Nina Jaganjacová: Člověk nemůže normálně žít v podmínkách, kde je smrt a strach na denním pořádku | E15.cz

Nina Jaganjacová: Člověk nemůže normálně žít v podmínkách, kde je smrt a strach na denním pořádku

Šárka Kadavá

V 90. letech opustila domov kvůli konfliktu na Balkáně a s rodinou se přestěhovala do České republiky. Lékařská profese rodičů obsahovala i pomoc v rodné zemi, a tak se vydala podobným směrem. „Mám asi díky tomu všemu tendenci být shovívavější k lidem a možná i k současné krizi, a mám takovou potřebu pomáhat,” říká Nina Jaganjacová. Má za sebou stáž v UNICEF, díky Bakala Foundation odjela studovat mezinárodní rozvoj do Anglie na London School of Economics a pracovala i v takových institucích jako je OSN, Evropská komise nebo ministerstvo zdravotnictví. Jak díky svým zkušenostem v téhle oblasti vnímá současnou krizi a jak je to v Česku s humanitní činností?

Ještě jako dítě jste opustila svou rodnou zem, která se potýkala s občanskou válkou. Jaký to na vás mělo vliv?

Určitě mě to ovlivnilo, ale uvědomila jsem si to až tehdy, kdy se mě na to lidi začali ptát. Svůj podíl měla taky výchova rodičů, lékařů, a též časté návštěvy Balkánu, kde místní doteď nejsou schopni existovat vedle svých sousedů. Mám asi díky tomu všemu tendenci být shovívavější k lidem, možná i k současné krizi, a mám jistou potřebu pomáhat. Nevím, jestli se mi to daří, ale snažím se.

Jak konkrétně taková snaha vypadá?

Začalo to SOS vesničkami v Bosně, Srbsku, Chorvatsku a v Černé hoře. Přes tátovo občanské sdružení, které tu založil, jsme s nimi dělali různé projekty, pořádali sbírky oblečení atd. A pak jsem se rozhodla, že chci něco takového i studovat. Během studia zdejší ekonomky jsem jela na stáž UNICEF do Kazachstánu. Tam jsem koukala na všechny ty plakáty MDG, zaujalo mě to, ponořila jsem se do toho a rozhodla se, že chci studovat mezinárodní rozvoj. Ten jsem pak jela studovat na LSE, dostala se na stáž do New Yorku, OSN nebo do Evropské komise. Obecně když můžu být někde přínosem, tak jsem ráda.

Šimon Pánek: Nesmíme být černými pasažéry evropské integrace

Formuje váš dnešní postoj skutečnost, že jste byla v podstatě také uprchlík?

To určitě jo. Hlavní ale je, že i když jsme možná splňovali definici uprchlíka, tedy opustili jsme zemi kvůli konfliktu, ten status jsme nikdy neměli a ani jsme se za ně nepovažovali, dnes je to něco jiného. Ale myslím, že jsem určitě shovívavější než lidi, kteří o nic takového nezavadili, a taky doufám, že těch lidí, co si něčím projít musí, bude čím dál méně. Podle mě je základ dobrého života bezpečí a svoboda. Jedno bez druhého nefunguje. A ti lidé ani jedno nemají, tak proč jim nedat možnost?

Ale je ten postoj formován vaší zkušeností?

Jistě. Jak má člověk normálně žít v podmínkách, kde je smrt a strach na denním pořádku? Kde si nemůže vybrat, co bude dělat, protože jediné, na čem záleží, je, kam smí dojít nebo co mu někdo jiný dovolí. Tyhle podmínky jsou příšerné. Od nás spousta lidí odjela do Německa a co já vím, tak většina se vrátila zpátky. Oni tu nepotřebují zahnízdit a už vůbec ne v Čechách, kde to není vůbec jednoduché, kde bez češtiny člověk neudělá takřka nic. Že sem někdo přijede, protože je doma konflikt, přeci neznamená, že se nemůže dočkat, jak tady vše ovládne.

Vy na to máte takový náhled i proto, že jste si to sama zažila, ale člověk ten soucit v sobě musí mít, aniž by tohle bezprostředně zažil, ne?

Já myslím, že teď je tady šílená mediální masáž (např. s Primou). Přijde mi běžné, že lidé mají strach z neznámé věci, navíc nejsou dobře informovaní. A je tady opět ten problém s pojmy, islám je z mého pohledu něco jiného, než z čeho mají strach. Je jednoduché říct, že se bojím muslimů, stejně jako před nějakou dobou bylo asi jednoduché říct, že se bojím křesťanů, nacistů, atd. Když je něčeho moc, tak se lidi bojí.

Takže by pomohla nějaká osvěta?

Určitě by pomohla. Nechci, aby to vypadalo, že je mi jedno, kdo by k nám přijel, to ne. K nám tak jako tak asi tolik lidí nepojede. Nikdo ale nezaručí, že to bude v pohodě, protože v každé společnosti a každé skupině lidí jsou rizika a problémy.

Říkala jste, že dnešní uprchlík je něco jiného než tehdy, v čem vidíte ten rozdíl?

U nás to bylo tak, že země nějakým způsobem fungovala. Lidé byli spokojení a pak se to začalo zevnitř rozkládat. Žilo se nejdřív v pohodě a míru. Teď k nám míří lidé ze zemí, kde už po několik generací konflikt trvá, a najednou mají možnost se dostat pryč. Chtějí se odtamtud dostat. Já si ani pořádně neumím představit, jak se tady adaptují, když jsou zvyklí, že smrt je na denním pořádku. V tom si myslím, že je velký rozdíl – jestli konflikt nastane po tom, co celý život žijete spokojeně, nebo jestli v tom konfliktu žijete od narození.

Nebudu se bavit s někým, kdo mi vyhrožuje fyzickou likvidací, říká Šádí Shanaáh

Martin M. Šimečka v rozhovoru pro nás řekl, že mladá generace si neváží současné svobody a bezpečí, protože nezažila uplynulá léta plná cenzury, politických zvratů apod. Myslíte si, že jste díky vašemu ranému dětství proti takové zhýčkanosti imunní?

Těžko říct. Já jsem docela pohodlná, protože to, co o sobě vím, je z Prahy. Jsem tady od 3 let, tady je můj domov. Cítím se svobodně a bezpečně, v tuhle chvíli nemám žádný strach z potenciální migrační vlny, vůbec to takhle nevnímám. Spíše z místní politické situace. Hlavně mi ale nepřijde, že si mladá generace neváží svobody, byť je pro nás samozřejmostí. Naopak, myslím, že se z toho snažíme vytřískat co nejvíc – ať už jde o cestování, stáže a školy v zahraničí, podnikání, veřejné vystupování a svoboda slova, sociální sítě a mnohé další.

Nemyslím to jen v kontextu uprchlické krize. Jsou tady zkrátka jisté náznaky, že naše demokracie není tak úplně v pořádku, a nikdo nic nedělá. Jestli to je třeba proto, že si mladí lidé nezažili rok 1989 nebo neznají tu dobu předtím. A vy jste si to v jistém smyslu zažila. I když jste byla malá, víte jaké to je. My to nevíme, hodně generací to neví. Jestli máte nějaký alarm, který by vám řekl, že už je čas něco udělat.

Zatím alarm neslyším. I když nemůžu říct, že bych se zdejší nejistotou demokracie a celkovou situací byla úplně spokojená. Připadá mi, že se tady pořád někdo podezírá a pořád někdo dělá něco špatně. Na každého najdeme špínu a ani se tolik nevnímá, jestli člověk udělal něco správně, jestli obecně míří dobrým směrem. Asi je to o něco horší, než to bylo v době, kdy se Česko osvobodilo, ale myslím si, že jsme pořád docela střízlivá generace. I my moc dobře chápeme, co znamená svoboda, a vnímáme hrozby z různých světových velmocí.

A když jste zažila ten pocit ohrožení a jste vděčná, že se teď můžete vrátit na Balkán, byla byste nějak aktivnější, kdyby opravdová krize byla i zde?

To bych asi byla. Ale nevím, jestli to je tím, že jsem si něco „zažila“, že moje rodina si něco zažila, nebo tím, že jsem tak vychovaná. V Bosně do teď lidi nechápou, jak se to vlastně stalo, spousta jich je stále proti konfliktu, nejradši by to vrátili zpátky a neví, jak je někdo zmanipuloval do stavu, kdy najednou podezírají nebo dokonce nenávidí vlastního souseda.

Jsou tyto země handicapované konfliktem dodnes?

Všechny země, kde byl konflikt, to ještě dlouhou dobu pociťují. Když jedu do Chorvatska, tak tam jsou billboardy lidí, kteří se podíleli na vyhlazování Srbů. Když jedu do Srbska, tak tam jsou billboardy lidí, kteří se podíleli na vyhlazování Bosňáků. Pořád jsou ve vládě lidi, kteří se aktivně podíleli na rozpadu Jugoslávie a to je podle mě větší neštěstí, než že tady někdo souhlasí nebo nesouhlasí s prezidentem.

Pokud nemáte 20. století nastudované, nemůžete pochopit dnešní svět, říká Martin M. Šimečka

A čím to je?

Myslím si, že když si člověk zažije to, že o někoho přijde, což je asi to nejhorší, co se ve válce může stát, tak se hodně těžko odpouští. Znám ty, co to zvládli. Co si řeknou, že jsme všichni stejní, a snaží se tu nenávist v sobě neprohlubovat. Taky, k čemu jim ta nenávist bude? Já mám v tomhle trochu nadhled, protože mám část rodiny ze Srbska a část z Bosny. Ale třeba média tomu vůbec nepomáhají a kolikrát mi přijde, že snad ani někteří nechtějí, aby se to stmelilo, aby to bylo v pořádku.

Takže oni pořád rozdělují lidi, kteří proti sobě v tom konfliktu bojovali?

Myslím, že ano. Chorvatsko-srbské vztahy budou ještě dlouho složité, stejně jako bosensko-srbské. O tom konfliktu se tam stále hodně mluví, žijí tam lidé, kteří si ho zažili a těžko se jim zapomíná.

A je vůbec něco, co by tomu mohlo pomoci?

Možná kdyby ve vládě nebyli právě lidé, kteří se té války aktivně účastnili. To by byl asi krok první.

Nemůžou si za tohle místní tak trochu sami? Vždyť si je zvolili. To jsou nepoučitelní?

Problém je podle mě hlavně v neustálé mediální masáži, ale hlouběji do toho nevidím.

V rozhovoru pro www.generace20.cz jste řekla, že když jste tenkrát přijeli do České republiky, byli obyvatelé k uprchlíkům vstřícní, což značně odporuje soudobé situaci, v čem vidíte příčinu? Jak je možné, že naše země byla schopna zaintegrovat ročně tisíce uprchlíků, z nichž většina byla taktéž islámského vyznání, a dnes vládne v zemi strach, který ani není podložený jejich reálnou přítomností?

Češi měli k Jugoslávii vždycky blízko – jezdili tam na dovolenou, jedná se o podobnou kulturu a Jugoslávců přijelo málo. Nijak se to nepitvalo. Bosňáci do Česka nepotřebovali vízum, na rozdíl od spousty evropských zemí. Takhle to fungovalo – Češi jezdili do Jugošky na dovolenou, znali nás, viděli, že jsme normální lidé, tak to nebyl problém. Teď je to jiné. Bojí něčeho, co neznají, neznají tu kulturu, nebo možná i znají a nesouhlasí s ní.

Ale i od vás přišli muslimové.

Od nás to bylo všechno možné. Myslím, že by si lidi hlavně potřebovali rozšířit obzory. V Bosně muslima ani nepoznáte, muslimky nechodí zahalené. Je to pořád stejný islám, ale jedná se o jinou kulturu. Bosna je hodně liberální. Moje babička byla dcera imáma, hlavního představitele v mešitě, její dva synové jsou oba ateisti. Druhá babička – Srbka – by mohla být pravoslavná. Není. Je to u nás hodně rozvětvené, takže se to některým těžko uchopuje. Muslimové sem nějací určitě přijeli, stejně jako lidé jakéhokoli jiného vyznání. Ale já osobně, ačkoliv mám také muslimské příbuzné a islám jako takový mi nevadí, nesouhlasím s kulturou, ve které může muž mít žen kolik chce, kde ženy musí být zahalené, nemají některá základní práva a nejsou mužům rovny. Možná s tímhle lidi nesouhlasí. Ale to podle mě není islámem, to je kulturou.

Dobře, pojďme se nyní zaměřit na humanitární činnost. Jaký je podle vás zájem o práci v takových organizacích?

Kdyby byla lépe placená, tak do toho jde mnohem víc lidí. Pořád je však spousta takových, kteří to chtějí dělat nebo aspoň ve volném čase se snaží nějak pomoci – jenom neví, jak na to.

A uvědomují si, že mohou pomoci i jinak než penězi?

Tak ono je někde těžké pomoci jinak než peněžní částkou.

Nenávist k odlišné skupině osob je stará jako lidstvo samo, její překonávání nás ale činí lidmi, říká psycholog Dalibor Špok

Ale je to možné. Myslíte, že jsou lidé o takových možnostech dostatečně informováni?

O tom, jak se dá pomoci? Když člověk chce, tak si ty varianty najde. Kdybych přišla za někým, že chci nějak konkrétně pomoci, tak do toho drtivá většina půjde, i když je to samotné nenapadne. Spousta lidí je taky možná skeptických vůči posílání peněz někam, protože ani nevidí, kam to jde. Ale dneska jsou ty firmy strašně transparentní, člověk si může přesně dohledat, kam jeho příspěvek půjde. Taky si myslím, že hodně lidí chce vidět ten výsledek, chtějí vidět, komu pomohli. I pro mě to bylo tenkrát důležité, s dětmi v SOS vesničkách. Seznámila jsem se s nimi, strávila tam týden a pak jsem za nimi začala jezdit pravidelně a řešila, jak jim poslat peníze. Už jsem je znala, věděla jsem, co které dítě potřebovalo, bavila jsem se s jejich ředitelkou, dokonce i s psycholožkou. Pro bosenské děti jsme tady dělali i sbírku oblečení, kamarádi mi něco navezli a to jsme jim dali. Je to takhle jednoduché. Lidi to spíš nenapadne, než že by nechtěli.

A je dostatek lidí, kteří vyloženě vyjedou pryč? Dejme tomu, že s místními by nemusel být problém, ale co ti, kteří pracují v chudých zemích zmítaných válkou, kde, jak jste sama řekla, je smrt na denním pořádku. Člověk asi musí překročit svoje hranice, překonat strach a nenechat se ovládnout předsudky, které ovládají společnost. Není to v dnešní době trochu problémový „požadavek“?

Já myslím, že to spousta lidí zvládne. Češi jsou zvyklí jezdit na místa, kde nepotřebují přehnanou hotelovou péči. Ale asi je to hodně složité pro každého, kdo má silný pud sebezáchovy, protože to je jednoduše nebezpečné. Každou chvíli si můžeme přečíst, jak někde spadla bomba na Lékaře bez hranic. Pro ně je v tu chvíli však důležitější někomu pomoc a zasvětí to tomu, než aby mysleli na sebe. Nevím, jestli o tom vůbec přemýšlí, protože mají podle mě tolik práce, aby tam opravdu k něčemu byli a něčemu prospěli, že ani nestíhají myslet na sebe.

Měla jste před první akcí z něčeho strach?

Ne, vůbec. Nevím, jestli jsem v tomhle nějaký extrém. Vyrostla jsem na Národní třídě, tam jsem prakticky pořád mezi cizinci. Hlavně ale nerada škatulkuju lidi, odsoudit člověka je v dnešní době velmi snadné. Chápu, že lidé, kteří se s tím nesetkají a jsou kdesi ve své bublině sami a najednou potkají třeba muslima, tak jsou asi překvapení. Mně je ale úplně jedno, jakou má člověk barvu pleti, jakého je vyznání, odkud je atd. Dokud mluvíme stejným jazykem, dělám si názor na základě jeho chování.

Jaká byla vaše očekávání a jaká byla posléze realita?

Já jsem v tomhle docela bezhlavá, ani jsem o tom moc nepřemýšlela. Věděla jsem, že jedu na stáž do UNICEF a že tam něco budu dělat. Ani jsem nevěděla, co mám čekat. Pak jsem přijela a byla nadšená. Možná jsem si ale říkala, že budou lidé chladnější. Na Balkáně spolu lidé pořád mluví. Jsou tam zvyklí na vzájemný kontakt mezi sebou i s cizinci. Ale vůbec to tak nebylo. Chodila jsem tam s mapou, nevěděla jsem kudy kam a přiběhla za mnou holčina a začala na mě mluvit anglicky. Byla jsem příjemně překvapená.

A čím to je, že u nás k tomuto kontaktu nedochází? Třeba v metru – tolik lidí na jednom místě a je tam ticho. Jen tak někdo se nezačne s kýmkoliv bavit.

Ale třeba v nočních autobusech si tady lidi docela povídají. (smích)

Jak je na tom Česko v porovnání s ostatními zeměmi EU z hlediska humanitární pomoci?

Řekla bych, že dobře. Teď je tu hodně aktivit, které se snaží někomu nějak prospět. Třeba Člověk v tísni je opravdu skvělý, na to můžeme být pyšní. Fungují ve spoustě konfliktních zemích a dělají svou práci dobře. Na to, že je Česko v porovnání s ostatními tak malá země, tak jsme na tom dobře.

Takže jsme jako Češi ochotní pomáhat?

Já myslím, že jo. Jinak by tu nebyly všechny ty Světlušky apod. Podle mě každý zvládne vyjmenovat alespoň pět organizací, o kterých se fakt ví, o kterých se slyší. Jo, může se teď zdát, že je tu spousta bezcitných lidí, kteří pomáhat nechtějí, ale je hodně lidí, kteří buď někam jeli a pomohli nebo aspoň někam nebo něčím přispívají. Je tady tradice toho jít pomoct. Každý má asi nějakou svojí skepsi ohledně toho, jak pomoci, ale lidi obecně pomáhat chtějí. Možná neví jak, nebo je nenapadne, že to mají udělat. Často je taky těžké se ztotožnit s nějakým cizím konfliktem, nebo s někým, kdo potřebuje pomoc, a vzít si to dost osobně, aby člověk pomohl, jak jen to je v jeho silách. To podle mě umí málokdo. Když je ta skupina, které se má pomoci, někde daleko, tak je to těžké. Ale ve chvíli, kdy člověk přijde na nějakou akci, kde by ta skupina, ať už dětí nebo seniorů nebo kohokoli jiného, byla, tak myslím, že v tu chvíli by se to změnilo a lidi by udělali mnohem víc.

Jsou lidé dostatečně obeznámeni se situací v chudých či konfliktních zemích? Nepřispěla by jejich osvěta k vyšší solidaritě či samotné kvalitě (např. peněžními příspěvky) humanitárních organizací?

Osvěta by určitě pomohla – o čem konflikt je, co to znamená, jací jsou tam hráči. Myslím, že by lidi měli hlavně mít lepší přístup k zahraničním médiím. To je hrozně důležité. Byla bych ráda, kdyby do budoucna lidi, kteří neumí jiný jazyk, měli přístup k názorům někoho zvnějšku. Já mám taky jiný náhled věci týkající se Balkánu. Je samozřejmě hrozně těžké být objektivní vůči něčemu, v čem se zrovna nacházíme. Bylo by skvělé, kdyby někdo zpřístupnil věrohodné nebo smysluplné zprávy ze světa, co se píše o nás nebo o věcech, co se tady pořád omílají dokola. Kdybychom měli souhrn nějakého problému, jak se o něm píše například v Rusku, Americe, Číně, Británii, Francii a Německu – tyhle země nás totiž buď přímo ovlivňují, nebo mají moc v mezinárodních institucích.

A mají o to lidé zájem? Jsou schopni filtrovat informace, přemýšlet o věrohodnosti atd.?

Podle mě o to zájem mají. A když to bude stručné a krátké, tak to půjde.

Jak se v politické sféře staví k humanitární činnosti? Podle Adély Válkové, která se pod křídly Czech teamu vydala pomáhat na Lesbos, být spojován s těmi, kteří lidem na útěku pomáhají, u nás není zrovna „politický jackpot“.

Mně přijde, že se hlavně vůbec nevěnují věcem, kterým by se věnovat měli. Čteme pořád kdo si co myslí o krizi, kdo si co nemyslí o tom, co dělá Německo, a jestli EU ano nebo ne, místo toho, aby řekli, že v téhle obci chtějí udělat tohle, v tomhle kraji toto. Tahle témata by tady vůbec nemusela být tak velká, jak jsou.

A hlásí se tedy politici k humanitární činnosti?

Nevím. Když to porovnám s ostatními zeměmi, tak tam to asi funguje více – nebo alespoň existují protipóly, někteří jsou pro a někteří proti. Je ale pravda, že většina těch, kteří se k tomu vyjádřili u nás, tak se vyjádřili negativně. 

Autor: Šárka Kadavá
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!