Na to, aby se změnilo školství, by se muselo změnit myšlení lidí, říká Tomáš Bederka | E15.cz

Na to, aby se změnilo školství, by se muselo změnit myšlení lidí, říká Tomáš Bederka

28. května 2016 • 15:00

Student pedagogické fakulty na Karlově univerzitě a zakladatel studentského spolku AGORA. Tomáš Bederka je ale především známý tím, že stojí za pozváním světoznámého amerického filozofa Michaela Sandela do Prahy. „Kde jsou akademici ve veřejném prostoru? Jsou zavřeni na svých fakultách, kde si něco zkoumají a nejdou do veřejného prostoru, protože to znamená položit hlavu na špalek a čekat, co se stane. Je to risk, proto to nedělají a kašlou na to,“ říká o problematice změny školství Bederka.

Proč jste se rozhodl realizovat zrovna na akademické půdě?

Asi jsem se nudil. Prodlužoval jsem studium a už mě nebavilo pracovat v Albertech nebo jako DJ, kterého jsem dlouho dělal. Přišel jsem k tomu vlastně jako slepý k houslím. S kamarádem jsme byli v čajovně a on navrhl, že si založíme nakladatelství, mě pak napadl spolek a přes ten jsem se dostal ke všem aktivitám, jako jsou například senáty, spolky a další. Postupně mě to začalo bavit víc a víc.

Co je podle vás hlavním důvodem, proč se nedaří zvát do Čech více osobností jako je Michael Sandel?

Nejsem dost kvalifikovaný na to, abych odpověděl, zda se to daří nebo ne. Popravdě jsem to moc nesledoval, koho sem zvali a koho ne. Podíval jsem se, zda tu dřív Michael Sandel byl nebo ne, to bylo všechno, co mě v tu chvíli zajímalo. Problémem, co se týče pozvání takovýchto inspirativních lidí, je to, že akademikům moc nejde marketing, a tak často se o podobných pozvání ani nedovíme. Často to bývá tak, že sem někdo přijede a zůstane to v režii sta lidí v nějaké aule, nenatočené. Důležité je taky položit si otázku, proč sem ty lidi vůbec zvát. Proto, aby to bylo cool nebo abychom si něco dokázali? Nebo proto, že chtějí reálně slyšet toho člověka a dá jim to něco navíc? U některých akademiků jsem měl pocit, že často nemají potřebu vidět takové lidi naživo, čtou si jejich knížky a víc vědět nepotřebují. Je to stejné jako když posloucháte CD, ale už nemáte potřebu jít na koncert. Někdo si zkrátka raději sedne a pustí si doma desku, jiný má zase potřebu jít na koncert a zažít tu atmosféru.

Studenti jsou často pasivní a zlenivělí, myslí si rektor UK Tomáš Zima

Čím by se u nich mohli inspirovat profesoři v Čechách?

Měli by se naučit rychlému přizpůsobování novému. Dnešní svět je velmi rychlý a školy by měly být ty, které táhnou pokrok dopředu, neměly by být ty, co ho brzdí. Pak totiž ztratí veškerý svůj respekt.

V čem si myslíte, že jsou studentské spolky tak důležité? A plní konkrétně studentský spolek AGORA svůj primárně stanovený cíl?

Mě popravdě vnitřně docela vadí, když se univerzitě říká vysoká škola, pro mě to není škola. Je to jakýsi prostor, který se má kultivovat, a právě díky spolkům se kultivuje, v tom jsou důležité. Jednak si studenti vyzkouší spoustu věcí, které by si jinak nezkusili. Buď proto, že by na to neměli finance nebo protože neznají další jím podobné lidi. Ve spolku dostanou do jisté míry k ruce finance i kontakty. Zároveň se zvyšuje identifikace s tou univerzitou, s tím prostorem a komunitou. A jestli AGORA plní cíl? V něčem se to daří, v něčem by se mělo přidat a něco se dělá úplně špatně. Vždy je potřeba se zastavit a říct si: „Hele, dělám to úplně blbě, vrátím se o tři kroky a udělám to jinak“. S tím souvisí i to, že spousta si spousta lidí nedokáže přiznat, že to třicet let dělali špatně, tak teď to půjdou dělat dobře. Raději si to nepřiznají a dělají to špatně dalších deset let. V tom je ohromně důležitá i ta sebereflexe.

A co podle vás AGORA dělá špatně?

Neděláme úplně dobře propagaci, tam se máme ještě hodně co učit. Hodně se dělají věci na poslední chvíli, nejsme si schopni pořádně rozpracovat semestr. Málo se třeba pracuje s jednotlivými členy spolku a určitě by pomohlo lépe pracovat s programovou strukturou. Celkově o tom nepřemýšlet jako o souběhu náhodných akcí, ale snažit se o nějakou osu. Zároveň i více tlačit na vzdělávací problémy a na změny ve skladbě předmětů.

Sám se očividně rád pouštíte do nových věcí, jak byste inspiroval další studenty k podobným aktivitám, kterým se věnujete?

Já se necítím být hoden toho, abych někoho povzbuzoval, jelikož i já sám bych potřeboval povzbudit ve spoustě věcí. Nemyslím si, že jsem příklad hodný následování. Protože všechno má A a B. Univerzitu už studuju dlouho, u toho ještě učím na ZŠ, ne že bych na to kašlal, ale dělám si u studia spoustu další věci podle svého vlastního přesvědčení, jak mi to vyhovuje. Což nemusí vyhovovat každému. Jestli chcete školu studovat osm let, do toho učit a dělat spoustu zajímavých věcí, tak mě klidně následujte, ale doma vás asi moc nepochválí.

Tím, že přestáváme rozumět německy, se odřezáváme od svých kořenů a kultury, říká profesorka Fialová

Může za to, že většina českých studentů není moc motivovaných vystoupit ze svoji komfortní zóny, i systém výuky na základních a středních školách? Není možné, že si zkrátka sebou tu pasivitu odnáší i na vysokou školu?

Jak kde. I když se to budu snažit vzít obecně, nelze se vyvarovat toho, abych zapojil svou zkušenost. Vzdělávací systém v České republice, včetně toho univerzitního, je často postavený na přehnané faktografii, encyklopedičnosti, utilitarismu a pozitivistickém přístupu. Nutně potřebujete znát fakta, protože bez toho to v životě nejde. Musíte přeci nutně vědět, kdy je bitva u Lipan, protože bez toho nemůžete žít. Myslím si, že je to úplná kravina. Já si často nevzpomenu, kdy je bitva u Lipan, je to pro mě absolutně nedůležité. Žáci do jisté míry nejsou vedeni ke kritice sebe samých, ani ke kritice učitele. Cesta k větší angažovanosti vede skrz kritiku učitele. To, že se vyjádříte k tomu, jak vyučující učí, znamená, že vám není jedno, jak učí, a tím pádem vám není jedno ani ten vztah, ve kterém se nacházíte. Pocit „není mi to jedno“ je základní element k tomu, aby se člověk začal angažovat ve veřejném prostoru, což je povinnost každého demokratického občana. Stále slyšíme, demokracie jsou svobody, ale také povinnosti. Pro mě je to jen jedna povinnost, a to angažovat se ve veřejném prostoru. A je jedno, jestli pasivně čili informovaností nebo aktivně vstupem např. do politické strany.

Souvisí s tím potom i to, že se studenti bojí být aktivní a sami pozvat nějakou osobnost, u které se oni sami inspirují?

Nejde jen o pozvání, já jsem přesvědčen o tom, že na většině českých základek a středních, nefungují školské parlamenty. A když fungují, tak velmi špatně, protože je ředitel nerespektuje. Já osobně jsem přijal do AGORY několik „generací“ prváků a už jsem se naučil rozeznat, odkud ti lidé zhruba pocházejí. Jestli byla jejich škola vedena dobře či špatně. Jestli si student dokáže kriticky zhodnotit informaci, kterou mu já předávám. V tomhle je podle mě výborné elitní pražské Gymnázium Keplera, protože kladou důraz na angažování se ve veřejném prostoru nebo obecně starost o něj. V momentě, kdy ředitel či učitel nebude žáky učit způsobům, jak kultivovat veřejný prostor, tak se to nikdy nepohne a nepohne se tak ani celá společnost. Protože to jsou ti budoucí dospělí, co pak budou jednou volit.

Studenti se pak bojí někoho pozvat, bojí se odeslat ten email, protože se obávají odmítnutí. Chybí jim taková ta dětská bezprostřednost, kdy dítě vyleze do koruny stromu, i za cenu toho, že třeba spadne a zlomí si nohu. Studenti nejsou aktivní, protože se bojí pádu, tak na ten strom radši ani nezkusí vylézt.

Ke komu vzhlížíte vy, co se týče učení? Ovlivnily vás jen osobnosti v akademických kruzích nebo saháte pro inspiraci i do dalších oblastí kultury?

Tak jedním z mých vzorů je určitě profesor Michael Sandel. Z akademických kruhů je to dále Michael Romancov, Petr Charvát. Poslední dva jmenované je krásný zážitek poslouchat na přednáškách. Petrovi Charvátovi můžete dát čas na přednášku od půlnoci do jedné a stejně tam přijde hromada lidí.

Z těch neakademických mě v mládí dost ovlivnili lidé z rapové scény, především pro svou živočišnost, přímost – lidi jako Evidence z Dilated Peoples, Dr. Dre nebo DJ Premier.

V poslední době si nějak ale stále více uvědomuji, jak mě ovlivňuje moje rodina, ze které se upřímně dosti vymykám. Matka a sestra svými naprosto praktickými náhledy na svět, které mě vždycky vrátí zpátky na zem a otec svou přirozeností a přímostí.

Neuvažoval jste třeba o tom, že byste se zapojil do politiky? S takovou porcí inspirace už by se možná daly zaplnit nějaké mezery ve školství.

Já už v jedné politické straně jsem. Ale i když platím členství, tak už jsem šest let nebyl na žádné schůzi. Ta strana mě v poslední době štve. Na české scéně ale není v podstatě žádná politická strana, s kterou bych se mohl ztotožnit. Já jsem typický „liberální městský člověk“, a pro ty tady žádná skutečná strana v tuhle chvíli není.

Co založit vlastní stranu?

Na to nemám finanční prostředky. Pokud nemáte na start finance, tak zakládat stranu je strašně složité. Pořád se povídá o tom, že by se mladí měli více angažovat v politice. A nepochybně je to pravda. Ale komu se chce vysedávat hodiny na neproduktivních debatách na stranických schůzích, ze kterých nic nevzejde, a cítíte, že vás tam nikdo nerespektuje?

Myslíte, že by byla vůbec nějaká šance změnit školství prostřednictvím politické strany, pokud by se člověk více angažoval?

Na to, abyste změnila školství, byste musela změnit myšlení lidí. Dám vám příklad. Když jsem učil první tři měsíce, měl jsem třídní schůzky a musel jsem obhajovat svůj způsob učení. V tom smyslu, že za mnou chodily maminky a ptaly se, proč se jejich děti neučí letopočty. Že by přece od toho dějepis měl být. Já jsem ji horko těžko vysvětloval fakt, že o tom to opravdu není. Dějepis má žáky připravit do života, naučit je kritického myšlení pomocí schopností a dovedností z historie. Samozřejmě v něm musí být faktografický základ, ale já osobně se ho snažím mírnit. Bylo hrozně těžké je o tom přesvědčit. Pro mě dějepis není cíl, ale pouze prostředek pro to, aby děti v budoucnu dokázaly fungovat v demokratické společnosti, a tak ho já koncipuji. Vysvětlit to těm rodičům byl pro mě nadlidský úkol. Když chcete zlepšit školství, musíte to vysvětlit lidem, a to je hrozně práce, úmorné práce. Takže ano, je to možné, ale stálo by to desetiletí soustavného koncepčního úsilí.

Proč se podle vás nedaří dlouhodobě provést nějakou zásadní reformu školského systému?

Nedaří se to, protože na to neexistuje pořádný tlak. Politik vždy dělá to, k čemu ho tlačí společnost. Protože tlak znamená hlasy a hlasy znamenají znovuzvolení. Tohle je jasná rovnice, která funguje a vždy fungovat bude. V momentě kdy neexistuje opravdu silný celospolečenský tlak na to, aby se to vzdělání zlepšilo, tak se nikdy nic měnit nebude. Otázka, kterou si občas pokládám je, kde jsou akademici ve veřejném prostoru? Jsou často zavřeni na svých fakultách, kde nahánějí RIV body a nejdou do veřejného prostoru, protože by to pro ně znamenalo položit hlavu na špalek a čekat, co se stane. Je to risk, který je zároveň nad rámec jejich „pracovních povinností“. Vzdělaní vysokoškolští profesoři by měli být první, kdo vystrčí hlavu do veřejného prostoru a začnou vysvětlovat, že demokratická společnost není jen tak a že stojí za to o ni bojovat.

Mohli by popřípadě podobní aktivisté jako vy tuto skutečnost změnit nebo to stále není v jejich silách?

Studenti, ať už z Prahy, Brna či Olomouce, by měli začít přispívat více do veřejné debaty o důležitých tématech a ukázat akademikům, že ta hlava na tom špalku za to stojí. Ta společnost by pak i daleko více vnímala to, že se jim třeba mají zvednout platy. Na to, aby tady nebyli uprchlíci, se taky vytvořil celospolečenský tlak a vidíme je tu někde? Ne. Nejsou tady, jelikož ten tlak byl tak obrovský, že politici neměli na vybranou, pokud chtějí být příště znovu zvoleni. A ponechme stranou, jestli je to dobře nebo špatně.

Proč si myslíte, že v českém školství chybí metoda učení pomocí diskuze a otevřeného dialogu? Bylo by vůbec něco takového možné?

To je tady ten největší průšvih. Chybí kvůli strachu. Když vyučující přednáší monotónně a sám, ničeho se nebojí, protože on je ten, kdo říká moudra, on je ten, kdo rozhoduje. Pokud ho studenti na něčem nachytají, řekne jim, ať si to zjistí sami. Kdežto když vstupuje do otevřeného dialogu, často ho diskuze zanese tam, kde se cítí nejistý. Tady jde o to, aby člověk vystoupil ze své komfortní zóny a nechal na sebe působit názory a myšlenky jiných. A naučil se naslouchat.

Chtěl byste změnit postupy výuky na základních školách? V čem?

To je asi na jiných lidech, aby určovali změny. Já si učím podle sebe, metodou dialogu, diskutuji s žáky, snažím se motivovat k tomu, aby se vyjadřovali za sebe a nebáli se ozvat. Taky je pošťuchuju k tomu, aby se nebáli mě kritizovat. Je třeba, aby žáci konstruktivně kritizovali své učitele.

A co podle vás na školách chybí nejvíc?

Chybí respekt. Respekt učitele k žákovi, a tím pádem často i respekt žáka k učiteli. Přijde mi naprosto stupidní, když slyším, jak dnešní děti jsou hrozné a nerespektují žádné autority. To je to, co nejvíce chybí českému školství. Respekt k člověku, k jeho názorům, umění mu naslouchat a ne dokola omílat to svoje. Když vám dvanáctiletý kluk něco říká, je třeba ho vyslechnout a brát ho vážně, protože to je jeho názor. Stejné tak nechápu, když učitel místo vysvětlení žákům doporučí, ať si to raději nastudují doma sami. Nafackoval bych mu a řekl: „Prober se, ten žák tomu prostě nerozumí. Tak mu to vysvětli ještě po dvacátý, protože od toho tu seš.“


Autor: Michaela Lišková
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!