Magda Vašáryová: Mladí lidé dnes mohou být déle dětmi. Snad nezapomenou převzít odpovědnost | E15.cz

Magda Vašáryová: Mladí lidé dnes mohou být déle dětmi. Snad nezapomenou převzít odpovědnost

23. března 2017 • 18:00

Jak se zapojit do veřejného prostoru a kladně působit na okolí? Magda Vašáryová, významná žena slovenského veřejného, politického i kulturního života, vidí odpověď v knihách: „Musíte číst, abyste měli argumenty. Pokud nebudete číst, budete mít jen těch 140 znaků na Twitteru, což je velmi málo.“

V rozhovoru pro DVTV z loňského dubna jste se kriticky vyjádřila k přístupu studentů k Evropské unii. Podle vašeho názoru plně využívají privilegií, která jim EU poskytuje, ale nechtějí vůči ní mít žádné závazky. Odkud se bere tento vztah mladých lidí k Unii?

Na jednu stranu je to přirozené. Dostali jste to do vínku a tak si říkáte: „A co když ne?“ V mladých lidech je často jakýsi dětinský vzdor. Druhá část tohoto problému je však velmi nebezpečná a já tomu jako socioložka říkám revoluce zvýšených očekávání. To znamená, že lidé měli pocit, že po dvaceti pěti letech od konce komunismu nastane ráj. Je to ta samá myšlenka, díky které zvítězili komunisté – všichni se budeme milovat, všichni budeme bohatí a bez ohledu na to, co kdo dělá, budeme mít všichni stejně.

Tato revoluce zvýšených očekávání, jako každá revoluce, může všechno zničit. Setkala jsem se na Slovensku s jedním člověkem, který je velmi úspěšný, má např. jachtu na Jadranu. Když se ho však před rokem zeptali, zda se splnila jeho očekávání z roku 89, řekl, že se mu nesplnila vůbec a že je všechno špatně. Tento člověk je jednoduše nevychovaný, jelikož obviňuje druhé z toho, že se jemu nesplnilo nějaké očekávání. V kontextu výchovy dětí se tomuhle říká rozmazlenost.

Pokud nemáte 20. století nastudované, nemůžete pochopit dnešní svět, říká Martin M. Šimečka
 

Dlouho tu žádné skutečné nebezpečí nebylo, nehrozí u nás např. vážnější přírodní katastrofy. Snad i proto, na rozdíl od roku 1992, kdy utíkali před válkou imigranti – muslimové z Bosny a z Kosova a část z nich tu zůstala, mají dnes Slováci problém se sto čtyřiceti lidmi ze Sýrie, kteří jsou ještě k tomu křesťané. Sýrie byla přitom v minulosti bohatší než Československo.

Revoluce zvýšených očekávání vás tak nakonec může připravit o všechny výhody, které jste zdědili.

Znamená to, že si myslíte, že revolucí zvýšených očekávání trpí i mladí lidé, kteří se narodili až po roce 89?

Je důležité upozorňovat na to, že mladí lidé nejsou autonomní, protože jsou produktem své rodiny. To znamená, že pokud jste vyrostli v rodině, kde se říká, že vy za nic nemůžete a za všechno může systém, tak z vás budou anarchisté, případně jenom socialisté. Pokud vyrostete v rodině, kde vám říkají, že je něco nad námi a že za svůj statečný život po smrti budete odměněni, tak se z vás zřejmě stanou lidé konzervativní. Nemůžete se odpoutat od svého rodinného prostředí bez ohledu na to, jestli jste si ho vědomi, nebo se o něj vůbec nezajímáte. Proto je velmi důležité, abyste si jako mladá generace nemysleli, že historie začíná vámi, že všechno odteď bude úplně jinak a že to, co bylo předtím, se už vás netýká, protože jste ve styku se světem nebývalou měrou. Vy jste generace, která si může dovolit být dlouho mladá, můžete být dlouho dětmi. Vaši dědečkové museli často nastoupit do práce již v patnácti letech. Doufám, že to neznamená, že budete infantilní, a snad si uvědomíte, že my jednoduše odcházíme a odpovědnost za stát i zahraniční vztahy bude vaše.

Havel je symbol, který jsme si vždy přáli mít, říká polský novinář Aleksander Kaczorowski
 

Často zmiňujete dva zásadní problémy mladé generace. Jedním z nich je ona špatná výchova či rozmazlenost a druhý problém vidíte v tom, že mladí lidé mnohdy vůbec nereflektují dějiny a nedávnou minulost. Tato výchova snad může souviset s faktem, že rodiče dnešních mladých lidí jsou „rozpolcenou“ generací, která zažila život v totalitě i bez ní. Bude dle vašeho názoru mladá generace vychovávat své děti jinak?

Jestli vůbec děti mít bude. Někteří mladí lidé nechtějí převzít odpovědnost a zbavit se svého infantilismu. Fatální dopady to snad mít nebude, přesto znám spoustu lidí, kteří kvůli svým koníčkům, např. létání na rogalu, vůbec nezaloží rodinu. Jiným extrémem je to, že si pořídí psa a „počlověčí“ ho.

Proto jsem, mimochodem, v tom interview, které tak pobouřilo mnoho Čechů (rozhovor odvysílala Česká televize – pozn. red.), řekla, že si dovedu představit, že kdyby v Řecku nebo na Lampeduse přistála loď se šedesáti tisíci opuštěnými pejsky, okamžitě by se v Česku, na Slovensku i jinde začaly formovat různorodé nadace vybírající na ona zvířata spoustu peněz, protože pejskové jsou přeci roztomilí a ty očička… Mnoho lidí, kteří by v této situaci byli ochotni posílat peníze na psy, vám na fakt, že se během uprchlické krize na migrační trase ztratilo přibližně deset tisíc dětí, řeknou, že je to dobře. Nevíme, zda tyto děti zemřely, někde slouží nebo byly prodány na orgány. V tomto kontextu vám pak babička, která za ruku drží vnoučka, řekne, že je ráda, protože je alespoň uprchlíků méně.

Komentář: Dialog mezi studenty a seniory by mohl zabránit dalším brexitům
 

Považuji za selhání, že katolická nebo i jiná církev ve svých kostelech lidem jasně nepřipomenula, že jsme přeci křesťané. Mnozí církevní hodnostáři např. v Polsku nebo na Slovensku naopak jdou proti papeži, který vyzývá k solidaritě s uprchlíky. V Polsku katolické skupiny mladých lidí vydávají časopisy, kde papeže Františka otevřeně zesměšňují. To já dlouhodobě považuji za problém, který na vás udeří, jelikož toto je už morální dno. Někteří se sice snaží argumentovat, že Středoevropané nejsou zvyklí na multikulturní společnost, ve které jsme prožili své životy sic!, ale jak je pak možné, že děti či vnoučata těchto babiček mnohdy žijí v multikulturních městech ve Velké Británii nebo v Německu? Politicky podporují směřování k strategickému přátelství s Ruskem, ale nikdy by je nenapadlo tam poslat své děti, aby tam žily. Poslali je do Londýna nebo do Mnichova. Tomu se říká v medicíně schizofrenie.

Co by měli dělat mladí lidé, které současná situace znepokojuje? Měli by například vstupovat do politických stran nebo být nějak jinak občansky aktivní?

Pokud mají energii, čas a určité přesvědčení, tak by ho měli věnovat vstupem do veřejného prostoru. Jestli si myslíte, že v roce 89 byli na náměstích všichni mladí lidé, zapomeňte na to. Nebyla tam ani většina studentů, jen nějakých deset procent. Ty ostatní většinou stáhli rodiče, aby se do ničeho nepletli a vyčkali, jak to dopadne. To je ale normální. Deset procent lidí však stačí, aby svrhli systém nebo odstartovali revoluci.

Jak mají dnes mladí lidé svou občanskou angažovanost projevovat? Jakým způsobem mají vstupovat do veřejného prostoru?

Musíte číst, abyste měli argumenty. Pokud nebudete číst, budete mít jen těch 140 znaků na Twitteru, což je velmi málo. Musíte také znát historii své země a střední Evropy, a to nejméně od 15. století. Mýty a předsudky jsou něčím dlouhodobým, co si neseme v sobě. V klidnějších dobách to necítíme, ale jakmile přijde krize, všechny tyto problémy vyplavou na povrch. Vy musíte vědět, proč se co děje, protože jste příští elita této země. Nebude pak tak jednoduché s vámi manipulovat a budete mít argumenty, např. i vůči vašim spolužákům, kteří měli tu smůlu, že nevyrostli v rodinách, kde je s naší historií i současnou politickou situací seznamovali a naučili kriticky myslet.

Pokud někdo od své rodiny toto nedostal, tak se musí snažit, aby to dohnal čtením knih nebo diskuzemi s těmi, kteří o tom něco vědí. Je však bohužel pravda, že většina lidí se naopak ve svém názoru ještě více zatvrdí, když zjistí, že se zmýlili. Bohužel, knih bývalých komunistů a fašistů, kteří by sebekriticky psali, proč třeba i po roce 1953, kdy už se vědělo, kdo je Stalin, uvěřili komunistické myšlence, je málo a psáno pro novou generaci velice poskrovnu. Chybí lidé, kteří by v tomto smyslu měli dostatečnou sebereflexi a mladým lidem přiznali, že se nechali zmanipulovat a že je nebezpečné a špatné upínat se na někoho, kdo vám slibuje, že přijde ráj. Ráj není a nikdy nebude, protože jen prostřednictvím konfliktů se společnost vyvíjí.

Často říkáte, že Češi a Slováci jsou si velmi blízcí a že by si měli být blízcí i geopoliticky. V listopadu jste však pro Seznam prohlásila, že přestáváte rozumět Čechům včetně směřování naší republiky. To jste zároveň označila za jeden z důvodů, proč podporujete Michala Horáčka v jeho prezidentské kandidatuře, jelikož on je dle vašeho názoru ten, který by Česko dovedl navést správným směrem. Proč si myslíte, že by tohle měl zvládnout zrovna pan Horáček? Co by v prezidentské funkci, která má velice omezené pravomoci, dokázal v tomto směru udělat?

Prezident v našem parlamentním systému má kromě soft a několik hard pravomocí ještě jednu možnost. Může zemi nakazit svým optimismem nebo přesvědčením. Jít pozitivním směrem je mnohem těžší než směrem, který se ukáže být negativním. Ono totiž, promiňte mi, ďábel je hrozně přitažlivý. V literatuře je ďábel krásný, má kudrnaté vlasy, uhrančivé černé oči, je mladý a štíhlý. Inkorporace dobra, kromě pár nudných vyobrazení, vlastně neexistuje. To ďábel je přitažlivý, akorát s ním musíte podepsat smlouvu na celý život.

Prezident má ale možnost dobro nějakým způsobem ztělesňovat. Má na to pět let. Havel to dokázal, Masarykovi se to povedlo, u nás máme pana Kisku. Možnosti jsou a vědomí toho je velmi důležité. Prezident může být „veto člověkem“, který uklidní situaci, řekne ta správná slova v příhodnou chvíli, může upozornit na nebezpečí a pokud si to těch 10 % lidí uvědomí, je vyhráno. Třeba dánský král v době války…

Jinými slovy si myslíte, že přidaná hodnota pana Horáčka je, že by dokázal tuhle republiku opět nakazit optimismem?

Pan Horáček je básník a antropolog, který je v politice nezkušený, což byl i pan prezident Kiska. Takoví lidé udělají i chyby, které staří harcovníci už obloukem obcházejí. Na druhou stranu je to člověk v tomhle ohledu neposkvrněný, dává do kampaně vlastní peníze a vlastní humanistické přesvědčení. Kdyby se opakoval stejný scénář, jako u nás ten Kiskův, tak si myslím, že je šance, že pan Horáček vyhraje.

Nicméně se teď samozřejmě vynoří mnoho skvělých lidí. Jenomže mají tu nevýhodu oproti panu Horáčkovi, že nechodí už osmnáct let se svým programem po vesnicích, městečkách, lidi s ním mluví, zpívají jeho písničky… a přitom osmnáct let netušil, že bude kandidovat na prezidenta. V přímé volbě je někdy klíčové, jestli jste v malé vesničce někdy byl. Ti z nich, co jsou známí jenom v Praze ve svých kruzích a co startují teď, budou mít prostě problém, protože nemají šanci všechny obejít. Nicméně každý nezávislý kandidát má obrovskou nevýhodu proti vládnímu kandidátovi nebo prezidentovi, který se uchází o funkci znova. Těm stačí jenom sedět v křesle. Straníci a televize už vykonají za nich tu únavnou práci.

Pramení vaše podpora z patrné paralely mezi pány Horáčkem a Kiskou? Podnikatelé, kteří nebyli v politice…

Jednoduše, pokud bude proti panu prezidentovi moc kandidátů a rozdělí se hlasy, jak bych tak řekla, „sluníčkářů“ v prvním kole, může to být nepříjemné. I to jedno procento bude chybět. Nevím, jestli se s tím dá něco dělat, protože najednou rok před volbami vstoupí do společnosti ambice a přehnané očekávání…  

Nicméně je to ještě dlouhá cesta, protože jak stojí ve vašem zákoně o sbírání podpisů pro nezávislého kandidáta, vlastně moc nevíte, kdy už je to povoleno. Pan Horáček musí počítat s tím, že každá jeho chybička bude využita proti němu. Musí mít nejmíň sto tisíc podpisů, protože až to bude kontrolovat Ministerstvo vnitra, bude kontrolovat všechno a pan Horáček neovládá ministerstvo vnitra. Řekla jsem to jasně? Vláda má samozřejmě jiné páky, jak se lidí zbavit. Ale neříkám, že to udělá.

Abychom se dostali ještě k něčemu jinému, zajímal by mě váš názor na ženy v politice. Myslíte si, že jich je dostatek? Jak zajistit, aby jich tam bylo více?

Teď je to tři sta let, kdy se narodila Marie Terezie. V Říši nikdo neřešil, kolik má dětí nebo že je žena. Jednoduše to byla císařovna. Ona zastavila upalování krásných červenovlasých, černookých dívek, a proto tady jste (směrem k redaktorce – pozn. red.).

Je to otázka například kvót. Otevřeně říkám, že bych nechtěla kvóty. Je ale pravdou, že v severských zemích kvóty pomohly a nikdo se tam nepozastavuje nad tím, že je žena ministerskou předsedkyní nebo že vede armádu. Ale to chce čas. Teď jsme v situaci, kdy se vrací kontravirus, který je zřejmě reakcí na vyhraněný feminismus.

Trumpovo vítězství vnímám jako kulturní signál, který Američané vyslali do světa. A to, že ženy se dnes dělí už jen na dvě skupiny. Dlouhonohé „cats“, které chodí po cat walk, a bohatí bílí muži sedí rozvalení dole a vybírají si. (Všimněte si, jak daleko má vždy kolena od sebe prezident Putin. Ukazuje přímo pohlaví, jako když na vás řve lev.) A pak jsou ty ostatní, které se nemají moc ukazovat a být v kuchyni, sloužit mužům, případně se nechat ve snaze být dále atraktivní a mladé zhyzdit radikálním liftingem. To byl odkaz pro Hillary Clinton, což byla jedna z nejlepších studentek – právniček Spojených států. Nejsem socialistka, její program bych ze své pozice kritizovala, ale uvědomte si, že ji Trump posílal pryč jako starou ženu se slovy, že takové ženy se mají starat se o vnoučata.

Primární je dnes vyřešit problém s tlakem na ženy, že nejsou dost dobré matky a že rodiny nevěnují dětem dostatek času. Přitom dnes se dětem věnuje nejvíc času, mnohem více než dříve. Je to manipulace vůči ženám, aby měly pocit viny. A potom se po ženách stejně chce, aby měly více dětí. To je taková schizofrenie a paradox. Zároveň to ženy drží dál od odpovědnosti na veřejnosti.

Uvědomte si, že podle průzkumů veřejného mínění považují středoevropské státy ženu za starou, když jí je padesát. V Německu teprve v sedmdesáti dvou. To znamená, že tady padesátiletá žena musí počítat s tím, že neprorazí. Přitom je zkušená, výkonná a pracovitá. Připravujeme se o velkou hospodářskou sílu těchto žen. Ale jak jsem řekla, pan ředitel nechce mít na dosah někoho, kdo ho utvrzuje v tom, že je také starý.  

Co mohou tedy ženy dělat?

Ženy an bloc nejsou mezi sebou solidární. Psychologové říkají, že ženy jsou nastaveny na to, aby bojovaly o přízeň alfa samců. V roce 1999 mě jako kandidátku na prezidentku potápěly novinářky a jiné ženy na mě křičely: „Jdi do kuchyně! Co se tady pleteš!“ Solidarita je vzácná. Musíme vychovávat své dcery tak, aby byly solidární. Muži jsou totiž nakonec solidární. Pokud se i my naučíme solidaritě, nebudou ženy na vrcholových funkcích jako včelí královny. Co to je? Jak říkala jedna vysoce postavená žena na Slovensku: „Já jsem se do této pozice dostala sama, ať se sem ty ostatní také dostanou samy.“ Včelí královna.

Za dva roky to bude sto let, kdy jsme my, ženy, dostaly volební právo. A to ženy v Anglii dostaly volební právo v roce 1936, ve Švýcarsku až v roce 1972. Víte proč? Protože tam měli referenda. Referenda jsou zhouba. Referenda ve vsi uznávám, ale aby se dělala celoplošná referenda? To ne. Brexit? Vždyť ti lidé ani nevěděli, o čem hlasují. A mimochodem Brexit byl o nás, o Slovanech. Není to tak dávno, kdy se o nás psalo, že my jsme méněcennou rasou (Hitler) a my za méněcenné teď považujeme naše Romy a Syřany. Směšné! A jako že jsem křesťanka, Bůh nás za to potrestá.

Honza Kuliš: České školy učí historii. Ale co současnost?
 

Autor: Jaroslav Denemark, Karolína Kašparová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!