Nenávist k odlišné skupině osob je stará jako lidstvo samo, její překonávání nás ale činí lidmi, říká psycholog Dalibor Špok | E15.cz

Nenávist k odlišné skupině osob je stará jako lidstvo samo, její překonávání nás ale činí lidmi, říká psycholog Dalibor Špok

Šárka Hamplová

S rozšířením dostupnosti internetu a sociálních sítí jdou ruku v ruce i hoaxy a konspirační teorie. Proč jim máme tendence věřit? Podle psychologa Dalibora Špoka je rizikem postfaktické doby uzavírání se do „komor vlastní ozvěny“. „Vytváříme si pouze takové prostředí, ve kterém jsou naše názory potvrzovány,“ myslí si a poukazuje na problematiku internetové personalizace.

Co nás vede k tomu, že věříme hoaxům, tedy falešným zprávám šířícím se po internetu? Některé jsou sice velmi přesvědčivé, u spousty z nich jde ale na první pohled poznat, že něco nehraje. Proč to každý neodhalí?

Že něco nehraje, poznáte vy. Ale nepřeceňujte schopnost chápání světa u druhých lidí. Když se bedlivě rozhlédnete kolem a vystoupíte ze svých sociálních kruhů, ve kterých jsou vždy podobní lidé, uvidíte, že mnozí z nás věří celoživotně neuvěřitelným hloupostem. Podívejte se na výzkumy, kolik lidí uznává horoskopy nebo kartářky. Oproti tomu je hoax, pokud si s ním dá někdo práci, vlastně ještě dosti smysluplná záležitost.

K tomu samozřejmě přidejte přesvědčení „co je psáno, to je dáno“. Ještě v docela nedávných dobách řídili informační tok novináři, proto se v médiích neobjevovalo tolik nesmyslů. Nebylo jednoduché založit si vlastní noviny. Dnes může psát a snadno šířit kdokoli cokoli. Teoreticky to chápeme, ale jako příjemci zpráv pořád nevědomě každé zprávě spíše věříme, než nevěříme.

U těchto falešných zpráv se často operuje s nějakou autoritou, která danou informaci ví, ale nesmí nebo ji nechce zveřejnit – „úředníci o tom mají zakázáno mluvit“, „média o tom mlčí“ a podobně. Proč tento punc „zakázanosti“ tak láká? A proč mají někteří lidé pocit, že jsou součástí nějakého „spiknutí“ mocností?

Aby byla zpráva uvěřitelná, je třeba ji propojit s okolním světem, vysvětlit její zasazení do něj. To činí argument „úředníci o tom mají zakázáno mluvit“. Tím se vysvětluje, proč se o tématu nemluvilo dříve. Autorita je samozřejmě taky důležitá – je pro nás tradičně nositelem vzdělanosti. Proto „vědci z Harvardu zjistili“…

Jacques Rupnik: Ztratili jsme to, co nás pojí

V souvislosti s tím je třeba zmínit i nejrůznější konspirační teorie, proč jim někteří lidé věří? I třeba přes jasné důkazy o nepravdě těchto teorií.

Mnoho lidí nedisponuje tak širokým vzděláním, aby mohli pochopit, že se jedná o nesmysl. Důležitá je ale také hlubší psychologická vrstva – rádi svádíme svou myšlenkovou lenost nebo neschopnost pochopit svět (což je obtížné i pro vzdělaného člověka) na fakt, že pochopit nelze, protože za vše ve skrytosti stejně „může někdo jiný“, kdo si se světem dělá, co chce. Díky tomu se nemusíme více myšlenkově namáhat, nebo snad dokonce být v tomto světě pro nějakou kauzu aktivní a jít s kůží na trh, protože spiklenecké bratrstvo stejně rozhodne, jak chce.

Takový pohled na svět představuje také pohodlný cíl projekce naší zloby nebo frustrace. Pěkné rčení je: „Celý život jsem si myslel, že se dívám z okna. Teď najednou vidím, že jsem se celou dobu díval do zrcadla.“ Atributy, které přisuzujeme „těm, kteří to všechno řídí“, jsou většinou atributy naší vlastní duše, které odmítáme akceptovat nebo za které bychom se jinak styděli.

Druhá rovina je ovšem kulturně-mytologická. Věřit spikleneckým teoriím je fenomén starý jako lidstvo samo. Je součástí naší snahy vysvětlit si svět – což někdy činíme spíše jednodušším než složitějším způsobem – hledat v něm smysl, odhalovat původce dějů v něm. Žijeme tento mýtus podobně jako „mýtus o věčném návratu“ či „vyhnání z ráje“, ve kterém se neustále už po tisíciletí v každé další generaci stále znovu domníváme, že je tak špatně, jako nikdy nebylo, že svět končí a že dobře už prostě bylo.

Přestože mladí lidé s internetem prakticky vyrůstají, neznamená to nutně, že jsou vůči věcem na internetu kritičtější a že snadno falešné zprávy prohlédnou. Dalo by se to podle vás nějak změnit, například zavedením mediální výchovy do škol?

Nevím, jestli existují nějaké studie, ale já bych se nedomníval, že mladí lidé nejsou kritičtější. Myslím, že znají podstatu hoaxů, trollingu a fungování internetu lépe než starší generace. Největší zásoby poplašných zpráv a sdílených hoaxů nedostávám od mladých, ale od starších lidí. Tím nechci tvrdit, že by se problém netýkal také mladších uživatelů, ale především bych doporučoval napřít informační aktivity směrem ke generaci starší.

Jestli zavádět přímo na školách mediální výchovu, to bych zatím netvrdil. Je to podobné jako s etickou výchovou. Je jí potřeba jako samostatný předmět? Domnívám se, že nikoli. Učení etickým principům, morálnímu usuzování a praktickému zažívání spravedlnosti, tomu by měli být vystaveni žáci ve všech předmětech a hodinách. Podobně výchova k mediální gramotnosti by se měla stát nedílnou součástí všech vyučovacích hodin, protože během nich se budou nová média čím dál více využívat, a tedy i možnost upozorňovat na mechanismy, kterými se šíří nepravdy.

Prostě si dělám prdel z věcí, o kterých se mluví, říká autor koláží TMBK

Takže mladší lidé jsou na tom s mediální gramotností lépe než jejich rodiče?

Domnívám se, že ano. Možná jsme ale měli přílišná očekávání. Bylo by absurdní, kdybychom si mysleli, že jen lepší přístup do knihoven pro generaci 50. a 60. let minulého století způsobí, že budou lépe vzdorovat nesmyslům, které se v knihách objevují. Obecně tato generace lépe vzdělaná než generace jejich rodičů asi je. Ale samotný přístup ke knihám nic neřeší, protože nakonec si stejně vybereme spíše kovbojky a červenou knihovnu. Stejně tak na internetu upřednostníme stupidního youtubera před kurzem z prestižní univerzity, který je nám zdarma k dispozici. Neboli: dnešní postfaktická doba, do které jsme díky internetu a sociálním sítím vstoupili, je typická obrovskou disponibilitou a zároveň nevyužíváním této disponibility. Máme k dispozici stovky kurzů nejprestižnějších univerzit zcela zdarma, ale přesto si je nepustíme, tím se nevzděláme a svou gramotnost nezvyšujeme. Potřebujeme totiž více než jen mít k dispozici. Potřebujeme se pro obsah aktivně rozhodnout. A my volíme ten, který k našemu vzdělání nevede. Právě naopak.

Nakolik u víry v pravdivost nejrůznějších zpráv hraje roli fakt, že lidé spíše věří těm zprávám, které potvrzují jejich názor – přestože nemusí být pravdivé?

To je zcela zásadní mechanismus a největší riziko postfaktické doby. Uzavíráme se do „komor vlastní ozvěny“, tzv. echo chambers, neboli vytváříme si pouze takové prostředí, ve kterém jsou naše názory potvrzovány. Všichni víme, že když na internetu hledáme nový vysavač, pak se nám přesně tento typ vysavače objevuje v reklamách při dalším brouzdání internetem. Tato personalizace už dávno není pouze výsadou spotřebního marketingu, ale úplně stejné probíhá ohledně našich názorů, preferovaných slov a vět. Vyhledávače a sociální sítě nám automaticky vybírají takové zprávy, skupiny a přátele, kteří jsou podobní tomu, čemu věříme, tedy o čem píšeme.

Internetová personalizace je daleko rizikovějším fenoménem, než si myslíme, a je možné, že brzy nastane doba, kdy ju budeme muset zákonně regulovat. Vypadá to, že se v západní společnosti nemáme obávat až tak cenzury seshora, jako spíše cenzury, kterou sami vyžadujeme a provádíme ji jak my sami, tak sociální sítě a vyhledávače. Protože v takovém světě je nám dobře. Kdo by nechtěl být obklopen samými přitakávači.

Pravděpodobně si budeme muset projít i několika katastrofami nebo vážnými událostmi, za které bude zodpovědné takovéto zapouzdření do privátního internetového světa a vyhnutí se realitě, než se začneme ptát, co se to vlastně děje. A potom s touto situací začneme něco dělat. Samoregulace, tedy že si řekne každý z nás „pozor, toto je nebezpečné“, stačit nemůže. Představovat si to by bylo stejně absurdní jako tvrdit, že je zbytečné trestat podvodníky, protože je stačí přemluvit, že s čistým svědomím se člověku žije lépe…

Štěpán Kment: Měl by učitel kandidovat za Blok proti islamizaci?

V době uprchlické krize či teroristických útoků se nejen na sociálních sítích zdá, že mnoho lidí začíná zaujímat extremistická stanoviska – lidé pod svými pravými jmény píší, jak by vystříleli všechny uprchlíky, paní v obchodě vám zase řekne, že muslimové by se z Evropy měli někam odsunout. Přitom se nejedná primárně o nacionalisty či podobné extremisty. Je tento jev v lidské psychice běžný? Stáváme se „extremisty“ v době, jako je tato?

Ano. A nemůže za to rozhodně jen vnější situace. Ve 20. století jsme si prošli desítkami krizí nesrovnatelně závažnějšími než uprchlická krize, lidstvo bylo několikrát jen jedno zmáčknutí tlačítka od jaderné sebedestrukce, ale přesto se to nepromítlo do tak velkého radikalismu.

Za ten současný jsou proto zodpovědné spíše psychologické faktory. Dvacet let jsme žili ve velké geopolitické a velkou část z toho i ekonomické stabilitě. Začali jsme si myslet, že je to běžné a že je to tak už navždy. Historie nám ukazuje, že běžný je opak.

Ale nejpodstatnější faktory jsou opět ty, které souvisí s postfaktickou dobou – nemáme zde prostor všechny probrat, proto uveďme především uzavírání se do vlastních komor virtuálních pravd, a tedy vyhýbání se odlišným názorům nebo informacím. Pokud vás vše okolo bombarduje ve smyslu potvrzení vaší pravdy, samozřejmě se radikalizujete, nepochybujete.

Třetím faktorem je pak anonymita sociálních sítí. Být radikální na Facebooku, byť pod vlastním jménem, je stále pro většinu uživatelů anonymní akt, zmáčknutí pár kláves. Naproti vám nestojí nikdo, koho váš názor poškodí. Vnímání vzdálenosti je v negativním vztahu k pociťování etické zodpovědnosti. Čím více jsme vzdáleni, tím menší máme etický problém páchat zlo. Zabít někoho nožem je těžší než puškou z dálky. Vypálit z druhé strany světa raketu z bezpilotního letadla je eticky zase snazší než pro pilota. Sociální sítě jsou v našem vnímání prostředky této vzdálenosti.

Kde se v lidech vůbec bere extrémní nenávist vůči určitým skupinám obyvatelstva? Je to celé pouze o zobecňování, nebo je za tím něco víc?

Nenávist ke skupině odlišných osob je stará jako lidstvo samo. Je naší biologickou podstatou být ostražitý před tím, co je rozdílné. Zpočátku to byl šavlozubý tygr na pozadí doposud nehybné krajiny, o mnoho později odlišný člověk s jarmulkou nebo s šátkem. To, co nás činí lidmi, je, že překonáváme svou biologickou podstatu – sex si nevynutíme s každým a kdy se nám zachce, nezaútočíme na člověka, který nás štve, i když obojí je naše biologická podstata. Chováme se lidsky. Nazýváme to kulturou, etikou, spiritualitou, na osobní úrovni charakterem. Mnozí lidé ospravedlňují své současné jednání výroky typu: „Ale když já mám strach.“ Ale strach přece není hodnota, která by cokoli ospravedlňovala, stejně jako jí není naše sexuální žádost nebo vztek.

Protestujete proti Miloši Zemanovi? Tak nám ukažte občanku…

Přesto se dnes i takovéto výroky považují za argumenty.

Emoce se totiž v postfaktické době stává hodnotou sama o sobě a lidem to takto stačí. Pocit už není potvrzením správnosti našeho přemýšlení, chceme se „bavit“, vyvolávat emoce bez přemýšlení – odtud obliba youtuberů, mediální zpravodajství jako zábavy, politiky jako přehlídky bavičů. Kdo zaujme, pobaví nejvíce, ten vyhraje. A odtud je už jen kousek k pojetí „mám strach, a protože ho mám, je to hodnota a mám právo ho nemít“.

Z jakého důvodu mají podle vás v Česku úspěch extremistické strany, jejichž hlavním tématem je právě „řešení“ uprchlické krize či negativní postoj k muslimům? Na rozdíl od jiných států se nás uprchlická krize téměř nedotýká a muslimská komunita je zde malá.

Myslím si naopak, že v Česku extremistické strany úspěch příliš nemají. Podívejme se na středoevropský prostor – extremizující se Maďarsko a Polsko, Ficovo Slovensko, v Rakousku fašistický kandidát na prezidenta, v Německu úspěch AfD. V Česku oproti tomu tradičně volíme spíše konzervativně. Na rozdíl od facebookových proklamací si nakonec dáme pozor a zapojíme rozum. Část nespokojených voličů pak od extremistických stran odfiltrují komunisté nebo dnes především hnutí ANO Andreje Babiše, které je s populistickou rétorikou „cokoli vás štve, něco s tím uděláme“ nezáměrně skvělým štítem před vstupem extremistických stran do vyšší politiky.

Proč v Česku převládá „blbá nálada“, ač na tom jsme – alespoň v celosvětovém měřítku – relativně dobře? Dá se hovořit o psychologii národa?

Opravdu převládá? Já si to příliš nemyslím. Pokud je něco charakteristické pro náš národ, pak je to sebeponižování se, hledání vlastních negativních vlastností a srovnávání se s ostatními. Každého turistu v hospodě unavujeme řečněním o tom, jací jsou Češi (nenávistní, závistiví, Švejkové atd.), ale nikdy jsem neseděl v americké nebo britské hospodě, ve které by mě začal místní štamgast častovat teoriemi o tom, jací jsou Američani nebo Britové. Takže já se prostě domnívám, že s českou závistí nebo blbou náladou to objektivně zdaleka není tak hrozné, ale že máme potřebu se takto vidět a neustále zkoumat a popisovat.

Arch Vader: Veřejný prostor nelze jen „zpříjemňovat“. Musíme ho už konečně udělat dobře

Česko je v kontextu států nejen západní Evropy výjimečné v celkem vysoké podpoře komunistické strany v parlamentních, ale i jiných volbách. Proč mají někteří lidé tendenci vzpomínat na komunismus jen v dobrém?

Protože v něm zažili mládí, tedy pěknou dobu svého života, a možná nepotřebovali ke štěstí více než mít práci, rodinu, chatu a bůček. Pokud nemáte příliš rozvinuté vyšší potřeby a hodnoty, je pro vás totalita samozřejmě ideálním režimem. Právě proto byla koneckonců obvykle nastolena většinou nejprve vyhranými regulérními volbami, nikoli vždy revolucí minority.

Roli zde hraje také jev vzpomínkového optimismu, kdy máme tendenci na staré vzpomínat spíše v dobrém a zapomínat na negativní emoce, které jsme v minulosti prožívali. Na druhou stranu bere KSČM zisk jiným extremistickým stranám. Komunistický volič jistě nepůjde po jejím případném zrušení volit demokratickou stranu. A komunistický poslanec je už zvyklý na pohodlíčko a diety, ten už nebude dělat novou revoluci. Takže možná je tato situace v současném kontextu pro Česko v určitém smyslu i výhodou.

Autor: Šárka Hamplová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!