Marketingová ředitelka Pavlína Louženská: Kdybych chtěla být slavná, založila bych si Youtube kanál | E15.cz

Marketingová ředitelka Pavlína Louženská: Kdybych chtěla být slavná, založila bych si Youtube kanál

Dominika Konečná

„Vysoká škola je skvělá věc, ale je dobré při ní makat.“ Heslo, které už během svých studií zastávala nynější marketingová ředitelka online obchodu s módou ZOOT Pavlína Louženská. Absolventka anglistiky si tak vybudovala jméno ve světě marketingu. Snad i díky tomu, že si mysl nenechá jen svazovat pravidly z příruček pro marketéry. Jak sama říká, „jestli někde vzniká duha, tak tím, že zkombinujete věci z různých oborů.“

ZOOT není zrovna klasický internetový obchod. Povahou mi připomíná spíš firmu Redbull, kdy už nejde jen o nápoj.

Byla jsem teď na konferenci v Berlíně, kde zaznělo, že ze značek se stávají mediální domy. Redbull je právě takový projekt. Vydává nejprodávanější časopis, produkoval nejstahovanější film na Apple iTunes, chystají televizní kanál a vydělávají jako mediální dům víc než na tom nápoji. Je to i jeden z důvodů, proč jsem já před půl rokem nastoupila do ZOOTu. Vůbec se nechováme jako e-shop. A mojí nejčastější metaforou, kterou vysvětluji, kde pracuji, je „občanské hnutí“. Máme hodnoty a filozofii a někdy mi přijde, že prodej oblečení je k tomu „jenom tak bokem“. Proto máme třeba i náš časopis, abychom ukázali lidi, kteří za značkou jsou, a věci, které nás baví, čím žijeme.

Máte ale vystudovanou anglickou lingvistiku a literaturu. Využila jste toho někdy v oblasti marketingu, ve které pracujete?

Všechny moje kampaně a práce, které jsem kdy dělala, vypráví příběhy. A anglistika mě je naučila strukturovat. Když v angličtině píšete esej, máte takový citační manuál, tlustou bichli. Naučí vás to věci právě strukturovat a zkracovat a přemýšlet stejně i o příbězích. Literatura je něco, co vás donutí přemýšlet i o čtenáři. Proto třeba v ZOOTu tolik pracujeme s personami. Pořád se ptám, třeba když komunikujeme k „paní Květě“, pomůže nám to? Mluví to k ní? Cokoliv, s čím pracuju, si dávám do příběhu, protože to pro mě vytváří kontexty a souvislosti, ve kterých chci pokračovat dál. Za vším, co dělám, chci vidět příběh.

Otroci fast fashion: Zajímáte se o to, čí práci nosíte?
 

A píšete někam i texty v angličtině?

Dlouho jsem psala, ale šílenou ironií je, že jsem dyslektik. V deseti letech jsem dostala papír na to, že se v životě nenaučím cizí jazyky. Moje babička byla polyglotka, uměla mluvit sedmi jazyky a učila je. Řekla si „fuck off“ a prostě se rozhodla, že mě to naučí. A povedlo se.

Když se bavíme o cizích jazycích, nemění se podle vás s překladem význam? Není občas těžké napsat věci v jiném jazyce, aby nevyzněly jinak?

Spousta lidí si myslí, že překlad je vlastně něco jako Google Translate, že se zkrátka překládá slovo od slova. Ale vy nepřekládáte slova, ale myšlenku. Proto překladatel nemůže být člověk, který jenom umí ten jazyk. Překladatel musí být člověk, který perfektně zná danou kulturu, chápe kontext té země, historii a ví, že když použije slovo „nigger“, tak je to fakt špatné. Mám hrozně ráda překlady z japonštiny nebo čínštiny, protože jejich znaky mají tolik významů, že překladatel musí nejdřív pochopit ideu básně a až pak ji celou přebásnit. Přijde mi, že to přesně dělá copywriter, protože ten potřebuje chytnout ideu svého produktu, destilovat ji a až potom o ní začít psát.

Obecně se preferují krátké výstižné texty. Někdy možná editoři zkracují příliš, až mi v textu chybí nějaká informace, obsažená klidně jen ve dvou větách navíc.

Je to trošku škoda. Oscar Wilde říkal, že text je perfektní, když není co ubrat, ale dost často právě texty trpí tím, že pořád ubíráte, ubíráte. Nedávno jsem byla na konferenci, kde říkali, že lidé už neudrží pozornost déle než zlaté rybičky. Často se ochudíme o kvalitní text jenom kvůli pocitu, že nestíháme. Počty minut u článků z Forbes se lidi snaží přesvědčit, že si mají přečíst jejich článek ne proto, že je opravdu skvělý, ale lákáním, že to zvládnou jen za tři minuty. Zahraniční časopisy jako i-D nebo Esquire mají u textu přídomek long read, aby čtenáře varovali, že článek, na který odkazují, bude docela dlouhý, ale přitom jsou to možná dvě A4. Jenže tím neustálým zkracováním a stručností už neumíme skoro číst dlouhé texty.

V čem vidíte svou největší přednost v oblasti marketingu?

Myslím, že moje velká výhoda je, že nemám marketing vystudovaný.

To je docela odvážná myšlenka.

Ale je to pravda. Já vlastně nevím, jak to má být. Tím pádem mi nikdo neřekl, že něco nejde. Často jednám intuitivně. Nevím, že se mají dělat věci tak a tak. Dneska už je mi jasné, že kdybych si přečetla ty správné knihy, ušetřila bych si hodně problémů. Nedávno jsem si slíbila, že si přečtu Kottlera, když teda dělám ten marketing, a v půlce jsem usnula, jak nudné čtení to bylo. Nenašla jsem tam ani jednu myšlenku, která by mi přišla zajímavá a inovativní. Jen spousta složitých slov pro jednoduché věci.

Skutečně?

Nepřijde vám občas, že odborné knihy jsou vlastně hrozně svazující? Nemusíte přece vědět, že cílový zákazník se jmenuje cílový zákazník a jak ho rozdělovat. Co ale potřebujete vědět je, že na té druhé straně stojí někdo, koho chcete oslovit a vyvolat v něm nějakou emoci. Vždyť je to úplně logické – mám nějakou zprávu a ten druhý člověk by ji měl pochopit. Pokud mě něco zajímá víc, tak je to design služeb, který zkoumá vztahy mezi zákazníkem a produktem a nesnaží se vecpat marketing do tabulek.

Prostě si dělám prdel z věcí, o kterých se mluví, říká autor koláží TMBK

Kde tedy získáváte informace o marketingu? Na internetu, na sociálních sítích?

Nesleduji jenom marketing. Myslím, že je důležité zajímat se o vše. Protože jestli někde vzniká duha, tak tím, že zkombinujete věci z různých oborů. Já miluji Twitter, protože tam najdete úplně všechno, ať už věci o umění, designu, medicíně, společnosti. A tohle všechno vás posune dál. Na Facebooku už nehledám relevantní obsah. Facebook je stránka pro spolužáky ze střední a rozněžnělé maminky, aspoň tedy pro mě. Kdybych chtěla být slavná, založila bych si Youtube kanál. Youtubeři jsou teď ve stejném stádiu jako blogeři před pěti lety. Velké značky ještě neví, co s nimi, ale už do nich cpou peníze.

A co podle vás mohou blogeři, youtubeři či mladí návrháři přinést zavedeným módním značkám?

Já v tomhle souhlasím s názorem Stefana Siegela z platformy Not Just a Label, že módní návrháři mají autenticitu a velké značky mají hlas. Proto se vzájemně potřebují. Velké značky potřebují tu autenticitu a malé značky zase hlas. Značek je mnoho a je těžké se v nabídce orientovat. Do budoucna budou velké značky pracovat s kurátory, kteří zákazníky nasměrují na určitou kolekci či výběr. Jako kurátoři budou fungovat právě youtubeři, blogeři, novináři, instagrameři. I proto je pro značky do budoucna důležité mít možnost prodávat přes sociální sítě, protože takhle se zákazníci dostanou přímo k exkluzivnímu obsahu, který jim doporučil někdo, koho respektují.

Myslíte, že studenti využívají naplno nabídek stáží a praxí? Mám dojem, že mnoho lidí studuje jenom pro studium samotné a nepřemýšlí o prosazení se na trhu práce.

Jeden příklad z doby mých studií. Bydlela jsem na bytě s pěti kluky a jako jediná jsem tehdy pracovala. Byla jsem workoholik a měla jsem kvůli tomu jen průměrné známky ve škole. Na druhou stranu ve chvíli, kdy škola skončila, jsem měla plné CV a mohla si vybírat, kde chci pracovat. Ale je to hodně velké nebezpečí. Ztratila jsem motivaci ke studiu, protože jsem se dostala do kontaktu s realitou a viděla, že ačkoliv nemám vystudováno, rozhoduju o hodinové sazbě lidí s doktorátem. Tím ale rozhodně nechci říct, že lidi nemají studovat vysokou školu. Vysoká škola je skvělá, ale je dobré při ní makat, protože si nikdo nesedne z toho, že máte v pětadvaceti titul.

Vy sama si k sobě berete lidi na stáže?

Tím, že mi každá absolvovaná stáž moc dala, dávám na oplátku tu možnost i já. A když jsem v pozici, kdy můžu a mám na to čas, tak si k sobě stážisty beru. Prošlo mi už přes padesát lidí rukama a překvapuje mě, jak málo jich ví, co chce. Jako první se vždy ptám, co od téhle stáže očekávají, co chtějí jednou dělat jako svůj dream job, co by chtěli dělat na téhle stáži a co by jim měla dát. Mám už ověřeno, že pokud mi není člověk schopný odpovědět na tyhle otázky, nemám ho brát, protože je ta stáž potom hrozně nešťastná. Vůči všem. Je zajímavé to sledovat, protože generace, která může všechno, vlastně vůbec neví, co by chtěla.

Mohl by být problém i v tom, že si lidé nevěří?

Hodně lidí včetně mě trpí imposter syndromem. Máme všichni pocit, že na svoje pozice vlastně nepatříme, že nejsme dost dobří. A neustále čekáme, že se jednou objeví nějaký expert a ten nás odhalí, jak to „jenom hrajeme“.

Komentář: Učí nás školy jen mlčky naslouchat?

Nemyslíte si, že v tom hraje roli i strach z vystupování na veřejnosti?

To se, myslím si, mění. Vidíte to třeba na generaci dnešních youtuberů, kteří se narodili do světa neomezených možností. Nás ale ovlivňuje hodně generace našich rodičů, kteří vyrůstali v tom, že něco nejde, a vlastně teď už nepřemýšlejí, jestli to jde. Mají ten pocit, že stále žijí za zdí z pravidel, hluboce zakořeněný. Ale generaci Z, která teď nastupuje, už nikdo neřekl, že něco nesmí. Mají pocit, že můžou všechno, což nakonec může být nejvíc zrádné. Ale držím nám i jim palce, protože bez víry, že je vše možné a vůle toho dosáhnout, zůstaneme v zemi červených trenek místo vlajky.

Autor: Dominika Konečná
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!