Když to nechce, tak to nechce: Prevence sexuálního násilí musí cílit na možné pachatele, ne oběti | E15.cz

Když to nechce, tak to nechce: Prevence sexuálního násilí musí cílit na možné pachatele, ne oběti

28. prosince 2016 • 16:00

Kateřina Kilianová a Johanna Nejedlová jsou hlavní organizátorky kampaně „Když to nechce, tak to nechce“, která se snaží detabuizovat téma znásilnění. „Mluvit o tom je jediné řešení. A právě o to se snažíme. Nechceme úplně sklouznout k nějakému moralizování, ale pouze to téma otevřít a snažit se upozornit na existenci problému,“ říká Kateřina Kilianová. „Když se u nás píše o znásilnění, klade se důraz především na oběť a ne na pachatele,“ zdůrazňuje Johanna Nejedlová, přičemž právě tato skutečnost dle jejího názoru brání funkční prevenci znásilnění, která má naopak cílit na potenciální pachatele. „Drogovou prevenci také vysvětlujete všem a nevyberete si jen ty, o kterých si myslíte, že budou nejvíce brát drogy,“ dodává.

Vaše kampaň vychází z průzkumu Amnesty International, dle kterého si 63 % lidí myslí, že žena je za znásilnění alespoň částečně spoluzodpovědná. Podle nedávného výzkumu zadaného Evropskou unií patří Česko k evropským zemím s největším počtem lidí, kteří považují za určitých okolností znásilnění za akceptovatelné. Čím to je? Je tato situace podobná ve všech post-komunistických zemích?

Johanna Nejedlová: Určitě, je to především tím, že v post-komunistických zemích není žádná osvěta a toto téma stále zůstává velkým tabu. V zemích, kde jsou výsledky podobných průzkumů lepší, už proběhly různé osvětové kampaně a funguje tam mnohem lepší sexuální výchova.

Kateřina Kilianová: Zároveň je ve většině západních zemí veřejný prostor „kultivovanější“. To, o čem je u nás akceptovatelné veřejně mluvit, si v zahraničí lidé nemohou dovolit otevřeně říct. Nejvíce to je vidět u českých politiků, nad jejichž výroky se nikdo nepozastavuje a nereflektuje je. V mnoha západních zemích při výrocích zlehčujících znásilnění přichází ze strany občanské společnosti obrovský „hate“. Politici se tam také vzájemně víc hlídají.

Hookup culture se nekoná: Mladí mají méně sexu, svatbu odkládají a jsou bez předsudků

Vzpomenete si na konkrétní výrok nějakého politika, který česká veřejnost bez většího odporu akceptovala a který by ve zmiňovaných zemích „neprošel“?

JN: Jeden z nejhorších výroků jsme mohli slyšet, když se prezident Zeman ve své volební kampani porovnával s Karlem Schwarzenbergem. Přišel s bonmotem, že on jako „zeman“ není tak zdegenerovaný jako jeho soupeř, protože knížata měla právo první noci, zatímco zemani si sex museli násilím vydobýt. V ženských kruzích se sice protest objevil, ale nemám pocit, že by se to adekvátně řešilo, že by to skutečně rezonovalo společností. Nedávné výroky Donalda Trumpa („grab them by the pussy“) vzbudily ve Spojených státech mnohem větší ohlas a protest než tento výrok u nás.

KK: Tam na to reagují i ostatní politici, zatímco u nás zbytek politické scény mlčí a nechává to tak nějak plynout.

Zaznívají také názory, že znásilnění mnohdy legitimizuje populární kultura. V USA se hovoří třeba o Eminemových textech, ale to je jen jeden z mnoha. Týká se toto i české populární kultury?

KK: My máme Řezníka.

JN: Tam si ale nejsem jistá, zda to je myšleno úplně vážně.

KK: Pro americký hiphop jsou podobné postoje dost typické, což se odráží i v české verzi tohoto žánru. Zmínila bych také české tradiční písně, folklor, kde to vždy nemusí být úplně patrné. Objevují se tam situace, kdy někdo úplně nechce, ale za různých okolností prostě musí. Tento postoj tu tedy vždy byl.

Dá se s tím něco dělat? Mluvit o tom? Těžko můžeme chtít tuto hudbu zakázat.

KK: Mluvit o tom je jediné řešení. A právě o to se snažíme. Nechceme úplně sklouznout k nějakému moralizování, ale pouze to téma otevřít a snažit se upozornit na existenci problému. Situaci dost komplikuje fakt, že ke znásilnění v České republice chybí data, takže se pak těžko autoritám, u kterých hledáme podporu, vůbec dokazuje závažnost onoho problému. Oni samozřejmě vždy chtějí čísla a my jim můžeme poskytnout jen velmi málo výzkumů, z nichž je velká část „z roku raz dva“.

Odráží se tato situace v reakcích na vaši kampaň?

JN: Určitá část hodnocení je negativní, což nám dokazuje, že je podobná kampaň potřeba. Taková hodnocení často přicházejí od lidí, ke kterým máme blízko a od kterých bychom je nečekaly. Myslely jsme si, že sdílíme stejné hodnoty a stejný pohled na sexuální násilí, a myšlenka, že když někdo sex nechce, nemá ho do něj nikdo nutit, je pro ně přirozená. Tito lidé mají ale pocit, že je kampaň radikální a útočí na muže.

KK: Tento pocit občas až hraničí s myšlenkou, že jim upíráme něco, na co mají nárok. Díky tomu bych už teď někdy měla z těchto lidí skoro i strach, když vidím, že nám jsou schopni psát o klasických argumentech, které podle nich znásilnění v určitém okamžiku ospravedlňují.

JN: Přišla nám ale i spousta pozitivních reakcí, kde lidé psali, že je dobře, že se tento problém začal řešit. Někteří se dokonce svěřili, že zkušenost se znásilněním sami mají. Jeden muž nám napsal, že už to nikdy neudělá, ale nevíme, zda to bylo myšleno vážně.

Komentář: Nebojte se lidí s tmavou pletí. Znásilňují stejně jako my

Kampaň „Když to nechce, tak to nechce“ vychází z toho, že devadesát procent případů znásilnění se odehraje mezi lidmi, kteří se znají, přičemž zhruba polovina se děje mezi partnery. Je tedy třeba změnit pohled na prevenci znásilnění, která dosud spočívala hlavně v doporučení ženám, že nemají chodit temnými parky v sukni? Jak vznikl nápad na tento projekt?

JN: Již zmíněný výzkum Amnesty International vyšel někdy před rokem a půl, ale začalo se o něm psát až kolem 25. listopadu, což je Mezinárodní den proti násilí na ženách. Narazila jsem na Facebooku na nějakou diskuzi, kde zaznívaly všechny ty argumenty, které odpovídaly výsledkům toho výzkumu. Mluvím např. o tom, že když má žena krátkou sukni, tak si za znásilnění vlastně může. Zapojovali se tam lidé, od kterých jsem to nečekala. To mě rozhořčilo, a tak jsem napsala status na Facebook, ve kterém jsem vyzývala k tomu, že bychom se měli snažit tuto situaci změnit, protože rozčilování se nad statistikami k ničemu není. Nemá smysl mluvit o věcech, se kterými nesouhlasíme, jen ve skupině svých kamarádů.

KK: Hodně lidí status Johanny sdílelo a dostal se i ke mně. Podobnými tématy, jako jsou vztahy mužů a žen či násilí obecně, jsem se v té době zabývala, a proto pro mě tato výzva přišla v nejlepší možný čas. Rychle jsme se ještě s dalšími lidmi sešli a začali se tématu věnovat víc, přičemž jsme obcházeli různé akce a seznamovali se s lidmi, kteří se problematice také věnují.

Je pravda, že toto téma je pro některé subkultury velmi důležité, třeba pro punkovou scénu nebo pro anarchisty, ale já jsem měla pocit, že by se to mělo rozšířit mezi mnohem větší skupinu lidí. V tom nám pomohla nejen spousta kamarádů, ale i lidí z odborných pozic, takže jsme ohledně tohoto tématu za minulý rok získali jakési „know-how“.

Johanna zmiňovala ony argumenty, které se znásilnění snaží omlouvat. Přicházely spíše od mužů či od žen?

JN: Jsou to převážně muži, ale nemůžeme říct, že by nezaznívaly i od žen, které si většinou myslí, že se jim to nemůže stát. Takové reakce vycházejí z oněch stereotypů, že znásilňují jen cizí muži v parku, a tyto ženy tvrdí, že pokud se budou všechny ženy chovat rozumně a přijmou zodpovědnost za svůj vlastní život, tak je nikdy nikdo nemůže znásilnit.

Znásilnění si většina lidí spojuje s fyzickými zraněními a celoživotním traumatem oběti. Televizní spot k vaší kampani je však poměrně „klidný“. Co vás vedlo k tomu, že jste k propagaci kampaně vybrali podobnou situaci a proč je to video dělané takovouto formou?

JN: Žena je tam jaksi „upozaděná“ z toho důvodu, že naše kampaň cílí hlavně na muže. Když se u nás píše o znásilnění, klade se důraz především na oběť a ne na pachatele. Odráží se to například v tom, jaké ilustrační fotografie se k článkům o znásilnění přidávají.

KK: Je na nich nejčastěji plačící žena s modřinami…

JN: Chtěli jsme tedy vybrat situaci, se kterou se může velká část lidí ztotožnit. Oběti navíc často nereagují tak, jak my předpokládáme, a ne všechny ženy, které znásilnění zažily, se chtějí identifikovat s onou plačící traumatizovanou obětí. Násilí ve spotu chybí proto, že se v mnohých situací explicitní fyzické násilí neodehraje, protože se ta žena s různých důvodů nemůže bránit, např. holku podobné jednání ze strany jejího kluka zaskočí a má strach mu v tu chvíli dát pěstí.

Spot vychází ze zkušeností, které jsme si navzájem sdělovaly, přičemž příběhů podobných tomu, který se objevuje v tom spotu, jsme slyšeli hodně. Nechceme tvrdit, že muži jsou nějací zlí násilníci, spíš máme pocit, že tato situace mnohdy vychází z toho, že si onen muž neuvědomuje, že to je problém a nepřemýšlí o tom.

KK: A nikdo jim to nikdy neřekl. Může to znít banálně, ale pokud odhlédneme od pornografie, tak je sexualita ve smyslu něčeho intimního mezi dvěma lidmi stále tabu.

Gender a sexuální obtěžování – univerzitní tabu?

Například v Británii často zaznívá názor, že koncept souhlasu společnost velmi dobře chápe, ale že absenci souhlasu jistá část lidí prostě odmítá brát v úvahu. Jaký je váš názor? Pokud zčásti ano, může podobná kampaň takové chování změnit?

JN: S tím nesouhlasíme. Je pravda, že je jisté procento lidí, kteří znásilňují prostě proto, že si chtějí dokazovat svoji moc a s těmi my nic neuděláme. Velká část lidí si to ale neuvědomuje.

Mnohým kritikům kampaní, které se zabývají znásilněním, také vadí, že údajně staví všechny muže do role potenciálních násilníků či jakési „divoké nesvéprávné zvěře“, kterou je třeba „zkrotit“. Brali jste tento pohled v úvahu, když jste kampaň, jejíž součástí budou i workshopy na školách, plánovali?

KK: Zaprvé bych chtěla zdůraznit, že koncept sexu se souhlasem se vztahuje na všechny, kdo se sexuální aktivity účastní – muže i ženy. Naše kampaň se zaměřuje na násilí mužů na ženách proto, že to je to, s čím máme my i naše okolí největší zkušenost, a také proto, že nemáme kapacitu na to, abychom řešili všechno. Samozřejmě si uvědomujeme i závažnost tohoto problému pro muže.

Muži jako oběti znásilnění jsou na tom v jistém smyslu ještě hůř, protože s ženami se odmala o tomto nebezpečí mluví, kdežto muži jsou často vychováváni k tomu, že musí být silní a neohrožení. Vzhledem k tomu, že znásilnění představuje rozbití veškeré fyzické i osobnostní integrity, může být pro muže ještě těžší se s touto zkušenostní někomu svěřit.

JN: Z mužů rozhodně v kampani žádná zvířata neděláme. Pokud však uznáme, že tu takový problém je a že vzhledem ke zmíněným statistikám není funkční ženám opakovat, že nemají chodit v noci parkem, pak je potřeba začít mluvit s muži. Věřím, že kdo má čisté vědomí, tak se tím nemusí cítit napadený. Drogovou prevenci také vysvětlujete všem a nevyberete si jen ty, o kterých si myslíte, že budou nejvíce brát drogy.

KK: Ještě bych dodala, že na té kampani s námi spolupracuje hodně mužů, od kterých máme spoustu cenných vazeb, a nikdy jsme se nesetkali s tím, že by se cítili nějak ublížení.

Budete se při workshopech na školách snažit pojímat problém znásilnění šířeji a věnovat se i jiným případem než jen násilí mužů vůči ženám?

JN: Ta kampaň je zaměřená úzce, ale při workshopech na školách bude samozřejmě prostor mluvit o problematice v jakémkoli vztahu a v jakékoli situaci. Workhopy by měly být zaměřeny i na sociální sexuální výchovu a nebudou se tedy týkat pouze znásilnění.

Spousta žen i mužů zažívá situaci, kdy se jim do sexu moc nechce, ale kvůli svému partnerovi se překonají. Lze mezi touto situací a znásilněním, které se děje např. v oficiálním spotu kampaně, vždy vytyčit jasná hranice? Kde tuto hranici vidíte vy?

KK: Tato situace je hodně individuální, ale věřím, že pokud se k lidem dostanou informace, že taková hranice vůbec existuje a že je v pořádku říci ne, pokud se člověk cítí do něčeho tlačený. Tím se může hodně věcí podstatně zlepšit. K tomu se ještě přidává ten problém, že násilí nemusí být jen fyzické, ale může spočívat i v psychické manipulaci. Hodně lidí nám říká, že muži jsou sice fyzicky násilnější než ženy, ale ženy zas mohou vytvářet násilí psychické. S tím tedy musíme také pracovat. To, že se o tom budeme bavit, může lidem hodně pomoct tuto hranici najít.

JN: Zároveň je důležité zdůraznit, že v situaci, kdy nemáte chuť na sex a chcete jen udělat radost vašemu klukovi, se nejedná o znásilnění, protože jste se rozhodla ten sex mít, a v tom je rozdíl.

KK: Klíčová a zároveň v naší společnosti často radikální je myšlenka, že sex by ideálně měl být něčím, co je příjemné pro všechny zúčastněné, takže dává smysl se ujišťovat, zda nedělám nic proti vůli toho druhého člověka.

Případ Brocka Turnera, o kterém se psalo i v našich médiích, dokazuje, že u mnoha znásilnění je přítomen alkohol. Vy plánujete vést workshopy se studenty, kteří nejspíš s alkoholem a nočním životem budou právě začínat. Chystáte se tento aspekt zohledňovat? Jak chcete se studenty mluvit o alkoholu v souvislosti s násilím?

JN: Tomuto tématu se rozhodně chceme věnovat, jelikož pod vlivem alkoholu se věci mohou zdát jiné, než jsou. Člověk by si tedy na konsent měl dávat velký pozor a měl by chápat, že pokud je druhá osoba úplně namol, tak není v pořádku s ní mít sex, protože ta osoba očividně žádný souhlas dát nemůže.

KK: To se samozřejmě týká obou pohlaví.

JN: Vzhledem k tomu, že lektoři oněch seminářů na školách budou externisté, tak se se studenty budou moct o tématech, jako je například alkohol, bavit otevřeněji, než by si to dovolili učitelé. To nás opět vrací ke drogám, kde se v rámci prevence například vysvětluje, jak drogy užívat bezpečně, i když je samozřejmě žádoucí ty drogy nebrat vůbec.

KK: Je také pravda, že ke konzumaci alkoholu je u nás neuvěřitelná tolerance, takže první zkušenost s opilostí mají studenti často v dost nízkém věku. O to je důležitější se tomuto tématu, i v souvislosti se znásilněním, nevyhýbat.

Kateřina již zmiňovala onen paradox, kdy jsou u nás jistá témata týkající se sexu stále tabu, ale zároveň se čím dál tím širší skupina lidí dostává k pornografii. Je na místě mluvit se studenty i o pornografii?

JN: Rozhodně. My jsme ještě četli Bravíčko, kde se všechny věci okolo sexu vysvětlovaly alespoň pod nějakým dohledem sexuologa. Dnes děti od velmi brzkého věku konzumují pornografii, která má samozřejmě do reality daleko. Většinou zobrazuje jen mužské fantazie a děti se často dostanou i k dost brutální pornografii, která vytváří velmi zkreslené představy o sexu. Proto v sexuální výchově nemůžeme mluvit pouze o tom, jak se chránit před nemocemi, ale i o tom, jak sex reálně probíhá.

KK: Pornografie nastavuje hrozně nerealistická očekávání nejen v sexu, ale i ve vztahu k vlastnímu tělu. Tato očekávání se samozřejmě nenaplňují, což vede k frustraci. Johanna zmiňovala i pozici ženy v pornografii, což udává určitý tón, a spolu s popkulturou se vytvářejí určité vzorce, které se pak reprodukují.

JN: Mimochodem, pokud si chcete na internetu najít něco o problematice znásilnění, tak na vás často jako první vyskočí právě pornografie ve stylu „znásilnění školačky“.

KK: I z toho důvodu jsme spot k naší kampani nedávali na YouTube, protože by po jeho zhlédnutí na diváka začala vyskakovat právě takováto videa.

Co s pornografií, když má takto negativní vliv? Stačí ji reflektovat na školách, nebo by se měla nějak regulovat?

JN: Myslím si, že pornografii není možné jakkoli zakázat vzhledem k tomu, že se šíří především na internetu. Existuje třeba i feministická pornografie, která vyvažuje tuto nerovnováhu, kdy je pornografie dělaná především pro mužského diváka. Zároveň ale nevěřím, že tato pornografie má šanci „klasickému pornu“ konkurovat. Hlavní je tedy dávat k pornografii komentáře a vysvětlovat, v čem neodpovídá realitě.

KK: Součástí podobných diskuzí je i etická stránka výroby porna, kdy to mnozí herci ne vždy dělají zcela dobrovolně, roli může hrát třeba i zoufalá finanční situace. Neměli bychom tedy nechat děti či studenty pornografii pouze konzumovat, ale snažit se zasadit její obsah i výrobu do širšího kontextu.

Autor: Karolína Kašparová
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!