Stojíme na straně lidí, kteří chtějí věci měnit, říká Jiří Schneider z Aspen Institute | E15.cz

Stojíme na straně lidí, kteří chtějí věci měnit, říká Jiří Schneider z Aspen Institute

Stojíme na straně lidí, kteří chtějí věci měnit, říká Jiří Schneider z Aspen Institute
29. dubna 2016 • 18:00
Letos v lednu si pražská pobočka mezinárodní globální sítě Aspen Institute zvolila nového výkonného ředitele. Stal se jím bývalý první náměstek ministra zahraničních věcí Jiří Schneider, který se spolu se svými kolegy snaží o rozvoj nové generace vůdčích osobností a vytvoření prostoru pro střetávání lidí z nejrůznějších oborů.

„Aby se člověk dokázal ve společnosti prosadit, potřebuje znát ty správné lidi, kteří ho přimějí naslouchat a být otevřený i jiným názorům. Na každém pak je, jak se svými schopnostmi a příležitostmi naloží,“ odhaluje sílu takových think tanků Jiří Schneider.

Aspen Institute je ve světě velice prestižní záležitostí. Proč je podle Vás činnost think tanků důležitá a proč jste se rozhodli zřídit institut i v České republice?

Aspen Institute není typický think tank, který se snaží ovlivnit utváření konkrétní politiky a publikuje názory vycházející z vlastní produkce. Aspen je platforma, která sice publikuje, ale nemá konkrétní politickou agendu a snaží se o to, aby se utváření veřejných politik konalo odpovědně za účasti všech, kteří k tomu mají co říci. A také aby vytváření té veřejné politiky bylo odvážné a inovativní. Za tímto účelem vznikla myšlenka Aspenu, když se v padesátých letech zakládal v USA – propojit lidi z různých odvětví, kteří se normálně nepotkávají, takže ne jenom byznys a politika, ale také lidé z oblasti kultury, umění či sportu, a umožnit dialog o záležitostech týkajících se celé společnosti.

Takže v tomto smyslu Aspen není typický think tank a ani nemá tu ambici, to je jedno vysvětlení. Myslím, že platforma tohoto typu je v regionu střední Evropy potřeba. Aspen Institute Prague je veřejně prospěšná společnost, jejíž správní radu tvoří lidé, kteří žijí tady v Česku. Jsme plně finančně a organizačně nezávislí na ostatních Aspen Institutech. Jinak Aspenské instituty působí už desítky let v některých jiných evropských zemích jako například v Německu, Itálii, Španělsku, Francii a v neposlední řadě také v Rumunsku. Franšíza v České republice vlastně vyplňuje ten volný prostor ve střední Evropě.

Na svých stránkách uvádíte, že jste neideologická a nepředpojatá organizace. V USA se na poli Aspen Institutu setkávají jak konzervativci, tak liberálové. Když ale řešíte nějakou politiku, musíte k ní přeci mít nějaký postoj. Skutečně nejste ideologicky vyhranění?

Nejsme. Jednak to řešíme tak, že jsou v naší správní radě zastoupeni lidé různých politických názorů a zároveň tam nejsou jen lidé působící v politice. Tento postoj zachováváme i při praktické práci. Třeba loni jsme organizovali konferenci Česko, jak jsme na tom? Pro tuto konferenci tvořily pracovní skupiny v čele s předními českými odborníky hodnocení a doporučení k dalšímu postupu z oblasti ekonomiky, bezpečnosti a kvality života v Česku. V letošním ročníku budou rozšířeny o oblasti vzdělání a o fungování veřejné správy. Tedy i ta vlastní práce a příprava je nesena jedním společným jmenovatelem – odpovědným vládnutím, odpovědným vytvářením veřejných politik a důrazem na schopnost inovovat a přicházet s novými přístupy. To znamená, že pokud je v našem přístupu něco vyhraněného, tak je to odpor proti ochraně toho, jak věci jsou a spíš naše otevřenost věci měnit.

Jinými slovy, stojíme na straně lidí, kteří chtějí věci měnit, a chceme podporovat ty, kdo mají v tomhle směru tah na branku a dokáží vést společnost tímhle směrem. Konečně, jsme široce rozkročeni jako institut v USA, v naší radě se potkávají sociální demokrati, občanští demokrati i křesťanští demokrati. Takováto rozmanitost patří k podstatě a základní myšlence našeho institutu.

Jak byste definoval základní přínos Aspen Institutu České republice nebo české společnosti?

Myslím, že ten přínos nejen české společnosti, ale doufám i celému regionu, je v tom, že se pokoušíme pracovat napříč různými oblastmi. Zmínili jsme to politické dělení, ale ono existuje dělení na další oblasti, které si žijí vlastním životem. Může to být byznys, který je uzavřen do svého paradigmatu efektivity zajišťování odbytu. Může to být oblast umění, která si vytváří svůj vlastní svět. Takže je potřeba otevírat perspektivy i širším pohledům na život, věnovat se různým skupinám, mládeži. Chceme ty různé oblasti propojovat a zabránit tak tomu, aby si lidé žili jen ve své bublině. To je myslím něco, v čem je právě tradice a přístup Aspenu věrohodný a může poskytnout platformu, kde se mohou potkávat různě zaměření lidé s různou zkušeností a vést spolu skutečný dialog, kdy se vzájemně poslouchají. To je dle mého názoru taky jedna z věcí, která je zejména v poslední době, kdy se některá rozdělení společnosti prohlubují, velmi potřebná.

Daří se vám tuto vizi naplňovat?

Jsem přesvědčen, že daří. Chtěli bychom, aby naše činnost byla více vidět, abychom si my sami nevytvořili nějakou „aspenskou bublinu“, ve které budeme mít pocit, že se nám to daří. Rádi bychom dělali některé z našich akcí nejen v Praze, ale i v dalších regionech a mimo republiku. Takže se snažíme být vidět v netradičních spojeních a konstelacích.

Myslíte si, že se u nás organizace typu Aspen Institute stále neprosazují tolik jako na Západě, nebo se tento trend mění?

Určitě se organizacím tohoto typu daří v anglosaské politické kultuře nebo ve společnosti, v niž jsou jednotlivci, instituce i firmy zvyklé podporovat a účastnit se takové aktivity, kde to pro sebe vidí jako přínos. U nás čelíme velké devastaci důvěry v různé instituce. Proto, i když to jde pomalu, obnovujeme důvěru ve spolkový život a to, že má smysl se potkávat a podle určitých pravidel spolu hovořit. Pokud jde o rozměr institucí typu Aspenu, které vytvářejí takovou platformu, jsme řádově menší než ve Velké Británii nebo v Americe. Kontinentální Evropa je v tomto ohledu někde jinde. Na druhou stranu v Německu, které v rámci budování nového demokratického státu po druhé světové válce hodně investovalo do rozvoje různých forem sdružování ve společnosti, vidíme, že nadace nebo think tanky tam fungují a jsou pevnou součástí života německé občanské společnosti. To je také jeden z důvodů, proč Německo mohlo udělat ohromný krok kupředu od strašlivé historie a dědictví nacismu.

Myslíte, že v tomto směru někdy Německo vůbec doženeme? A pokud ano, za jak dlouho?

To byla taková vize, že budeme dohánět, a myslím, že jsme se tím dostali trochu do pasti. Ztratili jsme dynamiku. Jedna z věcí, která vyplynula z naší loňské konference Česko, jak jsme na tom?, byl závěr, že jsme ztratili jednu dekádu. Od vstupu do Evropské unie, kdy se otevřely možnosti využít společného prostoru, jsme zdá se usnuli na vavřínech a měli pocit „ano, konečně jsme tam, kam jsme vždycky patřili a směřovali a teď můžeme usednout a odpočívat“. Když se podíváme kolem sebe, tak se zdá, že například Slováci byli daleko víc motivováni k tomu, aby na sobě pracovali a je taky vidět, že Slovensko v tom přibližování a dohánění udělalo daleko větší krok, přinejmenším nás předehnalo právě tou dynamikou. Pokud jde o odhodlání zapojit se a ukázat, že něco dokážeme, myslím, že společnost zdaleka neudělala, co mohla. Vinu na tom nesou především ti, kteří společnost vedou v různých sektorech – a nemusejí to být jen politici. Nedaří se vytvořit ducha odhodlání něco dělat, něco podniknout. Spousta lidí se ohání Baťou, ale tu dynamickou atmosféru, kterou Baťa reprezentoval, navodit neumíme.

Nabízíte mladým lidem nějaké uplatnění – třeba vzdělávací projekty, možnost zapojení, nebo je vaše činnost čistě obecná a zaměřená na vzdělávání celé společnosti?

Jeden z našich klíčových programů je program pro mladé lídry, který má za sebou už čtyři ročníky. Koná se to každý rok v prvních jarních měsících na Slovensku a účastní se ho převážně lidé z Polska, Maďarska, Slovenska a České republiky, ale i dalších zemí. Je to náš základní program, na kterém se potkají mladí lidé se zajímavými lidmi, kteří to někam dotáhli v různých oblastech života. Cílem je, aby se vzájemně mohli inspirovat a pak mohli zůstat v kontaktu. Leadership program není zaměřený na absolventy, ale na lidi ve střední fázi jejich kariéry. Na lidi, kteří se už do něčeho pustili a jsou na začátku, ale už něčeho dosáhli v nějaké oblasti svého života, ať už jsou to nevládní organizace, podnikání či politika. Myslím, že to je zajímavý program inspirovaný ostatními Aspeny, které podobný formát organizují. Kromě toho se mladí lidé můžou zapojit i do dalších projektů: věnujeme se digitální ekonomice a jejímu vlivu na společnost – to je parketa, která se vysloveně nabízí pro mladší lidi, kteří v tom vidí příležitosti, ale i rizika a chtějí se profilovat v této oblasti.

Jiří SchneiderJiří SchneiderAutor:

Vy hovoříte o projektech pro mladé lidi, kteří potom navážou kontakty s různými lidmi z byznysu a podobně. Neexistuje nebezpečí, že ta exkluzivita Aspen Institutu, která se nabízí některým mladým lidem, může vytvářet společenskou nerovnost?

Společenská nerovnost je fakt, je to něco, s čím musíme počítat, ale zároveň se s tím nemáme smiřovat. My se tomu snažíme čelit tím, že programově zveme a povzbuzujeme k přihlášení na naše akce účastníky, řečníky a prezentátory, kteří mohou mít specifické potřeby. Jsou mezi nimi lidé s tělesným postižením, romští aktivisté nebo lidé, kteří se programově věnují či reprezentují nerovnost ve společnosti. Nerovnost k přístupu k příležitostem je ostatně i pro nás téma a snažíme se jej prostřednictvím konkrétních lidí zahrnovat do našich programů. Například na posledním semináři byl jedním z mluvčích i Petr Torák, policista, který dostal vyznamenání od britské královny za práci ve své komunitě. Je to člověk, který se v devadesátých letech v Česku cítil jako Rom ohrožen, proto i se svou rodinou odešel a v Británii se obdivuhodně etabloval.

Na druhou stranu jsme přesvědčeni o tom, že silný pozitivní příklad a to, čemu se říká modelová role jednotlivců, je něco velmi důležitého. Ukazuje to cestu nejen jednotlivcům ze znevýhodněných skupin, ale také to otevírá pochopení těm, kteří jsou naopak v pozici zvýhodněné – jsou bohatí a zdraví a měli by reflektovat, že ve společnosti všichni v takovém postavení nejsou. Nemáme jeden ideologický názor a snažíme se být otevřeni různým pohledům.

Takže jestli jsem to pochopil správně, vy jste otevřeni všem. Každý, kdo je znevýhodněný, sem může přijít a reflektovat svoji společenskou pozici, ale zároveň tím, že pro někoho vytváříte určité výhodné podmínky – kulturní a sociální kapitál, už vytváříte nějakou společenskou nerovnost. Skutečně nevidíte jako problém, že určité skupině lidí připravujete kulturní a sociální kapitál, který je bude předem zvýhodňovat?

Vytváříme příležitosti, jsme otevření, neuzavíráme se. Na druhou stranu, chcete-li ve společnosti dokázat něco ovlivnit a prosadit, musíte si nějaký takový sociální kapitál vytvořit. Aspen vytváří prostředí, aby na tom lidi mohli pracovat, mohli se vzdělávat, rozvíjet své schopnosti, osobní dovednosti, mohli se potkat s inspirativními lidmi a byli otevřen tomu, co jim takoví lidé sdělují, aby se vzájemně obohatili. Určitě toto není jediný recept a taky si nemyslím, že by všichni měli fungovat podle našeho modelu. Nechceme nahrazovat jiné instituce, které by měly vytvářet rovné příležitosti. Například letos chystáme veřejnou diskuzi o vzdělání, o přístupu ke vzdělání, k inkluzi – o tom všem budeme mluvit. A není naší jedinou aktivitou, že umožňujeme mladým lidem se potkat a posílit v nich odhodlání něco dobrého pro společnost udělat.

Vy jste vlastně popsal systém meritokracie, že každý se může dostat nahoru bez ohledu na to, z jakých poměrů pochází. Tohle je charakteristické pro liberály. Opravdu v tom necítíte ideologickou vyhraněnost?

Pokud se ptáte mě osobně, jsem zastáncem toho, že by ve společnosti měly zůstat otevřené možnosti, rovná startovací čára, která nikdy nebude dokonalá. Zároveň je potřeba lidi povzbuzovat, vytvářet prostor pro to, aby se lidé chopili příležitosti a něčeho dosáhli. Dovolte na Vaši otázku, která byla možná trochu osobní, odpovědět rovněž v osobní rovině: sám pocházím z relativně velmi prostých poměrů, pokud jde o materiální statky, ale měl jsem to štěstí, že mě rodiče vedli k tomu, abych pracoval na tom, co mi bylo dáno, abych to rozvíjel, snažil se využít příležitosti a abych přitom nezradil sám sebe, své svědomí a nějaké základní hodnoty. Když o tom budete mluvit v Aspenském Institutu s někým jiným, možná bude mít trochu jiný názor a já v tom nevidím žádný problém.

V naší společnosti obecně panuje dojem, že se mladí lidé málo angažují (to je vidět i na úpadku členských základen politických stran). Politolog Ondřej Slačálek ale nepozoruje neangažovanost, vidí naopak dostatečnou angažovanost, která také svou dynamikou a rozsahem odpovídá politickým tématům, která hýbou společností. Souhlasíte s ním?

Nepochybně je pravda, že participace v tradičních formách jako jsou politické strany, zejména ty strany, které tady mají už nějakou historii, klesá. A to je něco, před čím nelze zavírat oči. Množství lidí, které je ochotno na sebe vzít odpovědnost a vstoupit do nějaké instituce, ať už je to hnutí či politická strana, není vysoké. Lidé jsou ochotni udělat nějakou akci, ale už nejsou ochotni převzít na sebe břemeno, že se jako členové stanou spoluodpovědnými za to, jak celá ta organizace funguje. Nechtějí převzít břemeno toho, že v očích ostatních budou zodpovědní i za věci, se kterými nebudou souhlasit, protože v každé instituci jsou lidé různých názorů. My jsme poslední číslo naší publikace Aspen Review věnovali tomu, co jsme nazvali krizí institucí a důvěry lidí v instituce. Tím je potřeba se zabývat. Ochota lidí starat se o to, co se okolo nich děje a třeba se k tomu i vyjádřit, zatím myslím neklesá. Ale ochota přijmout závazek, že angažovat se znamená stát se součástí nějaké instituce, ta velká není.

Takže jde možná o to, aby existující instituce přicházely s nabídkou něčeho, co bude lidem stát za to, aby se k téhle aktivitě zavázali. Já bych rozhodně nebyl takový alarmistický a nihilistický. Netvrdím, že lidé o nic nemají zájem a nejsou ochotní nic dělat. Jde o to nabídnout vhodnou formu, jak by to mohli dát najevo. Zároveň je třeba lidi povzbudit k odpovědnosti, aby nedělali jen konstantní rozhodnutí, která je nic nestojí, ale aby byli ochotni na sebe nějakou odpovědnost vzít.

Vidím to v širším kontextu – klesá také ochota lidí vzít na sebe formální odpovědnost a vstoupit do tak elementárně tradiční instituce, jako je manželství. Myslím, že to spolu souvisí, není to úplně jiný problém, jiného řádu. Souvisí to s něčím, co bych pojmenoval jako menší ochotu přijímání závazku.

Mluvíte o institucích, které ztratily důvěru. Michael Žantovský v rozhovoru pro TST zmiňuje, že by té důvěře v instituce mohla napomoct depolitizace, jako např. zákon o státní službě. Že právě to by mohlo pomoct angažovanosti hlavně u mladých lidí, kteří nemají historickou paměť.

Jsem ke způsobu, kterým byl tento zákon implementován, kritický. Měl za cíl depolitizovat, ale vidím, že pod heslem depolitizace se do státní správy hrnou právě politici. Ti by měli naopak přenechat doménu státní služby lidem, kteří chtějí být služebníky společnosti a státu, ale netouží po politické kariéře.

Jsou instituce, které důvěru mají. Především na velmi nízké úrovni, kde lidé dohlédnou, jak ta instituce funguje. Například jakou váhu mají v menších obcích dobrovolní hasiči a že se lidé – včetně těch mladých – zapojují a baví je to. Ti hasiči jsou vlastně organizátorem mnoha akcí, které s nimi nesouvisí, a vytvářejí tak občanskou strukturu. Instituce na úrovni obcí fungují. Lidé vidí konkrétní kroky. Ale čím dál jdete, tím víc sílí pocit, že lidem a institucím nemůžeme věřit – ty lidi neznáme, putují k nám zprávy o netransparentnosti. Tento pocit, že jim nemůžeme důvěřovat, se přenáší i na vzdálenější instituce, jako jsou politické strany.

Ještě větší nedůvěra panuje vůči nadnárodním strukturám – třeba Evropské unii. To se pak důvěra k institucím špatně udržuje. Proto je důležité, aby se lidé i ve virtuálním a digitálním věku potkávali tváří v tvář. Je důležité, aby technologií usnadněná komunikace byla jen nástrojem a základní důvěra byla budována na tom, že se lidé osobně znají a jsou schopni mít elementární důvěru v to, že ten druhý udělá, co se od něj očekává – na tom jsou instituce postaveny. V okamžiku, kdy bychom tuto důvěru naší společnosti neměli, tak bychom nemohli o žádných institucích občanské společnosti nebo i politických institucích vůbec mluvit.

Zahájení činnosti Aspen Institutu se zúčastnila i Madeleine Albrightová. Které další významné osobnosti má institut v plánu do Prahy přilákat?

Byli bychom rádi, kdybychom do Česka přivedli i další významné osobnosti. Takovým mým snem je, že podaří pozvat pana Salmana Khana, který patří k pravidelným návštěvníkům „aspenského svátku nápadů“ Aspen Ideas Festival a je v rámci aspenské sítě velmi aktivní. Chtěli bychom ho pozvat jakožto zakladatele Khan Academy, nové globální platformy vzdělávání, jíž se účastní, aniž si toho veřejnost všímá, celá řada českých účastníků. Máme zájem o lidi, kteří jsou tvůrčí v různých oblastech a určitě patří k našemu poslání udržovat kontakt s myšlenkovým světem na druhé straně Atlantiku. Jsme totiž přesvědčeni, že pokud jde o ty základní hodnoty a přístupy, jsme si s Amerikou velice blízcí a ten kontakt mezi Evropu a Spojenými státy je vzájemným obohacením na obou stranách.

Autor: Adam Dvořák
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!