Mladá generace se do cynismu už narodila, říká politolog Ondřej Slačálek | E15.cz

Mladá generace se do cynismu už narodila, říká politolog Ondřej Slačálek

Adam Dvořák

„Vzdělání nečiní automaticky lidi imunní vůči nesmyslům. Z dějin dvacátého století dobře víme, že Hitlerovi nemávali jen obyčejní Němci, ale oslavovali ho i univerzitní profesoři jako Martin Heidegger nebo Carl Schmitt,“ říká politolog a publicista Ondřej Slačálek. O tom, že vzdělanost není automaticky obranou vůči populismu, podle něj svědčí i nedávné volby na Slovensku.

Jsou však místní neonacistické hlasy hrozbou, jíž se máme obávat? A proč je občanský aktivismus v Česku vlažnější než na Západě?

Co jsou pro vás politické subkultury?

Slovo subkultura v nejobecnějším technickém významu je označení pro podmnožinu nějaké větší kultury. Máte kulturu, která sdílí nějaké komunikační kódy, a v jejím rámci existuje subkultura, která těm základním většinovým kódům rozumí, ale také má své vlastní. Je schopná mluvit o některých tématech a myšlenkách svým jazykem takovým způsobem, který bývá pro jiného člena mateřské kultury těžko přístupným.

Mohl byste ten pojem ještě přiblížit?

Ve společenských vědách má pojem subkultura několik možných způsobů využití. Můžete to znát z debat o konsociační demokracii, stejně jako debat o hudebních subkulturách mládeže. Takže to slovo může někdy pojmenovávat Vlámy a Valony, jindy punkery a skinheady a právě jako mnoho pojmů z oblasti společenských věd se šíří do běžného jazyka, často v nějakém buď posunutém nebo zúženém významu. V našem případě si pojem subkultura přisvojili především účastníci hudebních subkultur mládeže, začali tak být označováni hudebními publicisty a označují se tak i sami. Zároveň se slovo subkultura podle některých autorů stalo paradigmatickým slovem pro současnou společnost v tom smyslu, že jsme stále více ve společnosti různých subkultur, což znamená ve společnosti, kde si stále méně a méně rozumíme, více sdružujeme s lidmi, s kterými rozvíjíme pouze náš společný kód, a méně se vztahujeme k nějakému celku. Mluví k nám rozličné kódy subkultur, jakýchkoliv – názorových, kulturních, zájmových. V běžném jazyce se o tom mluví jako o efektu „bublin“.

Glosa: Už vím, kdo jsem. Díky, diskutéři!

Myslíte, že by mládežnické organizace politických stran mohly být subkulturami?

Nevím a v zásadě si myslím, že funkce mládežnické organizace je socializovat lidi do té „názorové subkultury“, kterou představuje konkrétní strana. Dělají to způsobem, který je vlastní mládeži, někdy tam probíhá napětí, boj o vlastní autonomii nebo taky v některých případech příslušnost k nějakému proudu v rámci té strany.

Co stojí za úpadkem členských základen českých politických stran včetně mládežnických organizací? Může to být odliv lidí k radikálnějším politickým subkulturám nebo například k anarchistům?

Je to evidentně způsobeno několika faktory, z nichž ten klíčový je krize politiky, hluboké odcizení, pocit, že politické instituce nejsou schopny splnit očekávání, a to ani v tom smyslu, že by byly schopny utkat se s těmi nejpodstatnějšími hrozbami pro společnost až po pocit zhnusení z míry politické korupce, manipulace a jiných nepřijatelných, neobhajitelných praktik. To je klíčový důvod.

Jaké další důvody byste zmínil?

Sekundární důvod je proměna stran. Kdyby to člověk řekl cynicky, politické strany z hlediska své funkční reprodukce už své členy příliš nepotřebují. Klíčový pohyb v dějinách stranictví byl od stran masových ke stranám, které zdaleka nepotřebují masovou členskou základnu, potřebují spíš jen dost lidí na kandidátky. Kampaň je dělaná mnohem více technicky, strany nepotřebují členy, ale sponzory, což je další rozhodující faktor. A je tu i radikalizace společnosti. Nesouhlas a protest se projevuje nejrůznějšími formami – demonstracemi, nárůstem podpory různých hnutí, ale na obzoru není žádná jasně viditelná alternativa, žádná přesvědčivá společenská vize. Proto roste bezcílná frustrace, někdy až agrese, těkavé zklamání, které se přelévá v těkavou agresi, v to, co výstižně zachytil Václav Bělohradský ve své metafoře „tekutého hněvu“.

Dalo by se toto vysvětlení vztáhnout i na to, proč se mladí lidé zaměří spíše na jiné věci než politiku?

To je příliš paušální tvrzení. Snad v každé společnosti se většina lidí příliš nezajímá o politiku, pokud k tomu nemá pádný důvod, pokud se necítí být mobilizována nějakou důležitou situací. Důležitý rozdíl spočívá v tom, že starší generace, tím myslím lidi třicet pět let a výše, má zkušenost s výraznou politickou mobilizací, s výraznou politickou změnou a se souvisejícími nadějemi. Hněv této skupiny obyvatel, jejich frustrace, je často projev deziluze, zklamání jejich nadějí. Kdežto mladá generace, když to řeknu tvrdě, se do určitých podmínek společenského cynismu narodila. Což má samozřejmě vliv na charakter angažovanosti. Ale jinak myslím, že představa o neangažovaném mládí je trochu mýtus. Kolem prezidentské volby se velká část mladé generace angažovala, ať už si o tom myslíme cokoliv. Na Slovensku vyšly průzkumy, že výrazný úspěch Kotlebovy neonacistické strany byl zčásti zapříčiněn mladou generací, ve věkové skupině od osmnácti do jednadvaceti let by vyhrála. Že mladí nejsou kolem politicky vidět? Možná ještě neřekli své poslední slovo.

Příklon k nějakému extremismu tedy nemůže výhradně souviset s nevzdělaností mladých lidí?

Co znamená extremismus? Označuje fašismus i antifašismus, stalinisty i radikální ekology a bojovníky za lidská práva. Extremisty minulého režimu byli Mašínové i Václav Havel, extremisty amerického Jihu do roku 1865 byli bojovníci za zrušení otroctví. Myslím, že to slovo spíše zatemňuje, než objasňuje. Pokud jde o vzdělání, mladí lidé jsou naopak čím dál vzdělanější, přinejmenším formálně vzato. Nezdá se ale, že by to mělo kultivační účinek, o jakém se tolik básnilo. Ostatně, z dějin dvacátého století dobře víme, že vzdělání nečiní automaticky lidi imunní vůči nesmyslům. Hitlerovi nemávali jen obyčejní Němci, ale oslavovali ho i univerzitní profesoři jako Martin Heidegger nebo Carl Schmitt, které dodneška s úctou čteme.

Také si nejsem úplně jistý, jestli je mladá generace v Česku více náchylná k tomu důvěřovat protiliberálním a protidemokratickým proudům. Mám dojem, že na těch islamofobních demonstracích se potkávají lidé všech generací a že naopak mnozí mladí se angažují ve prospěch liberální pravice nebo liberální levice. Pociťují nějakou naději, neprožili si deziluzi a chtějí vystoupit na straně liberálních hodnot, také protože jsou spojeny s otevřenou budoucností, což je hodnota, která je pro ně důležitá.

Nebudu se bavit s někým, kdo mi vyhrožuje fyzickou likvidací, říká Šádí Shanaáh

Jaký u nás mají potenciál subkultury jako anarchisté nebo mladí přívrženci DSSS?

Anarchismus je myšlenkový proud, který působí i v některých subkulturách, není to jedna subkultura. Znám anarchisty, kteří více patří do subkultury akademiků, kteří používají vlastní specifický jazyk, jemuž lidé z ostatních subkultur moc nerozumí, a naopak znám anarchisty, kteří patří do punkové subkultury, s nimiž třeba sdílím nějaké názory, ale vlastně bych spoustě jejich subkulturní komunikace nerozuměl.

Pokud jde o perspektivy anarchismu, myslím si, že hluboká krize, které jsme dneska svědky, mu v něčem dává za pravdu. V něčem se anarchistická kritika moci a jejích struktur, představa, že je spíše potřeba spoléhat se na sebe, hodně rozšiřuje, ale často to na sebe bere formy, které by se anarchistům moc nelíbily. To je ostatně historická zkušenost, že syndikalisté (anarchističtí odboráři) přišli s konceptem přímé akce a nakonec nejplatněji ji použili fašisté při rozdrcení právě oněch syndikalistů. Samozřejmě moment krize je taky moment, kdy se lidé mnohem snáze uchýlí k autoritě moci státu, takže si myslím, že šance anarchismu jsou ambivalentní, v něčem je jeho kritika přesvědčivá, v něčem na ni naopak ta krize dopadá dost tvrdě. Bude záležet, jaké strategie anarchisté zvolí a jak se poperou se zpětnou vazbou, kterou jim krizová situace dává.

A u neonacistů je ta situace jaká?

Pokud jde o neonacisty, tam samozřejmě na Kotlebovi vidíme, že šance jsou vysoké, ale neonacisté čelí několika problémům. Na jedné straně byli dlouhou dobu těmi, kdo artikulovali zakázaný hněv, rasismus a jiné formy nesnášenlivosti, něco, co se ve slušné společnosti nenosilo. To mohli kapitalizovat, byl to zdroj jejich popularity. Nyní se ocitají v tlačenici zájemců kapitalizovat stejný hněv, a v té frontě prodavačů stejného zboží je najednou dohánějí jejich nevýhody: buďte si v Česku nebo na Slovensku neonacista, vysvětlujte si obyvatelstvu, které chtěl Hitler z třetiny poněmčit, z třetiny vyvraždit a z třetiny vysídlit, že teda ten Hitler nebyl tak špatný. Pro českého nebo slovenského neonacistu je tohle obtížná pozice.

Neonacisté tedy nejsou ti, jichž bychom se měli ve společnosti obávat?

Politolog Cas Mudde, jeden z hlavních autorů, kteří se zabývají krajní pravicí, tvrdí, že se nebezpečnost krajní pravice přehání. Říká, že do roku 1990 se krajní pravice podceňovala, i odborně, těch studií o ní bylo málo. Po roce 1990 se z krajní pravice a pravicového populismu stal arcidémon a odborná literatura o tomto tématu i v oblasti politologie, k níž sám výrazně přispěl, je, podle něj, nejrozsáhlejší z odborné literatury o všech evropských stranických rodinách. Skutečná hrozba pro liberální demokracii podle Muddeho přijde spíše od bulvárního tisku a jím inspirovaných hnutí a jednak od konzervativního nacionalismu. Pokud vezmeme v potaz Orbána nebo úspěch PiS (Právo a Spravedlnost) v Polsku, a vliv štvavých plátků jako Parlamentní listy, tak si myslím, že mu můžeme dát za pravdu. Vnímám to i trochu osobně, protože jsem se angažoval v aktivitách proti neonacismu – a pak jsme si s přáteli před několika lety uvědomili, že jsme vynaložili tolik úsilí v činnostech proti neonacistickým skupinám, ale tady se nám zdvihají hnutí, skupiny, proudy v médiích, které nemají tu historickou zátěž, ale vlastně jsou v šíření nenávisti a agrese ve společnosti ještě nebezpečnější.

Přesuňme se k názorově jiné skupině lidí, ke squatterům. Co je příčinou toho, že squatting je v Česku vnímaný spíše negativně, oproti například Španělsku, kde jsou v Madridu celé squatterské čtvrti, či Nizozemí, kde mohou získat legální status?

Asi více věcí. V postkomunistické transformaci se silně prosadila nedotknutelných majetkových práv. Oproti minulému režimu se zdůrazňovala posvátnost soukromého vlastnictví, což účinkuje ve spojení se starší rakousko-uherskou a částečně minulorežimní tradicí, že úřad má vždycky pravdu a pořádek musí být. Důsledkem bylo, že po nějakých deseti patnácti letech svobody, kdy u nás existovala řada squatů, se přešlo k velmi represivnímu přístupu. Squaty byly vyklízeny, policie se naučila, jak na ně, a začala používat styl „okamžitě vystěhovat“.

V momentě, kdy každý pokus o squatting čelí policejnímu vyklizení, je jasné, že squatují převážně jenom lidé určitého typu, kteří jsou ochotni na sebe takové riziko vzít. Velmi různorodé squaty, squaty rodičů s dětmi, jaké známe ze Západu, se u nás nestačily rozvinout. Trochu se to změnilo v souvislosti s Klinikou, která díky tomu, že se jí podařilo vytvořit velký tlak a legalizovat se, dokázala, že squat může fungovat jako zajímavé kulturní centrum a může být skutečnou a hodnotnou alternativou. Klinika se stala na mapě Prahy důležitým místem. 

Možná na ní ale nevydrží dlouho…

Její obyvatelé a sympatizanti, řádově už možná spíš tisíce než stovky lidí, se ale pustili do občanské neposlušnosti, obrany svého místa, což je velký mezník a velmi silný moment. Když to řeknu pateticky, nerozhoduje se jen o charakteru a další budoucnosti squattingu, ale v něčem i o budoucnosti české společnosti. Jestli se tohle místo zadupe a zadusí a jestli uspěje rozsáhlá kampaň islamofobů, neonacistických násilníků, kteří to tam napadli, či hnutí Islám v ČR nechceme, které organizuje dopisovou kampaň „rozhořčených občanů“, na kterou se posléze odvolávají státní úřady, bude to ukázka toho, že zase jedna svíčka zhasla. Jak se říká, neproklínej tmu a zapal svíčku – squatteři skoro zapálili jednu svíčku a nějak příliš mnoho lidí se snaží, aby byla uhašena. Ale zatím pořád hoří…

U voleb žijeme iluzi demokracie, říká Roman Týc ze Ztohoven

Proč je vlastně aktivní občanská společnost v Česku stále něčím nežádoucím a divně vnímaným? Hraje v tom roli dědictví komunismu, kdy se účast na „věcech veřejných“ považovala automaticky za něco negativního?

To tam samozřejmě trochu hraje (i když je to složitější, určitá „účast na věcech veřejných“ se naopak vynucovala, ale tím spíš se zprotivila), ale není to jen dědictví komunismu, na nějž jsme si zvykli svádět až příliš mnoho. Komunismus ve své původní myšlence byl emancipační hnutí, které chtělo osvobodit člověka a jeho zpitvoření v Leninově Rusku a dalších zemích sice trochu odpovídá některým problematickým místům v textech Marxových a Engelsových, ale také místním tradicím a historickým okolnostem. Mnoho autorů také říká, že dlouhodobým rozdílem mezi západní a střední Evropou v řádu několika posledních sta let od sedmnáctého století je, že na Západě bylo mnoho reforem vybojováno často tvrdě zdola, zatímco ve střední Evropě je důležitá silná tradice reforem shora, od Josefa II. a tak dále. Nechtěl bych podceňovat středoevropskou tradici zápasů zdola, ale tohle je faktor, se kterým musíme počítat.

Jaké dějinné momenty tedy, podle vás, ovlivnily také český postoj k občanské společnosti?

Myslím si, že dneska už bychom neměli pořád a tolik mluvit o důsledcích komunismu. Ty jsou důležité, ale pro nás jsou znameními zrodu spíše důsledky postkomunistické transformace. Třeba způsob, jakým se Klausova garnitura velmi arogantně postavila vůči občanské společnosti a vlastně se rozhodla, že pro ni není partner, a zároveň i způsob, jakým v tomto bodě hlavní Klausův oponent Václav Havel a jeho skupina přistupovali k občanské společnosti: vypíchli z ní jednu část a tu trochu elitářským způsobem prohlásili za alternativu klasické politice. Tím ji umístili do role morálně nadřazených suplentů politiky a přispěl k tomu, že zčásti zapomněla na své hlavní poslání: politiky korigovat, stavět jim do cesty meze, nikoli je suplovat. I Havel se ale vyznačoval arogancí vůči občanské angažovanosti a občanské společnosti, pokud nebyla podle jeho představ, vzpomeňme například na jeho reakci na hnutí proti americké protiraketové základně.

Autor: Adam Dvořák
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!