Správce skupiny Literární s(n)obi: Mladí čtou pořád hodně, ale jinak | E15.cz

Správce skupiny Literární s(n)obi: Mladí čtou pořád hodně, ale jinak

Správce skupiny Literární s(n)obi: Mladí čtou pořád hodně, ale jinak
Tomáš Kaplan Fojtík
• 
26. března 2016 • 11:00
Tomáš Kaplan Fojtík není ve světě sociálních sítí neznámou postavou. Jeho aktivity se točí především kolem knih a vším s nimi spojeným. Se zajímavými hosty pořádá literární besedy pod hlavičkou Pan Kaplan má knihy rád a je správcem facebookové skupiny Literární s(n)obi. „Diskuze o Padesáti odstínech čehokoli u nás nenajdete,“ charakterizuje skupinu.

O povinném seznamu četby ve školách říká: „Pokud si učitel myslí, že dětem rozdá seznam povinné literatury a donutí je to přečíst, tak tohle je přesně to, co děti od čtení odrazuje. A možná to je jeden z důvodů, proč znalost klasické literatury tak upadá.“

Je pro člověka, k jehož přednímu zájmu patří literatura, důležité, kolik za rok přečte knih?

I když přečtete pět set knih ročně, nemusí to znamenat, že víte něco o literatuře a opačně. Nemusíte přečíst ani jednu, a přitom literatuře rozumět. Doporučuji skvělou knihu profesora Bayarda, která se jmenuje Jak mluvit o knihách, které jste nečetli. Podle mě čtení není soutěž o tom, kolik přečtete knih za rok. Čtení je vnímání textu, čtení znamená absorbovat myšlenky z knihy, příběh a tak dál. A z mého poloprofesionálního pohledu čtení znamená taky zajímat se o osud té knihy, o její příběh, mezinárodní kontext,… Takže pro mě dočtení knihy nekončí tím, že se dostanu na poslední stránku. Píšu recenzi, mluvím o knize, přemýšlím o ní a hledám si další informace.

Jak je na tom podle vás knižní kultura v Česku? Dozvídáme se, že čtenářů je oproti sousedním zemím, například Německu, u nás výrazně více. Zaznívají však také hlasy, že studenty čtení nebaví a vztah si k němu nenacházejí…

S Německem to porovnat neumím, ale umím to porovnat například s USA. Čteme podobné knihy, ale jinak. Nechceme levný paperback, který po dočtení vyhodíme, ale knihy uschováváme. Čteme pořád hodně, podívejte se, kolik se u nás vydává knih. A ten počet stále roste. Jen se mění skladba čtených knih.

Pořád čtu o různých výzkumech, že děti nečtou a stěžují si na to i učitelky. Hodně jsem o tom přemýšlel a nedovedu úplně odpovědět na to, jestli to je pravda, nebo jeden z dalších mýtů. Pravda je, že dětské literatury stále vychází hodně. Deník malého poseroutky je dlouhodobě nejprodávanější dětská kniha, do toho klasiky jako Malý princ, o Harrym Potterovi ani nemluvě. Myslím, že mladí čtou pořád hodně, ale jinak. Stejně tak dospělí. Čtou masivně young adult literaturu, do klasiky se jim moc nechce.

Sociální sítě jsou plné výkřiků zoufalých studentů, kteří hledají informace k maturitě o tom, jaký je příběh Anny Kareniny atd. Nevím, jestli je to špatně, a nevím, kdo za to může. Myslím ale, že lidí, kteří čtou, bude hodně i nadále. Pokud si děti nenacházejí vztah ke čtení - a rozhodně si nemyslím, že by to bylo tak tragické, jak se to může zdát - najdou si ho později. Už teď je řada lidí vyrůstajících v době nových možností (internet a tak dále) a stejně čtou.

Jaký vidíte smysl v tom, jak se literatura vyučuje na středních školách? Co člověku může do života dát?

To je hodně dobrá otázka. Já si myslím, že člověku má dát především všeobecný přehled. Aby znal jména Čapek, Kundera a Shakespeare a aby věděl, že to nejsou hokejisti, ale spisovatelé. To, co škola může dát, je láska ke čtení. A tady hrozně záleží na přístupu učitele. Nesmí děti zahltit a odradit, měl by jim vysvětlit, proč je čtení tak sexy a přimět je zkusit nějakou knihu aspoň otevřít. Já měl štěstí na skvělou učitelku češtiny na střední škole, díky které jsem objevil Čapka. Díky jejímu laskavému přístupu. Takže pokud si učitel myslí, že dětem rozdá seznam povinné literatury a donutí je to přečíst, tak tohle je přesně to, co děti od čtení odrazuje. A možná to je jeden z důvodů, proč znalost klasické literatury tak upadá.

Kdybyste měl volné pole působnosti a měl vést předmět literatury na střední škole, jak by probíhaly vaše hodiny?

Povím vám, jak se to povedlo mé učitelce. Přinesla do třídy Čapkovu Matku, sedla si na katedru a začala vyprávět příběh. O tom, jak má matka posledního syna, všechny ostatní jí vzala válka a ona se toho syna nechce vzdát. Vyprávěla to vlastními slovy, lidsky. Vyprávěla příběh, který mě zaujal a já si to chtěl přečíst celé. Takže mé hodiny by probíhaly takto. Prostřednictvím příběhů. To je podle mě to hlavní, co může děti, studenty naučit lásce k literatuře. A pak zjistí, že v knize je toho víc než jen příběh a že příběh někdy nemusí být tím hlavním lákadlem na knize.

Vrátím se trochu zpět. Řekl jste, že skladba čtených knih se proměnila. Dokázal byste říci jak konkrétně?

Tak především se tu začínají prosazovat nové žánry, jako je třeba young adult. Ne, že by to bylo něco úplně nového, ale nikdy tento žánr nedominoval literatuře pro mládež jako teď. Pak tu jsou světové trendy. A tím nemyslím jen severské detektivky. Pořád zaostáváme za zbytkem světa a ty trendy k nám přicházejí se zpožděním, ale už to není tak hrozné.

Tou hlavní změnou ale je, že se méně čtou tlusté nekomerční romány. Čas od času dojde k výjimce, například Kvítek karmínový a bílý z doby před rokem a půl, který rozhodně není knihou pro masy. Není to klasický mainstream jako Padesát odstínů šedi nebo Dan Brown. A přesto měl úspěch.

Čte se hodně literatura, která „frčí“. Knihy, o kterých se hodně mluví, knihy, o kterých se píše na plakátech… Lidi chtějí být součástí nějakého celku. Tohle je důsledek. Pak vyjde skvělá kniha, která na plakátech není, nebo se o ní tolik nemluví, ale má desetinový zájem. Lidi zkrátka přestávají hledat kvalitu, ale hledají trendy. Když jim nějakou knihu doporučí Halina Pawlovská nebo článek v časopisu Vlasta, jsou spokojeni.

Myslíte si, že právě to způsobilo, že nemainstreamoví čtenáři se koncentrují na sociálních sítích v úzké virtuální skupince, kde najdou podobně založené jedince?

Ona to vlastně zase tak úzká skupinka není. Na Facebooku existují dvě velké skupiny o čtení: Co čteme, která má přes 21 tisíc členů, a Literární s(n)obi, která jich má přes 3 a půl tisíce. A pak tu máme různá diskuzní fóra, jako je eMimino, Mimibazar nebo Databáze knih, kde probíhají vášnivé diskuze o knihách. Důvod, proč se náročnější čtenáři přesouvají na sociální sítě a internet, je obecně jednoduchý. Jednak jim nic jiného nezbývá, tradiční média literaturu vypouštějí čím dál tím více. No a potom na sociálních sítích dochází k interakci v reálném čase - to je velmi atraktivní. Chodí tam i řada profesionálů z oboru - autoři, překladatelé, vydavatelé. Tento kontakt se čtenáři je pro ně důležitá zpětná vazba.

Pokud si správně pamatuji, v minulosti jste byl správcem facebookové skupiny s názvem Co čteme, dnes jste však správcem konkurenční skupiny Literární s(n)obi. Co vás vedlo ke změně? Jak se liší povaha obou skupin?

To je častý omyl. Správcem skupiny Co čteme jsem nikdy nebyl, přesto si to hodně lidí myslí. Byl jsem hlasitým členem - někým, komu se nelíbilo, kam skupina směřuje a že se z toho stává guláš plný banalit. Proto jsem na to hlasitě upozorňoval. Před asi třemi lety nám však s kamarádkou došlo, že to nezměníme a založili jsme tuto skupinu Literární s(n)obi.

Jde o to, že jsme prostě chtěli skupinu, kde to bude fungovat jinak. Kde to bude přísné, ale spravedlivé. Kde budou přísná pravidla s cílem nedovolit, aby ve skupině byly blbosti typu: „Nudím se, poraďte mi, co číst”. S velkou mírou nadsázky se dá říct, že to měla být skupina pro „chytřejší lidi”, a to prosím nemá být nějaká urážka nebo něco negativního. Prostě skupina pro lidi, kteří dovedou přemýšlet předtím, než něco napíšou na Facebook.

Tedy intelektuálnější?

Právě, že ne. Myslím si, že to, co razíme a prosazujeme, není intelektuálnost. Je to normální stav. Nejsme snobové, ale k tomu se ještě dostanu. Chtěli jsme zamezit nejčastějším nešvarům skupiny Co čteme a pravidla jsme doplnili o takzvaný blacklist, tedy o seznam knih a témat, o kterých si nebudeme povídat. Ta přísná pravidla a blacklist vytvořila předpoklad, že by to mohlo fungovat. Tedy udělat skupinu pro lidi, kteří si chtějí opravdu povídat o knihách, a ne o tom, že někde viděli hrneček s Malým princem. Dnes máme přes tři a půl tisíce lidí a myslím, že to funguje dobře. Jasně - ty diskuze nejsou tak živé, ale s tím jsme počítali. Naopak tam chodí řada odborníků a profesionálů, kterým už Co čteme nedává smysl a přestali tam chodit.

A ještě k názvu. Ten je do velké míry provokativní a vznikl tak, že když jsem jednou hejtoval Paula Coelha (to dělám s chutí a rád), kdosi mě označil za snoba. Cesta od snoba ke s(n)obovi byla krátká a věřím, že tuto nadsázku naši členové chápou. Ostatně, sobíka máme i v záhlaví.

Na sociálních sítích můžeme často vídat takzvané čtenářské výzvy, jaký k nim máte vztah?

No, výzvy… Jsem jejich velký kritik. Podle mě je tohle přesně to, co literatuře vůbec neprospívá a ze čtení dělá módní záležitost. Čtenářské výzvy jsou taková obezlička pro lidi, kteří vlastně ani moc číst nechtějí, ale chtějí se blýsknout před ostatními. Ze čtení se pak dělá takový závod, a to nemám rád. Bohužel vím, že se k této praktice začínají uchylovat i profesionálové v oboru.

Od září jste začal s pořádáním literárních večerů na dané téma, v minulosti to bylo například téma překladatelů nebo „jak se rodí kniha“. Jak se vám pořádání daří? Máte pocit, že lidem schází příležitost se o knihách dozvídat a povídat si o nich v reálném životě?

Daří se nám dobře, na naše akce chodí kolem dvaceti lidí, což považuji za úspěch. Chodí k nám i zajímaví hosté, kteří mají k tématu co říct - spisovatelé, překladatelé, nakladatelé atd. Jsou to večery od lidí pro lidi, nejsme spojeni s žádným nakladatelem a máme absolutní svobodu v tom, o čem chceme povídat a koho tam chceme pozvat. Na večer s Viktorem Janišem, Michaelou Markovou a Petrou Kůsovou přišlo přes padesát lidí. Myslím, že to lidem chybí, protože taková akce je vždycky zajímavější a osobnější než diskuze na internetu. A pořád takových akcí v Praze moc není. Mimo Prahu ani nemluvě. Nejsme jediní, kdo dělá nezávislé večery, ale lidi nás znají a chodí k nám, což nás neuvěřitelně těší.

Myslíte si, že internet pomohl přístupu k literatuře, nebo mu svou bezbřehostí spíše uškodil?

Internet na jednu stranu přiblížil lidi k literatuře, ale na druhou stranu literatuře škodí. Zkusím to vysvětlit. V době před Webem 2.0 dostával čtenář informace předtříděné a vyfiltrované. To znamená, že se nemusel brodit hnojem, aby našel perlu. Internet je demokratický, takže na něm může dnes publikovat úplně každý. A to znamená, že úplně každý. Podívejte se na úroveň knižních blogů. A internetové databáze knih - tamní hodnocení je zase často účelově ovlivňované. Ano - i já dělám to, že když v knihkupectví narazím na knihu, o které jsem neslyšel, vytáhnu telefon a podívám se na Goodreads, co je to zač. Ale musím tyto informace brát s velkou nadsázkou. Dříve jsem byl odkázaný na anotaci, tedy na marketingový nástroj nakladatele. Pořád nevím, jestli je to pomoc, nebo ne. Já se dovedu orientovat v tom balastu, který na internetu najdu, ale spousta lidí se nechá nalákat nadšenými recenzemi, které si vygooglí, ale už jim nedochází, že to často píšou najaté blogerky, kterým je jedno, jaká ta kniha je, hlavně ji musejí pochválit, aby si udělaly dobré oko u nakladatele. Aby jim znovu poslal recenzní výtisk.

Jak jinak se čtenář může dostat ke kvalitní současné literatuře, vyplatí se sledovat výsledky literárních cen? Které považujete za nejkonstruktivnější?

Zrovna minulý týden jsem měl literární večer na téma literárních cen a anket. Určitě se to vyplatí, funguje to jako docela dobré síto. Ale člověk nesmí spoléhat jen na ně. Čtenář se dnes ke kvalitní literatuře dostává obtížně, těch vydávaných knih je hrozně moc. V novinách se o knihách člověk nedozví, literární časopisy za moc nestojí - s výjimkou Hostu. Já mám skupinu Vaříme knihy, kde se snažíme psát o knihách, které se chystají. Jenže pořád to nestačí.

Doporučuji však sebrat se a vyrazit jednou za čas do knihkupectví. Projít si novinkové regály - ale pozor, často se tam dávají knihy, které novinky nejsou, knihkupectví je prostě z různých důvodů potřebují prodat - a dívat se, co tam mají. Doporučuji chodit do knihkupectví, kde pracují zkušení knihkupci, takové ty Neoluxory a podobná obchoďáková knihkupectví si nechte pro jiné návštěvy. Nechci je odsuzovat, ale tam se člověk ztratí v záplavě zbytečností.

Mám rád knihkupectví sítě Kosmas a potom malé regionální krámky, kde knihy prodávají s láskou. Tam se zeptejte, co je nového a zkušený knihkupec vám ukáže. Tohle je taky podle mě obrovská výhoda kamenných knihkupectví.

Na závěr bych vás požádal o doporučení na knihu, která vás v současnosti zaujala. Dokážete vybrat?

Zeptejte se matky, které z jejich dětí je nejoblíbenější… Tím chci říct, že tohle je rozhodně nejtěžší otázka, kterou jsem dostal. Nicméně z české literatury v poslední době to je rozhodně David Zábranský a jeho Martin Juhás čili Československo a absolutně geniální Mlýn na mumie Petra Stančíka. Z thrillerů určitě Dívka, která si říkala Tuesday. Vyjde zkraje dubna, četl jsem recenzní výtisk a doteď je mi z toho temně, a Skrytá Těla. A nemohu si odpustit jeden rýpanec do severské krimi. Všichni čtou Joa Nesbøho, ale málokdo se už podívá, co dalšího v tomto žánru vychází. A mám pro vás tip, za který by se jinde „platilo zlotem”: Michael Hjorth a Hans Rosenfeldt - scénáristé skvělého seriálu Most - mají výbornou sérii románů s psychologem Sebastianem Bergmanem. První díl se jmenuje Temná tajemství a tohle si rozhodně nenechte ujít.

Autor: Honza Kuliš
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!