Michal Lehečka: O vývoji měst by neměli rozhodovat jen urbanisté, politici a úředníci | E15.cz

Michal Lehečka: O vývoji měst by neměli rozhodovat jen urbanisté, politici a úředníci

Šárka Hamplová

„‚Právo zůstat‘ či jiné projevy ‚práva na město' by měly být projevem společné snahy změnit společenské fungování města. Individualizované a anonymizované prostředí tržní ekonomiky však v lidech vytvořilo pocit, že proti bezpráví není téměř odvolání. Nejlépe je držet krok, vzít hypotéku a pod neustálým tlakem třicet let ve strachu vychovat své děti,“ kritizuje stávající situaci Michal Lehečka, antropolog působící na Fakultě humanitních studíí a ve studiu antropologického výzkumu Anthropictures. Jaká východiska může přinést urbánní antropologie při řešení stávajících problémů měst, jako je například gentrifikace? Jak by měl probíhat rozvoj města? A měl by se regulovat AirBnB?

Jaké jsou podle vás příčiny gentrifikace v České republice?

V první řadě je třeba připomenout, že gentrifikace je módní a problematický pojem spojovaný se vším, co jen trochu zavání zatraktivňováním lokalit. V souvislosti s městským prostorem se jedná obecně o proces revitalizace dříve zanedbaných nebo stagnujících čtvrtí. Teorií jejího vzniku je mnoho, někdo se soustředí na stranu poptávky, někdo na nabídku, některé teorie gentrifikace se odvíjejí od rozdílu mezi aktuální cenou nemovitosti a její potenciální cenou. Důležité jsou také teorie, jež hovoří o odstartování gentrifikace obyvateli s „kreativním myšlením“. Na každém z těchto pohledů něco je, základní problém ale dle mého názoru neřeší.

Architekt Ondřej Michálek: Rozvoji veřejného prostoru stojí v cestě především nezájem

Je to zejména proto, že sám pojem zastírá, že jeho průvodní jevy vycházejí z logiky tržního hospodářství, tedy obsahují komodifikaci bydlení, veřejného prostoru, ale i materiální kultury a životního stylu. Gentrifikace tedy „nevzniká“, ale je výslednicí působení mocenských mechanismů, trhu, všudypřítomné touhy po spotřebě a má tendenci se přesouvat ze čtvrti do čtvrti. Současné používání pojmu v sobě navíc nese paradox… Ve skutečnosti se totiž nejedná o nic jiného, než o „(ne)řízený neoliberální územní rozvoj“. Urbanisté tak mají ve zvyku hovořit o urbanistickém rozvoji lokality a gentrifikaci odděleně… Hovoří-li o jakékoli řízené revitalizaci lokality, akcentují v první řadě přínosy, jež jsou téměř vždy odvíjeny od ekonomického rozvoje lokality, to negativní, tedy gentrifikaci, tak ale často neuvědoměle spouštějí.

Dá se tomu nějak zabránit?

Možností, jak zabránit neblahým jevům, jako je proměna struktury obyvatelstva a vytlačování sociálně slabších, je v současném nastavení územního rozvoje velmi málo. Na vině je tržní logika v pozadí celého procesu a slabá sociální politika bydlení. Pokud má být město pro své obyvatele přívětivé a inkluzivní, je třeba tuto logiku alespoň částečně narušit. O to se snaží v některých místech napřed diskusí o zavedení tzv. land value tax, tedy obecní dani z pozemku, jejíž výtěžek je rozdělován mezi členy místní komunity. Ve Vancouveru například zavádějí zvýšenou daň z nákupu nemovitosti pro osoby a právní subjekty, jež nesídlí přímo ve městě. Řešením jsou rovněž závazné smlouvy mezi developery a místními samosprávami, které zavazují zhotovitele nemovitosti přispět k rozvoji místní komunity. Ani tato opatření však problematiku zcela nevyřeší. Největší zbraní ale mohou být kolektivní protiakce vyvolané přímo obyvateli města.

Arch Vader: Veřejný prostor nelze jen „zpříjemňovat“. Musíme ho už konečně udělat dobře

Nedávno jste se v rozhlasové rubrice Prolomit vlny právě v souvislosti s gentrifikací vyjadřoval negativně ke způsobu, jakým probíhá místní rozvoj v Praze. Pozornost je například směřována k výdělečným lokalitám, nikoli k sídlištním periferiím. Nikdo se nezajímá o sociální dopady. Jak by to šlo změnit? Lze se v tomto ohledu inspirovat v zahraničí?

Prvním krokem ke změně je proměna diskuse o územním rozvoji na oficiální a legislativní úrovni. Města by měla začít nahlížet problematiku svého rozvoje nejen jako prostředek, jak ze sebe udělat atraktivní lokalitu – tzv. city branding či „smart city“, tedy město, které je sociálně, infrastrukturně a technologicky přizpůsobeno jeho neprogresivnějším obyvatelům.

Základním zlomem v perspektivě je dle mého názoru povýšit vnímání bydlení jako základního práva na stejnou úroveň jako vnímání bydlení coby komodity, tedy prostředku směny či výdělku. Současní zaměstnanci IPR se chvályhodně snaží proměnit urbanistický přístup k městu, bohužel navrhované znění Metropolitního plánu jede i přes líbivý háv „pythagorejského jazyka“ Romana Kouckého ve starých kolejích – prim hraje ekonomický rozvoj města, všechny ostatní roviny rozvoje jsou definovány tak vágně, že vlastně nic neregulují. Mnozí urbanisté opáčí, že takto regulativní ani územní plán být nemůže. Já tomu neodporuji, zároveň ale tvrdím, že v takovém případě má být rozvoj aktivně propojován s dalšími agendami rozvoje města – se sociální politikou bydlení, strategickými plány, akčními plány, plány sociálních služeb. Příkladů úspěšnějších i neúspěšnějších zahraničních opatření by mohlo být mnoho. Kdo by měl zájem dozvědět se víc, může si číst rubriku Gentrified World na webu Guardian.

Adam Gebrian: Zvykli jsme si, že veřejný prostor není náš

Jakou roli při řešení výše zmíněných problémů hraje – nebo může hrát – urbánní antropologie? Ve stejném pořadu jste říkal, že je chyba, že sociální politika není urbanistickou doménou…

Z části jsem odpověděl již předchozí otázkou – důležitá je trans-disciplinarita. Není možné, aby o vývoji tak složitých a potenciálně konfliktních organismů, jakými globalizovaná města jsou, rozhodovali pouze urbanisté, politici a úředníci. Do procesu je třeba zapojit ekonomické subjekty, lokální obyvatele – což se začíná pozvolna uskutečňovat –, instituce a především sociální neziskové organizace, jejichž zaměřením je práce s rizikovými skupinami nebo lidmi na okraji společnosti. Role urbánní antropologie je specifická v tom, že na rozdíl od kvantitativně založené sociologie či urbánní geografie daleko více akcentuje každodenní perspektivu obyvatel města a provázanost této každodennosti s ekonomickým, sociálním, kulturním či materiálním pohybem města. Tím pohybem zjednodušeně myslím to, že se město neuvěřitelně rychle mění, takříkajíc za běhu. Tento běh zakrývá, že mnoho lidí „zakoplo a bylo pošlapáno“. Úkolem urbánní antropologie je odkrývání toho, co není na první pohled zjevné a upozorňování na negativní dopady nerovnoměrné distribuce moci, která má v městském prostředí tendenci nejtvrději dopadat na ty nejrizikovější skupiny obyvatel.

Jakým způsobem by šlo zařídit, aby lidé měli „právo zůstat“, když si již nemůžou v lokalitě, kde bydlí, dovolit platit vzrůstající nájem?

„Právo zůstat“ či jiné projevy „práva na město“ by měly být kolektivním aktem, projevem společné snahy změnit společenské fungování města. V tomto ohledu je potenciál stále stejný. Individualizové a anonymizované prostředí tržní ekonomiky však v lidech vytvořilo pocit, že proti bezpráví není téměř odvolání. Nejlépe je držet krok, vzít hypotéku a pod neustálým tlakem třicet let ve strachu vychovat své děti. Na moc dalších aktivit vám už potom nezbude čas. Komunální bytová politika ani sociální politika státu v tomto nefunguje úplně dostatečně. Systém dávek v hmotné nouzi může být jen dočasným řešením. K dlouhodobějším řešením může vést kolektivní akce.

Například aktivity představitelů a okruhu podporovatelů autonomního sociálního centra Klinika v Praze ukazují na to, že pokud se najde dostatečně početná skupina, která se adekvátním způsobem orientuje v legislativních možnostech občanského odporu vůči opatřením státní moci a je schopná jasně vysvětlovat obecný přínos a své pojetí veřejného zájmu, lze poměrně úspěšně vybojovat alespoň dílčí úspěchy. I když Klinika pravděpodobně boj s pochybnými praktikami státem zřizovaných nebo podporovaných institucí ještě dlouho nevyhraje, už teď je jisté, že velmi zásadním způsobem posunula a určitým způsobem „mainstreamizovala“ společenské uvažování o problematice spekulace s bydlením a využití prázdných budov. To je pro české prostředí z hlediska rozvoje občanského aktivismu neocenitelná služba.

Je třeba dle vás v Praze regulovat služby jako AirBnB, například stejným způsobem jako v Berlíně, kde zakázali pronajímat celé byty, protože se z toho stal výnosný byznys a došlo k vytlačování občanů z center měst? Jak moc způsobuje v Praze gentrifikaci právě AirBnB a podobné služby?

Na tuhle otázku neumím odpovědět spolehlivě. Pokud je mi známo, tak regulaci v Berlíně se stejně daří částečně obcházet. Regulace Airbnb v Praze je nasnadě. V současné době však nemáme spolehlivá data, jak moc vliv Airbnb nájmy v Praze skutečně zvyšuje. Stejně tak není jisté, jak nájmy zvyšuje neustále omílaná stagnace nové výstavby. Růsty nájmů jsou totiž způsobeny mnoha dalšími těžko zachytitelnými faktory, jako je třeba i růsta atraktivity lokality.

Airbnb má v Praze více než deset tisíc dlouhodobě „sdílených“ nemovitostí, takže vliv na trh s bydlením určitě má. Regulace se nabízí zejména proto, že koncept Airbnb byl - i když jeho představitelé ostentativně trvají na tom, že je založen na sdílení - v průběhu času pohlcen logikou prostého ekonomického kalkulu. To jistě tvůrci Airbnb nemohli očekávat, měli by se ale k rozvoji jejich konceptu jasně postavit, protože původnímu ideálu se fungování této platformy značně vzdálilo.

K jakým negativním účinkům může vést oživování lokalit, jako je například Náplavka, v rámci komodifikace veřejného prostoru?

Možná překvapivě nebudu hovořit o komercionalizaci a úpadku místní kultury. Jsem dalek toho hodnotit něco, co evidentně reaguje na poptávku obyvatel Prahy – i když trochu uměle vytvářenou a neustále posilovanou. Nebudu ani hovořit o vytlačování původních provozovatelů stánků, poněvadž o tom mám velmi málo informací. Pro mě je důležitým problémem vývoje Náplavky především pocit odcizení některých tradičních uživatelů tohoto prostoru. V odborné literatuře se o tomto jevu hovoří jako o symbolickém vymístění – displacement. Tento jev vede k tomu, že lidé, kteří život v těchto místech obnovovali, již místo nepovažují za „svoje“.

Mají obyvatelé Prahy „právo na město“? Nakolik jsou např. již zmíněné sídlištní oblasti uzpůsobené svým obyvatelům a tomu, aby se jim v těchto částech dobře žilo?

Obyvatelé Prahy rozhodně právo na město mají, jen ho podle mého názoru projevují stále méně, než by mohli, což je způsobeno mnoha jevy – od vztahu lidem ke komunální politice, přes pracovní vytíženost, až po nedostatečnou otevřenost některých místních samospráv. Situace se však pozvolna posunuje k většímu zapojení širokých skupin obyvatel do účasti na správně města.

Na sídlištích tomu není jinak, i když aktivita obyvatel je o něco nižší než ve vnitřním městě. To je ale dáno především tím, že velká sídliště nemají typicky městský charakter a poskytují jiný typ bydlení i občanského zázemí a mají také daleko větší potenciál pro vyžití v přírodě. Z hlediska veřejného prostoru na sídlištích je to samozřejmě také trochu horší, to ale způsobuje hlavně nekoncepční systém jeho správy – veřejná prostranství jsou z velké části ve správě Technické správy komunikací. Obecně se ale lidem na sídlištích žije dost podobně, jako všude jinde ve městě, i přes to, že nad nimi mnozí stále ohrnují nos a často se na ně zapomíná.

Veřejný prostor: Co si nevytvoříš sám, to mít nebudeš
 

Autor: Šárka Hamplová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!