Rusko vytvořilo efektivní nástroj propagandy a vymylo mozky mnoha Rusům, říkají aktivisté z Výboru na obranu proti mučení | E15.cz

Rusko vytvořilo efektivní nástroj propagandy a vymylo mozky mnoha Rusům, říkají aktivisté z Výboru na obranu proti mučení

31. března 2017 • 20:00

Cenu Homo Homini, udělovanou nevládní neziskovou organizací Člověk v tísni, si na letošní festival Jeden svět přijeli do Prahy převzít zástupci ruské organizace na ochranu lidských práv – Výbor na obranu proti mučení. Ředitel a zakladatel výboru Igor Kaljapin, jeho zástupkyně Olga Sadovskaja a právník výboru Sergej Romanov přiblížili lidskoprávní situaci v Rusku: „Velmi často se stává, že právníci poskytovaní státem se nezapojují do obhajoby obviněného, a pokud se stanou svědky mučení ze strany policie, nereagují na to. Nejhorší ale je, že tito právníci mohou dávat vědomě nesprávné rady obžalovaným.“

Igore, obdrželi jste cenu Homo Homini a ve své děkovné řeči jste řekl, že pro dnešní Rusko jsou podpora a pochopení cizinců velmi důležité věci. Proč si to myslíte?

Igor: Ve svém projevu jsem citoval slova akademika Sacharova, která řekl před třiceti lety, na počátku perestrojky. Mluvil tehdy o potřebě podpory a nátlaku a myslel tím to, že existují dvě Ruska. První je to Putinovo Rusko nečestných úředníků a to druhé je Rusko uvědomělých a profesionálních lidí, kteří jsou ochotni obětovat svůj čas, zdraví a osobní svobodu pro změny. První Rusko potřebuje nátlak, zatímco druhé podporu, zejména morální, protože to jsou ti lidé, kteří se stydí za invazi na Krymu, považují války v Sýrii za šílenství a rozhořčují se nad tmářskými zákony, které přijímá státní duma.

Dejme najevo, že Putin je vlastně bezmocný, říká britský profesor Mark Galeotti

Samozřejmě je nutno spolupracovat s Ruskem, ale pokud tato spolupráce spočívá v tom, že ruská vláda dostane úvěry, které utratí za nákup elektroniky pro vojenskou techniku, pak nemusí být nikdo překvapen, že je Rusko agresivní. Není to Rusko, jsou to ti, kteří jsou vyzváni ke spolupráci. Pokud se jedná o spolupráci s Ruskem, je potřeba se chovat velmi vážně.

Jaký pragmatický smysl má spolupráce ruských organizací na obranu lidských práv se zahraničními partnery?

Igor: Má to velký pragmatický smysl. Nejsme tady jen pro výměnu příjemných slov a cen, jsme zapojeni do konkrétních aktivit, které pomáhají skutečným lidem. Jedná se například o společnost Člověk v tísni, ale i další organizace na ochranu lidských práv nám pomáhají najít útočiště pro lidi, kteří to potřebují v Rusku, a některé zase vyvézt do zahraničí. Tato spolupráce začala jako seriózní, pragmatický projekt a v tomto směru i pokračuje.

Někdejší Československo se stejně jako Rusko, respektive Sovětský svaz, dlouhou dobu nacházelo pod vládou komunistického režimu. Přesto je dnes Česká republika úspěšnější v překonávání komunismu a budování občanské společnosti. Proč tomu tak podle vás je?

Igor: Mohu vám říct svůj vlastní názor. Představte si tuto situaci: skupina sta Čechů je převezena do Ruska, aby se tam všichni během šesti měsíců dívali na ruskou televizi. Tvrdím, že 95 procent z nich za šest měsíců začne křičet, že Krym patří Rusku. Myslím si, že to není otázka mentality ani státní příslušnosti, ale informačního vlivu. Ruská vláda dokázala vytvořit efektivní nástroj propagandy a vymyla mozky mnoha Rusům.

Masha Gessen: Dnešní Rusko po lidech žádá průměrnost

Na konci února byl propuštěn z vězení občanský aktivista Ildar Dadin, který byl vězněn za individuální protestní demonstraci (Ildar Dadin je občanský aktivista, který se dostal do vězení, jelikož se zastával práv členů LGBT komunity, 26. února 2017 byl osvobozen, pozn. redakce). V jednom ze svých rozhovorů jste řekl, že „ho systém vyplivnul“, protože ve vězení mu Dadin přinesl více škody než na svobodě. Znamená to, podle vás, že ruský systém může zlomit jen ty, kdo se mu nestaví na odpor?

Igor: Ruský systém je postaven tak, že může zlomit kohokoliv. Ale Dadin měl štěstí, protože když se dostal do vězení, už byl více či méně známý. Kromě toho měl tu výhodu, že byl odsouzen podle paragrafu, který většina lidí nepovažovala za trestný čin. Dadinovi mnoho lidí věřilo, a proto byly i jeho příběhy o mučení ve vězení považovány za pravdivé. Přitahoval pozornost a pak nikdy nepřistoupil na kompromis. Kdyby to nebyl Dadin, tak by toho člověka umlátili, znásilnili a možná i zabili. V jednom ze svých rozhovorů řekl, že když ho začali mučit, vzdal se po dvou minutách. Asi ho nezlomili úplně. A pak přišli zastánci lidských práv, kteří ho zachránili. Všechno tohle udělalo z Dadina pro stát velký problém. Bylo jasné, že by se nikdy neuklidnil a nepřistoupil na kompromis. Domnívám se, že rozhodnutí ústavního soudu je správné, ale zároveň jsem přesvědčen, že kdyby to nebyl tak velký skandál, zůstal by ve vězení.

Nezdá se vám, že propuštění Dadina je krok, kterým chtěla ruská vláda zlepšit svuóu pověst?

Igor: Teoreticky se dá něco takového vidět skoro v každém aktu vlády, ale zdá se mi, že bychom to neměli dělat. Konspirační teorie fungují v inteligentních systémech, ruský systém je velmi hloupý. Promyšlené tahy najdeme v Rusku jenom v korupčních schématech, a dokonce ani tehdy ne vždy. V těchto politických hrách nejsou vůbec. Kromě toho je mi jedno, proč byl Ildar Dadin propuštěn. Co je nejdůležitější, že je na svobodě.

Mnoho Rusů má pocit, že pokud se setkají s nespravedlností právního systému, poslední způsob, jak zjistit pravdu, je obrátit se na Evropský soud pro lidská práva (ESLP). Jak jsou nastavené vztahy mezi soudem a ruskou vládou?

Olga: V této oblasti existují problémy, ale nedá se říct, že Rusko kategoricky odmítá spolupracovat s ESLP. Máme rozsudky, které obsahují opatření obecného a individuálního charakteru. Oficiálně Rusko neodmítá splnit žádná opatření. Ve skutečnosti je může nesplnit, může porušit slib, odkazovat na nereálné problémy, pracovat neochotně, ale nikdy nevyšlo prohlášení, že Rusko nechce řešit problémy, anebo že toho nechce dosáhnout navrhovanými metodami.

Daniel Müller: Češi a Rusáci

Zároveň s tím existuje celá řada opatření, které Rusko plní. Například po případu „Ananiev versus Rusko“ bylo rozhodnuto, že je třeba zlepšit podmínky zadržení ve vazebních věznicích a pečlivěji zvážit otázky umisťování lidí do vyšetřovacích vazeb. Ananievův případ význačně změnil ruskou praxi. Změny probíhají a nemůžeme říci, že Rusko odmítá udělat cokoliv. To se pak dialog dostává do slepé uličky.

V části ruské společnosti panuje negativní názor na policii. Zatímco v sovětské době existoval alespoň mýtus o „dobré policii, která nás chrání“, dnes není ani to. Čím se to dá, podle vašeho názoru, vysvětlit?

Igor: Zaprvé si nemyslím, že sovětská policie byla dobrá, i když se o tom nemluvilo. V 90. letech policii masově opouštěli profesionálové a ve stejné době rychle vzkvétal organizovaný zločin, který vládnul obrovskými zdroji, penězi a byl lépe připraven než policie. Aby se tento problém vyřešil a počet policistů vzrostl, mohl se k policii přihlásit kdokoliv. Myslím si, že právě kvůli příchodu obrovského množství neprofesionálních členů má dnes police tolik problémů. Dnešní policie není zapojená do odhalování trestných činů a hledání opravdových zločinců. Místo toho hledá někoho, kdo by alespoň přibližně odpovídal profilu zločince, jinými slovy pracuje jenom formálně. Jednou jsem se bavil s příslušníkem policie a ten mi řekl, že jejich úkolem není řešit zločin, ale „vyčistit území“. To znamená, že pokud má člověk kriminální sklony, je třeba ho zavřít do vězení bez ohledu na to, zda opravdu spáchal trestný čin, nebo ne. Výsledkem je, že lidé už nevěří v policejní ochranu. Kvůli tomu klesla její pověst, což ještě zhoršilo situaci.

Setkali jste se někdy s tím, že vládní právníci nebo lékaři spolupracovali s policií a nepomáhali obviněným?

Sergej: Ano, zrovna minulý týden jsme měli případ, ve kterém obviněný formálně měl právníka, ale dozvěděl se to teprve na konci vyšetřování. Když mu bylo řečeno, kdo byl jeho právník, byl překvapen, protože si myslel, že tento muž byl jeden z vyšetřovatelů – ten takzvaný advokát jen seděl a mlčel po celou dobu. Velmi často se stává, že právníci poskytovaní státem se nezapojují do obhajoby obviněného, a pokud se stanou svědky mučení ze strany policie, nereagují na to. Nejhorší ale je, že tito právníci mohou dávat vědomě nesprávné rady obžalovaným. Třeba, že spolupráce při vyšetření je výhodnější, že nemají šanci vyhrát u soudu a tak dál.

Dalším velkým problémem je, že i když se lidé s takovými pracovními selháními právníků setkají, nenahlásí je. Advokátní komora více či méně na takové prohlášení reaguje a může lidem pomoct. Je nutné pochopit, že problém neskončí, dokud se lidé nezačnou obracet o pomoc. Ačkoli většina prostě neví, že je jejich právník podvádí.

Čím se dá vysvětlit takové chování právníků? Proč nechrání lidi?

Olga: Existují různé kategorie právníků. Jsou lidé, kteří se stávají právníky poté, co sloužili u policie. Ti obvykle pracují pouze pro peníze. Nejčastěji mají vyšetřovatelé na takové advokáty kontakty a často s nimi spolupracují. Další kategorie jsou ti, kteří nemají rádi stres, neradi hájí své stanovisko a prostě se vyhýbají střetům. A nakonec jsou ti, kteří se háji aktivně.

Jak se dnes v ruských vysokých školách učí právní disciplíny?

Olga: Dříve jsem učila na univerzitě v Nižním Novgorodu a mám představu, alespoň jak to bylo u nás. Dříve se na univerzitě vyučovaly předměty jako vlastnické právo, praxe Evropského soudu, právo na osobní bezpečnost atd., celkově jsme měli asi dvacet předmětů. Teď tam zůstaly jen čtyři, protože jejich přednášejícím se „něco“ stalo. Někoho propustili, zatímco byl na rodičovské, jako to bylo se mnou. Někoho prostě vyhodili a někoho propustili pod nátlakem Centra pro boj s extremismem (ruská státní organizace zabývající se prevencí extremismu; kvůli nejasné definici pojetí v zákonu se za extremismus často považuje opoziční veřejná aktivita – pozn. red.). Nyní má děkan našeho ústavu takový přístup, že se nepotřebujeme učit „všem těm zahraničním evropským hodnotám“. Mezinárodní právo se učí prizmatem postavení Ruska na mezinárodní aréně.

Jak se v takové situaci nebát?

Olga: Otázka je, čeho se bát. Bojíme se různých věcí. Bojíme se žít v zemi, kde není svoboda. Ale co máme dělat?

Sergej: Strach je přirozený stav člověka.

Igor: To je pravda, že strach je normální věc. V mládí jsem přečetl Orwellovu knihu 1984 a měl jsem po ní takový strach, že se stále bojím. Nedej bůh, že bych musel žít v takové společnosti. Svět popsaný v té knize je ještě horší než smrt nebo vězení, protože z něj není žádná cesta. Zdá se mi, že problém by se neměl formulovat zda se bát, či nebát. Člověk by měl kontrolovat svůj strach, aby dokázal udělat něco důležitějšího. Já osobně mám strach ze zubařů a obecně jsem plachý člověk. No a co?

Na cestu do okupované části Ukrajiny potřebujete povolení a jistotu, že vás nikdo nemá důvod zavřít nebo zabít, říká ukrajinský student
 

Autor: Anton Romaněnko
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!