Tomáš Halík: Mezi mladými lidmi jsou i takoví, jejichž obětavé nasazení upřímně obdivuji

„Na prestižních amerických a evropských univerzitách se setkávám s velmi nadanými českými studenty. Ti se však obávají, že lidé kolem současného prezidenta obracejí kormidlo naší země ze Západu na Východ a kladou si otázku, zda se za těchto okolností mají po studiích vrátit domů,“ říká v rozhovoru kněz, filozof a profesor sociologie Tomáš Halík.

 Tomáš Halík
14.1.2016 19:30   |  

Jakou roli by měly podle jednoho z nejvýznamnějších mužů české náboženské obce v současnosti sehrávat církev a náboženství jako takové? A plánuje kandidaturu na prezidenta v roce 2018?

Lze tvrdit, že lidé v západní společnosti jsou často izolováni, vykořeněni, zbaveni tradičních vazeb, podřízeni tlakům volného trhu, což může vést u mnoha z nich k pocitům ztráty naděje a k frustraci. Myslíte si, že za to může úpadek role, kterou tradičně plnilo náboženství?

Tvrdit to jistě lze, ale pokud bychom tento pesimistický pohled (zachycující jistě reálné a vážné problémy naší civilizace) absolutizovali, byl by to značně zjednodušený a jednostranný obraz. Žil jsem část loňského roku v USA a mnohokrát navštívil různé evropské země a nemám dojem, že by na tom byl Západ zas tak morálně špatně ve srovnání s postkomunistickým světem.

A pokud by zmínka o úpadku role náboženství (také jen částečně pravdivá) měla vést k nostalgickému ohlížení se zpět a k tvrzení, že kdyby se lidé vrátili k tradiční náboženskosti, všechny tyto problémy by rázem zmizely, živili bychom iluze. Náboženství se během dějin stále proměňují a týká se to i jejich společenské role. Protože mluvíme o západní společnosti, podstatně zformované především křesťanstvím (které bylo schopno integrovat podstatné hodnoty judaismu a antického Řecka a Říma a předat je etnikům a kmenům, které na prahu středověku vytvořily Evropu), je třeba říci, že církevní křesťanství během modernity ztratilo mnoho aspektů své politicko-kulturní integrační role. Sekularizace znamenala nikoliv popření, ale spíš absorbování mnoha myšlenek křesťanství do nového společensko-kulturního kontextu. K středověké Christianitas, jak si ji vysnili romantici a jak by se k ní chtěli vrátit někteří křesťanští tradicionalisté, nevede žádná cesta. Globalizace nás nyní dovedla na práh nové doby. Po moderní sekulární společnosti přichází doba postmoderní a postsekulární, v níž světová náboženství začínají hrát opět nové – a velmi důležité – role v rámci radikální plurality vznikající globální společnosti. Budoucí podobu a roli křesťanství lze nyní jen uhadovat – ostatně je to téma, kterému se nyní plně věnuji v rámci několika mezinárodních výzkumných úkolů.

Jak pohlížíte na současné studenty, respektive mladé lidi? Shledáváte jejich životní hodnoty ryze materialistické, o čemž se často hovoří, nebo je to pouhé zdání, které neodpovídá realitě?

K radikální pluralitě naší doby patří i to, že nelze mluvit o mládeži a studentech jako celku. Jsou mladí lidé, kteří se jen vezou na povrchu života a odmítají na sebe vzít odpovědnost dospělých lidí, ale jsou i takoví, jejichž obětavé nasazení, ať už v oblasti vzdělávání nebo v různých občanských aktivitách, upřímně obdivuji. Právě jsem dočetl svědectví mladých Čechů, kteří tráví Vánoce dobrovolnickou pomocí uprchlíkům na Lesbu – a hluboce se před nimi skláním. Na prestižních amerických a evropských univerzitách se setkávám s velmi nadanými českými studenty. Ti se však obávají, že lidé kolem současného prezidenta obracejí kormidlo naší země ze Západu na Východ a kladou si otázku, zda se za těchto okolností mají po studiích vrátit domů.

Jakou roli může či by spíše měla hrát církev v předpokládaných nadcházejících politických a společenských turbulencích, jako je vzestup extremismu, náboženského fundamentalismu, případně tlak ekonomických krizí? Bude toho schopna?

Církev může a má hrát nesmírně důležitou roli, analogickou té, kterou sehrála při masové imigraci počátkem středověku po pádu Říma. I dnes by měla zakládat ohniska, podobná tehdejším benediktinským klášterům, která by „novým Evropanům“ předávala nejlepší hodnoty naší tradice, včetně oněch hodnot tolerance a svobody svědomí, k nimž se sama církev těžce dopracovávala po řadu století. Myslím, že přijmou-li a dále rozvinou křesťané a lidé křesťanství blízcí onu vnitřní revoluci, kterou znamená pontifikát papeže Františka – onen obrat od neurotické fixace na sexuální problémy k Františkově „integrální ekologii“, zahrnující péči o přírodní, ale též sociální a duchovní životní prostředí, může být toto obnovené křesťanství tím nejcennějším ze všech nabídek, jimiž se k dnešnímu člověku obracejí jednotlivá náboženství, kultury a politické ideologie.

Považujete způsob dialogu, který vede současná církev s mladými lidmi za správný a dostatečný? Měl by se nějakým způsobem změnit?

Považuji za velmi poctivý a správný způsob, jakým se na světovou veřejnost obrací papež František, největší morální autorita našeho světa. A těší mne, že Václav Klaus, který papeže Františka a jeho přívržence upřímně nenávidí, dodává „papež František a ti jeho Halíkové“. Nakolik mohu sledovat už čtvrtstoletí stále živější zájem studentů o naši pražskou akademickou farnost u Nejsvětějšího Salvátora a i aktivity studentských farností v jiných městech, myslím, že i to je správný směr v podobném duchu. Je bohužel pravda, že existují také mnohé formy křesťanství, které lidi (a nejen mladé) spíše odrazují. Měli bychom se vyhnout jakékoliv formě manipulace, jakou provádějí sekty, nabídnout jim místo toho příležitost k partnerskému dialogu, respektovat jejich svobodu zvolit si vlastní cestu. A nejlépe – jako papež František – inspirovat nejen slovy, ale vlastním příkladem, angažovaností ve světě.

V případě vaší prezidentské kandidatury v roce 2018 jste připraven hrát roli „kandidáta pražské kavárny“ nebo je vám taková nálepka cizí?

Dnešní odpůrci humanisticko-demokratické tradice Masaryka a Havla se nejdřív pokoušeli udělat z pojmů pravda, láska a čest směšná či sprostá slova, nyní se zase snaží zastánce této politické kultury líčit jako naivní „sluníčkáře“ či „kavárenské povaleče“. To není nic nového, už fašisté a komunisté před válkou i po ní podobně dehonestovali vzdělané a přemýšlející lidi; řeči o „kavárenských povalečích“ předcházely jak honbě na „židovsko-kosmopolitní inteligenci“ před válkou, tak potom gottwaldovskému odsunu československé demokratické inteligence do stavebnictví a do dolů. Mnoha lidem u nás, jak se zdají napovídat výzkumy veřejného mínění, se skutečně zas líbí rétorika Zemana, Konvičky či Okamury, z politického záhrobí se vracejí Miroslav Sládek či Václav Klaus, aby se také svezli na strachu z uprchlíků a na demagogických útocích proti Evropské unii - a za bukem strýček Putin dělá, co může, aby zvrátil to, co přinesl podzim roku 1989.

Je to krajně nebezpečná situace pro budoucnost naší země a já stále vyhlížím někoho, kdo by snad byl schopen přesvědčit většinu obyvatel, že naše místo je na straně Západu, a ne divokého Východu. Pro sebe vidím momentálně aktuální úkoly spíš na mezinárodním akademickém poli, které se mi teď po udělení Templetonovy ceny a jmenování viceprezidentem mezinárodní Rady pro výzkum hodnot a filozofie široce otevřelo a kde mohu reprezentovat naši zem, než v českém politickém rybníku. Ale co bude v roce 2018, kdo bude či nebude kandidovat a co z toho pro mne vyplyne, to je teď těžké odhadovat.

Autor: Daniel Müller

Komentáře

Čtěte také

Čeští advokáti pomohli koupit výrobce kávovarů za 28 miliard korun

Čeští advokáti pomohli koupit výrobce kávovarů za 28 miliard korun

Pražský tým advokátní kanceláře Schoenherr v čele s Vladimírem Čížkem se podílel na právě uzavřené obří transakci v oblasti výroby kuchyňských zařízení. Francouzský výrobce… více

Komerční prezentace
Mobilní web