Susanne Regina Meures: Jedním z největších omezení svobody je to, když si nemůžete vyzkoušet různé životní styly

20. března 2017 • 14:00

V rámci festivalu Jeden svět přijela do Prahy i Susanne Regina Meures, režisérka filmu Íránský rave. Meures se před několika lety dočetla o elektronické hudební scéně v Íránu a i přes velké riziko se rozhodla začít tam s natáčením: „Pokud máte nějaký nápad a věříte, že by stálo za to z něj udělat film, protože to může být něco, co by zajímalo svět, prostě se do toho pustíte.“ Íránský rave se snaží zachytit pro Evropany mnohdy nepředstavitelný život mladých lidí v Íránu, kteří se kvůli poslechu zakázané hudby pohybují za hranicí zákona. Nemožnost veřejně poslouchat oblíbenou hudbu však Meures rozhodně nepovažuje za to nejhorší, čemu mladí Íránci musí čelit: „Hlavním problémem je, že pro mladé lidi tam obecně není žádná budoucnost, ekonomická ani společenská.“

Ve svých dřívějších rozhovorech pro Deep House Amsterdam a Women in Hollywood jste již popsala, jakým výzvám jste při natáčení filmu v Íránu musela čelit: natáčela jste bez povolení, neustále vás kontrolovala policie, bylo těžké najít místo na přespání a musela jste vymyslet, jak vůbec filmový záznam dostat ze země. Jak moc jste jako dokumentaristka ochotna podstoupit a riskovat, abyste udělala dobrý film?

Na tuto otázku jsem se sama sebe nikdy neptala, protože si myslím, že pokud máte nějaký nápad a věříte, že by stálo za to z něj udělat film, protože to může být něco, co by zajímalo svět, prostě se do toho pustíte. Všichni se mě samozřejmě stále ptají na to, zda jsem měla strach. Takový film nemůžete udělat, pokud se neustále topíte v představách problémů, které by mohly nastat. Samozřejmě že jsem si byla naprosto vědoma toho, co všechno by se mohlo stát, ale snažila jsem se udělat natáčení co nejbezpečnější pro všechny a snížit pravděpodobnost jakýchkoliv problémů na absolutní minimum.

Dávám patriarchátu rok, maximálně dva, říká doktorandka sociologie Vanda Černohorská

Anoosh, jeden z protagonistů filmu, v rozhovoru pro The Electronic Beats řekl, že film Íránský rave nepovažuje primárně za politický, ale spíše ho vnímá z kulturního pohledu. Jak moc byl politický aspekt filmu důležitý pro vás, když jste ho začala natáčet, a změnil se od té doby váš náhled?

Nikdy jsem nezamýšlela dělat politický film, ale samozřejmě za těchto okolností, i kdybyste natáčela jen každodenní život, ve kterém mnoho mladých lidí dělá nezákonné věci, se takový film stává politickým, aniž byste to vůbec zamýšlela. Film je tedy o kultuře, ale nakonec je také politický.

Z jakého důvodu je elektronická hudba v Íránu považována za „satanskou“ a je proto zakázaná? Bojí se politické autority, že podrývá současný politický systém, nebo jde i o něco jiného?

Myslím, že to nikdo neví přesně, jelikož je to něco, co vám nikdo úplně nevysvětlí. Není to tak, že by vláda říkala: „Milý národe, tohle je důvod, proč nechceme, abyste poslouchali elektronickou hudbu.“ Samozřejmě tam hraje roli podrývání jejich náboženských myšlenek – to je jedna z nejdůležitějších věcí. Pokud někdo něco zakazuje a zákaz vymáhá velmi agresivním způsobem, vždycky vás to vrací zpátky k tomu, že má strach – strach z vnějšího světa a jeho vlivů, z vetřelců.

Generace Z: Další ztracená mládež?

Myslíte si, že tato hudba je skutečně v rozporu s islámem, nebo spíše podrývá pouze ten islám, který si na svých občanech vynucují íránské autority?

To úplně nevím, jelikož si nejsem jistá, jaké mají íránské autority představy o islámu. Řekla bych ale, že tato hudba pravděpodobně podrývá obojí.

Jaký měli pohled na náboženství protagonisté vašeho filmu, byli věřícími Muslimy?

Myslím, že ne. Samozřejmě jsem se jich ptala a oni říkali, že ne, a také se nemodlili. Byli samozřejmě z muslimského kulturního prostředí, ale nebyli aktivně praktikující. Podobně to má hodně lidí v Evropě, kde se spousta z nás prohlašuje za křesťany, ale do kostela nechodí.

Protagonisté Anoosh a Arash ve filmu žádají o povolení pro svou kapelu. Zdá se, že úřednice, se kterou mluví, považuje za úplně absurdní, že se ptají, zda mohou mít např. ženskou zpěvačku nebo nápisy v latince na svém albu. Vypadá to, že z pohledu úředníka v Íránu je zcela evidentní, že je naprosto vyloučeno se na takové věci vůbec ptát. Lze tedy říct, že by se celý tento konflikt ohledně elektronické hudby nemusel vnímat pouze politicky, ale také třeba jako mezigenerační spor o to, jakou má mít kultura podobu?

Generační problém v tom nevidím. Revoluce navíc přišla až na konci sedmdesátých let, takže si nemyslím, že by předchozí generace nutně byly zvyklé zažívat kulturu v takto represivních podmínkách.

Co se týče ministerstva, tak je úřednice překvapená především proto, že je z jejího pohledu naprosto evidentní, že to, co Anoosh a Arash požadují, je zakázané. Spousta lidí se mě ptá, zda jsem jim ty otázky, na které se ptali, vymyslela já, a zda to celé byla jen provokace – ale tak to nebylo. Situace byla taková, že se k moci zrovna dostal Rouhani a lidé neměli ponětí, jaký to bude mít dopad, takže všichni doufali, že se s Rouhanim situaci zlepší.

V křesťanské Ghaně jsem raději tvrdil, že jsem muslim a ne ateista, říká student Oxfordu Václav Těhle

Z filmu se zdálo, že se nezměnilo vůbec nic, je tomu skutečně tak?

Ano, přesně. Pro mě je to samozřejmě těžké soudit, ale když jsem se ptala svých přátel v Íránu, tak většinový názor byl takový, že se neudála skoro žádná změna.

Myslíte, že lze v současné době najít nějakou evropskou paralelu k Íránské situaci? Mám na mysli situaci, kde je skupina mladých lidí kvůli tomu, co dělá, nepochopena mainstreamovou společností a posléze perzekuována.

Nejsem si jistá, jak to je ve východní Evropě, protože nejsem dostatečně obeznámena s jednotlivými politickými systémy, ale co se týče Evropské unie, tak si myslím, že ne. Velké problémy se teď objevují v Turecku, ale řekla bych, že se to stále nedá srovnávat s Íránem.

Myslíte, že perzekuce alternativní kultury se vždy opírá o náboženské „důvody“, nebo to není nutné?

Co se týče zemí, které znám, tak to je vždy spojené s náboženstvím. Náboženství má velmi silnou moc, je to síla, která neustále musí být zachraňována např. od oné alternativní kultury. Vždycky tam musí být nějaký zásadní směr, který onu represi vyžaduje. Co se týče minulosti, jedním z nejlepších příkladů by byly komunistické režimy, kde samozřejmě zákaz alternativní kultury nebyl vyžadován kvůli náboženství.

Řekla byste, že mladí lidé v Íránu, které baví elektronická hudba a kteří chtějí např. pořádat koncerty, mohou vést jakž takž spokojený život? Nebo si myslíte, že pokud se chtějí věnovat tomuto svému koníčku, tak musí odejít? U Anooshe a Arashe se zdálo, že nakonec věřili spíš tomu druhému.

Myslím, že mohou zůstat a že skutečný problém je někde jinde. Jde tu o dvě věci: Co se týče dýdžejování na party, tak takové party se konají všude po světě, v Íránu je to pouze za zavřenými dveřmi. Pokud se bavíme o hudebních skupinách, kterých je v Íránu hodně, je tam třeba jako skupina vystupovat. Pokud nemůžete mít veřejné koncerty, tak skoro nemá smysl mít skupinu, protože hudbu přece musíme hrát pro publikum. Dýdžejové hrají na soukromých party, na kterých je někdy 50 až 100 lidí, ale samozřejmě, pokud chcete jako DJ hrát na pódiu, tak to v Íránu možné není.

Jinak si ale myslím, že hlavním problémem je, že pro mladé lidi tam obecně není žádná budoucnost, ekonomická ani společenská, protože je dnes velmi těžké odejít od rodiny. Obyčejně člověk odchází, když se ožení nebo vdá, ale to všechno dnes není vždy možné. Lidé se neberou, jelikož na to nemají dost peněz. Myslím, že právě tohle je jeden z největších problémů.

Došlo mi, že jedno z hlavních omezení svobody není to, že nemohou mít oficiální party, ale pouze ten čistý fakt, že nemohou srovnávat různé životní styly tak jako my. Když je nám osmnáct, můžeme si říct, že na rok pojedeme do Londýna zjistit, jaké to tam je, pracovat v Dunkin' Donuts, pak se vrátit zpátky a prostě zažít různé typy života. Pak si můžeme vybrat, co vlastně chceme dělat a mnoho lidí se nakonec vrátí zpátky domů. Mladí lidé v Íránu tohle nemají, takže si do Západu projektují spoustu svých snů a myšlenek a začnou ho glorifikovat.

Setkala jste se s lidmi, jejichž představy o Západu vám připadaly nerealistické?

Řekla bych, že ano, s naivními představami jsem se setkala. Ty však máme i my v Evropě. Když jsem byla teenager, chtěla jsem třeba jet do Londýna, což jsem také udělala, když mi bylo osmnáct. Předtím jsem měla všechny ty skvělé představy, jaký Londýn bude, poslouchala jsem britpop a všechny ty jiné úžasné skupiny, koukala jsem na fotografie. Věřím tedy, že je normální, když si lidé v mysli vytváří svou vlastní fikci, která je vždy krásnější než realita, jelikož každá část života s sebou vždy nese své problémy a těžkosti, které nejsou příliš atraktivní.

Londýn je například velmi drahý…

Přesně! A ty obtíže s hledáním práce a bytu…

Co byste řekla, že bylo nakonec pro Anooshe a Arashe největší motivací k odchodu do Evropy? Šlo více o vámi zmiňovaný ekonomický aspekt, nebo to souviselo s politickou situací?

Roli určitě hrálo obojí. Považuji za důležité zmínit, že ona touha opustit zemi je mezi mladými Íránci velice častá, mluví o tom každý. Není to tak, že Anoosh a Arash by byli nějaký speciální případ, všichni se chtějí dostat pryč. Jak jsem ale zmínila dřív, mnoho z těch, kteří odejdou, se skutečně vrátí zpátky. Nakonec si uvědomí, že život mimo Írán je také velmi těžký, jelikož v Íránu jsou velmi silné společenské a rodinné struktury, které jsou propletené a dávají lidem pocit jistoty – jsou jimi chráněni. Jakmile se však ocitnou mimo ně, často je to drsné probuzení.

Anoosh s Aarashem tedy musí v Evropě čelit mnohým překážkám, aby se nakonec skutečně mohli věnovat dýdžejování. V čem jsou tyto překážky odlišné od těch, se kterými museli bojovat v Íránu?

Pro každého umělce je největší překážkou konkurence, což je něco, co si dříve neuvědomovali, protože v Íránu je to, co se elektronické hudby týče, takové vesnické – každý zná každého, hudbu dělá jen pár lidí, člověk hraje pro své kamarády a všechno je takové malé a pohodlné. Když se pak dostanete do Evropy, vidíte to neuvěřitelně obrovské množství jiných dýdžejů a lidí, se kterými musíte soutěžit. To je velký problém.

Ty další překážky se týkají základních věcí: vydělávat si na živobytí, nebydlet u rodičů, ale najít si vlastní bydlení a najít si i jinou práci než dýdžejování. Také je samozřejmě těžké přizpůsobit se nové kultuře a najít si přátele.

Myslíte si, že v Evropě našli to, co hledali?

Řekla bych, že nejspíš ano, a oni by pravděpodobně souhlasili. Žijí šťastnější a více naplňující životy než dřív. Ale jsou tu problémy, které se týkají toho, o čem jsme už mluvily. Po filmu měli velký úspěch a hrají v klubech, takže to jde velice dobře. Často si je zvou, aby hráli. Co se ale týče vydělávání si na živobytí, tak už si nejsem tak jistá. Je to pro ně nejspíš těžké.

Řekla byste, že má jejich hudba něco unikátního oproti evropským dýdžejům?

To si nejsem jistá. Zdá se, že se neustále vyvíjejí, a vždy, když je slyším hrát, mám pocit, že se skutečně hodně posunuli. Pak si pokaždé říkám, že to je dost jiné a lepší. Když ale byli v Íránu, překvapivě se snažili splynout se západním stylem. Člověk by si totiž řekl, že by bývali mohli využít svého vlastního původu a zakomponovat do své hudby třeba tu tradiční íránskou – to ale oni nikdy neudělali. Myslím, že pro ně bylo velmi důležité hrát to, co se hraje na Západě, dělat „západní“ hudbu bylo znakem jejich ambicí.

Je v Íránu časté, že mladí lidé obdivují a imitují západní kulturu?

V městské společnosti, zejména mezi střední a vyšší třídou, rozhodně. Ve zbytku společnosti spíše ne, tam se vyznává především kultura tradiční. Ani bych ale neřekla, že imitují západní kulturu, oni prostě konzumují západní média stejným způsobem jako my – dívají se na videa na YouTube, a tím jsou vystaveni těm samým věcem.

Nebrání jim v tom cenzura internetu?

V Íránu je sice velmi silná, ale oni využívají virtuální privátní síť (VPN), takže cenzura pro ně není problém – prostě jen kliknou na VPN. Největší obtíže představuje nejspíš to, že je internet velmi pomalý. Pokud tedy chcete třeba stahovat hudbu, trvá to mnohem déle než tady. Můžete se však dostat na jakoukoli stránku chcete.

Plánujete film představit i v Íránu?

To samozřejmě není možné. Rozhodně bych na něj nemohla přijet. Dalo by se sice zorganizovat nelegální promítání a pozvat na něj nějaké lidi, ale já bych tam bohužel prostě být nemohla. Možná to udělá někdo jiný. Za pár týdnů budou hotová DVD, takže se rozhodně budu snažit nějaká dostat i do Íránu.

Z jakého důvodu byste už do země nemohla přijet?

To, co jsme tam dělali, bylo hrubě protizákonné. Jednak jde o to, že jsem neměla povolení natáčet, pak také zobrazuji Írán v té podobě, ze které by jejich politický systém rozhodně nebyl nadšený. Myslím, že zkoušet se za daných okolností do Íránu dostat by byl velice špatný nápad.

Myslíte, že tamní autority věděly, co jste v Íránu dělala?

Určitě ne, to by to okamžitě zarazily. Cestovala jsem na turistické vízum a velmi mě překvapilo, že vůbec nezjistili, co tam dělám, jelikož pracuji také pro zpravodajská média. Pokud si do Googlu zadáte moje jméno, zobrazí se vám několik mých publikací. Nikdo to ovšem nejspíš nezkusil, jelikož se mě na to nikdo neptal.

Sára Matůšová: Titul za duševní zdraví?
 

Autor: Karolína Kašparová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!