Komunismus městům i nám zasadil velkou ránu, říká architekt Jakub Mareš | E15.cz

Komunismus městům i nám zasadil velkou ránu, říká architekt Jakub Mareš

Komunismus městům i nám zasadil velkou ránu, říká architekt Jakub Mareš
Jakub Mareš
• 
ZDROJ: Lukas Fuchman
26. září 2015 • 15:00
Chtěl začít měnit věci kolem sebe. Tak založil sdružení "k světu.", které stojí například za organizací plzeňské PechaKucha Night nebo za projektem oživujícím náplavku řeky Radbuzy. V současnosti rozjíždí první veřejnou půjčovnu koloběžek v Česku a připravuje plzeňskou obdobu konference TEDx.

Posunování veřejného prostoru západním směrem je pro architekta Jakuba Mareše denním chlebem. „Kvalita života ve městě závisí na tom, v jakém stavu je veřejný prostor. Všechno to začíná u naší rohožky,“ říká.

Co vám nejvíce vadí na českých městech?

Pokud bych měl poukázat na konkrétní problémy, tak těch je hodně. Do hezkých míst se tahá doprava, všude je plno reklam, neschopní lidé na vysokých postech nebo nekonečné problémy s legislativou. Ta je v Česku opravdu složitá a nepřístupná. Třeba u nás v Plzni máme Americkou ulici, taková obdoba Stodolní. Až na to, že přes Americkou projíždějí auta. Přitom už možná deset let se jedná o tom, že bude pěší. Za minulého vedení plzeňské radnice to dokonce vypadalo, že se ten návrh konečně prosadí, ale zase to nedopadlo. Přitom všechna města kdekoli po Evropě, která z podobných ulic udělala pěší zóny, na tom jenom vytěžila. Zvýšila se atraktivita těch míst a podniky tam začaly více vydělávat. Sice pořád vzhlížíme k zahraničí, ale podobných kroků nejsme schopní. Jak se potom můžou měnit velké věci, když taková maličkost, jako je zavedení pěší zóny v jedné ulici, se vleče už tolik let?

Co tedy s tím?

Myslím, že je to hlavně o lidech a jejich přístupu, protože právě lidi tvoří město. Je to taková synergie - lidi ovlivňují město a to zase lidi. Například ve dvacátých, třicátých letech byla města u nás krásná a zajímavá, což se později bohužel pokazilo. Komunismus městům i nám zasadil velkou ránu. Řešením je nějaký nový impuls a obnovení zespoda za pomoci občanské společnosti.

Co nejmenšího by tedy měl podle vás ideálně každý obyvatel města dělat, aby pomohl prostoru kolem sebe?

Všechno to začíná u naší rohožky. Někdy úplně stačí si města více všímat a mít na vědomí, že kvalita života v něm závisí na tom, v jakém stavu je veřejný prostor. Když se člověk podívá do Norska, Švédska, Finska, tak tam se k veřejnému prostoru chovají úplně jinak. Lidi tam dobře ví, že to nezačíná a nekončí barákem nebo jednou stavbou, ale že jde o prostor jako celek. Myslím, že tohle povědomí v Česku pořád nějak chybí. I když to zní strašně jednoduše, tak to prostě neznáme, neumíme a neděláme to tak.

Čím to ale podle vás je? Proč se nám to nedaří?

Když vezmeme nějakou analogii od Rakouska-Uherska přes dvě světové války po období komunismu, tak tady bylo jenom hodně krátké meziválečné období, kdy jsme mohli svobodně žít a přemýšlet o sobě i o všech věcech okolo, včetně veřejného prostoru. Kdykoli jindy předtím i potom nás pořád někdo jenom presoval a ovlivňoval. Ta doba byla strašně dlouhá. My jsme první generace, která vyrostla po revoluci, která mohla někam vyjet a zjistit, jak to funguje jinde. Bude chvilku trvat, než se nám to povede po předchozích generacích změnit. Asi to ještě nezvládneme my ani naše děti a možná ani jejich děti. Musíme to alespoň postupně posouvat dál.

Dá se to vyložit tak, že jsme my Češi jako národ prostě ztratili vkus?

Říká se, že co nás naučí naši rodiče, to nás formuje celý život. Stejně tak to funguje i s městem. Když od mala žijeme v nějakém prostředí, tak si na něj zvykneme a napořád nás ovlivní. Pak sice člověk může vycestovat a srovnat si to se zahraničím, ale nikdy mu to nebude úplně vlastní. Ale nemyslím si, že bychom vážně byli takoví barbaři a líbil by se nám třeba ošklivý dům v centru polepený reklamami. Při nejhorším je to lidem jedno, protože jsou na to prostě zvyklí. Anebo jim to jedno není, ale myslí si, že s tím nic nezmůžou. Ale že by to někomu takhle vyloženě vyhovovalo, to si nemyslím.

Myslíte, že je v silách politiků, aby povědomí o veřejném prostoru zlepšili?

Americký sen v české politice zatím bohužel nefunguje. Historie nám říká, že každé odvážné rozhodnutí končí demisí. Ze všech pražských primátorů jsem nejvíc fandil Hudečkovi. Byl odvážný a evropský, řešil věci, které se řešit mají. Ale stejně mu to nakonec nevyšlo. Když je v poli jeden jediný hráč, tak to v českém prostředí nejde ustát. Jedno hezké jablko mezi pěti plesnivými nakonec taky zplesniví. Ale funguje to i opačně. Můžu mít náruč hezkých jablek, ale stačí přidat jedno jediné zkažené a nakazí ostatní. Věřil jsem tolika lidem, kteří si mysleli, že přišla doba, kdy se v komunální politice prosadí a seshora začnou dělat změny. A neznám skoro nikoho, komu by to vyšlo. Možná vedení Vodňan a musím uznat, že i plzeňská radnice je po posledních volbách zatím velmi vstřícná.

Kde je tedy řešení?

Jsem optimista a snažím se to vidět nadějně. Nejdřív se musí vytvořit nějaké podhoubí, nějaká silná základna ve formě aktivní občanské společnosti. Vyhrávají spíš pomalé a postupné kroky. Proto věřím tomu, že občanské projekty, které ovlivňují město po malých kouscích, mají šanci na úspěch. Svoje aktivity udrží určitě snáze a stabilněji, než když přijde komunální politik, řekne názor a pokouší se ho proboxovat. Myslím si, že už to u nás všude na nějaké úrovni běží. Třeba Železný Brod, Vodňany, Brno a vlastně každé město, které založí PechaKuchu. Svým způsobem i Praha. Čím menší město, tím snáze se to dá rozběhnout a dosáhnout cíle. My v Plzni jsme možná tak na polovině cesty. Až bude hotová náplavka, až tady budou jezdit lidi na koloběžkách a další „až“, tak budu moct říct, „tak jsme to dokázali“.

Přesto, neměly by vaše projekty větší naději na úspěch, pokud byste vstoupil do komunální politiky? Nikdy jste nad tím neuvažoval?

Samozřejmě jsem o tom uvažoval a měl jsem nějaké nabídky z různých stran, ale vždycky jsem je nakonec odmítnul a dodnes toho nelituju. Raději s politiky vedu dialog. Navíc by na mně leželo spoustu věcí, které bych nedělal úplně rád. Neřešil bych jenom veřejný prostor, ale hlavně každodennosti jako rozbité chodníky, svozy odpadu a podobně. Takže si myslím, že tohle je spíše práce pro dobrého manažera, který je schopný naslouchat dalším lidem a iniciativám. Nikdy se ale nemá říkat nikdy. Je možné, že si budeme povídat za deset let a já řeknu, že jsem právě vstoupil do politiky (smích). Ale zrovna v tuto dobu vím na sto procent, že do toho jít nechci. Muselo by se toho totiž ještě hodně změnit.

Co vás vůbec vedlo k tomu, že jste z bezpečí ateliéru vyšel ven do „reálného světa“, kde jste jako aktivista začal měnit tvář města?

Ono to přicházelo postupně, kousek po kousku. Neosvítilo mě žádné světlo ani jsem neuslyšel nějaké hlasy (smích). Nejspíš to začalo v mých šesti letech, kdy jsem si stavěl domy z Chevy a rozhodl se, že budu architekt. Občanská iniciativa se pak ve mně začala rodit během necelých devíti let, kdy jsem vedl skautský oddíl. Moje sestra je vozíčkářka a já jsem se divil, proč žádný skautský oddíl v Česku nemá vozíčkáře. A tak jsme založili vozíčkářskou družinu. Hlavní zlom ale asi bylo referendum o nákupním středisku v centru Plzně. Pořád jsem čekal, že někdo proti tomu zasáhne, ale nic se nedělo, i když to všem vadilo. Tak jsem si řekl, že asi budu muset být první. Když se ta věc pořádně rozhýbala, už jsem sice v té aktivní skupině nebyl, ale měl jsem radost, že to vyšlo. Potom jsem si uvědomil, že nemáme žádnou akci pro mladé, a rozjeli jsme PechaKuchu. A postupně se přidaly další a další věci.

Jak

svoje projekty financuje?

Část peněz získáváme z grantů nebo crowdfundingů. Úplně nejdůležitější pro nás ale je, že se nám daří oslovovat patrioty – podnikatele, kteří jsou z Plzně nebo k ní mají vztah. Takže když potřebujeme pro náš projekt nějakou věc, tak na ni nesháníme peníze, ale zajdeme rovnou za výrobcem, představíme mu naši činnost a poprosíme ho, jestli by Plzni skrze nás nepomohl. Například když jsme sháněli desky na náplavku, oslovili jsme firmu, která je vyrábí. Za tu dobu, co fungujeme, nám pomohlo asi kolem stovky firem.

Zasahování do veřejného prostoru je činnost, která vyžaduje dávku zodpovědnosti. Je tohle vlastnost, která se v budoucích architektech pěstuje už během studií na univerzitě?

Těžko říct, já jsem tu školu docela flákal (smích). Ale myslím si, že moc ne. Tím spíš, když je teď těch absolventů tolik. Školství vytváří obrovské množství architektů a čím víc jich je, tím víc klesá jejich celková úroveň a uplatnitelnost. Naopak třeba lidí v řemeslech a v oborech, které i já jako architekt potřebuju každý den pro svou práci, těch je strašně málo. Takže podle mě není ten problém v učitelích a v tom, jak studenty vedou, ale v samotném systému. A myslím, že se to netýká jen architektury, ale většiny oborů.

Co je při práci vaší největší motivací?

Je toho více. Aby ta práce byla dobrá, aby to dohromady nějak zapadalo a někam směřovalo. Ale hlavní motivací určitě je něco změnit a dokázat sobě, Plzni i světu, že to jde změnit zespoda, že to je možné. A že i mladá skupina lidí bez peněz dovede věci posunovat. To je ta původní a asi nejsilnější motivace a doufám, že ještě dlouho bude.

Máte plnou podporu plzeňské veřejnosti?

Co byste poradil mladému člověku, který vidí ve svém městě něco, co mu vadí a chtěl by to změnit?

Každý podle mě dovede změnit úplně cokoli. Je tady obrovské množství lidí, kteří mají spoustu možností, ale nevěří si. Přitom všichni, kteří kdy něco posunuli nebo ovlivnili, byli na začátku sami a nic neměli. Pokud se někdo pro něco rozhodne, půjde za tím dobrou cestou a bude mít dobrý záměr bez nějaké vedlejší motivace, bude mu přáno. Nejsem věřící, ale myslím si, že když někdo dělá věci správně, tak se mu to pak vrací. Já sám jsem měl na začátku silnou nesebedůvěru a až postupně si ji získával. Když se něco povedlo, řekl jsem si, že bych mohl jít o kousek dál. Každý máme tu hranici jinak daleko a není nic snazšího, než si ji celý život postupně posunovat. Takže začít třeba kolem svého domu a pak zkoušet další věci. Každý z nás něco dovede. A to něco je přesně tak velké jako my sami.

Autor: Jana Opočenská
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!