Tomáš Čakloš: Na pedagogických fakultách učí spousta lidí, kteří tam nemají co dělat | E15.cz

Tomáš Čakloš: Na pedagogických fakultách učí spousta lidí, kteří tam nemají co dělat

Šárka Kadavá

Otevřeno je nezávislá studentská iniciativa založená roku 2015, která si klade za cíl změnit výuku na českých pedagogických fakultách. „Řekli jsme si, že to nebudeme další roky nečinně sledovat, když z vlastních zkušeností mimo fakultu víme, že kvalitní výchova a vzdělávání vypadá jinak. S opravdu kvalitní výukou a dobrými učiteli jsme se na fakultě setkávali jen vzácně. Přemýšleli jsme, co můžeme udělat, a došli k závěru, že je především potřeba o tom začít mluvit. Je to obrovský problém, protože pedagogická fakulta je místo, kde se rozhoduje o budoucí kvalitě vzdělávání v českých školách – a tím pádem i o jakési úrovni celé společnosti,“ říká Tomáš Čakloš, student Masarykovy univerzity a předseda iniciativy Otevřeno. Jak konkrétně chtějí výuku změnit a jak hodnotí současný vzdělávací systém?

Co přesně se vám na současné výuce nelíbí?

Pedagogická fakulta by měla připravovat budoucí učitele. Té opravdové přípravě na učitelství tam však není věnováno příliš mnoho pozornosti. Studium na pedagogické fakultě probíhá zpravidla tak, že máte dva aprobační obory, v rámci nich spoustu předmětů a pak tam je mimochodem ještě nějaký učitelský základ – často pochybné kvality ve formě masové přednášky pro 600 lidí. Tam slyšíme nějaké teoretické koncepty, které by třeba mohly být zajímavé, kdyby je někdo dokázal propojit s praxí.

Realita na pedagogické fakultě spíš ale vede k tomu, že si student osvojí způsob, jak vypadá vzdělávání na univerzitě – frontální výuka na přednáškách, minimální aktivizace a taky pocit, že spousta věcí ani nemusí dávat logiku a smysl a stačí, když si je odsedíme. Řada studentů přitom ani nepočítá s tím, že by jednou šli učit – o to to horší pak je, když nakonec učit jdou. Nejsou dobře připraveni a kolikrát ani motivováni.

Veřejné školství vůbec neví, jaké si klade cíle, říká Ondřej Šteffl

A tak vzniklo Otevřeno?

My jsme tohle zažívali na vlastní kůži, až v jeden moment pohár trpělivosti přetekl. Řekli jsme si, že to nebudeme další roky nečinně sledovat, když z vlastních zkušeností mimo fakultu víme, že kvalitní výchova a vzdělávání vypadá jinak. S opravdu kvalitní výukou a dobrými učiteli jsme se na fakultě setkávali jen vzácně.

Přemýšleli jsme, co můžeme udělat, a došli k závěru, že je především potřeba o tom začít mluvit. Je to obrovský problém, protože pedagogická fakulta je místo, kde se rozhoduje o budoucí kvalitě vzdělávání v českých školách – a tím pádem i o jakési úrovni celé společnosti.

Před rokem jsme začali formovat prohlášení, ve kterém říkáme: „Vážená fakulto a vážený světe, my, studenti pedagogické fakulty, nejsme hloupí, vidíme, že vzdělávání má vypadat jinak, že má připravovat člověka na život v 21. století a že současný stav není dobrý. Přicházíme nejen s kritikou, ale i s nabídkou řešení.“ A strávili jsme několik měsíců artikulováním vize, která má nakonec právě 21 bodů, prostřednictvím nichž se snažíme sdělit základní principy toho, jak si vzdělávání pedagogů – a nakonec i vzdělávání obecně – představujeme. Protože tak, jak vypadá příprava na pedagogické fakultě, bude ve výsledku vypadat i vzdělávání na běžných školách. Když říkáme, že je potřeba ve výuce využívat aktivizující metody, že je potřeba pracovat s vnitřní motivací a nejen s tím, že budeme člověka známkovat a trestat, tak se to musí dít už v samotné přípravě učitelů. Jinak si to člověk nezkusí a nic si z toho neodnese.

Proč myslíte, že s tím tak dlouho nikdo nic nedělal?

Protože vzdělání nemá v naší zemi dostatečnou pozornost. Obzvlášť pedagogické vzdělávání má nízkou prestiž a je podfinancované. Když se studenti hlásí na vysokou školu, tak pedagogická fakulta nebývá tou první volbou. Například ve Skandinávii jdou na učitelské fakulty často ty největší elity. Kdežto u nás je většina studentů na pedagogických fakultách, protože se jinam nedostali. Já jim to nechci zazlívat nebo se jim smát. Je to systémový problém spojený s obecně nízkým platem učitelů a také s tím, že jsou vysoké školy financovány podle vědeckého výkonu – na pedagogické fakulty, které nejsou primárně výzkumné, ale zaměřené na přípravu učitelů, jde potom přirozeně málo peněz – bez ohledu na to, jak významnou mají ve společnosti úlohu.

A proč si myslíte, že se tady komplexní reformy nedaří?

Tohle není možné změnit ze dne na den, je to úkol na desítky roků. A ono se to samozřejmě nějakým tempem posouvá – žijeme v zemi, kde je demokratický systém už 27 let, a za tu dobu se rozhodně spousta věcí posunula k lepšímu. Před deseti lety tady byla velká reforma školství, která proměnila způsob, jakým je organizována výuka na běžných školách. Ne třeba do ideální podoby, ale rozhodně do lepší formy než jak tomu bylo v socialistickém školství.

Důvod, proč můžou být západní země napřed, je ten, že jsou napřed. Měli možnost projít reformou o několik desítek roků dříve než my. Ve Finsku, které je dnes považováno za nejvyspělejší vzdělávací systém na světě, před několika desítkami let spustili reformu a věděli, že to bude trvat dlouho, než přivítají výsledky. Vytvořili politiku vzdělávání, která měla jasné cíle, drželi se toho a dostali se do pozice, ve které jsou dneska. A přestože je obdivuhodná, před rokem se rozhodli, že provedou velkou reformu základního vzdělávání a snaží se o další pokrok.

My jsme pozadu a musíme věnovat vzdělávání větší pozornost. Udělat z něj téma. Což se i postupně děje. Když se podívám na situaci u nás před pěti lety a dnes, je vzdělávání nyní mnohem větší téma. Je to i dílem různých organizací nebo novou generací rodičů, která se o věc zajímá, protože nechce poslat své děti na ledajakou školu.

Honza Kuliš: České školy učí historii. Ale co současnost?

A není ten nezdar v reformách způsoben právě i tím, že rodičům i učitelům stávající systém vyhovuje?

Rodiče mohou být pro školu největším spojencem, často ale zároveň největším oponentem. Motivovaní rodiče, kteří chtějí dobrou školu pro své děti, dovedou mít velmi silný hlas a prosadit si svou. Přijdou za ředitelem s tím, že pokud se něco nezmění, odhlásí své děti ze školy. A může to být i naopak. Učitel se snaží zavést nějakou inovaci a potom přijdou na třídní schůzky naštvaní rodiče, že ještě neviděli známky ze čtvrtletní písemky, že když oni chodili do školy, v téhle době už čtvrtletní písemku měli za sebou. Takže často je to o nějakých zvycích, ze kterých se jim těžko ustupuje. Což je pochopitelné, protože nemají jinou zkušenost. A to je pak úkol pro nás pro všechny – snažit se tuhle zkušenost nabídnout.

Neujel nám už tenhle mezinárodní „pedagogický“ vlak? Nebo máme šanci stát se z hlediska vzdělávání inovativní zemí jakou je např. Švédsko?

To není soutěž. Nejde o to být na nějaké příčce a soutěžit s Finskem, jestli budeme lepší, nebo horší. Jasně, oni jsou vůči nám docela napřed, ale můžou být pro nás spíše inspirací. Neznamená to, že všechno budeme nutně dělat stejně. Ani to neznamená, že ve Finsku dělají všechno správně a že je to dokonalý model. Navíc ta situace je u nás v něčem třeba odlišná. Ale nemyslím si, že by nám úplně ujel vlak. Vidím velký smysl ve snaze o inovaci tady u nás. Můžeme to posouvat. A přijde mi, že se to také čím dál více posouvá.

Není důležitější vyřešit nejdřív problém obsahu výuky – tedy vypracovat smysluplný vzdělávací program? Je jasné, že to, jak učitel podá látku, je zásadní, ale efektivita tohoto stále nezaručí, že žáci projdou kvalitním vzdělávacím systémem.

Já bych spíš řekl cíle než obsah. A ty cíle má Česká republika ve vzdělávání jasně definované. A jsou dobré, protože v nich není uvedeno, že absolvent vzdělávacího systému má umět nazpaměť hromadu nějakých dat. Cílem je, že bude škola připravovat člověka na to, aby ustál dnešní společnost. Aby obstál v demokratickém světě, aby si v něm dokázal najít práci, aby měl kompetence, které jsou důležité pro život v tomhle století.

Problém je, že se jich málokdy držíme. Je samozřejmě důležité přemýšlet nad obsahem, jako důležitější ale vnímám potřebu zabývat se formou výuky, protože na ní obrovsky záleží, člověka hodně formuje a je to často právě forma vzdělávání, která rozhodne, zda bude nějakých cílů dosaženo, nebo ne.

Když chodím devět let na základní školu, tak mnohem podstatnější, než co se probírá v jakém předmětu, je systém a prostředí, v němž se taková výuka odehrává - jakým způsobem k žákům učitelé přistupují, jestli se všechno točí kolem známek, nebo jestli se tam opravdu probouzí nadšení z výuky, jestli je ten přístup nějak individuální a jestli ti žáci mají možnost se do něčeho zapojit – třeba přes žákovský parlament, kde budou do něčeho mluvit. Čímž se dostávám zpět k obsahu. Já si nemyslím, že by obsah měl být předurčen nějakými jednotnými osnovami, které vydá ministerstvo, a kde bude do puntíku vypsáno, co se má člověk naučit. To je nesmysl. Zaprvé nikdo nedovede říct, co je ten jednotný obsah – to už dnešní svět neumožňuje, protože se čím dál rychleji mění a my se musíme učit obecnějším dovednostem, abychom v něm dovedli obstát i za deset nebo padesát let. A za druhé – a to je pedagogická záležitost – pro děti je důležité, aby si samy určovaly, jaký bude jejich obsah. Tím teď neříkám, že by to mělo být úplně liberální, ale vůbec bych je nepodceňoval, protože zkušenost ukazuje, že dostanou-li příležitost si sami zvolit, čemu se chtějí věnovat, tak jsou najednou mnohem motivovanější a víc se naučí.

Já neříkám, že by to mělo být nalajnované, ale právě jestli to tak teď není.

Možná ano. Rámcové vzdělávací programy jsou podle mě dnes zbytečně podrobné. Na druhou stranu to není moc velkou překážkou. Když si chce škola nastavit svůj systém vzdělávání podle toho, jak to vyhovuje řediteli a pedagogům, tak má naštěstí poměrně velkou svobodu. Ty programy jsou opravdu rámcové. Sice vyjmenovávají strašnou spoustu nějakých znalostí a dovedností, jichž se má dosáhnout, ale ve skutečnosti školu nijak zásadně nesvazují.

Tomáš Sedláček: Vyhazovem to nekončí, ale začíná

Jaký ohlas má vaše iniciativa v okruhu studentů?

To záleží na tom, s jakou motivací student na škole je. Na většině pedagogických fakult v téhle zemi před vznikem Otevřena nebyl žádný studentský spolek. Kdežto na filozofických nebo sociálněvědních fakultách jsou jich desítky. Je to často dáno tím, že ta škola je pro studenta školou vysněnou, a tak se tam angažuje. Na pedagogické fakultě skončí přednáška a většina posluchačů okamžitě vypadne hlavním vchodem.

Spousta studentů není úplně motivována do takové činnosti, a pro nás je tak hodně velkým úkolem tyto studenty oslovit. Zároveň je tam samozřejmě nějaké množství studentů, kteří opravdu chtějí být učiteli nebo se nějak vzdělávání věnovat, a ty potom Otevřeno zajímá. Podařilo se nám to hned na začátku u několika desítek studentů, kteří dnes tvoří náš tým. Nicméně fakulty mají tisíce studentů, takže se stále snažíme. Občas je to těžké, takový proces chvíli trvá. Na první studentské akci, kterou jsme měli na brněnské pedagogické fakultě, přišlo jen pár lidí. Po pár měsících na akci v Olomouci přišly třeba dvě stovky. Je potřeba, aby se mezi nimi šířila informace, že existujeme, a také ideje, které se snažíme prosadit. Jsem v tomhle optimistický, jakkoliv vidím, že to je poměrně těžké.

A co ohlas v řadách profesorů? Neberou to jako vzpouru? Jsou vůbec ochotni uznat, že stávající výuka nepřipravuje studenty na jejich pedagogickou kariéru tak, jak by měla?

Tady se ukázala hodně zajímavá věc. Nám jsou dost nakloněni lidé ve vedení fakult, třeba děkani – na ně naše kritika sice teoreticky míří nejvíc, protože jsou za danou fakultu zodpovědní, ale vzájemně se o tom bavíme a spolupracujeme. Vedení fakult ví, kde má svoje slabiny, co je třeba zlepšit a má pro to nějakou vizi, takže u nich je dialog docela plodný.

Naši iniciativu naopak nepřijímají s nadšením vyučující, kteří jsou vzdáleni inovacím ve vzdělávání a často spíš hájí svou pozici, než aby se snažili něco rozvíjet. A tady si musíme hodně na rovinu říct, že na pedagogických fakultách učí spousta lidí, kteří tam nemají co dělat. Nejenže je špatná jejich výuka, ale i jejich celkový přístup – budoucím učitelům tak poskytují naprosto negativní vzor. Nejsou to úplné výjimky a to je problém. Naštěstí na fakultách učí i nezanedbatelné množství inspirativních vyučujících, kteří jsou nám často nakloněni.

Jak si představujete ideálního pedagoga?

My se nejmenujeme Otevřeno náhodou. Já si myslím, že ten člověk by měl být nějakým způsobem otevřený. To znamená, že nad věcmi přemýšlí a je ochoten přijímat nové názory. Jeho cesta v hledání toho, jak má výuka vypadat, by nikdy neměla skončit. Měl by být také otevřený zpětné vazbě od žáků a brát je jako rovnocenné účastníky vzdělávání, kteří se navzájem můžou učit.

A to současný pedagog nesplňuje?

To se nedá zobecnit. V naší zemi je 150 tisíc učitelů a každý je jiný. Je mezi nimi mnoho skvělých, inspirativních osobností, které přistupují ke svým žákům zdravým způsobem, a je mezi nimi bohužel i spousta lidí, kteří by učit neměli. Ale hlavně je tu spousta lidí, kteří mají na víc a mohli by se posouvat. A my je příliš nekritizujeme, protože situace běžného učitele není vůbec jednoduchá. Jsou finančně podhodnoceni v porovnání s jinými vysokoškolskými profesemi nebo snad v porovnání se zahraničím. Přitom jsou na ně kladeny obrovské nároky, protože učitelství je opravdu náročná profese. Když uvážím, kolik hodin dnes učitel musí odučit a jaké další povinnosti k tomu má, tak se vůbec nedivím, že nemá čas na to, aby si studoval nějaké inovativní metody nebo věnoval prostor individuálnímu přístupu k žákům. Přesto není málo těch, kteří to dokážou. To jsou pro mě svým způsobem hrdinové. Ale rozhodně by učitel jako povolání od státu potřeboval mnohem větší podporu, ať už co se týče financí nebo nastavení podmínek.

Komentář: Učí nás školy jen mlčky naslouchat?

Jak prakticky chcete dosáhnout lepšího vzdělávání pedagogů?

Jedna cesta je samozřejmá, ale přesto důležitá – budeme o tom mluvit. Protože když na fakultách ožije diskuse, tak nad tím lidé začnou přemýšlet a věci se dají do pohybu, i když s nimi třeba nebudeme hýbat my. Otevírání diskuse, ať už na půdě fakult nebo v mediálním prostoru, je strašně důležité. Pořádáme různé akce a debaty, zveme si učitele z praxe či odborníky a bavíme se o tom, jakým způsobem ty věci měnit.

Kromě toho se snažíme vyjednávat konkrétní změny, především na úrovni fakult, kde se scházíme s děkany, působíme v akademických senátech a snažíme se proměnit podmínky fungování, třeba skrz studentské oborové rady, ve kterých zasedají studenti jednotlivých oborů a baví se, co konkrétně by se dalo na jejich katedře dělat jinak. Podobným způsobem řešíme i samotný pedagogický základ studia. V Brně jsme se takhle podíleli na formování pedagogicko-psychologických předmětů, které tam v minulém roce prošly značnou reformou. Je to tedy především přímé prosazování změn na fakultách, ideálně na úrovni toho, co a jak se tam učí, se snahou co nejvíc posílit tu opravdovou učitelskou průpravu.

Takže se hlavně snažíte dosáhnout větší praxe? Nebo jak by měla výuka na pedagogické fakultě vypadat?

Pedagogické fakulty by si v první řadě měly říct, že vzdělávají pedagogy. Tohle totiž evidentně ne všechny mají vyjasněné. Můžeme se tady bavit o konkrétních věcech, že je potřeba víc praxe, že je potřeba tohle a tohle. Ale my bohužel musíme jít trošku více na začátek. Jestli má fakulta vzdělávat pedagogy a ne historiky do archivu, pedagogická průprava musí dostat víc prostoru. Ale nestačí jen navýšit praxi a poslat studenty do škol na delší dobu, s praxí samotnou je potřeba pracovat. A o to se snažíme třeba skrze reflektivní semináře. To jsou předměty, na kterých se studenti navštěvující praxi baví o tom, co tam zažili, jak to mohli udělat lépe a propojují si to pod vedením lektora s nějakým teoretickým poznáním. To vnímám jako úžasný moment, ve kterém se koncentruje opravdové učení. Protože takhle přece učení funguje – mám nějakou zkušenost, kterou si zažiju a následně reflektuji, bavím se o ní s ostatními, snažím se jí porozumět a něco si z ní odnést. Když říkáme více praxe, tak to neznamená, že bojujeme proti teorii, ale že je chceme propojit. Na to klademe důraz.

Co se stane, až se vám podaří změnit pedagogickou výuku a „vychováte“ novou generaci dejme tomu lepších pedagogů? Ti ze „staré školy“ ze školství odejdou? Počká se, až jejich léta učení uplynou? Není to vlastně trochu běh na dlouhou trať, vzhledem k tomu, že ani žádná změna výuky zatím nenastala?

Je to obrovský běh na dlouhou trať, ale tak to se společenskými inovacemi bývá, že nejsou hotové za pár měsíců.  Skutečně si to žádá proměnu napříč generacemi. A ano, za pár roků budou třeba z pedagogických fakult vycházet lepší učitelé, což budou samozřejmě i bez nás, protože fakulty nestojí na místě a rok od roku jsou pozorovatelné určité pokroky. My se je snažíme urychlit, protože vnímáme, že je opravdu potřeba změnit ledacos. Tak třeba přispějeme k tomu, že těch lepších pedagogů bude více, a oni budou mít dopad na stovky žáků, budou mít svoje děti, budou si už sami dávat větší pozor na to, kde jaké vzdělávání je, a tak bude ve společnosti růst poptávka po kvalitním vzdělávání.

Štěpán Kment: Měl by učitel kandidovat za Blok proti islamizaci?

Spolupracujete (nebo hodláte spolupracovat) i s MŠMT?

My máme to štěstí, že pro nás ministerstvo není úplně tím primárním partnerem, což je dáno velkou autonomií vysokých škol. Ministerstvo příliš nemluví do toho, jak vypadá vzdělávání na univerzitách – rozhodně ne takovou měrou jako v případě základních a středních škol. Pro nás jsou tím opravdu hlavním partnerem fakulty.

Ondřej Šteffl v rozhovoru pro nás řekl, že víc než třetina lidí, kteří projdou pedagogickou školou a jdou dále učit, mají IQ pod 100. Myslíte si, že správně nastavená výuka by dokázala i z takového člověka udělat dobrého učitele, nebo by se naopak měla vysoká škola stát i takovým filtrem, kterým by člověk s nedostatečným potenciálem nebyl schopen projít?

Já bych se možná bránil redukci na nějaké IQ. Myslím si, že lidé se neměří na jednorozměrné škále. Jasně, inteligence je pro pedagoga důležitá, aby dokázal promýšlet příčiny a důsledky svého jednání nebo porozumět psychologickým a sociálním teoriím. Ale ten člověk potřebuje i nějakou schopnost empatie, emoční dovednosti atd.

Samozřejmě bychom ale chtěli, aby na pedagogické fakulty v ideálním případě mířila studentská elita – vždyť ti lidé mají být učitelé. Mají být těmi, kdo dělají strašně náročnou a odpovědnou práci. Mají být nejlepšími z nejlepších, a proto jdou svoje poznání předávat druhým. Určitě by bylo žádoucí, aby na pedagogické fakulty chodili studenti s vyšším percentilem u přijímacích zkoušek. Ale to se nedá zařídit tím, že si fakulta nastaví nějaký limit. Hlavní roli zde hraje motivace. Můžeme se to snažit inženýrsky regulovat, ale ten, kdo ze všeho nejlépe zná sám sebe a měl by rozhodnout, kam chce jít, je student sám.

Jaký máte názor na to, že by měl učit jen člověk s vystudovanou pedagogickou školou?

My s tím nesouhlasíme z prostého důvodu. Tahle norma má zajímavý cíl, tedy aby učitelé byli pedagogicky kompetentní, což je samozřejmě chvályhodné a žádoucí. Řešením ale rozhodně není, že uzavřeme školství jen pro absolventy fakult s pedagogickými obory. Pedagogické fakulty nejsou zárukou kvalitního pedagogického vzdělání. Naopak mezi lidmi, kteří takový titul nemají, je velká spousta úžasných inspirativních jedinců, kteří by byli skvělými učiteli, kdyby dostali příležitost.

Získat diplom na pedagogické fakultě není těžké, ta laťka není vysoko. Potom to podle mě není spravedlivé, protože tak se dává nárok na nějakou pracovní pozici lidem, kteří třeba vůbec kompetentní nejsou. Házíme tím klacky pod nohy sami sobě a celému vzdělávacímu systému, protože do něj bráníme vstoupit tisícům úžasných lidí, kteří nevystudovali pedagogickou fakultu, ale někdy třeba vedli firmu nebo se věnovali vzdělávání jinde, jsou to psychologové, nebo se naučili pracovat s dětmi jako skautští vedoucí. A možná tak dokážou předat dětem mnohem víc, než kdejaký magistr s pedagogickým diplomem.  

Tak proč je to tak nastavené? V čem by měl být lepší než člověk, který si vystuduje samotný obor na jiné fakultě? Proč se v tom dělají rozdíly?

V České republice je trh práce docela hodně regulován velkým důrazem na tituly a diplomy, které otevírají nebo zavírají cestu do určitých profesí. To má v řadě případů jistě smysl, ovšem představa, že bude v 21. století školství přístupné jen lidem, kteří si odseděli pět let na nějaké fakultě, je přinejmenším nešťastná. Určitě bychom měli usilovat o kvalitu učitelů – učitelství je ale dost komplexní a především lidská činnost a nelze ji tak redukovat na nějaký titul nebo se snad snažit srovnat všechny do latě, jako bychom chtěli, aby byli všichni učitelé stejní.

Neřešila by ale tato flexibilita i problém nedostatku učitelů u některých aprobací (např. fyzika, chemie)?

Samozřejmě. Školy dnes často zažívají nedostatek lidí, kteří by mohli učit konkrétní obory jako právě přírodní vědy. A opravdu ty absolventy nemůžou najít. Pedagogická fakulta v Brně vydá každý rok několik jednotek učitelů fyziky, což samozřejmě neodpovídá reálné poptávce. Takže tenhle systém není dlouhodobě udržitelný.

Dřív nebo později –  doufejme, že dříve – stát zjistí, že tohle je chyba a že se ten systém sesypává. Protože až za deset let odejde do penze velké procento dnešních pedagogů, tak jich tu bude značný nedostatek a nezbyde nic jiného než regulaci prolomit. Bohužel za komplikovanější situace.

Stát se snaží nějakým způsobem zajistit, aby na školách učili kvalitní učitelé, což, jak jsem říkal, je samozřejmě chvályhodné, ale obávám se, že tahle cesta je dost nešťastná.

Daleko lepší a jednodušší by podle mne bylo dát ve výběru kolegů důvěru ředitelům. Přece každý rozumný ředitel školy si umí sám dost dobře posoudit, jaké učitele na svou školu přijme. Nebude tam přijímat někoho, kdo na to evidentně není dostatečně kompetentní. Jistě, ředitel to během pracovního pohovoru těžko pozná spolehlivě, ale pořád je to lepší, než svěřovat tento výběr nějaké obecné normě.

A kdyby se tyhle cesty uvolnily a nezáleželo by na pedagogickém vzdělání, měly by s prominutím pedagogické fakulty ještě smysl?

Udeřila jste hřebík na hlavičku. Neboť zákon o pedagogických pracovnících, který předurčuje, že na základních a středních školách učí pouze absolventi pedagogických oborů, hraje velmi do karet pohodlnosti pedagogických fakult, které tak nejsou tlačeny ke konkurenceschopnosti – a kdyby to dnes bylo zcela otevřené, těžko by na trhu vzdělávání obstávaly.

Nemůžeme však říct, že je to problém a nic s tím nedělat, nechat to v tomhle zatuhlém stavu. Ano, když se to otevře, tak pedagogické fakulty mají existenční problém. Ne proto, že by se ztratil jejich smysl, ale proto, že často nebudou schopny ustát tu konkurenci, protože nedovedou zaručit kvalitní pedagogické vzdělání.

Na to, aby se změnilo školství, by se muselo změnit myšlení lidí, říká Tomáš Bederka

Myslíte v současném stavu.

Ano. Když se to otevře a ředitel bude mít možnost vybrat si mezi řadovým absolventem pedagogické fakulty a člověkem, který je inspirující a zkušenou osobností, tak asi zvolí druhou možnost. Pedagogické fakulty potřebují zásadně pracovat na své kvalitě.

V rámci fakult a jejich jednotlivých oborů se to pochopitelně liší. Obecně lze říct, že ty obory, které jsou více zaměřené na samotné vzdělávání a výchovu, jsou v tomhle lepší – to je případ učitelství pro první stupeň nebo oborů jako je speciální a sociální pedagogika, kde se už dnes setkáváme i s velmi nadějným pedagogickým vzděláním. Proč? Protože jsou zde motivovanější studenti i vyučující a je tu věnovaný patřičný prostor pedagogice – a tím není myšlen ten vědní obor, ale příprava na výchovně-vzdělávací činnost. Ale u dvouoborů pro druhý stupeň a střední školy je problém. Pokud se zde něco rychle a zásadně nezmění, čeká tyto obory dost velký odliv uchazečů, který ostatně vidíme už dnes, i přesto že jde o vyžadovanou kvalifikaci.

Fakulty mají paradoxně jedinečnou příležitost využít tuhle křečovitou situaci, která jim zaručuje monopol na trhu, k tomu, aby se zreformovaly, dokud je čas. Nesmí usnout na vavřínech a říct si: my máme navždy zajištěné studenty zákonem o pedagogických pracovnících, takže nemusíme nic dělat a můžeme vesele hnít. To když udělají, nastane jejich konec.

Kdyby se tedy pedagogické fakulty nacházely v nějakém ideálním stavu, tak by nebyla ohrožena jejich existence či smysl a bylo by tu stále něco, pro co by si je lidé vybírali?

Samozřejmě. Když děláte něco kvalitně a má to smysl, tak většinou nemáte existenční problémy, protože je o vás zájem. A pokud to neděláte kvalitně, tak možná fungujete jen proto, že tu žádná jiná možnost není – tak jako v nynějším uzavřeném systému.

Já věřím, že pedagogické fakulty smysl mají a mít budou – ředitelé sice občas zaměstnají výjimečnou osobnost i bez pedagogického vzdělání, ale pořád budou chtít, aby jejich učitelé měli nějakou pedagogickou průpravu. A je rozhodně žádoucí, aby zde existovaly instituce, které budou kvalitní učitelskou průpravu nabízet.

Hrozí spíš, že se systém rozdrobí. Letos se například otevřel soukromý vzdělávací modul Učitel naživo, který nabízí budoucím pedagogům především systematickou praxi. Kvalitní pedagogické vzdělání je tak možné už dnes získat i mimo fakulty – není ale paradoxně spojeno s patřičnou kvalifikací. Já například letos dokončuji dvouletý výcvik nazvaný Zkušenostně reflektivní učení pro učitele. Ten mě reálně připravil na učitelskou profesi mnohem víc než hodiny na fakultě – opět ale nenabízí kvalifikaci vyžadovanou zákonem…

Jakmile se systém zase otevře a fakulty nebudou schopny na měnící se požadavky škol rychle reagovat, množství alternativních cest poroste. A když se to osvědčí a ředitelé uvidí, že být absolventem takového programu něco znamená, budou tito absolventi jejich první volbou.

Kdyby se zákon o pedagogických pracovnících zrušil, co by mělo být důvodem ke studiu na pedagogické fakultě?

Obor, který si vyhlídnu, si zvolím proto, že mi má co nabídnout. Primární pedagogika nebo jiné opravdu pedagogické obory podle mě mají co nabídnout. A ten potenciál mají i učitelské dvouobory. Je to na jednu stranu těžké, na druhou stranu ale stačí, aby si to lidé na té fakultě řekli – pojďme se snažit něco změnit. Samozřejmě to tam z roku na rok nepromění, ale už jen to, že o to budou usilovat, je důležité. Pokud se dá ten proces do pohybu, tak se již něco změnilo.

A čeho už vaše iniciativa dosáhla?

Některé věci se dají ukázat měřitelně docela jasně, některé hůře. Na brněnské pedagogické fakultě se nám podařilo zavedení studentských oborových rad. Je to otevření cesty k proměně celé fakulty. Jeden obyčejný fakultní předpis znamená, že na jednotlivých oborech se vytvoří rada studentů, vyjadřujících se k tomu, kam se jejich obor ubírá, z čeho je složený a jak to celé probíhá. Tyto rady jsou fakticky místem a platformou změn.

Řada změn se ani na fakultě nedá dělat úplně centrálně, inovace učitelství chemie zkrátka musí proběhnout na katedře chemie. Studentských rad máme v tuto chvíli asi osm, nějak se rozbíhají a vstupují do vyjednávání o konkrétních změnách v konkrétních předmětech.

Zároveň jsme za ten necelý rok uspořádali desítky akcí, kde se o vzdělávání diskutuje. Není to možná hmatatelný výsledek, ale vidím v tom obrovský smysl, protože se tak na fakultách otevírá debata. Snažíme se, aby bylo téma přípravy pedagogů zajímavé pro média. Aby se o něm mluvilo a přemýšlelo. To, že jsme nastolili do diskuse agendu proměny vzdělávání na pedagogických fakultách, je naprosto zásadní úspěch.

Když jste iniciativu zakládali, potýkali jste se s tím, jestli to studenty vůbec zajímá, jestli chtějí změnu?

Potýkali a potýkáme se s tím stále, protože jednou z našich největších výzev je dokázat oslovit naše spolužáky. Máte naprostou pravdu v tom, že většinu studentů pedagogických fakult to ne tak úplně zajímá. My k nim musíme hledat cestu. Studenti asi netráví večery tím, že si sepisují vize vzdělávání, ale to neznamená, že je neštve, jak vypadá nějaký úplně nesmyslný seminář. Když přijdeme a řekneme, že to zkusíme změnit, tak je tím můžeme oslovit.

Velký problém je ale v pomalosti změn. Když studenti studují tři roky v bakalářském nebo dva v magisterském programu, nemají perspektivu toho, že něco změní za dobu, kdy tam oni ještě budou, což je velice demotivující. Ale v momentě, kdy k fakultě máte nějaký vztah, tak ta motivace přichází. A na tom se dá pracovat. Najednou nám na akce studenti chodí ve svém volném čase a nosí placky Otevřena nebo samotné pedagogické fakulty. Už to není ta nepřátelská instituce, do které chodí a stydí se za to, ale fajn místo, se kterým mají něco společného. V tom je velká naděje na změnu.

Autor: Šárka Kadavá
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Mohlo by vás zajímat