Nebudu se bavit s někým, kdo mi vyhrožuje fyzickou likvidací, říká Šádí Shanaáh | E15.cz

Nebudu se bavit s někým, kdo mi vyhrožuje fyzickou likvidací, říká Šádí Shanaáh

1. prosince 2016 • 18:00

„Pokud bude určitý typ lidí mocí opovrhovat, štítit se jí nebo se jí bát, tak ji tím pádem přenechají lidem, jejichž kvality budou méně slučitelné s dobrým vládnutím,“ myslí si Šádí Shanaáh, programový koordinátor projektu Česko hledá budoucnost a zakladatel nevládní organizace Insaan: Česko-arabské centrum kulturního dialogu. „Velkou roli hraje vzdělávání k aktivnímu občanství. Už od mala se musí budoucím občanům a voličům vysvětlovat a ukazovat, jak funguje demokracie a jak se taky může zhroutit, když budou všichni pasivní,“ dodává.

Ve svém příspěvku „Nastal čas vylézt z kavárny a vstoupit do politiky“ pro Respekt píšete, že pokud se má současná politická situace změnit, musí vstoupit do politiky lidé, kteří dosud jen psali do komentářových sekcí elitních týdeníků a kteří se sice angažují v různých oblastech veřejného života, ale vyhýbají se politice. Co pro vás však vlastně znamená „jít do politiky“? Je nutné vstoupit do nějaké strany? Někam kandidovat? Proč podle vašeho názoru občanská angažovanost bez ryze politické činnosti dnes nestačí?

Jít do politiky znamená ucházet se o moc. Pokud bude určitý typ lidí mocí opovrhovat, štítit se jí nebo se jí bát, tak ji tím pádem přenechají lidem, jejichž kvality budou méně slučitelné s dobrým vládnutím. My, Češi a Češky, mezi sebou máme celou řadu lidí, kteří disponují slibným mentálním, emočním i morálním potenciálem. Když se jich ale zeptáte, proč nejdou do politiky, tak… Tu odpověď si asi každý umí domyslet.

Je ušlechtilé, když tihle lidé napnou své síly pro dobrou věc v různých nevládních organizacích a pokouší se zlepšovat věci zdola nebo občanským tlakem na politiky, ale já si myslím, že je to hrozně vyčerpávající, nefér a ve své podstatě neefektivní. Já nebo vy asi známe ze svého okolí lidi, kteří kromě své práce dělají ještě řadu společensky prospěšných aktivit, organizují, besedují, píší, vystavují, protestují, navrhují, pomáhají…

A pak odpadnou úplně „vyšťavení“. A jaký to mělo efekt? Možná nějaký ano, ale nebylo by mnohem lepší prostě být v pozici toho, kdo rozhoduje? Proč neustále politikům něco vysvětlovat, domáhat se, poukazovat, přesvědčovat? Aby nás (ano, mluvím v plurálu) pak převálcovala nějaká mocná lobby? Proč se jednoduše tím politikem a političkou nestát?

Nenávist k odlišné skupině osob je stará jako lidstvo samo, její překonávání nás ale činí lidmi, říká psycholog Dalibor Špok

Nejen „pražskou kavárnu“ ve svém článku označujete za příliš elitářskou a mnohdy neochotnou vést dialog i mimo svůj prostor. Podobné charakteristiky (mimo jiné) ve svém článku pro Echo24 připisovala Petra Hůlová nové české levici. Souhlasíte s ní?

Nesouhlasím s ní. Což je mimo jiné průvodní jev tzv. kavárny – mnoho různých názorů. A v tom ta kavárna kontrastuje s tím druhým táborem, kde názor je jen jeden a velmi silný. Já sám jsem asi před rokem na jedné demonstraci mluvil ve stejném duchu jako Petra Hůlová. Apeloval jsem na lidi, aby trpělivě vysvětlovali, vedli otevřený dialog, nenálepkovali. Ale také jsem řekl, že určitá skupina prostě už za čarou je a takové chování a způsob (ne)myšlení se prostě nesmí tolerovat.

Je mi líto, ale nehodlám se trpělivě vybavovat s někým, kdo na mě primitivním a konfliktním způsobem kydá jednu vrstvu hnoje za druhou a hrozí mi fyzickou likvidací přese všechny mé snahy vést nějaký kultivovaný dialog. V ideálním případě bych si sice měl s takovým člověkem sednout, mluvit s ním, věnovat se mu delší čas, spolknout urážky a otevřít srdce, ale ten čas prostě nikdo smrtelný nemá.  

Nemluvím o těch, kteří přešlapují uprostřed a kterých je většina – s těmi se musí vést dialog. Problém je, že veřejný prostor začíná kolonizovat typ diskurzu a chování, který vylézá z opravdu temných kanálů. Sledujeme masivní „hnědnutí“ politického spektra. Někdo si řekne, že je nakonec dobře, když si zavedené velké strany půjčují slovník extrémní pravice, protože tím pádem tyhle extrémy vytlačí. Ale ono to vůbec dobře není, když vyměníme jasný a čitelný extrém za „zhnědnutí“ celého systému.  

Rád bych se co nejdůrazněji vymezil proti argumentu, že „pravdoláskaři“ nebo „sluníčkáři“ nesou nějakou vinu za polarizaci společnosti. Odmítám sebemrskačství, které říká, že jsme nějak pohrdaví a neschopní brát problémy, které trápí jiné části společnosti, vážně. To je strašný nesmysl, který přímo hrne vodu na mlýn lidem jako je Zeman nebo Okamura.

Takzvaná kavárna, ať už je reálně v kavárně nebo v hospodě, ve městě nebo na venkově, se vyznačuje právě hlubokým a kritickým přemýšlením, empatií a touhou po lepším životě. Ta chyba je v tom, že když zůstává u přemýšlení, tak to budí dojem nezájmu. Lidé, kteří nesledují tyhle diskuze, neznají jejich obsah a soudí diskutéry (kavárníky) podle situace.

Ale za tu situaci nemůže bezmocná kavárna a skutečně často ani ti, co se v ní ocitli, můžou za ní lidé, kteří rozhodují, kteří mají moc. A proto, jestli chtějí kavárníci prokázat své kvality broušené letitými intelektuálními souboji v éteru většině lidem nepřístupným, musí sestoupit na praktickou, mocenskou a tudíž politickou rovinu.     

Spousta mladých lidí z „kavárny“ sympatizuje např. se Stranou zelených či s Piráty, což jsou strany, které se většinou pohybují pod pětiprocentní hranicí (pokud se bavíme o parlamentní úrovni). Členské základny těchto stran nicméně rostou a daří se jim i na komunální úrovni. Mají však lidé, kteří do těchto stran vstoupí, vůbec nějakou šanci změnit současnou situaci, v níž vládnou strany, jež často touží jen po pasivních voličích, kteří „jim to tam prostě hodí“ a pak už se nestarají? Znamená něco široká základna členů, když má strana stále málo voličů?

Po čem strana touží, určují straníci. Proto vždy apeluji na lidi, aby vstoupili do strany, jedno jaké. I to minimum, že jednou za čas přijdou na schůzi základní organizace, je důležité. Protože na té schůzi si zvolí delegáty na sjezd, kde se zvolí vedení strany.

Otevřeli jsme ale problém kolektivní akce a černého pasažéra – tedy to, jak motivovat lidi, aby cítili, že dokážou něco změnit, a jak předejít tomu, aby tuhle měnící aktivitu nenechali lidé „na toho druhého“, který se tímhle způsobem nikdy nenajde. Tady hraje velkou roli vzdělávání k aktivnímu občanství. Už od mala se musí budoucím občanům a voličům vysvětlovat a ukazovat, jak funguje demokracie a jak se taky může zhroutit, když budou všichni pasivní, jak se dají věci měnit a že se skutečně měnit dají.

Karel Strachota: Mediální gramotnost je zásadní dovedností pro orientaci v současném světě

Např. Strana zelených, jíž jste členem, ono vzdělávání k občanství prosazuje a má i velmi širokou členskou základnu. Přesto je její vliv na proměnu školství i na parlamentní politiku v posledních letech mizivý (vzhledem k tomu, jak málo lidí ji volí). V čem je problém? Chce to čas, ještě více členů či změnu komunikace s veřejností?

V době mezi lety 2007 a 2009, kdy byl ministrem školství Ondřej Liška, se začala vůbec poprvé v Česku dít řada důležitých věcí v oblasti vzdělávání. Byli to zelení, kdo otevřeli diskuzi nad silným sociálním přesahem školy, a tehdy vznikla například ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí skupina pro reformu ústavní péče a koordinaci sociálních programů. Byli to zelení, kdo nastartovali občanské vzdělávání a dali tak impuls pro vznik Centra občanského vzdělávání nebo Asociace učitelů občanské nauky.

Byli to zelení, kdo přinesli téma inkluzivního vzdělávání. Ondřej Liška také mimo jiné podpořil studenty, aby se organizovali na středních školách a z této iniciativy následně vznikla Středoškolská unie. Jenže po roce 2009 se velká část těchto snah zarazila v zárodku, velkou roli v této sabotáži sehrál tehdejší ministr Dobeš. Ale některé systémovější změny a iniciativy přežily a rozkvetly pod „osvícenějšími“ ministryněmi.

Jedna politická strana ale nikdy sama nezmůže, ani by neměla, zásadní reformu vzdělávání nebo toho, jak vůbec o vzdělávání přemýšlíme. Chce to vytvořit a podporovat celospolečenskou debatu nad budoucností vzdělávání, co vlastně chceme, aby vzdělávání přineslo. Takže nejdříve tu musí být vůle i dalších politických stran, která zatím chybí. Proto ta diskuze existuje jen na úrovni expertů a praktiků a jejich závěry jsou pak v menší nebo žádné míře posouzeny podle toho, jestli „nahoře“ sedí alespoň někdo, kdo není úplně mimo.

Považujete fakt, že vysoké funkce u nás zastávají „Sauron“ Zeman a „Saruman“ Babiš (jak je ironicky nazýváte ve svém článku), spíše za projev onoho nezájmu, nebo v nich také vidíte ztělesněné zlo?

Já jsem poukazoval ve svém článku právě na to, že bychom neměli hledat takovéto Nemesis v konkrétních lidech, když je ten hlubší problém někde jinde. Například charakteristikou americké zahraniční politiky je takováto personifikace zla, například do formy Saddáma Husajna nebo Usámy bin Ládina. Pak se celý problém, respektive jeho řešení, scvrkne na likvidaci konkrétních lidí. Tím se samozřejmě nic nevyřeší.

Andrej Babiš: Koupím si, co budu chtít. To není váš problém

Lze vůbec ony voliče či nevoliče, kteří se o politiku nestarají, k zájmu nějak přimět či motivovat, nebo musíme, cynicky řečeno, čekat na generační výměnu?

Na generační výměnu čekáme každou generaci. Nic spásného samo o sobě nepřijde. Potřebujeme kvalitní vzdělávání, ba co víc, potřebujeme, aby vzdělávání bylo absolutní prioritou naší společnosti. Naše přežití jako lidského druhu vždy záviselo na mozku, ne na svalech nebo na majetku. V tak komplexním světě, jako je ten dnešní, potřebujeme trochu jiný typ vzdělávání, než je nějaká oprášená verze rakousko-uherského modelu.

V již zmíněném článku píšete, že pro odvrat většiny společnosti od oné lhostejnosti smíšené se strachem je vzdělání. Nemáte strach, že se naopak vzdělávacího systému u nás chopí lidé jako Václav Klaus ml., kteří otevřeně kritizují dosavadní osnovy jako indoktrinaci studentů multikulturalismem, ekologií, genderem a všemožnými „lidskými právy“? Tito lidé, na rozdíl od „kavárny“ či různých vzdělávacích expertů, mají často na své straně veřejné mínění a sympatie učitelů i rodičů. Neukazují se zde limity demokracie?

Spíše se právě ukazuje limit špatného vzdělávání, když si lidé nejsou schopni kriticky přebrat tak očividně „mimózní“ argumenty Klause ml. Navíc si nejsem jistý, do jaké míry mají názory zastávané Kluasem mladším podporu učitelů, rodičů nebo vůbec širší veřejnosti. Musíme vytvořit podmínky pro to, aby roli průvodců znalostmi a dovednostmi dělali lidé, pro které je to srdeční záležitost a kteří současně mají nezbytné lidské kompetence. To znamená zvýšit razantně platy ve školství (nejen učitelům) a ubrat administrativu. A to znamená udělat vzdělávání absolutní prioritou, protože to bude něco stát.

Jaký typ vzdělání bychom se měli snažit prosazovat? Často se nám za vzor kladou např. vzdělávací systémy zemí severní Evropy, kde se ale teď podobné nálady jako u nás objevují také a kde v poslední době pravicové vlády výdaje na vzdělání seškrtávají. Podobný trend můžeme sledovat také v Británii.

Škrty ve vzdělávání jsou závažné a potencionálně nebezpečné. Je třeba ale také rozlišovat různé stupně vzdělávání. Ten předškolní a školní je obrovsky důležitý pro rozvoj člověka. Třeba když jdu s dcerkou do jeslí v Dánsku, vidím tam plno mužů v roli vychovatelů. Protože plat je prostě dostatečně vysoký, i když ne třeba velmi vysoký.

Vidím tam také vychovatele s asijskými rysy, s různými barvami kůže nebo vychovatelky s šátkem přes vlasy. A děti jsou v jedné skupině nezávisle na příjmu rodičů nebo na jejich původu. Na základní škole pak Dánové tráví většinu času něčím, co my bychom nazvali flákáním. Obsahuje to spoustu aktivit, které mají za cíl zvyšovat mezilidskou soudružnost, zvídavost, samostatnost, vnitřní klid a schopnost kreativně přemýšlet. Přesto nebo právě proto se Dánové umísťují na předních místech mezinárodních srovnávacích testů.  

V posledních letech se v České republice rozšiřuje poptávka po soukromých základních i středních školách, jelikož mnozí rodiče chtějí svým dětem dopřát kvalitní vzdělání, které dle nich státní školy nejsou schopné poskytnout. Vnímáte tuto skutečnost pozitivně, nebo vás spíše zneklidňuje?

Spíše mě to zneklidňuje, ale úplně chápu dilema rodičů. Já bych také velmi dlouho váhal. Jenomže tenhle trend podporuje segregaci společnosti, která se současně velmi intenzivně individualizuje. Ztrácíme tím něco, co nás spojovalo. Třída by měla odrážet skutečný svět, takže by v ní měly být děti z různých skupin společnosti, aby se právě naučily spolu vycházet a zvykat si na rozdíly a na to, jak s rozdíly civilizovaně pracovat. Říkám to s vědomím, že já sám jsem produktem osmiletého gymnázia.

Dnes si nemyslím, že víceletá gymnázia jsou pro společnost dobrá, ale za existujících podmínek bych své dítě na takové gymnázium poslal. Do určité míry jsme skutečně, jak by nejspíš Klaus ml. souhlasil, sobečtí jedinci sledující vlastní zájmy. Já ale na rozdíl od něj nepovažuji korekce sobeckého chování ve formě různých pobídek, překážek a pravidel za nebezpečné sociální inženýrství omezující naše svobody. Je to součást života ve společnosti a kde jsou červené linie, to je otázka, která se rodí v politickém procesu. 

Autor: Karolína Kašparová
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!