Nezhubnu deset kilo jen proto, abyste byli spokojení, říká Markéta Lukášková | E15.cz

Nezhubnu deset kilo jen proto, abyste byli spokojení, říká Markéta Lukášková

Terezie Kosíková

Markéta Lukášková je spisovatelka a budoucí fitness trenérka. V minulosti vedla online sekci časopisu Reflex, působila jako redaktorka v časopisech Týden a Faktor S a věnovala se copywritingu. O svém působení na Instagramu říká: „Samozřejmě že 99 % lidí na sociálních sítích neukazuje pravdu. Realita není něco, co by se lajkovalo.“ S Lukáškovou jsme mluvily o sebelásce, online prostoru, pravdě či právě o příspěvcích na jejím instagramovém účtu @Pandikralovna.

V jednom rozhovoru jsi řekla, že poté, co jsi nastoupila do Reflexu, ti lidé začali psát nenávistné zprávy, které nekritizovaly nejen tvoje články, ale i tvůj vzhled atd. Mají to ženy, které jsou aktivní na sociálních sítích, těžší?

Myslím si, že jo, protože je jich tam míň aktivních než mužů, jak jsem si všimla za tu dobu, co se tam pohybuju. Málokdy se mi stalo, že by podobný typ urážek nebo narážek přišel od žen. Komentující muži byli často třeba dvakrát starší než já. A to mi přišlo zvláštní. Nechápala jsem, v čem je problém – jestli mají pocit, že ženská nemá nárok svůj názor veřejně prezentovat, nebo jestli jim vadí, že jsem mladší. Nikdy jsem na ten důvod nepřišla. Ale vždycky jsem měla pocit, že jim nejde o nesouhlas se mnou, ale že v nich vře nějaký divný naštvání na to, že vůbec něco říkám.

Takže je štval samotný fakt, že jsi chtěla mluvit ve veřejném prostoru sociálních sítí?

Mně to tak přišlo, protože často neodporovali samotnému názoru, ale tomu, že si ho dovoluji říkat. Naráželi na to, proč to říkám a proč vlastně píšu do Reflexu. Pak jsem se o sobě dozvěděla, že jsem si to místo „vysouložila“ s nějakým šéfredaktorem. Tohle o chlapovi nikdy nikdo neřekne. Ale ty, kteří se pod články ozývali, dráždilo víc věcí, třeba i moje barva vlasů: „Je kráva a ještě k tomu zrzavá.“

Na vzhled se při práci novináře muže moc nenaráží. Myslíš si, že být ženou je v novinářské profesi náročné?

To je pravda. Nikdy jsem nezažila, že by se u chlapa, který dělal rozhovor nebo byl vidět na kameře, řešilo, jak vypadal a co měl na sobě. Že by v DVTV někdo řekl: „Ten Veselovský to tentokrát posral a ještě měl hnusnou košili.“ To nikdo neřekne. Ale když je tam Smetana nebo Drtinová, tak spíš zhodnotíme, jaký má vlasy. Je fakt, že i já to tak dělám, když se koukám třeba na zprávy.

Popisuješ, že ti nadávali nejčastěji čytřicetiletí muži. Dokonce si za tímto účelem založili tajnou diskuzní skupinu. Přemýšlela jsi někdy nad tím, co vlastně již dospělé chlapy k takovéto „seberealizaci“ na sociálních sítích vede?

Mluvila jsem o tom s jednou paní, která dělala studii pro fakultu sociálních věd o ženách v prostředí internetu. Došla jsem tehdy k tomu, že je to zakořeněné ve způsobu výchovy mužů, ale nechci to úplně paušalizovat. Já sama mám přítele ze Srbska a myslím, že jejich přístup k ženám je úplně jiný než u nás. Z toho, co jsem poznala, pozoruju, že jižní národnosti to mají hodně emocionálně nastavené, že muži musí ženu chránit, postarat se o ni, zajistit rodinu. Že cokoli se stane, je selhání muže, ne té ženy.

U nás se to takhle nebere. Naopak nám to někteří chtějí natřít, protože jsme ty „zasraný feministky“. „Takže tady máte to, co jste chtěly, my na vás budeme hnusný, protože si to vlastně přejete.“ Mám pocit, že v nich není přirozená úcta k holce nebo ženský. Klidně si dovolí mi sprostě nadávat. Asi to vychází z nízkého sebevědomí nebo nějakého komplexu.

Bojovat proti hoaxům trollením nebo šikanou je špatná strategie, říká Marie Škardová z HateFree Culture

Nad urážlivé komentáře ses povznesla až časem. Jak jsi to dokázala a co ti k tomu pomohlo?

Čas. Na začátku si to člověk bere osobně. Když to ale čte léta, uvědomí si, že jsou to vlastně lidé, které vůbec nezná. Přišel moment, kdy mi na tom přestalo záležet, protože jsem sama sobě věřila. Věděla jsem, že si naprosto stojím za tím, co říkám a co ukazuji. Že mě to už nemůže rozhodit. Znejistí mě teď už jen to, když se někdo dotkne slabého místa. Když někdo najde mojí slabinu a přesně ji vystihne, tak to bolí, ale stává se to čím dál tím míň.

Z nějakého vykřikování hejtů kdovíkým by se člověk neměl hroutit. To totiž víc vypovídá o těch hejtrech než o vás.

Pokud někdo ostatním cpe, že se má nejlíp, tak o tom potřebuje přesvědčit hlavně sám sebe

Na sociálních sítích jsi dlouhodobě aktivní a sledovaná velkým počtem lidí. V poslední době hodně přispíváš i na Instagram.  Myslíš si, že na sociálních sítích žijeme v pravdě? Odráží sociální sítě reálný svět?

Ne (smích). Já sama se o to teď už snažím, ale vždycky jsem to tak neměla. Před pár lety jsem na FB psala mnohem víc osobní věci, takové ty vtipné historky z partnerského života. To se mi pak vymstilo, když jsme se rozešli, protože o tom vztahu všichni věděli. Najednou to bylo strašně nepříjemné. Všichni, co nás sledovali, chtěli vědět, co se stalo. Považovali to za „veřejný majetek“, mysleli, že na to mají nárok. Tehdy jsem si řekla, že už o těchto věcech nebudu tak moc mluvit. A pokud budu, tak jen trošku a hlavně pravdivě.

Ale samozřejmě, že 99 % lidí na sociálních sítích pravdu neukazuje. Realita není něco, co by se lajkovalo. Většinou totiž není tak hezká. Už mám například vyzkoušené, že jakmile nějaký pár dává na sociálních sítích nonstop na odiv svou lásku a spokojenost, je to vždycky úplně naopak. A to platí ve všem. Jakmile tam někdo cpe, jak je šťastnej a že se má nejlíp, tak to tak není a potřebuje přesvědčit hlavně sám sebe. 

Takže nespokojení lidé mají často větší potřebu hledat potvrzení, lajky a podporu skrz online prostor?

Přesně tak. I já sama jsem to určitě dělala, takže to znám moc dobře. Je to přesvědčovaní hlavně sebe sama.

Od podzimu jsi na svůj instagramový účet začala přidávat osobnější, otevřenější příspěvky. Probíráš tam témata jako sebepřijetí nebo vyrovnávání se s očekáváním okolí a životní nejistotou. Co tě k této změně přimělo? Proč to děláš?

Zaprvé mi pro tohle najednou přišel Instagram jako lepší platforma než FB, protože je víc vizuální. Všichni se tam krásně přefiltrovaně prezentujeme a vidíme se na fotkách a z těch dokonalých lidí a dovolených má podle mě spousta lidí trauma. Takže je pro ně fajn občas tam vidět i něco, nad čím si řeknou „hele, ono to není tak skvělý“. Lidé se potřebují s někým ztotožnit. Uvědomit si, že nejsou sami v tom, že o sobě někdy pochybují, že se sami sobě nelíbí a tak. Říkala jsem si, že by se ta instagramová dokonalost měla naředit něčím opravdickým. A pomáhá to i mně, vypsat se z toho je pro mě určitý druh terapie. Navíc často lidi přidávají komentáře, ve kterých píšou, že jsou na tom stejně a že děkují, že jsem to napsala.

To je trochu paradoxní. Jedna česká influencerka například na Instagram napsala, že nechce lidi zatěžovat, když má špatnou náladu. Že už tak je svět plný špatných věcí, tak s nimi chce sdílet jen ty pozitivní. Ale máš pravdu, že prezentování jen světlých stránek života vytváří hrozně falešnou představu.

A hlavně tlak. Já to tak měla u sebe a vidím to i v okolí. Některé holky jsou pak jak posedlé a závidí influencerkám, jak se mají.

Patriarchální vláda na Kubě přispívá k tomu, že ženy akceptují násilí jako přirozenou část svých životů, říká Ileana Álvarez

Ale na tvé upřímné příspěvky, kde říkáš třeba i něco negativního, lidé reagují kladně a vyjadřují ti podporu.

Asi tam na to nejsou zvyklý, tak je to mile překvapí. Na druhou stranu zrovna teď jsem na stories dávala příspěvek o gynekologické prevenci, protože mi před pár lety umřela kamarádka na rakovinu děložního čípku. Spousta holek se mi tam ozvala, že děkuje, některý mi i psaly své zkušenosti. Zároveň mi ale po tomhle ubylo 15 followerů. Někteří lidé očividně nechtějí mít nepříjemné věci vůbec v zorném poli. Ale to ať si každý rozhodne sám.

Sami se sebou budeme žít ještě dlouho, tak je lepší mít se rád

Jak ses začala mít ráda? A jak to může člověk zvládnout v dnešním online světě?

To je celoživotní boj, který není nikdy definitivně vyhraný. Od patnácti let jsem bojovala s tím, že jsem tlustá. A vždycky platilo obvyklé: „Kéž bych teď byla tak tlustá, jako jsem byla, když jsem si myslela, že jsem tlustá.“ Od těch patnácti se sebedůvěrou bojuju. Nikdy jsem neměla recept, jak ji získat. Povedlo se mi to, až když jsem začala hodně cvičit a uvědomila jsem si, že pro sebe dělám to nejlepší, co můžu. Že víc to nejde.

V tu chvíli se to zlomilo. Pochopila jsem, že nikdy nemůžu být třeba tak hezká jako někdo jiný, vždycky to budu já. Musím se ale snažit být svou nejlepší verzí. V tu chvíli se mi začalo dařit mít se ráda. Avšak stále mám problém například s uvědoměním si vlastních úspěchů, mám tendenci pořád se hnát za něčím dalším. Pomáhá mi zastavit se a říct si, co všechno se mi povedlo.

A další důležitá věc, která se opomíjí, jsou zdravý vztahy. Já sama jsem se léta plácala ve vztazích s kluky, kteří mi sebevědomí absolutně nedodávali. Znám strašně moc holek, který to tak mají taky, že jsou zamilovaný do někoho hlavně proto, že je nechce. Ale to, že se člověk stále žene za někým, kdo o něj vlastně nestojí, mu nikdy sebevědomí nepřinese. Snažíte se pro něj být dobrý a ono to furt nestačí. Takových vztahů jsem měla mraky. Řešením je vymotat se z tohohle kruhu a najít si někoho jiného. Někoho, kdo člověku dodá sebevědomí, kdo mu dá najevo, že se mu líbí a že ho má rád takového, jaký je. To je důležitý základ. Jak se totiž můžu mít ráda, když mě nemá rád ten, s kým žiju? To podle mě nejde.

Nakonec taky hodně pomůže, když člověk dělá, co ho baví. Mně se tohle všechno sešlo. Vztah se dobře vybalancoval, cvičení mi mentálně i fyzicky dodalo sílu a do toho jsem se rozhodla opustit práci, která mě nebavila. Řekla jsem si, že to nějak půjde, že ty peníze vydělám. A ono to opravdu šlo. Jsem přesvědčená, že jedna změna přitáhne další. Když se člověk nastaví na to, co chce, tak to k němu přichází.

Měli bychom se víc zaměřovat na poznávání nás samotných než pozorování falešných póz ostatních lidí?

Určitě. To byla jedna z dalších věcí, které se u mě změnily. Před čtyřmi lety jsem si prošla psychickým dnem. Diagnostikovali mi úzkosti a kvůli tomu jsem začala i brát antidepresiva.

Když je člověk úzkostný, přehnaně přemýšlí nad vším, i sám nad sebou. Zanalyzovala jsem se od A do Z, ze všech stran, a to pomůže hodně. Poznat se je krok jedna. Krok dvě je smířit se se sebou. Člověk si hrozně věcí vyčítá a vnitřně se za ně fackuje, že to neměl dělat. A to je blbě. Musí si říct, že je holt takový a že sám se sebou bude žít ještě hodně dlouho, tak je lepší se s tím smířit než proti tomu neustále bojovat a nemít se rád. Pak máte i víc jasno, co chcete a co nechcete, protože víte, jaká jste a že to nezměníte.

Když už jsou sociální sítě pro většinu z nás nedílnou součástí života a většina lidí se z nich asi nedokáže úplně odhlásit, lze je přetvořit k tomu, aby na nás alespoň působily zdravěji nebo aby nám v životě víc dávaly a míň braly?

To by se asi musely zrušit filtry a photoshopy (smích).

A jak by k nim měli přistupovat uživatelé, aby na nich byli šťastnější?

Bude to asi znít pateticky, ale myslím si, že spoustu lidí tam zbytečně šíří nenávist. Rozhodně by uživatelé neměli sledovat lidi či stránky, které je štvou, a pak pod příspěvky jen nadávat. Další věc je, že když nás přispívající někdo z čtenářů štve, tak ho také můžeme odstranit pryč. Není to pak taková realita, ale člověk nemá zapotřebí se potýkat s anonymními hejtry.

Norská dokumentaristka Line Hatland: Jsem vypravěčka, mám slabost pro dobrý příběh

Kdyby se k tobě víc lidí přidalo a psali tam i o svých nejistotách a negativních stránkách života, myslíš si, že by to bylo lepší?

To asi jo. Lidi jsou často tak zblblí fakeovou dokonalostí, že nejsou schopní se s realitou potýkat. A když ji pak vidí na sociálních sítích, jsou rádi, že na to nejsou sami. Někteří už ale realitě úplně odvykli. Třeba jsem dala na Instagram fotku, kde sedím a mám na břiše špek. A lidi mi psali: „Měla bys zhubnout deset kilo, Markéto.“ Ne, já nebudu hubnout deset kilo jen proto, abyste vy byli spokojení. Vy už tu realitu vůbec nedokážete vnímat. To je to, co z nás sociální sítě udělaly – dementy, kteří nemají rádi jakoukoli vrásku, špek či strii. Přitom je to normální.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!