Měl by strhávat klišé a hledat, co je pod nimi, říká o úloze filozofa ve veřejném prostoru Martin Dokupil Škabraha | E15.cz

Měl by strhávat klišé a hledat, co je pod nimi, říká o úloze filozofa ve veřejném prostoru Martin Dokupil Škabraha

Šárka Hamplová

Přestože vystudoval filozofii, jako obor mu dnes připadá odtažitá. Martin Dokupil Škabraha se jí i přesto dnes věnuje na univerzitě a o veřejných tématech v kontextu filozofie píše mnoho let na řadu českých serverů. „Filozofie ve mně pořád zůstává. Ne jako akademický obor, ale spíše jako jakési ‚umění myslet‘,“ vysvětluje. V rozhovoru prozradil, čím může filozof přispět do veřejné diskuze a zda mohou filozofové ovlivňovat věci ve veřejném prostoru.

Celý život se zabýváte filozofií, o jejíchž tématech píšete na spoustu českých serverů. Často se dotýkáte i politických témat a sám jste aktivním členem Strany zelených. Měli by se podle vás filozofové obecně politicky angažovat?

Ačkoliv nejsem prezident ČR, a tedy mi nepřísluší začít odpověď opravováním a poučováním redaktorky, přece jen si dovolím říct, že formulace „celý život“ mi nesedí; pevně totiž věřím, že tohle ještě není „celý život“, doufám, že to není ani polovina…

A vlastně mám problém i s tím „zabýváním se filozofií“. To asi platilo v době, kdy jsem filozofii studoval a kdy jsem opravdu četl autory, kterým se říká filozofové, rozebíral jsem jejich myšlenky a dumal, jak bych jimi řešené otázky vyřešil lépe. Jenže už ke konci magisterského studia se můj vztah k filozofii začal komplikovat. Dnes bych to popsal tak, že mi přestalo záležet na filozofii v úzkém akademickém slova smyslu, tedy na filozofii jako oboru, a spíš jsem si ji osvojil jako určitý způsob myšlení a psaní. Když jsem pak pracoval na disertaci, bylo čím dál zřejmější, že i když tu a tam cituji nějakého filozofa, vůbec mi nejde o interpretaci filozofických textů, ale o různé problémy, které mi připadaly aktuální a k jejichž analýze a případně řešení se daly použít i některé filozofické koncepty – ale kromě nich také koncepty sociologické, antropologické či literárněvědné. Přestalo mi na těch oborových rozdílech záležet, záleželo mi už jenom na tom, jak se mi který nástroj hodí k analýze problémů tohoto světa.

Tomáš Halík: Mezi mladými lidmi jsou i takoví, jejichž obětavé nasazení upřímně obdivuji

Dnes už filozofické texty vůbec nečtu, tento obor mi připadá ve své čisté podobě vlastně docela odtažitý. Zajímá mě primárně například analýza kapitalismu, politická ekonomie a podobné věci. Přesto bych řekl, že filozofie ve mně pořád zůstává. Ne jako akademický obor, ale jako jakési „umění myslet“, nezní-li ta formulace příliš nabubřele.

Tím se dostávám k druhé části vaší otázky. Nemyslím, že by se každý filozof měl občansky nebo dokonce přímo politicky angažovat více než jakýkoliv jiný člověk. Nemyslím si tedy, že by s filozofem bylo nutně něco v nepořádku, když se nevěnuje politice. Na druhou stranu k tomu oboru – a to i z historického hlediska – patří nějaký přesah do společnosti a politiky. Je to jedna z funkcí filozofie a alespoň někteří filozofové by se jí tedy věnovat měli. Pokud by se takoví lidé přestali v oboru vyskytovat, znamenalo by to, že se někde stala chyba. 

Jan Sokol: Filosofie je i pro „obyčejné lidi“, ale nemá se nikomu nutit

Ovlivňuje filozofie vaše politické postoje? Nebo je to naopak?

Je to dialektika! Chci říct, že ta inspirace je obousměrná. Filozofie v evropském či západním slova smyslu se vlastně rodí ve stejném okamžiku jako politika, totiž v onom známém otřesení mytického světa v klasické řecké polis, zejména athénské. Nejde o to, zda je to historicky přesná teze (jistě by se dala zpochybňovat), ale jako určité idealizované schéma to velmi dobře ilustruje jednu klíčovou skutečnost: v okamžiku, kdy se hroutí výklad světa založený na náboženských představách a nastupuje snaha o jeho rozumové poznání, souběžně se hroutí i do té doby samozřejmé uspořádání mocenských vztahů, určitá „přirozená“ hierarchie, která byla analogická k hierarchii božské vlády nad světem. O těch prvních otázkách – tedy o původu světa, uspořádání věcí, zvířat a tak dále – se vede teoretický dialog, o těch druhých – tedy o otázkách obce – se vede demokratická diskuse; to první znamená filozofii, to druhé politiku. Takže i když dneska vnímáme ty dvě oblasti jako velmi vzdálené, obě sdílí jeden moment a to ztrátu transcendentních jistot, které je třeba nahradit lidskou svépomocí. Pokud o všem rozhodují bohové, nepotřebujeme rozum, stačí poslouchat; a totéž platí ve společenské oblasti – pokud o všem rozhoduje pán domu, nepotřebujeme politiku, stačí mít policii.

Problém uplatnění absolventů humanitních věd je uměle nafouknutá bublina, říká student Oxfordské univerzity Ondřej Černý

Čím může filozof přispět do veřejné diskuze týkající se politických témat  oproti například politologům či jiným úzce specializovaným odborníkům? V čem přínos filozofa spočívá, má-li oproti jiným nějaký „speciální“ přínos?

Určitě má. Filozofie nás především učí, že každý argument a každý závěr vychází z nějakých předpokladů. To je na obecné rovině banální zjištění, ale v praxi to tak jednoduché není. Jednak je tu logická stránka věci, tedy otázka, zda závěry, které mají z daných předpokladů vyplývat, opravdu vyplývají, tedy zda je úsudek po formální stránce správný. Především je ale problém se samotnými předpoklady, ty jsou totiž velmi často neuvědomované a to i u expertů. Někdy o nich vůbec nevíme, někdy s nimi naopak pracujeme běžně, ale stala se z nich už naprostá klišé a nepřemýšlíme o tom, co vlastně znamenají. Filozof by měl ta klišé strhávat a hledat, co je pod nimi.

Zrovna včera jsem například slyšel v jedné televizní debatě, že Evropská unie se opírá o určité „základní hodnoty“ jako jsou křesťanství, humanismus, řecká filozofie a římské právo a že by tohle mělo být napsáno v nějaké evropské ústavě. Předpokládá se, že všichni víme, co ty pojmy znamenají a že tedy mohou sloužit jako pilíře pro nějakou společnou identitu. Jenže ty pojmy jsou nejasné a sporné. K čemu se přesně hlásím, když se hlásím ke křesťanskému dědictví? Vezměte si, jak rozdílným pohledem na svět se prezentují třeba současný papež František a současný český kardinál Duka. Mezi Františkem a Dukou je v politické rovině větší rozdíl než mezi papežem Františkem a mnou, přestože jsem přesvědčený ateista.

Poslanec Fiedler: Za volbu humanitního zaměření mohou maminky a výchovné poradkyně

Odkaz na jakési křesťanské kořeny se často spojuje s myšlenkou Západu jako svébytného civilizačního celku. Jenže to je další problém. Copak pravoslaví není odnoží křesťanství? A patří tedy pravoslavné Rusko k Západu? Když intuitivně prohlásíme, že ne, odkud to odlišení odvozujeme? Můžeme odkázat už k rozdělení Římské říše, zániku západní části a vzniku Byzance, kdy se začala rýsovat nějaká hranice, která například zasáhla i do našich raných dějin v podobě liturgických sporů na Velké Moravě. Jenže Byzanc, to bylo z velké části Řecko, a tedy kolébka západní filozofie a demokracie, a v Byzanci se také významně formovalo římské právo. Koneckonců, my říkáme Byzanc, jenže ona to de iure byla pořád Římská říše, pořád ta samá, která pro nás zápaďany (pohledem z Itálie ovšem spíš seveřany) zanikla roku 476. Na východě ale trvala kontinuálně ještě celá staletí a její státnické dědictví pak do jisté míry přebrali osmanští Turci. Takže kde je hranice Západu?

To už jsem hodně odbočil, ale asi to není úplně náhoda. Pro mě se schopnost nějakého filozofického nadhledu hodně pojí se studiem dějin. Je to důležitá korekce, protože filozof může mít tendenci schovat se před pochybností do nějakého abstraktního metafyzického principu, zatímco historik tu abstrakci ponoří zpátky do proměnlivé historické matérie, z níž se vynořila. Dějiny neznají definitivu.

Jakou roli mají ve veřejném prostoru filozofové? Změnila se nějak oproti minulému století, například od dob Václava Havla a Jana Patočky, nebo je stále stejná?

Filozofie vždycky existuje v nějakém dobovém rámci, na ten reaguje a spolu s ním se mění. V tomto smyslu není suverénní. Má ale určitou autonomii, nějakou vnitřní oborovou historii a kolektivní paměť, která reguluje, jak reakce na okolní společnost vypadají. Nejčastěji se to projevuje odkazováním na různé vzorové figury. U Patočky to byla hlavně postava Sókrata, tedy role takového toho svědomí obce, trochu samozvaného. A Jan Patočka se pak samozřejmě sám stává součástí oborové paměti, případně i vzorem pro další jednotlivce.

V Česku jsou poměrně známí Jan Sokol a Tomáš Halík, o nichž se dá říci, že si jich velká část české společnosti váží, jsou součástí veřejného dění, často jsou zváni do různých debat. Myslíte si, že se jedná o správnou cestu, jak by se měli filozofové angažovat? Nebo je i jiná?

Je to jedna z cest. Když chce filozof vstoupit do veřejného prostoru, musí většinou přijmout nějakou roli, která je v tom prostoru připravená a veřejnost je na ni zvyklá, umí ji vnímat. Pro filozofa nejčastěji připadá v úvahu role intelektuála, která spočívá především v kladení znepokojivých otázek a pochybností vycházejících z teoretického studia a tedy i nadhledu. Zrovna Tomáš Halík, i když sám hájí roli pochybování v křesťanské víře, ale do role intelektuála sedí jenom částečně; podle mě je vnímán spíš jako morální autorita, což je trochu jiná role. I když ty role se samozřejmě mohou prolínat. Když to vyhrotím, intelektuál získává autoritu hlavně tím, co říká, zatímco v druhém případě získávají slova váhu díky tomu, kdo je říká – že je to právě tento konkrétní člověk, který za ně ručí svým životním příběhem.

Halík, ale do jisté míry i Sokol, je brán trochu jako pokračovatel toho, co v českém veřejném prostoru představoval Václav Havel – intelektuál, který si před rokem 1989 vydobyl autoritu tím, co říkal, a stal se morální autoritou díky způsobu, jakým si za těmi slovy stál; po roce 1989 pak už mohl využívat získanou morální auru k tomu, aby jeho slova měla autoritu jaksi automaticky.

Mezi rolí intelektuála a morální autority je plynulý přechod, v našem veřejném prostoru je ale někdy nezdravý sklon přeceňovat morální pól. Nekritický obdiv, který v nás někdy vyvolává morální autorita, pak může umlčovat pochybnosti o skutečné kvalitě slov, které autorita říká.

Je pro filozofii nevýhodou, že si pod filozofy lidé představí spíše staré profesory, se kterými může být pro mladší lidi těžší se identifikovat? Neměli by být mladí filosofové aktivnější ve veřejném prostoru? Nebo jim to není umožněno?

Nemyslím, že ten předsudek o starém profesorovi je zase tak zásadní překážka. Řekl bych totiž, že lidé mají staré profesory v zásadě rádi. Nicméně i filozofie musí vycházet z promýšlení aktuálních dobových témat. S tím, jak nové a nové generace vstupují do světa, který se dost liší od toho, v němž vyrůstali jejich rodiče, se vynořují i nové životní pocity a zkušenosti a ty je třeba reflektovat. Je to i zkouška aktuálnosti a životaschopnosti oboru, inspirativnosti jeho klasických autorů. Klasikové nejsou klasiky proto, že je čteme pořád stejně, ale proto, že je možné číst je vždy znovu, s novými otázkami na rtech. A jsou otázky, které se vynoří jen s novou generací, ta starší si je prostě neumí s dostatečnou intenzitou uvědomit. Svět tradičních médií byl strukturován tak, že nové otázky se dostávaly do veřejného prostoru obtížněji, starší generace totiž zpravidla ovládala hlavní média. Dneska je mediální prostor daleko otevřenější a nabízí více možností, jak dostat svůj hlas k ostatním.

Jak dle vás vnímá česká společnost filozofy?  Student filozofie z Oxfordské univerzity Ondřej Černý v rozhovoru pro nás řekl, že negativní náhled na humanitní vědy podle něj způsobilo čtyřicet let komunismu, „divoká“ devadesátá léta a „anti-intelektualistická agenda“ Klause mladšího i staršího a Miloše Zemana, která v podstatě navazuje na anti-intelektualistický étos komunistického režimu. S tím byste souhlasil?

Odkaz na čtyřicet let komunismu funguje jako takové univerzální alibi. Podle mého názoru je anti-intelektualismus daleko víc současná věc. Po listopadu 1989 bylo především třeba vybudovat kapitalismus, a to na základě rádoby neomylných ekonomických teorií, které si přece nenecháme zpochybňovat nějakými postmoderními relativisty. V této atmosféře nebylo filozofické tázání žádoucí, zdržovalo by.

Tím nechci říct, že v minulém režimu bychom nenašli žádnou proti-intelektuálskou rétoriku, je to ale daleko komplikovanější problém. Na jednu stranu kladl režim až křečovitě důraz na lidovost, na druhou stranu v něčem připomínal platonskou vládu filozofů. V komunistických slavnostních průvodech se nosily nadživotní podobizny Marxe a Engelse a minimálně první z nich patří k velikánům západního myšlení. Dokonce ani Leninův příspěvek k filozofii se nedá jen tak smést ze stolu.

My dnes máme tendenci automaticky spojovat myšlení se svobodou v liberálním slova smyslu, ale ono je to opět daleko komplikovanější. Například 50. léta byla obdobím tvrdé represe, ale také obdobím budování nové společnosti na systematických filozofických základech. Dialektický materialismus byl pokusem postavit veškeré vědění na společný teoretický základ, a i když ta koncepce nabyla vysloveně dogmatické podoby, svého času byla v některých věcech docela progresivní, například v dynamickém pojetí reality. Navíc ona dogmatičnost není v dějinách filozofie zase tak ojedinělá.

Jak tomu bylo v dalších letech?

V 60. letech u nás vzniklo několik vynikajících filozofických děl a i Jan Patočka, kterého máme jinak spjatého hlavně s fenomenologií, napsal soubor esejů souznících s duchem reformního socialismu. Slovo intelektuálů obecně mělo tehdy ve veřejném prostoru docela váhu a ten myšlenkový kvas se dá srovnat se sporem o smysl českých dějin, který za první republiky vedli Masaryk, Pekař a další. Tuhle kulturní vlnu přitom nelze zcela oddělit od temných 50. let. Tak jako ani v 60. letech úplně nezmizely všechny represe, tak je podle mě třeba připustit, že tvůrčí energie „osmašedesátého“ měla zdroje i v tom předchozím, „stalinistickém“ období s jeho zápalem pro ideu komunismu.

Z tohoto hlediska bych jako intelektuálně umrtvující viděl až období normalizace, kdy už se žádný nový svět nebudoval, spíš se jen zuby nehty držela nabytá moc. Koneckonců, slavný Havlův zelinář je někdo, kdo disciplinovaně vyvěšuje do výkladu heslo, jemuž nevěří. Kdyby tu ideu aspoň nenáviděl, ale ona je mu spíš ukradená. A ta moc to možná i ví, ale je jí to taky jedno. Komunisté ještě vládli, ale komunismus byl mrtvý.

Plnohodnotný intelektuální život se v této situaci z velké části stáhl do jakéhosi ghetta. A to je možná klíčový problém, pokud jde o dědictví normalizace. Havlův „život v pravdě“ není pro každého, psal o tom už tenkrát Petr Rezek. Charta 77 vyzněla – třeba ve srovnání s polskou Solidaritou – poněkud elitářsky. A to se pak přelilo i do polistopadového období, kdy propast mezi intelektuály a „lidem“ umožnila politickým elitám soustředit se na ekonomický růst bez „otravných“ otázek filozofů.

Často se objevují názory, že filozofové pouze „filozofují“, ale reálně nic změnit nemohou – respektive že nic nedokáží prosadit a ani nic pragmatického, efektivního, uskutečnitelného vymyslet. Myslíte si, že filozofové mohou něco ve veřejném prostoru změnit?

Samozřejmě mohou a dělají to. Veřejný prostor má ale tu zvláštní vlastnost, že každý pojem, který do něj vstoupí, je unášen nekonečným tokem významů, které jej vzdalují původnímu záměru a ten je pak velmi těžké uhlídat. Veřejný prostor jakoby doříkává věci místo nás a často proti naší vůli. To může být pro filozofa těžká situace, protože on by nejradši mluvil sám. Ani v samomluvě ale nikdy nemluvíme sami.

Jsem filozof, kdo mě zaměstná? Budoucnost humanitního vzdělávání nemusí být černá

Autor: Šárka Hamplová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!