tak nevím, co by mělo být tak složitého na tom vyškolit odborníky na mediální výchovu.

„Mladí lidé často zpravodajství, politiku atd. významně nesledují. Chytají pouhé střípky a v mnoha případech čerpají informace pouze z prostředí sociálních sítí, kde se, jak známo, šíří mnoho různých hloupostí, hoaxů a explicitního obsahu, který s reálným stavem věci mívá pramálo společného,“ popisuje nynější situaci Roman Máca z think thanku Evropské hodnoty. Vy sám vyučujete, a tak přicházíte často do kontaktu s mladými lidmi. Přijde vám, že u nich opadá zájem o veřejné dění? Je těžké dnes mladé lidi zaujmout?

Nemyslím si. Nepamatuji se, že by si na střední (maturoval jsem v roce 1999) někdo z mých spolužáků kupoval noviny nebo třeba Respekt. Internet je plný balastu a nesmyslů, ale demokratizoval možnost přístupu k informacím a přiblížil mladé lidí k aktuálnímu dění. Já moc na to zhoršování všeho nevěřím. Lidé jsou stále stejní, jen se tolik nečučí na televizi, ale do mobilu.

Josef Šlerka: Na sociálních sítích dáváme najevo svoje postoje, skutečný zájem ale není snadné zjistit
 

Autor: Vendula Baštincová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!