Nesmíme být černými pasažéry evropské integrace, říká Šimon Pánek

„Rusko je pro nás do budoucna obrovské nebezpečí. Není to tak, že by sem Putin naráz přijel s tanky. Skutečné nebezpečí je v tom, že se Unie začne drolit a rozpadat a my se ocitneme někde mezi Východem a Západem, kde jsme byli v historii už několikrát a nikdy se nám to nevyplatilo,“ říká Šimon Pánek, dlouholetý ředitel Člověka v tísni.

 Šimon Pánek
28.2.2016 10:05   |  

Po revoluci vás chtěli kooptovat do Federálního shromáždění, vy jste však odmítl. Proč?

Neměl jsem pocit, že chci začínat svojí kariéru politika ve dvaceti letech. Nechtělo se mi do té politické práce. Jednak proto, že jsem si připadal trošku mladý na to dělat politiku, jednak z důvodů v zásadě sobeckých nebo osobních. Chtěl jsem si tu čerstvě nabytou svobodu začít užívat. Chtěl jsem jet do světa, chtěl jsem konečně dělat věci, které jsem do té doby dělat nemohl. Navíc jsem měl vždy takovou ostražitost k moci a zdálo se mi, že to může být vlastně trochu ošidné, když se nehotový člověk ve dvaceti letech, nebo kolik mi to bylo, dostane do politiky.

Myslíte si, že jsme se v rámci možností integrace do Evropy za více než pětadvacet let demokracie posunuli směrem dopředu?

Politika není všechno. Určitě je dnes odrazem poměrně těžkého období, kterým si společnost prochází. Společnost stojí tváří v tvář ekonomické reformě nebo uprchlické vlně a prochází krizí důvěry v tradiční strany, trošičku i krizí důvěry v ten moderní demokratický systém. Na druhou stranu z průzkumů vyplývá, že Češi jsou se svou životní úrovní v zásadě spokojení, se svým pracovním životem pak jedni z nejspokojenějších v Evropské unii vůbec. Je to trošku paradoxní. Nicméně ten posun je obrovský. I u nás rostou celé generace, které přemýšlí jinak. Jsou kreativní, zvyklí žít venku ve světě, vracet se tam a zpátky. Podívejme se třeba jen na posun v ekologii. Čistota ovzduší je dnes naprosto nesrovnatelná. Krajina už se nadále tak masivně neničí, jako se ničila za komunismu. Myslím, že je nepochybné, že jsme udělali kroky dopředu. Některé věci se samozřejmě stále nedaří, a to je frustrující.

Nevytvořili jsme si tady v Praze nějaký izolovaný obraz skvěle prosperující liberální demokracie, který se ale liší od zbytku republiky?

Svým dílem máte pravdu, že je Praha jiná, ale to u hlavních měst bývá. Je jiná, protože je poměrně kosmopolitní, je na tom ekonomicky dobře. Zároveň je ale v řadě menších nebo středně velkých městech – Olomouci, Poličce, Liberci a jiných situace podobná. Je to i tím, že se v politice na komunální úrovni začínají angažovat mladší a mladší lidé, kteří přinášejí novou dynamiku. Praha zkrátka není jediné místo, kde by poměrně moderní, otevřený způsob života začínal převažovat. Na druhé straně stojí oblast pohraničí nebo Sudet, kde byl vážně narušen přirozený historický vývoj a kde se svým způsobem populace vyměnila dokonce dvakrát. Je zde vysoká nezaměstnanost, neexistují nějaké pevnější a tradičnější sociální vazby. Tam je život často opravdu těžší.

V rámci politického spektra jsme čím dál častěji svědky toho, že voliče ovlivňuje populismus a cílená demagogie. Nemyslíte si, že přímá volba prezidenta úroveň politické kultury v zemi degraduje?

Doufám, že ne. V Americe by Donald Trump před deseti lety nemohl získávat takovou podporu, jakou získává dnes. Je vidět, že společnost se mění i tam. Věci, které říká dnes, by byly před deseti lety nemyslitelné. Doufejme, že se naše společnost začne měnit opačným směrem. Třeba po jedné, dvou nebo možná třech zkušenostech s přímou volbou. Nevím, přiznejme si, že zatím to nevypadá moc dobře. Výsledky první volby jsou tristní. Máme prezidenta, který vyhledává přesně ta negativní, rozdělující témata a v zásadě vyvolává různé temné věci jako strachy, sentimenty nebo xenofobii. Jestli ho to dovede k suverénnímu vítězství i v další přímé volbě, bude to mimořádně špatný signál.

V rozhovoru pro Forbes jste uvedl, že je Česko malá, slabá a bezvýznamná země. Mohli bychom hrát i přesto v evropské politice výraznější roli?

Myslím si, že kdybychom chtěli, můžeme na úrovni EU i NATO, byť jsme malá země a tu velikost nezměníme, hrát aktivnější úlohu. To bychom ale museli být konstruktivnější. Zejména v EU by naše politika musela být více konzistentní. Větší aktivita v rámci NATO by znamenala zvýšení výdajů na obranu a na armádu. Určitou historickou zkušenost s aktivní rolí máme například z 90. let, kdy nás v zahraniční politice reprezentovali Václav Havel nebo Karel Schwarzenberg. Tehdy jsme byli intenzivním obhájcem lidských práv a jejich důležitosti. Přestože jsme od některých proudů v té době dostávali nálepku evropského troublemakera, byli jsme touto politikou viditelní, známí, výrazní. Podle mého názoru to bylo jediné zajímavé téma, které naše zahraniční politika do evropského prostoru přinesla. Nyní jsme jej bohužel ztratili.

Dala by se tedy naše role v rámci Evropy změnit aktivnějším přístupem k zahraniční politice?

Na úrovni Bruselu a NATO bychom mohli být o něco víc vidět, kdybychom byli konstruktivnější. V případě NATO jde o to, abychom se víc zapojovali, v případě EU jde především o názory. Ale nebyl by to posun zásadní, byl by to posun o kousek. Pozici malé země s pohádkovým příběhem, kdy ti bezmocní v čele s dramatikem porazili komunismus a pak se začali starat o situaci na Kubě, v Bělorusku, v Čečensku, v Barmě, jsme bohužel s odchodem Václava Havla ztratili a jen tak se nevrátí.

Naše velikost tedy podle vás zemřela společně s prezidentem Havlem?

Část naší větší známosti a významu se vytratila společně s prezidentem Havlem. Ano, když někde vystoupí Václav Klaus nebo Miloš Zeman, jsou chvíle, kdy jsme známější, ale bohužel je to spíše v negativním slova smyslu. Jdeme proti proudu Evropy nebo dokonce evropské politiky a NATO, když zmiňovaní pánové bagatelizují nebezpečí Ruska nebo Rusku přímo nadbíhají. To jsme pak vidět, bohužel ale v kontextu podpory evropské politice protichůdných zájmů.

V tomto kontextu bych chtěl zdůraznit, že jsem přesvědčen, že nemáme jiné skutečně bezpečné a perspektivní národní zájmy, než je zájem integrující se západní Evropy. Myslím si, že neexistuje žádný bezpečný a dlouhodobě udržitelný český národní zájem kdesi mezi integrující se západní Evropou a Ruskem. To je jen veliký hazard a nelogický konstrukt. Strašně nerad bych zůstal na orbitu států druhé kategorie, které budou pouze černými pasažéry, zatímco Německo, Francie, Benelux, Rakousko se budou skutečně integrovat ekonomicky, energeticky, zahraničně politicky a bezpečnostně a budou vytvářet blok, který bude mít nějakou váhu.

Jaká je vaše role v rámci Iniciativy pro evropské hodnoty?

Jde o skupinu lidí, kteří sdílejí podobné názory a vize. Chceme větší povědomí o Evropské unii tady u nás, chceme vysvětlovat, jak funguje a proč je pro nás důležitá. V rámci toho je i rozkrývání a vysvětlování skutečných ruských zájmů včetně propagandy. Vysvětlujeme, o co se Rusko snaží, že chce destabilizovat střední Evropu a ve větším měřítku destabilizovat Evropskou unii, protože pro Rusko není zajímavá silná, ale slabá, pomalu se rozpadající Unie. Znovu opakuji, že Rusko je pro nás do budoucna obrovské nebezpečí. Není to tak, že by sem Putin naráz přijel s tanky. Skutečné nebezpečí je v tom, že se Unie začne drolit a rozpadat a my se ocitneme někde mezi Východem a Západem, kde jsme byli v historii už několikrát a nikdy se nám to nevyplatilo.

Mohla by Evropskou unii ideově rozdělit uprchlická krize?

Bezesporu jsou aktuálně uprchlíci tím nejvíce destabilizujícím prvkem. Jednak vytvářejí obrovský tlak na národní politiky v cílových zemích, zejména v Německu, Švédsku a částečně i dalších zemích, jednak vytvářejí veliké napětí. Transitní země, jako jsme my, se ještě navíc dost konzistentně odmítají rozdělit o odpovědnost, a tím ulehčit zemím cílovým. Tlak na domácí politiky je tak velký, že se dokonce může stát, že někteří se z pudu sebezáchovy pokusí uzavřít hranice, a to povede k rozpadu Schengenu. Takže určitě jsme teď ve velmi nebezpečné chvíli, dokonce v nebezpečnější, než byla například tzv. řecká krize.

Jaké je tedy podle vás reálné řešení?

Řešení vyžaduje celou mozaiku různých opatření a žádné z nich samo o sobě nestačí. Řešení není jednoduché. Každé opatření ale může tok uprchlíků alespoň dílčím způsobem usměrnit nebo zmírnit. Je to práce v zemích, odkud uprchlíci přicházejí. Klíčové je pokusit se zlepšit bezpečnostní situaci v Sýrii, začít účinně zasahovat vůči pašeráckým sítím, změnit přístup k ochraně hranic. Velkým tématem jsou aktuálně tzv. hot-spoty (tj. místa na společné evropské hranici, kde by byli příchozí registrováni a rozlišování podle toho, zda se jedná o uprchlíky ze zemí zasažených válkou nebo ekonomické migranty. Uprchlíci by zde mohli požádat o azyl, ostatní by byli deportováni zpět do vlasti. Na jiných místech by nebylo možné vnější hranici směrem do schengenského prostoru překročit. - pozn. redakce) nebo osvětové kampaně. Drtivá většina lidí čekajících v táborech v Jordánsku nebo v Turecku tam je jedině proto, že se prostě nemohou vrátit, a my víme, že většina z nich se o to pokoušela třeba dvakrát nebo třikrát. Jenže když se vrátili zpátky a po třech měsících jim na vesnici zase začaly padat bomby, opět utekli. Pochopitelně.

Migrace má vždy dva faktory. Na jedné straně stojí push faktory, tedy ty, které vás vyhánějí ze země původu. Může to být například bombardování, hlad, nízká bezpečnost, vysoká kriminalita, nárůst extremismu. Na druhé straně jsou také pull fakotry, tedy ty, které táhnou lidi do Evropy. Může to být například představa snadného života. Vliv pull faktorů v této krizi umocňují pašeráci lidí. Uprchlík je pro ně zdroj obrovského zisku. Čím více uprchlíků je na cestě, tím se zisk přirozeně zvětšuje. Je to výnosnější byznys než bankovnictví, obchodování s realitami, nebo dokonce pašování drog. Z tak obrovského zisku je navíc možné uplácet místní autority v zemích na cestě nebo místní policii, která má střežit pobřeží. I proto je velmi těžké proti pašerákům zakročit.

Jak přesně pašování lidí do Evropy funguje?

Představte si, že sedíte v uprchlickém táboře čtyři roky a fakt vás to štve. V Sýrii se to zhoršuje, perspektiva je spíš horší než lepší, neumíte jazyk, možná tušíte, že někde je nějaké Německo a máte se sám vydat na cestu. To není vůbec jednoduché. Pak někdo přijde a řekne: „Co tady sedíš Hassane? Dej tisíc dolarů a my tě dostaneme do Evropy. Mohammed a Yussuf už tam jsou a všichni pracují a dostali dávky. Stačí, když dáš zálohu, a zbytek doplatí tvoje rodina, až když se tam dostaneš.“ Jde o tak sofistikovaný proces, že od vás pašeráci téměř okamžitě inkasují zálohu. Zaplatíte třetinu a dvě třetiny doplatí třeba váš otec, až když přes smartphone pošlete fotku z Německa. To je velmi silný pull faktor. Lidé se přestávají bát a neváhají pašerákům zaplatit. Pašerácká síť podle aktuálních odhadů čítá asi padesát tisíc lidí.

Německo vloni vrátilo šedesát osm tisíc lidí, ale to byli lidé, kteří přišli už před dvěma lety. Letos Německo vrátí, tipuji, takových dvě stě tisíc lidí, ale možná víc. To je pro ostatní důležitá zpráva. Německo postupuje velice zodpovědně a bude vracet uprchlíky, kteří nemají právo na azyl, čím dál tím víc. Kdo utíká před válkou, dostane ochranu, kdo podvádí, toho vrátí.

Jaká může být v rámci toho všeho, kromě humanitární pomoci, úloha Člověka v tísni?

Myslím si, že do budoucna můžeme působit v oblasti osvěty – nemigrujte nelegálně, migrujte legálně. V minulosti jsme podobným způsobem intenzivně působili v Arménii. A určitě to smysl má. Krom toho pracujeme v zemích původu, a kdybychom my a další organizace například v Sýrii a okolních státech nepomáhali dohromady milionům lidí, daleko víc by jich již směřovalo do Evropy.

Jak může v Člověku v tísni začít pracovat absolvent či ještě student?

Hodně nás zajímá nabírat lidi, kteří se rozhodnou pro to, co děláme, a hodnotově souzní s tím, proč to děláme. Otevíráme možnosti dobrovolnické práce, a to jak doma, tak na misích v zahraničí. Důležitý je skutečný zájem a po nějaké době, když si to oboustranně sedne, tak lidé dostanou možnost pracovní pozice. Více máme na našich stránkách.

Autor: Jaroslav Denemark

Komentáře

Čtěte také

Dušan Šrámek: Pelikánova exekutorská hausnumera

Dušan Šrámek: Pelikánova exekutorská hausnumera

Exekutoři se ocitli ve válce s ministrem spravedlnosti Robertem Pelikánem. Jiskrou, která konflikt zažehla, se stal ministrův záměr snížit exekutorům odměny a exekutorský tarif. V… více

Komerční prezentace
Mobilní web