Romský vysokoškolák Martin Dudi: Rom musí všem neustále dokazovat, že je jiný než ostatní | E15.cz

Romský vysokoškolák Martin Dudi: Rom musí všem neustále dokazovat, že je jiný než ostatní

Josef Škrdlík

Martin Dudi se narodil do tradiční romské rodiny v Písku. V deváté třídě od něj všichni očekávali, že půjde na učiliště. Když na ně nedal a šel na obchodní akademii, bylo mu prorokováno, že nedostuduje.

Ve stejné době se jeho rodiče dostali do tíživé finanční situace a celá rodina se musela přestěhovat na ubytovnu, kde byla nucena žít ve stísněném bytě mezi dealery a drogově závislými lidmi. „Někdy nebylo ani na svačinu,“ dodává k tomu Martin.

Nenechal se však zlomit – ve studiu pokračoval a začal si přivydělávat jako trenér basketbalu, kterému se věnoval od první třídy. Úspěšně odmaturoval a v současné době studuje filozofii a religionistiku na Jihočeské univerzitě s podporou nadace Open Society Fund. Vedle toho úspěšně pokračuje ve své práci basketbalového trenéra.

Začátek jeho příběhu v podstatě kopíruje příběh desetitisíců romských dětí, které vyrůstají v sociálně vyloučených lokalitách – ty však bohužel ve většině případů nekončí tak šťastně. Zhruba třetina romských dětí základní školu vůbec nedokončí, až na vysokou školu se jich ročně dostanou jen desítky.

Ztraceni v systému: Jak se potýkají se školou děti z nejchudších rodin

Proč tomu tak je? Jakou roli zde hraje to, jak jsou Romové většinovou společností vnímáni? Díky čemu se Martinovi povedlo dostat se tak daleko? A zlepší se situace romské menšiny v blízké budoucnosti?

Dále jsme se s Martinem bavili například o rasismu v České republice nebo o tom, co pro současné Romy znamená „být Romem“ a jestli se cítí být součástí české společnosti.

S jakými problémy ses v dětství musel potýkat?

Jen bych na úvod rád podotkl: jsem svým rodičům neuvěřitelně vděčný za to, že jsem mohl vyrůst v rodině, jaká je ta naše, a za to, jak mě vychovali a kým teď díky nim jsem.

Spolužáci na vysoké škole pocházejí z rodin inženýrů, doktorů a architektů. Moje maminka přišla ve čtrnácti letech ze Slovenska, neuměla ani slovo česky a dodělala tady jen devátou třídu. V šestnácti letech otěhotněla a v situaci, kdy neměla práci ani peníze – vlastně vůbec nic –, jsem se jí narodil já. Dokonce jí pro mě ani nevystavili kartičku pojišťovny – k doktorovi se mnou chodila na kartičku mojí sestřenice.

Tomio Okamura: Já a rasista? Zkuste si žít se šikmýma očima!

Doma jsme mluvili jen romsky a když jsem ve třech letech přišel poprvé do školky, za hodinu mamince volali, ať si mě přijde vyzvednout, že mi nikdo nerozumí. Ani později to ve škole nebylo zrovna nejlehčí. Někdy nebylo ani na svačinu, tak jsem prostě nešel do školy. A takové ty výlety a lyžáky, kam všichni jezdili? Tam jsem já nikdy nebyl.

Nikdy jim nebylo pořádně umožněno stát se součástí normální společnosti. A kde se mohli naučit základním návykům, vycházet s penězi, když to jejich rodiče neuměli? Na zvláštní škole určitě ne…

Je taky potřeba zdůraznit, že zdaleka ne všichni Romové žijí v sociálním vyloučení – znám romské vysokoškoláky, učitele, vlastníky obrovských firem, Romy pracující v komunitních a sociálních centrech. Je škoda, že nejsou středem mediálního a společenského zájmu spíše oni.

Proč se stále nedaří tak velkému množství Romů se ze své kritické životní situace dostat?

Romové mívají první děti často už v patnácti nebo šestnácti letech, kdy nejsou dobře vychovaní ani vzdělaní. Nemají tak šanci pořádně vychovat své děti – po generace jsou v tom zacyklení – chybí jim životní zkušenosti a vzdělání. Není divu, že se nacházejí ve finanční tísni. Jejich snaha se z té situace dostat pak kolabuje na neznalosti zákonů a neschopnosti mít nad sebou samotnými kontrolu. To je však jen jedna strana problému.

Komentář: Studenti jsou možná pasivnější, je ale zbabělost házet to na českou povahu

Stále tu totiž existuje diskriminace na trhu práce, při hledání bydlení, ve zdravotnictví i ve školství. Když někam přijde Rom, všichni na něho nahlíží na základě nějaké předchozí špatné zkušenosti. Jako Rom je nejdříve úplně odsouzen a potom musí všem neustále dokazovat, že je jiný než ostatní.

Neztrácejí v důsledku toho Romové motivaci snažit se něco v životě dokázat?

Existují dva tábory: jedni mají chuť a jsou schopni udělat cokoliv, aby v této společnosti něco změnili – takových znám spoustu a v podstatě se pohybuji jen mezi nimi. Ale pak je tady druhý tábor, který v životě úplně rezignoval. Byli zklamáni už tolikrát, že nemají sílu ani odvahu někoho pořád dokola přesvědčovat o tom, že v nich něco je.

Ty jsi to ale nevzdal a vypracoval ses až k vysokoškolskému studiu. Čemu to přičítáš?

Lidé mi věřili a podporovali mě. Od malička jsem věděl, že chci jít na vysokou školu, a od samého začátku jsem měl velkou podporu rodičů. Potom mě podporovali i učitelé a lidé z basketbalu, který jsem začal hrát v první třídě. Na basketbalu jsem dennodenně vídal, že život jde žít i jinak – studovat, jezdit na výlety, mít dobré auto, práci, dům, což mě taky dost motivovalo.

Není jednoduché se vymanit z prostředí, ve kterém jste vyrostli. Pro Romy, zejména pro dívky, studium znamená odloučení od rodiny a to se u Romů těžko překonává. Navíc se často stává, že přijdete o přátele. Najednou vám přestanou rozumět. Nechápou, proč chcete do pětadvaceti let studovat a rodině a zaměstnání se věnovat až potom.

Většina Romů tedy podporu a pozitivní vzory nemá?

To bych neřekl. Každé dítě má podporu rodiny. V mnoha romských rodinách se ale neví, jak děti motivovat, kdy a za co vlastně je chválit, kam je v životě nasměrovat. S pozitivními vzory je to také těžké. Pokud nikoho takového nemáte ve své blízkosti, dostanete se k němu jen těžko. A média a internet jsou plné spíše „těch špatných Romů“.

Převezmou roli pozitivních vzorů romští vysokoškoláci?

Jsem o tom přesvědčen. Vyrůstá dobrá generace se zájmem o vzdělání. Jsme to my, vysokoškoláci, kdo musí jít mezi lidi a říct jim: „Musíte začít studovat a bojovat za svá práva, přesvědčit společnost o svém potenciálu. Nikdo jiný to za vás neudělá.“ 

Romové začínají mít zájem poznávat, kdo vlastně jsou.
 

Cítíš se být více Romem, nebo Čechem?

Samozřejmě se cítím být více Romem. V romštině, mém mateřském jazyce, říkáme: „Me som Rom.“ Znám ale české zvyklosti, mluvím česky, integroval jsem se do české společnosti a prošel enkulturací. Pokud se to tak dá popsat, jsem český Rom.

Co tvou romskou identitu určuje?

I pro studenty romistiky je otázka identity a romství ožehavým tématem. Romství, „romipen“, by mělo být především tím, co člověk cítí v sobě – jak pociťuje kulturu, tradice a zvyky. Podle mě by tam měl patřit i jazyk, byť to tak spousta lidí nevnímá. Každý Čech umí česky, tak proč by každý Rom neměl mluvit romsky?

Je identita dána i specifickou mentalitou Romů? Hodnotami, kterých si váží?

Romové jsou jedineční svou láskou k rodině. Romské rodiny, romští rodiče s dětmi, spolu mají neuvěřitelně silný vztah – neznám romský pár, který by byl rozvedený, a to spolu žijí třeba od patnácti let do konce života. A co si budeme nalhávat, ti lidé často trpí: nemají peníze, domy ani práci. Při životě je drží snad jen láska. Jinak Romy nezajímají peníze ani sláva. V první řadě je pro ně důležité zdraví a to, jestli mají jejich děti co jíst. Až potom jestli mají kde bydlet a další věci.

Vědomí romské identity bylo vlivem různých opatření zaváděných minulým režimem výrazně narušeno. Hledají dnes mladí Romové své „ztracené“ kořeny?

Na konci minulého roku jsem se spolu s dalšími romskými vysokoškoláky objevil v reportáži pořadu 168 hodin. Ihned nato mě zavalily zprávy od Romů z Česka, kteří se ptali, jak by se mohli naučit romsky, jak doma slavíme Vánoce a jak organizujeme pohřby. Mám pocit, že Romové začínají mít zájem poznávat, kdo vlastně jsou. Často ale nemají kde brát.

Cítí mezi sebou Romové sounáležitost?

Zkušenost, kterou jsem zažil snad stokrát: potkám se s Romem, kterého neznám, a on se mě namísto „Jak se máš?“ zeptá „So chaľal?“, tedy „Co jsi jedl?“ Máme o své bližní starost a záleží nám na tom, jestli jedli, jestli třeba nehladoví, byť se třeba vůbec neznáme. Když přijdete na návštěvu k cizímu člověku, naloží vám jídlo a nenechá vás odejít z domova, dokud se u něj nenajíte.

Z jiné perspektivy: dotkla se tě přímo například nedávná vražda Roma v Chomutově?

Zemřel Rom a byl jsem přesvědčený o tom, že by k ničemu nedošlo, kdyby na jeho místě stál Nerom, takže ano, dotkla se mě.

Bylo to rozhořčení obecné?

Podobné chvíle krásně vykreslují vzájemné soucítění mezi Romy. Po podzimní vraždě v žatecké pizzerii začali Romové z celé České republiky vybírat peníze na pohřeb – hodně se jich pak u pizzerie sjelo, aby dali najevo svůj nesouhlas s tím, že jsou tady zabíjeni nevinní lidé.

Jsou-li Romové schopní se za podobných okolností spontánně spojit, proč se zatím příliš nerozšířily romské politické iniciativy a strany?

Momentálně je to dáno zatím stále nízkou mírou vzdělanosti a odbornosti. V politice se přece nemůže angažovat člověk bez základního historicko-společenského přehledu a orientace v právu a politologii, který sotva dokončil základní školu. Věřím ale v to, že s rostoucí vzdělaností mezi Romy se romské politické strany objeví.

Do romské identity se jistě musí promítat i romský holocaust. Jaké o něm mezi současnými Romy panuje povědomí?

Pokud se o romském holocaustu člověk nedozví ve škole nebo se o něj nebude zajímat sám, těžko bude o problematice něco vědět. Spousta Romů ani neví, že se holocaust romsky řekne „Porajmos“ a že při něm byli Romové druzí na řadě po Židech. Jistě, někteří Romové se scházejí na různých pietních akcích, ale jedná se pouze o vzdělanější část lidí, případně příbuzné obětí a aktivisty. Nějaké povědomí mezi Romy existuje, ale rozhodně není takové, jaké by si událost zasluhovala.

Romský holocaust bývá často znevažován. Například Andrej Babiš na jeho adresu prohlásil: „To, co píší v novinách ti blbečci, že tábor v Letech byl koncentrák, to je lež, byl to pracovní tábor. Kdo nepracoval, šup a byl tam.“ Jak na tebe podobné výroky působí?

Představte si, že tam máte pohřbené rodiče nebo příbuzné, a teď na místě, kde byli umučeni k smrti, stojí prasečák a někdo se ještě opováží zpochybňovat, že tomu tak skutečně bylo. Já se podobně negativním zprávám raději snažím vyhýbat.

Za všechno můžou Romové, muslimové a politici
 

Zmiňoval jsi, že se Romové často setkávají s diskriminací a rasismem. Máš osobně podobnou zkušenost?

Samozřejmě že ano. Když jsme hledali bydlení, zareagovali jsme na jednu nabídku a majitel bytu nám všechno odsouhlasil. Ve chvíli, kdy jsme tam přišli, a on viděl, že jsme Romové, řekl, že už je byt obsazený.

Nedávno mě neskutečně vytočila jedna paní: jel jsem autobusem ze školy domů. Viděla, že si k ní sedám, a začala si sundávat všechny náušnice, řetízky a prstýnky. Když jsem v Písku vystupoval, začala si je zase nasazovat. A já jsem jí řekl: „Myslíte si, že mi jde o tyto vaše cennosti? Jsou tím důležitým, proč tady jsme? Měla byste se stydět. Sbohem!“ Podobných zážitků mám spoustu, radši se je ale snažím zapomenout.

S podobnými reakcemi se tedy setkáváš často?

Když člověk podobné věci vyhledává, setká se s nimi na denním pořádku. Nenávisti je plný internet. V jakékoliv diskuzi, na jakékoliv téma, začnou lidé psát, že za všechno můžou Romové, muslimové a politici. Já si toho nevšímám a když mi někdo řekne, že jsem Cikán, tak mu řeknu: „Máš nějaký problém? Jestli ti to vadí, tak Cikán jsem, mě tím neurazíš.“

A co na vysoké škole? Najdou se rasisté i mezi vysokoškoláky?

Naopak jsem se ze všech stran setkával s velmi pozitivním ohlasem. Když je člověk mezi vzdělanými lidmi, kteří vědí, co je podstatné, na předsudky narazí málokdy. Mezi lidmi, kteří si pořád na něco stěžují a mají nevyřešené komplexy, je samozřejmě větší míra rasismu.

Setkal jsem se ale s opačným extrémem. Po nějaké době přišla se spolužáky řeč na to, co jsem zač. Mysleli si, že jsem Španěl nebo Ital, a když jsem jim řekl, že jsem Rom, divili se: „Rom na vysoké škole?“ Prý se neoblékám jako Rom, nemluvím tak… Na první zkoušce z psychologie na mě paní doktorka začala mluvit anglicky a ptala se, odkud jsem přijel na Erasmus. Řekl jsem jí, že jsem Rom a že na mě může mluvit česky. Na univerzitě učí dvacet let a byl jsem první Rom, který u ní v kanceláři seděl na zkoušce.

Mohlo by se zdát, že česká společnost dozrává, že se stává liberálnější, otevřenější a tolerantnější. Máš podobný pocit?

Lidé vidí, že je tady obrovský nárůst romských vysokoškoláků i středoškoláků, a začínají se chovat jinak. Pořád je tu ale velká část lidí, která nic takového vidět nechce – ta je pořád stejná.

Studenti jsou často pasivní a zlenivělí, myslí si rektor UK Tomáš Zima

Autor: Josef Škrdlík
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!