Marek Hrubec: Potřebujeme dlouhodobě investovat do humanitních a sociálních věd, aby nedocházelo k humanitárním katastrofám | E15.cz

Marek Hrubec: Potřebujeme dlouhodobě investovat do humanitních a sociálních věd, aby nedocházelo k humanitárním katastrofám

Magdaléna Hajdučková, Jaroslav Michl

Doc. PhDr. Marek Hrubec, PhD. vede Centrum globálních studií a Oddělení morální a politické filosofie při Filosofickém ústavu Akademie věd ČR v Praze. Spolupracuje s řadou akademických institucí ve světě, přednášel například v zemích Evropské unie a USA, ale také v Číně, Vietnamu, Indii, Brazílii, Chile, Rusku, Íránu, Novém Zélandu a dalších zemích. Spoluzakládal univerzitu ve východní Africe a dva roky působil jako její rektor. Vzhledem ke svému oboru i zkušenostem z terénu má na současné globální problémy jedinečně kritický pohled. Jeho poslední knižní publikací je Riziková společnost a globální ohrožení. V rozhovoru jsme se věnovali nepodmíněnému základnímu příjmu a údajné nepotřebnosti humanitních oborů.

Českou mediální sférou obchází strašidlo, strašidlo nepodmíněného základního příjmu (dále jen NZP). Poslední dobou je v médiích toto téma čím dál častěji diskutováno, čeští ekonomičtí komentátoři ovšem tomuto konceptu moc nefandí. Vy patříte k jedněm z viditelnějších obhájců NZP, jaký přínos v něm, především pro nastupující generace, vidíte?

Myslím, že se jedná o důležitou otázku, základní příjem se totiž snaží řešit základní potřeby lidí. Mnoho lidí v ČR i dalších zemích EU je sice zabezpečených, přesto ale existují poměrně velké skupiny osob, které zabezpečeny nejsou a dosti strádají. Přesto, že máme základní lidské právo na život a další základní práva, mnoho lidí toto právo nemůže vůbec využít, neboť není materializováno. Mnoho bezdomovců zemře v zimě na ulici, mnoho dalších lidí strádá, neboť nemá dostatek financí na základní potřeby. Další lidé vykonávají důležitou a společensky přínosnou práci, ale trh a stát tuto práci nedoceňuje nebo doceňuje velmi málo.

Mám na mysli například péči o děti a seniory, kterou většinou dělají ženy a která je placena jen velmi málo, dále práci pro obec či občanskou společnost, často spadající pod neziskové organizace, ve kterých jsou lidé špatně placení, tvořivou činnost umělců, možnost studovat v pozdějším věku z důvodu rekvalifikace, činnost spojenou se zakládáním nových inovativních podniků, například družstev, apod. Právě NZP neboli univerzální základní příjem může tento problém řešit. Jedná se o příjem vyplácený státem každému občanovi nepodmíněně (nehledě na to, zda pracuje či nikoli, nehledě na pohlaví či jiné skutečnosti).

V současné době je už produkce naší společnosti taková, že stát i jednotlivá města a vesnice platí mnoho civilizačních vymožeností, jako jsou veřejná osvětlení, cesty a chodníky, a zároveň financuje mnoho zbytečností. Mohli bychom se zamyslet nad prioritami při sestavování státního rozpočtu a položit si otázku, zda odpovídá hierarchii našich hodnot. Základní právo na život je podle mě tou základní hodnotou, měli bychom tedy mít primárně peníze aspoň na základní potřeby lidí. Je podivné, že v ČR a EU se utrácí i za věci spojené s konzumerismem a válkami – navíc mnohdy ne obrannými, ale ilegálními útočnými – a nefinancuje se základní právo na život. NZP je materializací základního lidského práva na život.

Jakub Čech: Občanské iniciativy a fungující strany jsou základem demokracie

Spousta lidí bude oponovat otázkou, jak může NZP stát financovat.

Už jsem zmínil jeden způsob financování: přehodnocení způsobu financování státního rozpočtu podle skutečných priorit občanů. Podobně se dá ovšem smýšlet i na úrovni EU – zda by EU neměla přistoupit k něčemu podobnému. Když totiž chcete zavést věc jako NZP na úrovni jednoho státu, může to představovat problém s okolními státy, například způsobovat migraci do oné země atd. EU se nyní potýká s různými problémy a kdyby začala uplatňovat toto základní právo, mohla by, myslím, oprávněně získat v očích lidí velkou popularitu a legitimitu, která jí poslední dobou schází.

Takto by mohlo dojít k redefinování priorit. Mohlo by to pomoci vyrovnat životní úroveň v různých zemích EU. Některé země EU, resp. jejich obyvatelé, mají podstatně nižší příjmy než jiné a NZP by mohl tyto nerovnosti v rámci unie dorovnávat. V západních zemích by s určitou stanovenou finanční částkou pro celou EU měli lidé samozřejmě méně, neboť kupní síla této částky by byla v těchto zemích menší.

My v Česku bychom byli možná někde uprostřed. EU by na toto musela samozřejmě získat další finance, neboť v současnosti na to příjmy nemá. Ale právě takovéto celoevropské úsilí má potenciál vytvořit určitou sílu – v případě konsenzu – a mohly by se za tímto účelem prosadit jisté transformace, pro které zatím v současnosti není dostatečná motivace (např. zrušení daňových rájů, které jsou v Lucembursku, Londýně apod.). Kdyby nyní neplatící firmy musely platit daně, bylo by podstatně více financí na vyplácení NZP. Dále by se musela regulovat kooperace s firmami mimo EU, neboť různé firmy unikají do daňových rájů i za rámec unie a představitelé těchto firem většinou říkají, že je nemůžeme omezovat, že by tak šlo o omezování svobody podnikání atd.

Domnívám se, že je můžeme nechat působit tak volně, jak jen chtějí, my si ale na druhou stranu můžeme v rámci ČR nebo EU vybrat, kterým firmám povolit, aby s námi obchodovaly. Pokud si některé firmy chtějí působit na Kajmanských ostrovech nebo jinde v daňových rájích, ať si tam své výrobky a služby také prodávají, komu chtějí. Je třeba si uvědomit, že firmy jsou kvůli prodeji svého zboží závislé na nás kupujících, ne my na nich. Když zde nebudou, trh rády obsadí jiné firmy, poctivější, které platí daně. Takto by se získaly další finance – čím větší zisk firmy, tím větší finance bychom my občané získali.

Karina Movsesjan: Nerovnost začíná už v nízkém věku, kdy se holčičky musí chovat jako princezny a stavebnice jsou jen pro kluky

Další způsob by mohl vycházet ze zdrojů, které souvisejí například se znečisťováním životního prostředí. Firmy, které znečisťují, by za toto znečišťování značně platily, více než dnes.

Dále jsou třeba progresivní daně z nemovitosti – za malou nemovitost by se nemuselo platit nic nebo málo, což se týká většiny lidí, ale za velké majetky naopak podstatně více než dosud. Finančních zdrojů je tedy hodně. Společnost a lidská civilizace totiž neustále bohatne, získáváme stále více, stroje pracují stále více za nás a v budoucnu ještě více budou. Zisky z tohoto plynoucí je možné přerozdělit mezi lidi pomocí základního příjmu. Roboti jsou výsledkem vynálezců a pracovníků, kteří je vytvářeli po mnoho staletí, a nesmí se tudíž stát, že by si zisk z nich pramenící současný vlastník ponechal pouze pro sebe, výsledky musí být spravedlivěji přerozděleny. Chce to jen politickou ochotu, a když ta není, pak je tedy třeba většího tlaku ze strany občanů. Lidé si musí uvědomit, že doba se mění a že se tudíž musí změnit také určité platby. U NZP nejde nutně pouze o sociální dávku, můžeme tomu říkat také občanská dávka, která náleží každému občanovi.

Pravda nikdy nevládla, říká k problému postpravdivé doby Ondřej Slačálek

Coby o vhodné reakci na úbytek pracovních míst v důsledku robotizace práce se dnes mluví v mnohem pozitivnějším světle o zkrácení pracovního týdne, jak by to v praxi mohlo vypadat v České republice? Představa stejné výplaty za méně odvedené práce je pro většinu lidí nepředstavitelná, jak je přesvědčit o tom, že to je nejen reálné, ale v blízké budoucnosti také nevyhnutelné?

Ano, to máte pravdu, když se podíváte na vývoj přinejmenším v evropských zemích za poslední dvě století a na průmyslovou evoluci za poslední cca tři století (závisí na zemi), uvidíte, že pracovní doba se zkracuje. Dříve lidé pracovali přes deset, dvanáct, někdy až čtrnáct hodin v továrnách šest dní v týdnu a tato doba se postupně zkracovala. Zaměstnanci usilovali o to, aby nemuseli pracovat tolik. Práci chtěli, nechtěli ovšem tak drsné podmínky (a dětskou práci atd.), a tak od 19. století vyjednáváním, demonstracemi a stávkami dosahovali toho, že se pracovní doba postupně zkracovala. Naposledy před půl stoletím se doba zkrátila o jeden den. V Československu nejprve o půlden (sobota odpoledne), pak byla sobota vypuštěna úplně.

Na místě je otázka, zda produktivita práce vzrostla skutečně tak málo, že musíme pracovat stejně jako před padesáti lety. Vždyť dnes se díky postupnému technologickému progresu vytvoří mnohem více. Problémem je, že v USA, ale i v Evropě dochází ke stále nerovnějšímu rozdělování zisků z tohoto technologického vývoje. Nůžky mezi lidmi se rozevírají a 1 % nejbohatších obyvatel na světě dnes vlastní stejné množství bohatství jako zbývajících 99 %. To je skutečná společenská patologie. Spousta lidí považuje společnost za příliš upracovanou, spojenou se stresem a raději by zvolnili, pracovali třeba méně dní nebo méně hodin stejný počet dnů. A to, co poskytuje současná vysoká produktivita práce, by bohatě na jejich život a dobrou životní úroveň stačilo i při menším úsilí – zkrácené pracovní době. Jen by se měly výsledky práce spravedlivěji přerozdělit.

Je možné stát se altruistou, když máte otevřenou mysl, říká psycholog Lucius Caviola

Pomalu se blíží volby, osvojila si už tuto myšlenku některá z politických stran?

Je podivuhodné, že v ČR nyní přišel s návrhem na zkrácenou pracovní dobu předseda jedné politické strany, která vždy zájmy pracujících lidí potlačovala, a říká, že vzhledem k automatizaci by mohla být pracovní doba do roku 2030 jen čtyři dny. Z toho je patrné, že levicové a středové politické strany si nechávají ukrást témata, ke kterým mají svojí politickou orientací blízko a se kterými by mohly přijít do veřejného prostoru ony. Zjevně si jejich politici od poradců nenechají poradit a nečtou, co se děje.

Zkrácení pracovního týdne je rozhodně dobrou reakcí na automatizaci. Ve Francii s tím už experimentovali a zkrátili pracovní dobu na 35 hodin týdně, ale protože se ostatní země tímto směrem neubíraly, cítí se Francie znevýhodněná a rozhoduje se, že to zruší, aby celková produktivita práce nebyla o tolik nižší a země se nedostala do horší situace vzhledem k ostatním zemím, které tuto úpravu ještě nezavedly. V dnešní době, kdy je vše transnacionálně propojené, má smysl a důležitost dělat věci ve větším celku, alespoň v částech Evropy nebo v celé EU. Některé závažné položky (daňové ráje, finanční spekulace) by měly být řešeny dokonce na globální úrovni OSN. U otázky klimatických změn je také velmi důležité, aby byla koordinována na nadnárodní úrovni.

V jakém časovém horizontu myslíte, že je možné o takovýchto změnách reálně uvažovat?

Domnívám se, že kratší pracovní doba by byla možná už dnes, ne až třeba od roku 2030. Otázka je však spojena i s automatizací a čtvrtou vlnou průmyslové revoluce. Nejvíce diskutované byly analýzy britské a německé vlády, dle jejichž expertíz se očekává, že do roku 2030 by mělo být zrušeno až 60 či 65 procent současných pracovních míst právě kvůli automatizaci. Některá místa budou naopak nově otevřena, rozhodně ale ne v takové míře, můžeme mluvit tak o 20–30 procentech. Pokud nebude práce přerozdělena mezi lidi, vznikne velká nezaměstnanost. Nezaměstnanost, která přesáhne 20 procent, přitom často vede ke změně režimu a ne vždy žádoucím směrem – jako třeba při nastolení autoritářského a militantního režimu ve třicátých letech 20. století v Německu. Neboť když je krize, lidé mají tendenci podlehnout jednoduchým řešením a volit třeba i nacionalistické, nacistické a fašistické strany.

Když jsou lidé zoufalí a nezaměstnaní, lehce se nechají svést volebními populistickými výroky různých führerů. Lépe je tudíž postupovat tak, že se místo populistického předstírání řešení problémy skutečně řeší, že se lidem práce přerozdělí a pracovní doba zkrátí (například jen 5 hodin denně 4–5 dní v týdnu), záleží na dané zemi, s experimenty by se už ale mohlo začít. Nicméně je třeba postupovat – pokud možno – transnacionálně, ve větších celcích, na úrovni EU a v některých případech i výše, jak jsem se o tom již zmínil.

Dalším zajímavým konceptem, který v dnešních debatách nemá příliš místa, vy jej ale přesto ve svých pracích zmiňujete, je restrukturalizace OSN a demokratičtější způsob vedení. Můžete tuto myšlenku trochu přiblížit?

OSN byla bezesporu dobrá organizace, když po druhé světové válce vznikla a navazovala na Společnost národů, která existovala dříve, ale která nebyla dostatečně rozvinutou organizací pro svět, který, jak se s druhou světovou válkou ukázalo, byl do takové míry propojený. Bylo tudíž třeba přijít s organizací, která by další světové válce zabránila a která by umožnila adekvátní spravování světa v mírovém období. Nová organizace byla tedy více globálně integrovaná a měla více nástrojů na regulaci globálních problémů. OSN je stále nadějí i dnes, ale uplynulo přece jen 70 let od jejího založení a v takové situaci je třeba OSN aktualizovat. Dnes vidíme, že dochází k událostem, které OSN bohužel není schopna řešit a její roli pak autoritářsky přebírají různé individuální státy.

Vidíme, že dostatečně nezvládá řešit např. globální klimatické změny, ač se (třeba různými výzkumy, expertízami a komisemi) snaží. Když se ale má něco prosadit do praxe, nemá k tomu OSN dostatečné nástroje a mechanismy. Pak záleží na nesystémově organizovaných bilaterálních nebo multilaterálních jednáních, zda státy přistoupí na dohodu, nebo její návrh odmítnou. Příkladem může být Pařížská konference o klimatu, kterou dnes bohužel blokují USA. Dalším problémem jsou globální finanční spekulace přesahující rámec jednotlivých národních států, s nimiž si žádný národní stát neumí poradit. Některé rozbory ukazují, že více než 90 procent globální ekonomiky jsou globální finanční spekulace. Ty nejsou podloženy žádnou prací, jde o čistě neférový spekulativní přístup, kterého využívají movité skupiny obyvatelstva, jež mají dostatečné zdroje na to, aby se takto neužitečnými a škodlivými činnostmi zabývaly. Škodlivými proto, neboť často vedou k nárůstu cen potravy a tudíž k hladu, finančním krizím, válkám atd. OSN tudíž potřebuje určitou aktualizační transformaci.

Jak tento problém řešit, jak například reorganizovat Radu bezpečnosti OSN?

Rada bezpečnosti je osazena permanentními členy – vítězi druhé světové války, přičemž ostatní země tam mohou mít zastoupení jen jako občasní nestálí členové a navíc nemají – na rozdíl od stálých členů – právo veta. Země globálního jihu nejsou vůbec stálými členy, ačkoli jsou některé z nich velmi velké a vlivné (Indie, Brazílie, některé země Afriky jako třeba JAR). To, že globální jih není zastoupen vůbec, včetně celé Latinské Ameriky, a Asie je zastoupena jen málo, je skutečně projevem globální nespravedlnosti. Přitom právo veta může být nahrazeno třeba právem absolutní většiny, ale to je jen příklad, mechanismy můžou být různorodé. Není ale možné nadále obhajovat současný oligarchický systém, ve kterém 5 z 200 zemí ovládá svět. Můžete si snadno spočítat, kolik je to procent z národních států nebo kolik je to obyvatel z celkového počtu světové populace.

Tím se dostáváme k další otázce, Valnému shromáždění OSN, kde má nyní každý členský stát jeden hlas, což taky není spravedlivé, neboť některé velké země pak mají stejný hlas jako malinké země s nesrovnatelně méně obyvateli. Je zřejmé, že globální jih by mohl mít daleko více hlasů, kdyby hlasy odpovídaly počtu obyvatel. Vezměme si paralelu s EU, která sice má také své problémy, ale v této věci jde správným směrem – každý stát je v některých orgánech EU sice zastoupen jen jedním hlasem, vedle toho ale také existuje Evropský parlament, kde jsou obyvatelé zastoupení proporcionálně podle počtů obyvatel členských zemí. Jinak by došlo k dominanci malých států svými hlasy, což si pak velké státy chtějí vynahradit jinde a hledají jiné způsoby dominance. Tyto rozpory je také třeba řešit.

V OSN je možné vedle Valného shromáždění, kde nadále každý stát může mít jeden hlas, zřídit ještě parlament, kde by bylo proporcionální zastoupení. Rozvojové země jako např. Indie či africké státy by mohly mít více hlasů a lépe tak prosazovat rozvojovou agendu na poli OSN. Globální chudoba, strádání a životní prostředí by tak mohly být mnohem lépe řešeny. To jsou samozřejmě jen příklady, jak si s doplněním nebo rozšířením Valného shromáždění poradit. Existují však také další návrhy, například by mohla existovat další komora parlamentu, jež by sdružovala různé experty, kteří jsou dnes v expertních komisích, a to takové, kteří rozumí globálním kontextům apod.

Čím dál častěji se mluví o nepotřebnosti humanitních oborů. Z vašich prací je zřejmé, že humanitní vzdělávání naopak podporujete a označujete jej jako pole, na které se musíme více soustředit, abychom dokázali reagovat na vývoj technologií, který s sebou přírodní a technické obory přináší. Jak byste na hlasy, které důležitost humanitních věd podrývají, reagoval?

Ano, to je důležité téma, kterému bych se, jak si uvědomuji, měl věnovat ještě více než dosud, má pozornost byla na toto téma doteď upírána pouze částečně. Mnohdy se poukazuje na vámi zmíněnou nepotřebnost humanitních a sociálních věd a na to, že by se naopak měly podpořit spíše technologické obory, aby se ekonomika díky novým technickým inovacím mohla více rozvinout. Oceňuji vynálezy a různá vylepšení, kterými mohla společnost projít a které znamenají zmenšení utrpení člověka (jednodušší obstarávání potravin, vody atd.). Přece jen v dnešní době třeba už není nutné, aby se drtivá většina obyvatel živila lovem či zemědělstvím, jak je tomu stále u velké části obyvatelstva v Africe. Technika přinesla vskutku důležitý posun a lidé, kteří nemusí v zemědělství pracovat, se mohou věnovat dalším činnostem. Mnohdy je to pro lidstvo velkým pozitivem, ale mnohdy velmi škodlivou záležitostí – příkladem může být zneužití techniky ve válkách. Technologie jsou ambivalentní, mohou být výborně využity, ale i zneužity. Humanitní nebo společenskovědní výzkum a vzdělání můžou přinést nápady, jak s technikou naložit humánním způsobem, tedy takovým, který může být pro lidstvo i životní prostředí prospěšný.

Z jakého důvodu jsou tedy humanitní a sociální vědy tak často podceňovány?

Zřejmě především proto, že nejsou bezprostředně aplikovatelné v praxi. OSN by pochopitelně nevznikla bez expertní práce mnoha vědců. Vždyť humanitní a sociální vědy, v antice nejprve filosofie a historie, přicházely s různými myšlenkami, které se prosazovaly postupně. Idea demokracie byla v antickém Řecku realizována velmi málo, jen přibližně 10 procent obyvatel se jí mohlo v praxi skutečně účastnit, přičemž ženy, otroci a další nemohli. Trvalo až do novověku, než se idea demokracie alespoň v nějaké formě prosadila. Skutečně všeobecné hlasovací právo bylo u nás vybojováno až po první světové válce, v mnohých zemích však ještě později – v některých kantonech Švýcarska získaly ženy volební právo až v 80. letech.

Idea prosadit myšlenku demokratické participace se ale táhla tisíce let. To však omezení politici hledící jen na svá volební období často nechtějí brát v potaz, nemají zájem na dlouhodobé prosperitě lidí. Společenské problémy jsou ale dlouhodobější než jedno, dvě nebo třeba čtyři volební období nebo jeden lidský život. Některé věci se prosazují velmi dlouho. Humanitní a sociální vědy jsou právě takto dlouhodobě kultivovány. Všeobecný základní příjem byl v první verzi tematizován již v Morově Utopii, což znamená před více než 500 lety. A než se dostal do veřejných témat, trvalo to staletí. Immanuel Kant přišel s myšlenkou věčného míru a mezinárodních organizací připomínajících OSN, trvalo ale více než 150 let, než se mohlo na myšlenku navázat. Karel Marx přišel s kritikou vykořisťování, přičemž tento pojem je v OSN stále využíván a i díky němu došlo v Evropě i jinde k etablování sociálního státu s řadou sociálních práv.

Myšlenky – ať už socialistických, liberálních nebo konzervativních autorů – se zkrátka neprosazují hned. Když budeme klást velký důraz jen na nové technologie a další výzkum v této oblasti, který ale nebude adekvátně kontextualizován výzkumem v sociálních a humanitních vědách, vzniknou nové technologie, které jako lidstvo nebudeme schopni zvládnout, ani si uvědomovat nebezpečí s nimi spojené. Stačí připomenout první a druhou světovou válku, kdy lidé netušili, jaká zvěrstva dokážou technologie napáchat. To narážíme na problémy, které nesouvisí přímo s válkou, ale s technologií aplikovanou do socioekonomického systému, který je také brutálně nespravedlivý. Můžeme komparativně říci, že během 2. světové války zemřelo zhruba 60 miliónů lidí (což je v průměru asi 10 miliónů ročně), zatímco v důsledku hladu a nemocí, na které existují snadno dostupné léky, ještě do předloňského roku umíralo kolem 20 miliónů lidí ročně. Podle letošních statistik OSN zemře pravděpodobně stejné množství lidí (tj. 20 miliónů) pouze v 5 nejvíce ohrožených zemích, plus mnoho dalších v dalších zemích.

Můžeme se ptát, v jak brutálním systému to žijeme, pokud dnes umírá tolik lidí a nikdo to nepovažuje za humanitární katastrofu. Žijeme v technologicky komplexním systému a nedokážeme tuto technologickou civilizaci zvládnout. Potřebujeme proto dlouhodobě investovat do humanitních a sociálních věd a do vzdělávání v těchto vědách. Když se podíváme do rozpočtů pro výzkumy, na sociální a humanitní vědy připadá obvykle jen 15 procent, někdy ani to ne. To by mělo být vyrovnáno. Za minulá staletí máme tedy velký dluh ve financování humanitních a sociálních věd. Při jeho vyrovnání bychom mohli očekávat, že ke zmíněným humanitárním katastrofám nebude muset docházet. Samozřejmě to ale znamená, že by se mělo jednat o kritickou sociální vědu.

V rámci rozvojové pomoci jste spoluzaložil a donedávna vedl univerzitu v konfliktní zóně rovníkové Afriky, na hranicích Burundi, Rwandy a Konga. Jak si univerzita momentálně vede?

Výuku jsme zahájili před třemi lety. Afričtí kolegové si přáli založit univerzitu, potřebovali ale někoho, kdo má více zkušeností v globálním kontextu. Mohl jsem jim nabídnout svoji zkušenost založenou na teorii a praxi z Evropy, Ameriky i Asie a stal jsem se tam prvním rektorem. Od začátku jsem však věděl, že je to jen můj dočasný příspěvek a že svůj post poté předám některému tamnímu kolegovi. Letos budeme mít po třech letech bakalářského studia první absolventy, poté budeme snad schopni etablovat i magisterské a doktorské studium.

Zaměření studijních oborů jste sestavovali s ohledem na tamní podmínky?

Pochopitelně jsem u takového projektu chtěl, aby zájem vycházel primárně z lokálních potřeb, ne aby byl nasazen shora z Evropy na jejich tamní podmínky. Přece jen vzdělání musí vycházet hlavně z místních podmínek. Proto jsem rád, že skupina místních univerzitu založit chtěla a společným úsilím se nám to podařilo. Tomu samozřejmě odpovídaly i studijní obory. Uvědomili jsme si, že bychom jako první měli etablovat obory, které tam jsou nejvíce třeba, zároveň však aby absolventi nebyli jen fachidioty zaměřenými pouze na úzkou oblast, nýbrž skutečnými odborníky, kteří by znali jak svoji problematiku, tak měli alespoň základní znalosti z kritických humanitních a sociálních věd. Ač tam 95 procent lidí stále pracuje v zemědělství a potřebuje tedy inženýry atd., je třeba, aby znali i sociologické a další problémy a dále aby tam měli také sociology apod., kteří budou mít přehled o tom, co se v tamní společnosti i ve světě děje. Další důležitou potřebnou oblastí je tam lékařství, druhou založenou fakultou tedy byla medicína, neboť v současné době tam lékařská péče skutečně schází.

Myslíte, že současné studijní obory a předměty vyučované na českých vysokých školách reagují na naše podmínky a potřeby?

Domnívám se, že v současné době je výuka orientovaná příliš národocentricky. Rád bych poukázal na to, že charakteristikou naší doby, přinejmenším od přelomu 80., 90. let, je nárůst transnacionálních a globálních interakcí a konfliktů. Systém neoliberální globální ekonomiky změnil do značné míry svět a přinesl typ globalizace, ve kterém stále žijeme, ač tento narazil na svou mez krizí z roku 2007. Svět bude více či méně globálně propojen i nadále, ať už telefony, internetem, dopravou apod., můžeme se ale zamýšlet nad tím, jak jej propojit nějak alternativně, méně konfliktně a spravedlivěji. Toto jsou výzvy, které by měla výuka reflektovat.

Bohužel je výuka na většině oborů stále orientovaná převážně národně nebo jen v jednom civilizačním okruhu (pro nás třeba v evropském a západním) a obvykle je tedy veškerá výuka na univerzitách orientována jen na omezené spektrum evropských a amerických či obecněji západních autorů. Znám mnoho kateder (mimo ty filologické a areálové), které učí jen české a západní autory a přitom neřeší, co napsali autoři čínští, indičtí, afričtí nebo latinskoameričtí.  Za léta svého akademického působení jsem byl téměř sám, kdo učil i nezápadní autory, ať už to bylo na sociologii nebo politologii. Když jsem se studentů zeptal, jaké znají současné africké, indické nebo čínské sociology, politology či filosofy, ani jeden student se nepřihlásil. V globální době ale nežijí jen úzcí specialisté (afrikanisté, sinologové apod.), žijeme v ní všichni.

Všichni z nás, co studujeme, bychom svou problematiku (ať už humanitní nebo nehumanitní obory) měli studovat v globálním rámci a čerpat ze vzdělanosti autorů z různých míst planety. V USA třeba na mnoha středních i základních školách zavedli globální studia a snaží se jít žádoucím směrem. V Číně, Indii, Rusku či Latinské Americe je ještě častější, že se studenti učí své autory a zároveň autory západní apod. Globální propojenost, globální interakce není takovou globalizací, jak nám ji od devadesátých let líčila mainstreamová média a politici, tedy jako neproblematickou globální integraci. Globální krizí nebyl jen rok 2007. Jde o dlouhodobé závažné globální problémy a konflikty, které je třeba řešit větší globální spravedlností. 

Občanská angažovanost mladých lidí by mohla vyřešit i globální oteplování, myslí si organizátoři Yoda Mentorship Programme

Autor: Magdaléna Hajdučková, Jaroslav Michl
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!