Profesorka Helgard Kramer: To, že v Evropě nemáme hranice, není hrozba, ale především jedinečná, krásná a vzácná příležitost | E15.cz

Profesorka Helgard Kramer: To, že v Evropě nemáme hranice, není hrozba, ale především jedinečná, krásná a vzácná příležitost

24. května 2017 • 18:00

Helgard Ricarda Kramer-Washington je profesorkou na berlínské Freie Universität. Studovala filozofii, sociologii a politické vědy na univerzitách v Heidelbergu, Berlíně a Frankfurtu, kde také působila v Institutu pro sociální výzkum, který se proslavil zejména proudem marxismem ovlivněných sociologů, psychologů, politologů a filozofů tzv. frankfurtské školy. V současné době je profesorka Kramer v penzi, dvakrát za semestr však dojíždí do Ostravy, kde na katedře sociologie Filozofické fakulty přednáší o industriální a postindustriální společnosti a teorii předsudků a stereotypů.

Včera jsem na webu narazila na mapu Evropy. Byly v ní barevně rozlišeny jednotlivé země dle toho, jak rasistické je jejich obyvatelstvo. Čím modřejší stát byl, tím byl rasistický méně, čím červenější, tím více. Německo bylo celé modré, zatímco Česká republika jednou z nejčervenějších. Jakožto Němka jezdící do Česka vidíte takto výrazný rozdíl v chování lidí?

(smích) Myslím, že na tom něco pravdy je. Záleží na tom, kdy byl výzkum uskutečněn. Pravděpodobně v roce 2016, v době takzvaného „vítání“ uprchlíků, které probíhalo hlavně v Německu. Proto je zřejmě celé modré. To ale neznamená, že zde nejsou silné pravicově orientované extremistické skupiny s rasistickými postoji, především proti muslimům. Např. AfD (Alternative für Deutschland) stále hlásá, že muslimové jsou tím největším nepřítelem, že si chtějí podmanit celé Německo a celý svět. Jednou z představitelek krajně pravicového extremismu je třeba Frauke Petry se svými radikálními názory vyjadřovanými na veřejnosti.

Nebudu se bavit s někým, kdo mi vyhrožuje fyzickou likvidací, říká Šádí Shanaáh

Reálně by tedy na té mapě mělo být Německo modré se spoustou sytě červených fleků po celé zemi. Tu modrou tvoří většina velkých měst, ve kterých jsou obyvatelé na cizince zvyklí a mají jich kolem sebe spoustu. Například ve Frankfurtu již v letech 1970–1980 tvořilo místní populaci 20–25 % cizinců, kteří se narodili někde jinde, a dnes je to jedna třetina. Zdejší lidé si na spoluobčany z cizích krajů zkrátka zvykli. Východní Německo nemá více než 1–2 % cizinců, čímž vzniká strach, který není podložen žádnou bezprostřední zkušeností.

Působila jste ve frankfurtském sociologickém institutu (Institut für Sozialforschung). Myšlenka existence autoritářského charakteru, jak jej ve stejnojmenné studii nastiňuje T. W. Adorno (spolu s dalšími), který se většině lidí s frankfurtskou školou pojí, se zdá více než aktuální právě v této době, kdy se v západní politice začínají objevovat velmi svérázné figury.

Jedna z nejdůležitějších hypotéz, která je zmiňována v Autoritářském charakteru, ale i v mnoha pozdějších studiích, je to, že „scapegoat“ (pozn. česky nejblíže „obětní beránek“, nesedí však zcela přesně: scapegoat je koza, na kterou lidé naloží své hříchy anebo ji ze svých hříchů neprávem obviní) je proměnlivá. To se ukazuje i v tom, jak se nenávist k romským menšinám proměňuje v silnější nenávist vůči uprchlíkům.

Komentář: Zapomenutý zločin komunismu

Myslím, že zrovna Česká republika zažila příliv obyvatel ze Slovenské republiky, ale žádných jiných moc ne. Tohle je podobný stav jako ve východním Německu – obyvatelé se s cizinci příliš nesetkali. Navíc je možné, že kdyby se české hranice otevřely volnému pohybu cizinců, pak by současné výrazné menšiny, jako například Romové, z tohoto stavu profitovaly, protože by se oni stali těmi, kteří zde byli dříve. Nicméně myslím, že řešením tohoto problému proměnlivé nenávisti je neustálý dialog o tom, že nebezpečí, které média soustavně hlásají, a strach, který mezi lidmi rozdmýchávají, jsou přehnané a iracionální. A to, kdo se zrovna stane scapegoat, je opravdu fluidní. Aktuální evropský konsenzus je v tomto jasný – scapegoat jsou nyní muslimové.

Jak se jako Němka díváte na to, že právě Česko je tak „červené“ a plné strachu, když v porovnání například s Německem je reálný počet migrantů aktuálně přijatých v ČR asi 80 (dle mvcr.cz)?

No, nad tím se taky podivuju. Za těch několik let, co pravidelně jezdím do Ostravy, jsem se asi dvakrát osobně setkala s osobou jiné národnosti než české. (smích) Ale jedna věc je o tom mluvit a druhá něco s tím dělat. Je zapotřebí celospolečenské debaty s veřejností o něčem tak zdánlivě banálním, jako že národnost nepodmiňuje charakter.

Karolína Kašparová: Americký sen a jeho čeští snílci

Myslíte, že tato debata by měla začít na úrovni školství a vzdělávání?

Rozhodně, na místě je i znovu a více do hloubky mluvit o tom, co jsou vlastně základní lidská práva. Nikdo z nás si nevybírá svou rodinu nebo svou národnost. Proč bych se musela identifikovat s tím, že jsem Němka, jen proto, že jsem se v Německu narodila? A tohle platí i pro všechny ostatní. Nová krajní pravice ráda prohlašuje, že nemá nic proti cizincům, ale že by každá osoba měla zůstat při svých kořenech. Z toho „ale“ se stává magická formule. A co když své kořeny neznáte? Jsme lidé, ne rostliny. Už Immanuel Kant řekl, že se lidé mohou pohybovat po celém světě. Celý ten svět je jejich, patří všem. Tenhle filozof z racionalistického proudu je jeden z prvních, který skutečně řešil, co lidská práva znamenají. Zabýval se i koncepcí věčného míru, což je podle mě stále hezká a místná myšlenka. A boj vycházející z národnostní rozmanitosti je dnes přeci úplně iracionální. Právě předsudky a stereotypy na této bázi se zabývala i frankfurtská škola: nevymizí, dokud lidé nezačnou skutečně komplexně a kriticky myslet. Všechny výzkumy nám ukazují, že nejvíce stereotypů a předsudků vzniká a přetrvává tam, kde chybí bezprostřední zkušenost s cizím. Tragické události jako například médii barvitě interpretované sexuální znásilnění ze silvestrovské noci 2015 v Kolíně nad Rýnem nemá co dočinění s národností nebo vyznáním, ale – nechci říkat s charakterem – spíše se špatnou socializací. Co se týče vyznání, vezmeme-li si obě svaté knihy, které mají v současné Evropě největší vliv, Bibli svatou a Korán, v obou nalezneme hrozivé pasáže plné agrese. Já samotná bych nechtěla žít pod zákony uloženými Koránem, zejména jako žena, tím více si ale stojím za tím, že je naší povinností právě ženám, které se z těchto řetězů chtějí utrhnout a utéct, pomoci. Což pro část uprchlíků skutečně platí. Islamistický terorismus je něčím naprosto speciálním a odlišným a do značné míry souvisí i s vlivem Západu, neboť velká část jeho členů vyrostla v Evropě.

Karel Strachota: Mediální gramotnost je zásadní dovedností pro orientaci v současném světě

Bez otevřenosti vůči novým lidem a novým myšlenkám neuspějeme ve vytváření lepších zítřků pro nás všechny. Koncepcí velké a otevřené Evropy se sociologové (mám-li jmenovat, například Saskia Sassen), filozofové, politologové a další vědci zabývali už dříve, zejména na začátku devadesátých let, kdy migrační krize byla ještě silnější než nyní. Tehdy, v době, kdy došlo ke sjednocení Německa, se zpřísnil zdejší zákon o udělování azylu, neboť (ostatně jako dnes) docházelo k tomu, že o něj žádali i lidé, kteří jen chtěli „jít za lepším“ z ekonomických důvodů. Po tomto zpřísnění legislativy se krize uklidnila. Uprchlíci ze Sýrie a dalších válkou postižených států by s tímto zpřísněním zákonů neměli mít problém, ale veškeré byrokratické záležitosti okolo, které každý žadatel musí podstoupit a které se táhnou neuvěřitelně dlouho, zde vytvářejí něco, co lze nazvat institucionální diskriminací.

Institucionální rasismus tkví i v tom, že přijímáme s klidem fakt, že na pobřeží Evropy a v přilehlých mořích umírají tisíce lidí… Zabránění nebo alespoň zmírnění tohoto stavu je humanitární povinností. Musíme stále myslet na to, jak by bylo nám na místě lidí, kteří prchají jen proto, že ve své domovině nechtějí být zabiti. Boj, který proti těmto lidem vedeme, je boj za nic.

Když se vrátíme k té diskuzi v rámci školního vzdělávání, vzhledem k aktuálnímu dění by se měla pořádat setkání pedagogů, kde by se debatovalo o tom, jak se s danou situací vypořádat a jak o ní mluvit se žáky, jak být v tomto druhu vzdělávání aktivní. Vždyť právě vzdělávání by nás mělo učit tomu, jak žít v míru s ostatními. A to, že v Evropě nemáme hranice, není přeci hrozba, ale především jedinečná, krásná a vzácná příležitost.

Karolína Kašparová: Seberme „Trumpům“ vítr z plachet

Autor: Magdaléna Hajdučková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!