Psycholožka Eliška Remešová: Emoční inteligence nám pomáhá pěstovat kvalitní vztahy | E15.cz

Psycholožka Eliška Remešová: Emoční inteligence nám pomáhá pěstovat kvalitní vztahy

Psycholožka Eliška Remešová: Emoční inteligence nám pomáhá pěstovat kvalitní vztahy
Eliška Remešová
• 

Markéta Kučová

„Je úzká spojitost mezi tím, co nás baví, a tím, kde jsme úspěšní,“ tvrdí psycholožka Eliška Remešová a doporučuje, aby se lidé věnovali činnostem, které jim dělají radost a jsou v nich dobří. Kromě tématu úspěchu se ve své profesi věnuje také štěstí, mezilidským vztahům a emoční inteligenci, která je často dokonce důležitější než IQ. Jak být tedy šťastným a úspěšným člověkem se zdravými mezilidskými vazbami?

Pořadatelsky se podílíte na

, která pomáhá středoškolákům v rozhodování se, kam se bude ubírat jejich vysokoškolské studium. Co přesně v rámci Discoveru připravujete?

Letní akademie Discover je unikátní projekt, kterého se mohou účastnit středoškoláci z České a Slovenské republiky. Společně s Ivou Rolederovou zodpovídáme za program duševního zdraví. Cílem je detabuizovat téma duševního zdraví a informovat mladé lidi o tom, jak o sebe pečovat, předcházet negativním důsledkům dlouhodobého působení stresu či jiných nežádoucích jevů a jak posilovat svou psychickou odolnost. Studenti se účastní připravených workshopů a mohou také využít individuálních konzultací v průběhu celého týdne, kdy letní akademie probíhá. V současnosti problematika duševního zdraví není součástí formálního systému vzdělávání a studenti se s tím běžně nesetkávají. To by se do budoucna podle mého názoru mělo změnit a potvrzuje to i fakt, že o workshopy je velký zájem. Těší mě, že v nedávné době vznikla organizace Nevypusť duši, která se osvětou duševního zdraví na českých školách začala zabývat.

Máte mnohé zkušenosti s působením v mezinárodních týmech. Označila byste některou z nich za nejcennější?

Mezinárodní prostředí mě neustále učí a těžko se vybírá ta nejcennější zkušenost. Také proto, že každá společnost má svá specifika. Jedna věc je samotná povaha mezinárodního prostředí, kdy se setkáváte s výraznou rozmanitostí – vaši kolegové mluví jinými jazyky, pocházejí z jiných kultur, mají jiné způsoby. Jste zvyklí pracovat a komunikovat určitým způsobem a pak v mezinárodním prostředí zjistíte, že nic z toho není univerzálně platné a že abyste mohli efektivně spolupracovat, musíte objevovat nové způsoby a pravidla. Druhá věc je, že tato rozmanitost vytváří vysokou míru nejistoty a nutnosti zkoumat, objevovat a testovat alternativy. To je velmi obdobné jako v procesu učení. Abychom se mohli něco naučit, musíme nejdřív ztratit jistotu, rozbít původní funkční vzorce a uvolnit prostor novým informacím, propojit je s těmi stávajícími a utvořit tak vzorce nové, které – pokud se dál učíme a rozvíjíme – časem zase ztratí svou platnost a budou nahrazeny novými. Kdybych přesto měla být konkrétnější, mezinárodní prostředí mne učí se více ptát, více poslouchat, méně hodnotit, méně očekávat, více ověřovat a víc věřit, že to nakonec k něčemu bude.

Vaším vášnivým tématem k bádání je štěstí. Co vás k tomuto tématu přivedlo?

Vedlo mne k tomu inspirativní setkání s Martinem Seligmanem, profesorem a ředitelem centra Pozitivní psychologie na univerzitě v Pensylvánii, v létě 2010. Tehdy jsem poprvé slyšela o jeho projektu opravdového štěstí (Authentic Happiness).

Je pravda, že slovo „štěstí“ je často skloňované. Kdo by nechtěl být šťastný…

Ano, zadáte-li „štěstí“ do Google vyhledávače, vypadne na vás přes čtrnáct miliónů dvě stě tisíc výsledků v necelé vteřině, a to jenom v češtině. Uděláte-li to samé s „happiness“ na Amazonu, nabídne vám přes dva tisíce knižních titulů s různými názvy od deseti kroků a dvanácti tajemství po čtrnáct tisíc myšlenek, které by měly přinést štěstí. To už je hodně důvodů, proč se tímto tématem zabývat. Žijeme na místě a v době, kdy nás nesužuje strach o vlastní život či bída a na rozdíl od jiných států nás neohrožuje ani politický režim. Máme možnost se vzdělávat, cestovat a dělat to, co nás baví, a konečně – být šťastnými. Spolu s tím přichází ruku v ruce odpovědnost za naše vlastní životy. Tím si vysvětluji, proč jsou štěstí, osobní pohoda či smysl života ústředními tématy současnosti. A je důležité, aby se tím zabývali nejen psychologové, ale také doktoři, ekonomové, sociologové aj

Štěstí jako nástroj úspěchu. Jak by tahle teze měla fungovat v každodenním životě?

Je úzká spojitost mezi tím, co nás baví, a tím, kde jsme úspěšní. I když existují výjimky, většina úspěšných lidí se stala úspěšnými v tom, co je baví. Úspěšným lidem, a nezáleží, máme-li na mysli sportovce, vědce či podnikatele, pomohla k úspěchu jejich vlastní vášeň, zapálení a vytrvalost. Kdyby zaměřili pozornost na to, co jim nejde, pravděpodobně by se zlepšovali v těchto podprůměrných oblastech, ale nikdy by je nepřeměnily v tak výrazné úspěchy.

Zní to jednoduše, zkrátka se rozvíjejme v dovednostech, v nichž vynikáme.

Ano, zní to jednoduše, nicméně tyto principy příliš nepodporuje náš současný systém vzdělávání a hodnocení, který se snaží ze všech studentů udělat univerzální průměry. Uveďme si příklad. Student, který má výborné známky z biologie, ale pokulhává v dějepise. Nejčastější reakcí, kterou uslyší, bývá: „Co ten dějepis? Zapracuj na něm a vytáhni ho na stejnou známku jako biologii.“ Pokud to student udělá, stráví spoustu času nucením se do dějepisu. Možná se mu podaří zlepšit si známku, ale pravděpodobně si také vypěstuje k dějepisu odpor a možná nejen k němu, ale i k celému učení. Nebo se student rozhodne, že jeho současná úroveň dějepisu je dostatečná, a svůj čas věnuje rozšiřováním svých znalostí v biologii. Bude jezdit na biologické soutěže, sledovat přírodovědecké pořady, a nakonec se jeho zájmy a vášně spojí a vybere si univerzitu s přírodovědeckým zaměřením. Stane se vědcem a vyvine lék na rakovinu nebo přispěje k rozklíčování příčin globálního oteplování. A až se jednou jako vědec stane úspěšným, na dějepis se ho nikdo nezeptá.

Co když se však člověk necítí šťastný ani úspěšný?

Kdybych vám položila otázku, co vás v životě skutečně baví, pravděpodobně byste těsně před svojí odpovědí vyrovnala držení svého těla a během ní by se vám rozzářily oči a rozezvučil hlas. Tyto tělesné signály jsou pro nás důležitým vodítkem. Když pracuji se svými klienty, pomáhám jim všímat si těchto vodítek a společně jim děláme místo v jejich životech. Uvědomováním si a posilováním těchto nabitých stavů se pak cítí šťastnější a spolu se štěstím přichází i úspěch.

Jak by se měl náš vzdělávací systém upravit, aby fungoval způsobem, který jste popsala? Myslíte si, že k tomu není politická a společenská vůle?

Věřím, že první vlaštovky reflektují minimálně tu společenskou vůli. Letní akademie Discover je rozhodně jednou z nich. Také vznikají soukromé školy či jiné volnočasové kluby, které sdílejí tuto filosofii a získávají si čím dál větší ohlas. Myslím, že je to nejen o úpravě formálního vzdělávacího systému, ale i o jiném přístupu ke vzdělávání na úrovni jednotlivců. Netroufám si však teď říct, jak by měly konkrétní úpravy vzdělání vypadat.

Eliška RemešováEliška RemešováAutor:

Zabýváte se také emoční inteligencí. V čem nám ulehčuje život?

Ta se štěstím a úspěchem úzce souvisí. Emoční inteligence se všeobecně dá chápat jako schopnost uvědomovat si a regulovat svoje emoční prožívání a zároveň rozpoznávat a ovlivňovat emoční prožívání druhých. Z toho vyplývá, že využíváme-li a rozvíjíme-li svou emoční inteligenci, nejenže jsme všímavější vůči vlastním pocitům a dokážeme tak vědomě lépe řídit naše chování, ale také jsme citlivější vůči svému okolí a umíme předcházet potenciálním konfliktům a nedorozuměním. Na rozdíl od vrozeného intelektu, který se podle dostupných zdrojů nedá příliš rozvíjet, emoční inteligence je tvárná a můžeme ji rozvíjet neustále. A podle studií z 90. let, především od Daniela Golemana, je emoční inteligence daleko významnějším ukazatelem úspěšnosti než IQ. Tím se vracíme zpátky ke štěstí jako nástroji úspěchu.

Emoce jistě hrají důležitou roli v našem rozhodování. Můžeme je vytrénovat tak, aby nás ovlivňovaly negativně v co nejmenší míře?

Pravděpodobně ne „vytrénovat“ v pravém slova smyslu. Emoce mají z evolučního hlediska ochrannou funkci a byly tady daleko dříve, než se z našich předků vyvinuli „lidé rozumní“. Tréninkem se ale můžeme naučit je lépe vnímat a uvědomovat si je ve chvíli, kdy je prožíváme. Díky tomu lépe ovládáme své myšlenky a rozhodujeme se svobodněji. Jednoduše se dá říct, že se z nepředvídatelného nepřítele, co nám kazí racionální plány, stane respektovaný rádce, který nás provází životem.

Podle dlouhodobé studie nazvané

, kterou během její pětasedmdesátileté existence vede už jako čtvrtý výzkumník americký psychiatr Robert Waldinger, jsou harmonické vztahy stěžejním faktorem spokojeného života.
Jakou důležitost přikládáte kvalitě vztahů, co se týče šťastného života?

Touhle otázkou skvěle propojujete témata, kterých jsme se dotkli. Emoční inteligence nám pomáhá pěstovat kvalitní vztahy, a ty, jak se podle této studie jeví, jsou stavebním kamenem šťastnějšího a zdravějšího života. A naše společnost stále přehlíží tento fakt a nedělá nic pro zkvalitnění mezilidských vztahů. Mezilidské vztahy nejsou o náhodě, ale o dovednosti navazovat kvalitní vztahy a pečovat o ně. A stejně jako jakákoliv jiná dovednost by se i tato měla učit a cíleně rozvíjet. Nemůžeme ovlivnit to, co nás v životě potká a jaké životní lekce dostaneme, ale je na nás, jak jsme všímaví vůči sobě samým a jak kvalitní vztahy si v našem životě budujeme. Kvalitní sociální síť nám pomáhá překlenout náročná životní období, ulehčuje snášet bolest a podporuje nás tam, kde nám dochází síly, a naopak oslavuje naše vítězství a raduje se spolu s námi. To je nástroj, kterému věřím, že skutečně může ovlivnit naše štěstí a zdraví.

Lze pozorovat podobnost mezi budováním kvalitních vztahů v běžném životě a tím, jakým způsobem se v rámci personalistiky budují funkční vztahy pracovní?

Ano, za sebe v tom nevidím žádný rozdíl. Liší se pouze prostředí, ve kterém se vztahy nachází. Hodnoty, na kterých kvalitní vztahy stojí, například důvěra a respekt, se však nemění. Práce je součást života a nemáme-li funkční vztahy v práci, pravděpodobně se to dřív či později odrazí na našem štěstí a zdraví obecně.

Jakým oblastem psychologie se dále věnujete?

Svou diplomovou práci a poslední roky studia jsem zaměřila na téma mužů a jejich rolí v partnerských vztazích. Oblast partnerských vztahů je dle mého názoru stále velmi podceňovaná, o to víc z mužské perspektivy. Celospolečenské a kulturní změny, pod kterými si můžeme představit například zrovnoprávnění žen a vzestup ženské emancipace, rozmělnění tradičních rodinných vzorců mimo jiné důsledkem obou pracujících rodičů, ale také důraz na jiné schopnosti a nároky kladené na muže či nově silný vliv módních trendů v rámci mužské populace, se silně podepisují na povaze partnerských vztahů. Na základě přeměny tradičního pojetí partnerských vztahů a jednotlivých rolí v nich vyvstává otázka, co je typické pro role obou partnerů v partnerském vztahu. Je stále na místě ptát se na specifika ryze mužské či ženské role, anebo současný vývoj společnosti preferuje sjednocení původně vymezených rolí v partnerském vztahu? Jako společnost si uvědomujeme, že v posledních letech došlo k radikálním sociálním změnám, které výrazně ovlivnily partnerské a rodinné vzorce, přesto se nám stále nedaří se těmto změnám přizpůsobit a najít vhodná řešení.

Jaké trendy a nároky na muže máte konkrétně na mysli?

Začala bych tím, co jim bylo odepřeno. Dříve velmi významná role otce se nejdříve zredukovala na živitele rodiny a později i ta pozbyla na významu, když do rodinného rozpočtu začali přispívat oba partneři. O tom, jak situaci zkomplikovala vysoká míra rozvodovosti a nárůst neúplných rodin ani nemluvě. Muži se tak dostali do obtížné situace, kdy si musí obhájit svou užitečnost a nenahraditelnou roli v rodině, která jim právem patří. A pak tady máme chlapce, kterým bychom měli umožnit stát se dospělými muži, ale přitom tráví většinu času se svými maminkami, babičkami, vychovatelkami v mateřských školách, učitelkami na základní škole atd. Bez žádoucího vzoru se má z chlapce stát zralý a opravdový muž, který je silný, pevný a odvážný za určitých okolností a za zcela jiných naopak citlivý, něžný a mazlivý. A běda, když to udělá obráceně. Poněkud náročná a matoucí očekávání, které my ženy na současné muže klademe.

Téma rozdělení mužských a ženských rolí ve společnosti souvisí i s genderovou nerovností např. ve firmách. Jak by se podle vás měla řešit?

Dokážu si představit zajímavou, plodnou a pravděpodobně i velmi emotivní diskusi mezi odborníky na toto téma. Nemám jednoznačné řešení této situace, protože se těžko hledá odpověď na genderovou nerovnost ve všeobecné nerovnosti, ve které žijeme, a zároveň si neodpustím poznámku, zda úplná rovnost není tak trochu utopie, která v krajnosti potírá i ty individuální rozdíly a přednosti, které nás charakterizují. Avšak co se týče firemního prostředí, bylo by pěkné věřit, že ve firmách se úspěch odvíjí od jediného kritéria – výkonu, a nikoliv od věku, pohlaví, národnosti či čehokoliv jiného. Ale to bychom museli žít v objektivním a racionálním světě.

Existuje nějaký způsob, jak docílit šťastného života?

Zrovna v současnosti je můj recept na šťastný život docela jednoduchý. Soustředit se na dnes a zítra, plně je prožít se vším, co přinášejí, a udělat sama za sebe všechno proto, aby to byly šťastné dny, což nemusí nutně znamenat, že budou. Konec konců být šťastná dnes a zítra přece znamená, že budu šťastná i za dvacet let, protože život se skládá jenom z dní, které budou jednou dnešek a zítřek. Štěstí není životní stav, nýbrž postoj k němu.

Autor: Markéta Kučová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!