Studenti by si měli uvědomovat, že občanská angažovanost není nic aktivistického, říká Kateřina Valachová | E15.cz

Studenti by si měli uvědomovat, že občanská angažovanost není nic aktivistického, říká Kateřina Valachová

Studenti by si měli uvědomovat, že občanská angažovanost není nic aktivistického, říká Kateřina Valachová
Kateřina Valachová, foto: Libor Štěrba
• 

Michal Karas

Ministerstvo školství je poslední dobou diskutovaným rezortem. Začalo to novou ministryní a pokračovalo zavedením jednotných přijímacích zkoušek na střední školy, novelou vysokoškolského zákona a povinnou maturitou z matematiky. Největší rozpory a vášnivé diskuze však momentálně vyvolává plánovaná inkluze. O těchto a dalších tématech jsme hovořili s ministryní školství Kateřinou Valachovou.

Souhlasíte s názorem, že pokud se student učí to, co ho baví a v čem vidí smysl, bude mít k učiteli respekt? Americký expert na školství Grant Wiggins sepsal 50 rad a tipů, které by měl dělat každý vyučující, aby se děti učily lépe a s radostí. Patří mezi ně nejen otevřená diskuze či vysvětlování pojmů na praktických příkladech, ale také humor vyučujícího.

Při vší úctě k americkému expertovi, už Jan Amos Komenský říkal, že nejlepším učitelem je ten, který inspiruje. Nejde o to jen předat informace, ale udělat to zábavnou formou a inspirovat žáka k přemýšlení, aby se o problematiku dále zajímal. V řadě škol se setkávám s tím, že přesně takto výuka probíhá. Není to tak strašné, jak se někdy líčí, že výuka je pouze frontální. Spousta učitelů bezpochyby zvládá zaujmout žáka. Hodně mi záleží na tom, aby učitelé měli prostor a oživovali výuku tím, že budou mít reálnou možnost navštěvovat s dětmi různá vědecká a technická centra, které jsme v minulosti za evropské peníze vybudovali. Chci zajistit, aby centra navštěvovalo maximum dětí.

Jaké vlastnosti by měl mít ideální učitel?

Učitel by měl hlavně přistupovat k žákovi v tom smyslu, že jsou partneři, to znamená, že je takovým průvodcem, který mu zprostředkovává vzdělání. Neměl by být v pozici toho, který má vždycky pravdu. Toto partnerství ale není o tom, že by žák byl s učitelem na stejné úrovni, nebo že by to ospravedlňovalo žáka k tomu, aby učitele nerespektoval nebo si z něj dělal dobrý den. Na jedné straně je potřeba mezi učiteli, žáky i rodiči podporovat partnerství, protože vzdělávání je určitě společná cesta (pokud má být skutečně kvalitní), ale stejně tak je nutné si říct, že ve škole platí určitá pravidla a učitel je ten, který musí mít respekt, protože on musí garantovat to, že předávaná látka má nějaký řád a formu a jedině učitel za ni odpovídá. Někdy narážím v rámci školních parlamentů na problém, že si děti často rychle osvojí boj za svá práva – vést dialog a diskuzi, ale když jim dávám zpětnou otázku, jak vnímají práva učitelů a jestli skutečně respektují jejich odpovědnost a úkoly a zda přistupují s kázní k učení a učitelům, tak to už se trochu kroutí a nechtějí úplně odpovědět. Pobavil mě žák v jedné z diskuzí, když jsem se ptala, co jim vlastně na učitelích vadí. Řekl, že vadí to, jací jsme. Doufám, že to nebude na dlouhou mezigenerační debatu, ale líbí se mi, že v řadě škol probíhá dialog mezi učiteli, žáky a rodiči, že se vytváří vztah jak učící, ale i ten hlubší mezi žákem a učitelem, kdy učitel je inspirující a žák si pak na něj vzpomene jako na osobu, která ho ovlivnila v jeho budoucím úspěchu. Snad tyto školy budou mít co největší podporu, aby se ukázalo, že je to ta správná cesta.

Neměl by ale na druhou stranu i učitel respektovat žáka v tom, co žák dělá? Například, když je výrazně humanitně založený student a nejdou mu přírodovědné předměty.

Náš systém hodnocení je sice poměrně formální, ale myslím si, že většina učitelů to doplňuje tím, že se zajímá, v čem lze rozvinout jeho schopnosti a dostat se alespoň do toho standartu, který mu umožní zvládnout učivo a mít alespoň průměrný výsledek. Pevně věřím, že v rámci mých regionálních výjezdů mi nejsou vybírány školy, kde to takto funguje, ale i kdyby ano, tak jsem jich navštívila takové množství, že nemám pocit, že by byly v menšině. Školy, které tento způsob interakce mají, potvrzují, že tento model je samozřejmě mnohem náročnější na komunikaci i čas a je přijímán postupně. Tohle se podle mě nedá nijak centrálně nařídit, spíš sdílet fakt, že si pak všichni zažijí úspěch. Proto se mi líbí například projekt „Pomáháme školám k úspěchu“ nebo projekt Zdravých škol.

Společnost EDUin, ČSU, ale i další si myslí, že situace ve školství je špatná i kvůli tomu, že ministerstvo nekomunikuje dostatečně s těmi, kterých se to nejvíce týká – učiteli i žáky. Jak vypadá nyní komunikace se zástupci studentů a učitelů?

Rozhodně jsem daleka toho soutěžit se svými předchůdci, kdo komunikoval lépe. Stojím si za tím, že jsme objektivně více otevřeli ministerstvo směrem k učitelům, rodičům i dětem. Bohužel se teď blíží krajské volby, a proto mám pocit, že jakákoliv návštěva školy je „předvolební kampaň“. Já takhle ale činím celou dobu a přiznám se, že ta intenzita návštěv regionu není úplně obvyklá. Podotýkám, že si na to nežehrám, je to jedna z věcí, která mi pomohla ve výkonu funkce – například autentické debaty s učiteli, se studenty. Jde o správnou cestu, jak získat konkrétně zpětnou vazbu, jak to vnímají ti, kterých se to týká. Můj osobní názor je, že atmosféra školy se nedá nahrát a dá se velmi dobře vycítit z řady indicií, jestli jsou na škole zdravé vztahy. Také odesíláme pravidelně zpravodaje na e-maily jednotlivým ředitelům škol s informacemi, máme spolupráci s řízením škol v pravidelné rubričce. Jako třetí věc jsem začala systematicky komunikovat jak s Českou středoškolskou unií, tak s odbornými asociacemi a rodičovskými sdruženími. Vnímám otázku úspěchu ve vzdělání dětí a studentů tak, že ten trojúhelník učitel – dítě – rodič je něco ověřeného už tisíci lety a asi nic lepšího nevymyslíme.

Organizujete například kulaté stoly?

Kulaté stoly neorganizuji, spíše jsem zavedla pravidelné pracovní porady, kde se sbírají náměty, jakým způsobem věci vnímají ti, kterých se to týká anebo konkrétní poradu k tomu, co se týká změn například novely vysokoškolského zákona. Z těch setkání jsou pak konkrétní výstupy – nesepíšeme pocity zúčastněných a nezaevidujeme je, ale řekneme si, kdy se sejdeme příště a na čem jsme se shodli a neshodli. Je důležité si říct, na čem se neshodneme, protože školství je téma, na které nikdy nebudou stoprocentně stejné názory. Je však důležité se vzájemně slyšet, aby ten, kdo se rozhodl udělat nějaký většinou podporovaný krok, vnímal fakt, že menšina krok nebere stoprocentně, a aby přece jen postup ještě vyladil v tom smyslu, že respektujeme i ty, kteří chtějí mít možnost alternativy. Přiznám se, že nejraději mám právě návštěvy škol a univerzit a besedy s učiteli i studenty.

Takže upřednostňujete osobní kontakt?

Ano, přesně tak a hlavně bez přítomnosti kamer. Nikam žádné kamery nezvu, ani při vší úctě k vám novinářům. Mám ráda, když je setkání interaktivní a když si ty věci řekneme na rovinu, protože můj pocit ze školství je, že ho ovládá pokrytectví, zbabělost a problémy se nepopisují pravými jmény.

Předseda ČSU Štěpán Kment před časem v rozhovoru pro TST řekl, že největší nevýhody dnešní výuky vidí v její frontálnosti (studenti nejsou skoro vůbec aktivní), biflování se informací (i když mnoho je dohledatelné na internetu) a v objemu učiva. Vidíte to také tak?

Je pravdou, že převažuje frontální styl výuky a co se týče memorování nebo množství informací, tento systém je takto bohužel nastaven. Nedomnívám se ale, že by to byla jeho zásadní nevýhoda. Nevýhoda je, pokud výuka objektivně neumožňuje obohacovat vzdělávání o debatu, společné poznání, propojování formálního a neformálního vzdělávání. Narážím na počet studentů ve třídách, protože to s tím hodně souvisí. Když budete mít 30 studentů ve třídě, tak je to něco úplně jiného, než když jich budete mít 25 nebo 20. Také bych byla ráda, aby základní i střední školy mohly volně nakládat s volitelnými předměty. Podstata je v tom pokrytectví systému – nemůžete pracovat s menším počtem žáků, protože financování neumožňuje dělat ty třídy menší a dál je rozčleňovat na menší skupiny, aby předměty mohly být více interaktivní. Skončíme proto u toho, jak máme nastavené financování – podle mě nejde smazat ten základ. A myslím si, že jediným klíčem je změna financování a reálně tak umožnit učitelům a školám výuku takto organizovat.

Co když jsou ale žáci neaktivní i přesto, že jich ve třídě není mnoho?

Vedení diskuze nebo dialogu o jakémkoliv problému je z mého pohledu výuka kompetence umět o věcech diskutovat, prosazovat svůj názor, argumentovat protinázor. V tomto ohledu se snažím angažovat v podpoře občanského vzdělávání, abychom právě vytvořili prostor pro vedení dialogu mezi studenty, bez jakékoliv ambice říkat, co si má kdo myslet. Nicméně pravdou je, že pokud nepůjdeme cestou rozšiřování alternativ ve vzdělávání nebo nepovinně volitelných předmětů, které toto umožní, tak vždycky narazíme na tu „praktičnost“ počtu hodin v rámcovém vzdělávacím programu.

Jednoduše existuje souboj předmětů o to, kdo bude mít větší hodinovou dotaci.

Ano, mezi jednotlivými předměty nefunguje harmonie, spíš je to o jejich souboji. Čert ví nebo neví, ale podle mě to není o odsouzení frontální výuky. Rozhodně platí, že vzdělání jako takové není vnímáno jako celek v rámci jednoho ročníku, ale bohužel i v dalším návazném studiu. Podle mě chybí vnímání vzdělávání jako nikdy nekončícího procesu. Směřujeme odněkud někam, jsou tam samozřejmě nějaké kontrolní body, ale je to něco, co na sebe navazuje a spolu souvisí. Nemám ráda třídění typu – podpora jen technických či humanitních oborů. Protože takhle se vždy učitelé i odborná veřejnost ozývají, co všechno chybí a co se musí podporovat. Ministr by měl určitě komunikovat rovnováhu ve vzdělání. Přiznám se, že byť vždycky nazlobím jednu nebo druhou skupinu, tak v tomto případě to dělám vědomě a skutečně systematicky připomínám, že každá škola je zásobárnou budoucích odborníků ve svých oborech. Musíme si také uvědomit a dokázat zareagovat na potřebnost technických oborů. Z mého pohledu by se nemělo zapomínat na žádnou z částí vzdělávacího systému.

Lidé by si hlavně měli uvědomit, že vzdělávání je nikdy nekončící proces.

Je to tak, vzdělávání rozhodně nekončí úspěšným absolvováním vysoké školy.

Neměli by být hlavně gymnázia postavena na systému výběru mnoha seminářů, aby se studenti učili, co je baví, a získali rozšířené znalosti oproti klasickým předmětům?

Jak na druhém stupni základních škol, tak na středních školách se domnívám, že by volitelné předměty měly být součástí programů. Na druhé straně ne každý student najde v této fázi vzdělávání to, co by naplnilo jeho portfolio. Podle mě až konec střední školy a pak vysoká škola je specializací, kdy si člověk může vybrat vše na tělo, ale zase musím zlomyslně vzpomenout některé závěry paní učitelek z různých debat, že nejzajímavější jsou ty diskuze, kde jsou studenti i učitelé současně a pak je zajímavé sledovat, jak stejnou věc vnímají odlišně. Na jednom gymnáziu například studenti horují za více volitelných předmětů z hlediska rozvoje kompetencí a paní učitelky přispěchají s informací, že to by ty stávající nesměly zet prázdnotou.

Asi by to byla obrovská revoluce, kdyby se na gymnáziích v posledních dvou ročnících uplatnil stejný model jako na vysokých školách, nemyslíte?

Toto by byla jistě zásadní změna, ale nemá smysl to v nejbližších letech slibovat. Na druhé straně programy některých gymnázií už dnes pracují například s kreditním systémem či s volitelností předmětů, kde jsou podmínkou pro vykonání maturity další absolvované semináře. Chtěla bych zdůraznit, že náš systém je založen v předškolním vzdělávání, devítiletém povinném základním vzdělání a pak výběr gymnázia nebo střední odborné školy plus univerzity. Nejsem určitě nepřítelem víceletých gymnázií, ale měli bychom se spíše soustředit na to, abychom měli kvalitní základní vzdělávání, které pak může dětem nabízet více volitelných předmětů i specializací. Ty základní školy, které zareagovaly na potřeby dětí nebo i představy rodičů, jsou teď úspěšné a děti z nich neodcházejí na víceletá gymnázia. Teď myslím školy, které mají dlouhé roky propracovanou výuku cizích jazyků nebo přírodních věd – ty pak netrpí razantním odlivem dětí na gymnázia. Víceleté gymnázia i v době svého vzniku byla vnímána jako excelentní v situaci, kdy náš systém nebyl schopen umožnit mimořádně nadaným dětem dostatečný rozvoj jejich vzdělávání. Problém nastane, pokud některá gymnázia přijímají žáky, kteří mají čtyřky ze základních předmětů, což je něco, co si nikdo nedokázal před deseti lety představit.

Mnoho lidí dnes říká, že se podceňuje výuka občanského vzdělávání s důrazem na humanitní vědy, pro TST se o tom zmínil například ředitel projektu Paměť národa Mikuláš Kroupa. Proč se tomu tak neděje a jak by se stav dal změnit?

Myslím si, že u chybějícího občanského vzdělávání chybí prostor, kde by děti mohly včas porozumět tomu, jakým způsobem se v naší demokratické společnosti vytváří vůle většiny, co znamená menšina, argumentovat svůj názor, co je volební systém, jak funguje zastupitelstvo obce, že existují práva, která máme všichni, ale v minulosti nebyla samozřejmá. Děti a pak i studenti by si měli uvědomovat, že občanská angažovanost není nic aktivistického, ale spíš přirozeného – z hlediska občanské společnosti.

Neměla by se taková výuka ukazovat na příkladech lidí z praxe?

Na příkladech určitě, ale já se poslední dobou občanským vzděláváním docela zabývám a myslím si, že ta situace je opravdu natolik tristní, že všechno výše uvedené, co se zdá jako notorieta, tak ty děti opravdu nevědí. Stejně tak je nutné pochopit, jak tyto procesy fungují naostro. Tam se mi líbí příklady, které umožňují vstup do zastupitelstev, sněmovny či senátu. Přijít se podívat, jak to tam vypadá a podiskutovat. Je dobré, když úspěšní mohou zprostředkovávat a ukazovat, co je to občanská angažovanost.

Myslíte si, že je špatný ten systém, nebo že to téma lidi nezajímá?

Podle mě je vzdělávání v rámci občanské výchovy zaměřeno informačně a učitelé tohoto předmětu mi říkali, že nemají časovou dotaci, aby s lidmi interaktivně pracovali. V rámci toho obsahu dotace se nepočítá s diskuzí. Aktivní občanství je o občanském vzdělávání. Snažíme se činit různé kroky k odstranění bariér, aby školy byly interaktivní a učitel vzal tu třídu ven. Existuje bohužel řada byrokratických omezení, která zasahují do hodnocení aktivních učitelů, což musíme odstranit, jinak se výuka moc nezmění.

Neměly by se proto změnit rámcové vzdělávací programy nebo alespoň projít určitou revizí?

Revize programů připravujeme. Na příští rok jsme naplánovali revizi matematiky a českého jazyka a literatury v rámci základních škol, dlouhodobá práce nás čeká v rámci oborů středních odborných škol – právě v návaznosti na to, jak bude vypadat finální seznam oborů, kde se bude v roce 2021 povinně maturovat z matematiky, ale i jak se bude případně dál ten seznam rozšiřovat. To se týká také některých dílčích věcí, jako je právě občanské vzdělávání a etická výchova. U občanského vzdělávání probíhá pilotování, výstupy mají být základem pro změny. Rámcový vzdělávací program si Národní ústav pro vzdělávání a všichni didaktici chrání jako Frodo svůj prsten a každý zásah do RVP je bedlivě sledován a podle mě bychom měli jít dvoukrokovou cestou. Je samozřejmě perfektní mít vyladěný vzdělávací program, ale na druhou stranu nám nic nebrání do té doby vytvořit prostor pro ty, kteří jsou aktivní.

Sdílíte názor, že je výhodné propojit humanitní a technické zaměření? Pokud ano, v čem ta výhoda spočívá?

To, že je výhodné zaměření navzájem propojit, není tak zajímavé, protože ty odvětví nejdou striktně oddělit. Musím se teď zastat průmyslníků, o kterých se říká, jak „jsou zlí“, že chtějí zlikvidovat humanitní nebo dokonce přírodovědné vzdělávání, nebo mají dokonce spadeno na gymnázia. Takhle to skutečně nebylo myšleno. Snaží se mě přesvědčit, že i jim jde o rovnováhu. Věřím, že najdeme nějakou společnou řeč v tom, jak má být vzdělávání vyváženo. My spíš můžeme polytechnické vzdělávání z hlediska zručnosti dětí podporovat, protože souvisí s celkovým rozvojem a není to jen čistě technické vzdělávání. Bezpochyby je možné podporovat průběžně polytechnické vzdělávání a zvyšování kompetencí z hlediska ICT a vedle toho samozřejmě po velkou část vzdělávací dráhy i všeobecné vzdělávání, pokud chceme, aby děti byly schopny měnit v budoucnu své specializace.

Kateřina Valachová, foto: Libor ŠtěrbaKateřina Valachová, foto: Libor ŠtěrbaAutor:

Podle Josefa Šlerky je rozdělení věd na humanitní a přírodní celkem pozdní a v rozhovoru pro TST řekl, že je důležitá investice do technického i humanitního vzdělávání. Cituji: „Žádnému humanitnímu vědci nezaškodí, kdyby uměl programovat. Stejně žádnému technikovi nezaškodí, kdyby měl zkoušku z latiny.“ Pro tento koncept je i současný rektor UK Tomáš Zima. Student dvouoboru Fyzika – Filozofie na Cambridgi Dominik Miketa si myslí, že propojení obou směrů u nás není reálné kvůli naplnění jednotlivých oborů. Myslíte, že by v našich podmínkách bylo takové propojení možné?

V tuto chvíli to z mého pohledu určitě možné není, podle mě jsou vysoké školy celkem konzervativní z hlediska přístupu ke studentovi, samozřejmě ne všechny, ale většina ano. Myslím si, že je teď velkým příslibem nový start Národního akreditačního úřadu, kdy se během tří let mají přeakreditovat obory a zároveň budou mít možnost univerzity víc ovlivnit portfolio na míru, jak chtějí. Ještě bych dodala, že od prvního září zavádíme podporu směrem k základním školám a středním školám z hlediska nadaných dětí, komunikujeme s rodičovskými sdruženími na tomto poli a tam by se v blízké době mohlo zablýskat na lepší časy. Bude například možné přeskakovat ročníky z hlediska předmětů, kde to dítě má lepší znalosti a dovednosti. Snažíme se, aby bylo možné propojit jednotlivé stupně vzdělávání, aby například lidé ze základky mohli chodit na některé předměty na střední školy nebo navštívit vědecká centra. Toto bych řekla, že je bližší budoucnost, vysoké školy už jsou složitější.

Budete pokračovat v koncepci Marcela Chládka, to znamená podporovat technické a učňovské obory? Ten si dobře rozuměl se Svazem průmyslu a obchodu, který chtěl do školství mluvit a upravovat si ho podle svých představ (menší počet gymnázií). Před časem to kritizoval Bob Kartous z EDUinu.

Mě samozřejmě zajímá, aby žáci a studenti, když jdou do praxe, tak aby byli úspěšní, měli dobré pracovní podmínky a dobré platové ohodnocení. Velmi často spojuji při debatě k podpoře technického vzdělávání to, že uplatitelnost mě zajímá, ale také mě zajímá férová debata se zaměstnavateli, kdy na jednu stranu si můžeme říct, co lze zlepšit ve vzdělávání, ale na druhé straně by si někteří zaměstnavatelé měli sáhnout do svědomí, jestli ta neatraktivita oborů nesouvisí právě s podmínkami zaměstnanců. Společnost horuje například za více techniků ve vodě, jejichž práce má obrovský přesah třeba do sociologie, takže ty profese se propojují. Těžko říct, kde hledat hranici, ale řekněme, že budeme podporovat „techniky“ v rámci vodního stavitelství, ale těžko donutíte studenty, aby se na tento obor hlásili, pokud nebudou mít žádnou perspektivu, že najdou práci za slušných podmínek, a protože ty společnosti se specializují jen na určité části republiky, budou muset studenti za prací a důstojnými podmínkami migrovat. Je dobré bavit se o tom, jaké profese potřebujeme pro trh práce a společnost, ale nerada slyším, že bychom všechno hodili na školu a ty budou jen výstupní kontrolou speciálních jednotek zaměstnanců pro konkrétní společnosti. Cílem s průmyslníky je spolupráce, které se nebráním.

Podle výroční zprávy Cermatu v roce 2014 z 36 % maturantů, kteří si vybrali matematiku, uspěly u zkoušky z matematiky jen dvě třetiny studentů. I u dalších ročníků byla úspěšnost celkem malá. Při povinné maturitě bez jakýchkoliv změn ve výuce je otázkou, jak takové maturity dopadnou. Jaký výsledek vůbec tato změna přinese?

Při nástupu do funkce se jevilo jako nemožné, najít nějakou střední cestu, která by nám umožnila udělat krok správným směrem. Myslím si, že větší váha matematiky ve vzdělávání správným krokem je, ale od počátku jsem tvrdila, že její zavedení jako povinné části maturitní zkoušky pokládám pouze za jeden z kroků, který sám o sobě nezlepší otázku vzdělanosti v oblasti matematiky nebo nějakého analytického a logického myšlení. Rovnováha spočívá v tom, že příští rok máme jednotné přijímací zkoušky a chceme jimi aspoň nějak kontrolovat uvědomění si žáka při volbě školy, jestli skutečně směřuje tam, kde na základě výsledků přijímacího řízení má šanci být úspěšný ve studiu. Dává mu to reflexi z hlediska ostatních, kde si stojí a jestli si uvážil tu vzdělávací dráhu správně. Měli bychom už v rámci základních škol dávat dětem zpětnou vazbu v tom, jak si vedou a podpořit je, aby byly úspěšné. Nějakou logiku podle mě přijímací zkoušky do vstupu do sekundárního vzdělávání mají. Pak je tam informační hodnota, kdy školy stanoví určitou hranici, kolik budou muset uchazeči mít a máme z toho nějaké data. Do budoucna by student neměl volit tu školu, která říká, že tady je volno, ale která je schopna garantovat skutečné vzdělávání a nějak usiluje o to, aby student byl úspěšný nejen na škole, ale i ve svém životě.

Od toho jsme odpočítali čtyři roky, protože studenti namítali, že nejde měnit pravidla v průběhu hry a zvolili jsme školní rok 2020/2021 jako start povinné matematiky plošně pro gymnázia a potom jenom pro vybrané odborné školy, kterých je podle mého soudu málo. Teď převažuje všeobecná panika snížená tím, že je to ještě daleko, takže se to týká všech škol. Seznam škol se bude samozřejmě ještě zpřesňovat. V paragrafu máme, že maturita zakončuje středoškolské vzdělávání a má nějakou formálně stanovenou části. Pořád je tedy z hlediska obsahu prostor zapracovat na tom, aby byla více zohledňována právě ta oborovost vzdělávání.

Rád bych se ještě zeptal na zavedení výuky matematiky ve skupinách.

Co se týká těch dalších kroků, právě jsem avizovala, že vítám změny financování regionálního školství, které nám umožní od roku 2018 dělit třídy v matematice, více pracovat s dětmi, aby vnímaly, že matematika je všude a nejde jen o nějaká čísla, která se memorují. Bylo by dobré také využívat ty interaktivní možnosti, co jsem už zmínila. Je zajímavé, že matematika dlouho děti baví a na druhém stupni přijde zvrat.

Nebojíte se velké neúspěšnosti v roce 2021?

Domnívám se, že ještě do konce funkčního období vlády budeme schopni s veřejností projednat a také ji představit kroky, které doplní přijímací zkoušky a povinnou matematiku tak, abychom skutečně mohli garantovat, že to nebude fiasko, ale úplně přirozený proces, který bude skutečně dobře připraven. Snažím se komunikovat o školství napříč politickým spektrem a i když není stoprocentní shoda, tak se snažím veškeré kroky vysvětlovat. Bez ohledu na různá silná mediální vyjádření se během interních jednání na systému shodujeme. Záleží mi na tom, aby příští vláda mohla bezproblémově navázat a porozumět tomu, co jsme dělali.

Autor: Michal Karas
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!