Karolína Holubová: Falešná skromnost v Anglii nikoho nezajímá | E15.cz

Karolína Holubová: Falešná skromnost v Anglii nikoho nezajímá

17. září 2017 • 18:00

Karolína Holubová je třiadvacetiletá módní fotografka. Po vystudování English College ve Vysočanech se rozhodla pokračovat na vysokou školu do Anglie, na obor fotografie na Norwich University of the Arts. Právě i kvůli známému jménu své matky, herečky Evy Holubové, se rozhodla vybudovat si sama svou kariéru v zahraničí, kde úspěšně absolvovala stáže u předních londýnských módních agentur a fotila například na londýnském Fashion Weeku. V módní fotografii jde proti proudu i tím, že fotí hlavně mužské modely. 

Jak ses k fotografování dostala?

Vždycky mě to zajímalo. Jiné holky si hrály s panenkami, já jsem chtěla fotit. Nedokážu říct proč, ale vždycky mě k tomu něco táhlo. Ať už to byly na začátku kýče typu „tady si vyfotím kytku“ až po to, v co se to vyvinulo do dneška.

Alena Doláková: V Česku je třicetiletá herečka ve filmu od toho, aby ukázala prsa

Kdy se to přesunulo v to, že jsi věděla, že se tím chceš živit?

Mělo to tři etapy podle foťáků, které jsem používala. První foťák byl malý kompakt, který jsem dostala v páté třídě. A na tu dobu to byl hrozně drahý foťák – to, že jsem ho měla jako jedenáctiletá holka, bylo neuvěřitelný. První fáze fotografování je podle mě učit se vidět. Druhá fáze byla, že jsem chtěla ten přístroj víc ovládat, což kompakt neumožňoval. Takže když jsme pak jeli s mámou do Ameriky, koupila jsem si tam první zrcadlovku. Ta byla už o něco náročnější, mohla jsem upravovat světlo, ostřit a vyměňovat objektivy. S tím jsem si vystačila nějaký čas, ale po chvíli bylo i to málo. Nakonec jsem si pořídila další, teď už profesionální foťák, Canon 5d Mark trojku.  Když má člověk tohle dělo, snaží se k tomu mít i profi přístup, protože už se do toho investovalo dost času, síly a peněz. Už si prostě nemůžete dovolit to mít jen jako hobby. 

Úspěch nic neznamená, říká dokumentaristka Sara Broos

A proč jsi se rozhodla jít studovat právě do Anglie?

Anglie pro mě byla nasnadě, protože jsem studovala na English College v Praze. Když už je člověk v tom anglickém systému, tak si řekne, že by byla škoda jít na vysokou tady, když má mezinárodní maturitu, zná jazyk a ví, co od toho čekat. Také tam jela spousta mých spolužáků, takže to ani nebylo tak, že bych byla sama vhozená do vody. I když jsem studovala v Norwich, což je městečko asi dvě hodiny cesty od Londýna, měla jsem v UK spoustu kamarádů. Navíc Anglie není Amerika, dá se tam rychle doletět a ze dne na den si můžu pořídit letenku, která mě nebude stát milion.

Susanne Regina Meures: Jedním z největších omezení svobody je to, když si nemůžete vyzkoušet různé životní styly

V Anglii studuje i tvůj bratr. V čem pro tebe byla cenná ta zkušenost studia v zahraničí? Co ti to dalo?

Ale i přes tu komunitu je tam člověk v rámci svého oboru často sám. V zemi, kde člověk vyrůstá, to chodí tak, že tvoji rodiče se pohybují v nějaké společnosti a ty máš přes ně do té společnosti přístup, a tak se dostaneš k dalším lidem. A takhle to funguje i s lidmi ze základky, z gymplu a výšky. Nějakým způsobem je to všechno předpřipravené. Ale když člověk odjede do zahraničí, nikoho takového tam nemá. Já si vždycky dělám srandu, že jsem přijela a byla jsem nikdo odnikud, pak jsem byla někdo odněkud a až pak jsem byla Karolína z Prahy. Tohle je hrozně cenná zkušenost, protože víš, že všechno, co si vydobydeš, sis vydobyla jenom ty. Já jsem sama v pozici, kdy spousta lidí vidí můj úspěch jako něco, co mi zařídili rodiče. Přitom ve fotografii to tak není a v tom Londýně to tak absolutně není. A já jsem ráda, že vím, že je to všechno vydřený a zasloužený. Tyhle zkušenosti můžeš získat jenom mimo svou komfortní zónu.

Eva Urbanová: Vyhnout se rychlé módě a stádnímu postoji k nakupování vyžaduje zralost a sebevědomí

Takže si myslíš, že je pro mladého člověka důležité, aby se vytrhl ze svého zažitého prostředí?

Určitě. A kdy, když ne teď? Jsem tady teď tři týdny a už taky cítím, že jsem zpohodlněla, že je mi příjemné, že tu můžu používat auto, že tu mám kde bydlet a nemusím řešit nájem. Že tu můžu jít na oblíbený místa a vidět se se svými oblíbenými lidmi. Mám tady rodinu a lidi, který miluju nejvíc. Takže kdybych tu zůstala třeba ještě měsíc, už by se mi zpátky nechtělo. A to by měl právě dělat mladý člověk: než tu rozjede něco, kvůli čemu už by se mu nevyplatilo odjet, tak by měl vyjet, získat tuhle zkušenost a mít jiný pohled, potkat nové lidi a tohle vše přinést sem a začít dělat něco takového tady.

Už jsi mluvila o tom, co ti dalo zahraničí. Ale přesto, nenapadlo tě někdy, že by bylo lehčí se prosadit tady, i díky tomu, že tvoje mamka je slavná herečka (Eva Holubová, pozn. red.)?

Asi by to bylo jednodušší. I když možná ne, protože spousta lidí si řekne, takhle teda ne, že mladá Holubová si myslí, že je nějaká fotografka, to vůbec (smích). Ale já hlavně nechci, aby mi to zařídila máma. Chci si to vydobýt sama a přijde mi to zdravější. Je to stejný, jako když stavíte dům. Když ho postavíte na vachrlatých základech, tak ho sice máte hned a chvíli tam můžete bydlet, ale pak to celý spadne. Já chci, aby ty základy byly pevný, a radši půjdu do Anglie, kde mě nikdo nezná. Naopak mi to dává určitou svobodu, nikdo tam nezná ani mě ani moji rodinu, takže mě nikdo nesleduje a nejsem pod drobnohledem. Nemusím čelit pomluvám, jestli je to dobrý nebo špatný, jestli mi to někdo zařídil nebo nezařídil. Hrozně jednodušeji se mi tam dýchá a ty zkušenosti jsou daleko cennější, protože vím, že jsou opravdový. Nechci, abych se tady dostala někam, kam nemám, a pak se spálila nebo vyhořela. Myslím, že vše půjde postupně. Nezříkám se dělat věci tady, taky tu fotím s lidmi, teď mi vyšly fotky k rozhovoru s Patrikem Hartlem a mámou v Marianne. Já se z toho těším, ale ráda zase odjedu do Anglie načerpat zkušenosti po svým.

Je fotografické prostředí v něčem jiné v Anglii a v Česku?

V Londýně žije více jak osm milionů lidí, takže je tam tím pádem mnohem větší konkurence. Ani ti nejvíc top fotografové si tedy nemůžou být úplně jistí svou pozicí, protože i těch nejlepších je tam poměrně hodně. Je to zkrátka proměnlivější trh.  Také se tam lidé snaží víc si pomáhat, protože nikdy nevíš, kdo kdy kde bude. Ale má to i negativní stránky, že to tam je o dost drsnější. Když jsem fotila londýnský Fashion Week, zažila jsem, jak je tam hierarchie pevně vystavěná. Fotili jsme a měli jsme rozdaný pozice, kde můžeme stát. Jedna fotografka si stoupla dopředu a přišel týpek, poklepal jí na rameno, jen jí ukázal, ty jdeš dozadu, tohle je moje místo a nazdar. Protože byl z lepšího časopisu než ona.

A ona šla dozadu?

A ona šla dozadu, protože tak to tam funguje. Musíš mít to privilegium tam být, musíš mít za sebou to jméno. Tam se hodně jede na brand, na značku, pod kterou jsi. Takže když jsou tam vyšší šarže, bez mrknutí oka tě pošlou dozadu a ty jdeš, protože to tak chodí a nikdo nemá absolutně čas se s tebou nějak zabývat. Pokud pro ně nejsi lukrativní, nikdo nemá čas, nemá proč se s tebou vůbec bavit, prostě čau. Myslím, že je to docela zdravý, protože to člověka zocelí.

Tebe to zocelilo?

Myslím si, že ano. Celý tento rok, co jsem byla v Londýně, jsem fotila pro modelingové agentury. To je skvělá věc pro vytvoření portfolia, ale zároveň je to fyzicky i psychicky náročné. Já běhám po městě s batůžkem, scházím se s modely, abych je nafotila. Takhle jsem měla třeba tři, čtyři lidi během dne, a to běháš po Londýně, už jsi unavená a ta kamera je těžká. Nebaví tě někde čekat, někdo se zpozdí o dvacet minut, navíc ti třeba nezavolají. Jednou jsem byla na lokaci a agentura mi zapomněla napsat, že to zrušili a model vůbec nepřijde. Ale oni vědí, že když to nebudu fotit já, tak to bude fotit někdo jiný, že je tam zástup dalších sto lidí, kteří by rádi dělali to, co dělám já. A tímhle si musíš projít. Právě proto je dobrý odjet do ciziny dřív než později, protože ve třiceti by mě tohle asi moc nebavilo, aby si mě tam takhle házeli. To můžu dělat teď, když mi je dvacet tři. Řekla jsem si ok, jsem otloukánek, beru to, ale všechno má své meze. Tohle taky naučí člověka vážit si sám sebe a svojí práce.  Třeba po dvacátém focení si řeknete, že se vám líbí, co odvádíte za práci, jim se to líbí, tak ať jsou lepší podmínky. Proč já bych měla za těma lidma běhat – když jsou s mojí prací všichni spokojení, ať jezdí oni za mnou. Řekla bych, že to je to zdravé sebevědomí a zdravé jednání.

S tím, zdá se, máme v Česku trochu problém, říct si v práci o lepší podmínky nebo umět vyjednávat.

Já si myslím, že k tomu vůbec nejsme vedení, abychom si vážili své práce. Častokrát jsem se setkala s tím, že je pro lidi divné, když řeknu, že se mi líbí moje práce a miluju fotky, co dělám, že na některý můžu koukat celý den. To nesouvisí s tím, že jsem to vyfotila já, ale prostě se mi to líbí. A tady na tebe lidi koukají, teda ta je nějaká namyšlená, a pak si řeknou no jo, dcera herečky, Holubová, má slavný rodiče, tak si myslí. Přitom tohle je v Anglii naprosto běžná věc. Naopak, když tam přijdeš jako fotografka na pohovor, začneš mluvit o své práci a řekneš: „No jako fotím, není to špatný, docela se to lidem líbí,“ tak to je brané jako falešná skromnost a ta tam moc nikoho nezajímá. To, co chtějí většinou všichni slyset, je, teď jsem udělal super editorial, aby to ty lidi navnadilo a řekli, jo, chci ho vidět.

Jsi fotografka – žena, která fotí hlavně mužské modely. Takže převracíš zavedený koncept, ve kterém je většinou muž ten, kdo fotí ženské modelky. Jak moc bylo těžké se takto prosadit?

No, už je to nějakou dobu, co fotím primárně modely a ne modelky. Říkala jsem si, vždyť je to vlastně logické. Já jsem žena, líbí se mi muži, tak proč bych se měla koukat na hezké ženy? Ženskou krásu dokážu ocenit, ale v mém případě se radši kouknu na hezkého chlapa. Ráda je pozoruju, baví mě to. A říkala jsem si, že modelingový agentury jsou přece plné hezkých kluků. Ze začátku mi to bylo takový divný, když jsem říkala, no já bych radši fotila kluky, ale teď už to beru jako věc, kterou dělám a která mě baví. Musím přiznat, že mě baví i to, že já jsem tam ten režisér, který řekne, co kdy budeme fotit. Kluci jsou na druhou stranu větší oponenti, protože spousta z nich má vlastní názor na to, z jakého úhlu bychom je měli fotit. Pro mě to byla taková výzva, že jsem si řekla, že s tím taky člověk musí umět pracovat. Takže jsem musela říct: „Ok, to je roztomilý, ale směr udávám já.“

Pracuješ s mužskými modely, kteří tě musí poslouchat, musí před tebou mít respekt, protože ty jsi tam ta, kdo je vede. Stalo se ti někdy, že tě „mansplainovali“ a říkali ti, jak bys je měla fotit?

No jasně, stává se mi to pořád. Taky záleží, jestli fotím nějaký šestnáctiletý ouško, nebo jestli mi tam přijde třicetiletý chlap. To je jasné, že ještě nejsem taková harcovnice, domina s bičem, která tam jen zavelí, ať jdou do trenek (smích). Je jasné, že tohle chvíli trvá. Ale ve výsledku si uvědomíš tu svoji zodpovědnost. Že ty jsi ta, kdo musí na konci dne odevzdat těch x obrázků.

A když ses setkala s mužskými fotografy, zdálo se ti, že budí přirozeně větší důvěru a je pro ně ta práce v něčem lehčí?

I když v rámci emancipace se to asi nesmí říkat, myslím si, že fotografie je pořád hodně mužský svět. Je to i dáno tím, jaký typ práce to je. Můžu všem říct, že tahat techniku není žádná hitparáda, není to to, co mě na té práci baví. Naopak, kdybych vedle sebe měla chlapa, který mi to vezme, tak budu mnohem šťastnější, protože mě baví to focení, ale to okolo, jako připravovat si těžký baťoh s objektivem a vydat se s tím někam na lokaci, není nic moc. A myslím, že kluk tohle zvládne líp, i když spousta holek se mnou nebude souhlasit. V tomhle jsme všichni zvyklí, že fotografie je ještě mužský teritorium.

Teď se to však mění. V mém ročníku na univerzitě studovalo fotku nepoměrně víc holek než kluků. Pořád sice vidíme víc fotografů kluků než holek, ale tendence je taková, že holek přibývá. Díky emancipaci může dělat kdokoliv cokoli. Ale občas to naráží, třeba v Anglii většina lidí, než jde fotit, dělá asistenta. Já jsem to teda přeskočila, protože si to chci udělat trochu jinak, a rozhodla jsem se, že rovnou budu dělat sama svou tvorbu. Ale je normální, že ty půjdeš asistovat jinému fotografovi na rok, na tři, až třeba na deset let a vedle toho si člověk bude dělat tu svoji tvorbu. A je zavedené, že spousta fotografů raději přijme kluka než holku, protože vědí, že na kluka můžou řvát, kluky můžou nechat tahat věci, že vydrží víc hodin a jsou odolnější. Tenhle problém jsme řešili v rámci jedné přednášky a hodně holek říkalo, že to je blbost a že by měla být stejná pravidla. Na jednu stranu mají pravdu, ale na druhou stranu ty fyzické predispozice jsou jasně dané. Proto já jako holka jsem se do asistencí nehnala, protože bych nechtěla tahat těžkou techniku, světla a spojovat někde kabely.

Setkala ses sama někdy při své práci se stereotypy či předsudky?

Spousta lidí mi říká, že já bych měla být před kamerou (smích). Jenže já mám ráda tu kontrolu. Kdybych měla být před kamerou, raději se budu věnovat herectví, tam mi přijde, že člověk může víc tvořit a vyjádřit se.  

Také jsem se setkala se stereotypem – jak to, že fotím, když jsem holka. Ale na to asi nemá cenu nějak reagovat. Na to prostě řeknu, že já to dělám.

Dále, když jsem v Česku řekla, že studuju fotografii a že bych chtěla být fotografka, lidi se mě ptali, no a co pak chceš dělat? Na to jsem říkala: „No já bych chtěla třeba fotit.“ „Ale tím se přece neuživíš!“ „Já bych to právě zkusila.“ (smích) Kdežto když to samé řeknu v Anglii, tak mi odpoví, že to je super. Tady panuje stereotyp, že jakýkoli umělecký obor se rovná nula peněz, což není pravda.

Mně přijde, že v Česku vládne takový technický sen. Já sama jsem se na menším městě setkala s povzbuzováním studentů, aby šli na ČVUT, zatímco umělecké obory byly jen pro hrstku vyvolených a zbytek studentů skončí na podpoře.

Jo, to je asi pravda, technický rovná se v Česku praktický, tedy zaměstnatelný. Jít studovat umění vzbuzuje často reakce typu: chudák holka na umělecký škole, co bude asi v budoucnosti dělat. Ale tak co, člověk se na ty lidi mile usměje a řekne si, já to zkusím, ať chcete nebo ne. Když to nepůjde, tak budu dělat něco jiného. V Londýně jsem teď měla vždy štěstí, že když jsem šla na pohovor, vždycky jsem tu práci dostala. Ale kdybych ji nedostala, budu chodit tak dlouho na pohovory, než ji dostanu. Chvíli třeba budu dělat i něco, co mě nebaví. Taky jsem v Anglii skládala trička, na brigádě jako skladnice v Hollisteru. Pořád to bylo v rámci módy, tak jsem získala aspoň jiný pohled na to, co dělám. Takže jsem aspoň viděla, jak to s těmi tričky, který začínají na focení načančaný, pak nakonec vypadá. Že když je přivezou zabalený v nových boxech, tak je všechny vysypou na zem a lidi přes ně šlapou a pak se prodávají zákazníkům. Uvědomíš si pak, čeho vlastně chceš být součástí, protože chci dělat módní fotku, a ta má často za úkol něco propagovat. Zároveň se zamyslíš nad tím, co chceš propagovat, kde je ta etická hranice.

Co musí umět a mít fotograf, aby se prosadil v době, kdy takřka každý druhý člověk už vlastní celkem slušnou zrcadlovku, se kterou si fotografie může nafotit sám?

To je velký a aktuální téma. Mně se hrozně líbí, jak to v jednom rozhovoru říkal jeden z nejlepších módních fotografů, které tato planeta má, mistr Mario Testino: „Když jdeš na večírek a podíváš se po parketu, spoustu lidí tam bude tančit. A přesto někteří lidé tančí líp než ti ostatní. A tebe baví na ty lidi koukat víc než na ty ostatní.“ To je přesný. V dnešní době může každý fotit a stačí už i telefon. Už i profesionální práce se dělá na telefonu, firma Bentley natočila svoji reklamu na iPhone. Takže je pravda, že konkurence je dneska obrovská. Trochu to i fotografii znevažuje, protože to může dělat každý, dát tam filtr, publikovat to na FB nebo Instagramu, a oddělit to dobrý od toho horšího je pak hrozně těžký. Ale na druhou stranu, když je člověk vytrvalý a pracovitý, dostane se skrz síto na tu druhou stranu. Protože když něco člověk dělá kvalitně, lidi si to pamatují. Když jsem se bavila s jednou topmodelingovou agenturou v Londýně, kam se fotografové sami hlásí, že pro ně chtějí zadarmo fotit, říkali mi, že přestože je hrozně moc fotografů, je těžké najít takového, který modela vyfotí dobře, od kterého dostanou to, co potřebují. Ale focení není jen o fotce, ale i o jednání, o kontaktech, o zvládání improvizace, o tom, jaký už má fotograf status.

Co se snažíš zachytit, na co se soustředíš při focení ty?

To je hrozně proměnlivé. Je to pokaždý jiný: jestli fotím s někým, koho znám, nebo s někým cizím, jestli to je pro agenturu, nebo pro mě. Musím dostat, jak co potřebuju já, tak ty ostatní lidi, s kterými spolupracuji. Mám ráda, když jsme v té spolupráci všichni spokojeni.

Jak se podle tebe pozná dobrá fotografie?

To už zacházíme do estetiky. Abych to řekla ve zkratce, můj pohled je, že mě to musí upoutat a fotografie pro mě musí být dobrá sama o sobě. Častokrát jde u fotografie o kontext, ve kterém se pohybuje. A ten kontext se utváří časem, lokalitou, fotografem, modelem, cenou produkce atd. Ale pro mě ta fotografie musí být dobrá sama za sebe, aniž bych znala všechny tyhle konotace. Třeba Helmut Newton fotil tak, že mi bylo jedno, jestli ty modelky mají na sobě Dior nebo ne, mně se líbí, jak ta fotka vypadá. Ta fotka musí obstát sama o sobě, obnažená, odříznutá od všech kontextů, které se k ní vážou.

Jako módní fotografka asi hodně cestuješ. Jaké jsou výhody a nevýhody takhle kočovného způsobu života?

Baví mě na tom to cestování a poznávání nových míst, lidí, všeho vlastně! Je to ale vyčerpávající, a to fyzicky i psychicky. Tím, že jsem nestudovala v Londýně a pendlovala jsem mezi Norwichem, Londýnem a Prahou, můžu říct, že takhle bych to už nikdy nechtěla. To třetí město už bylo moc, připadalo mi to, jako kdybych žila v kufru. Navíc musím vždycky, když někam jedu, tahat i foťák a techniku. Je to dobrá zkušenost, ale už na to začínám být stará (smích).

Budeš se chtít někdy vrátit do Česka?

Já nemám pocit, že jsem neodjela, jen jsem se z jedné základny rozšířila na základny dvě. Prahu mám ráda. A celkově se mi líbí, jakým způsobem jsou tu mladí lidé aktivní, a to nemyslím jen v rámci fashion. Mně se líbí, co ty lidi dělají, ta mladá česká mentalita. Samozřejmě to nemůžu zjednodušovat, se spoustou mladých se v názorech neshodnu. Chtěla bych, abych mohla někdy přispět k tomu, co se tu děje na módní scéně. Myslím si, že je fajn, pokud někdo, kdo odjede, sem něco přiveze zpátky, někomu něco předá a naopak se dozví něco nového sám. A říkám si, že když si to pendlování člověk zorganizuje, tak to jde. Mně to takhle vyhovuje, protože vím, že jsem svobodná. Je to taková moje záchranná síť. Když jsem naštvaná v Londýně, tak vím, že můžu jet do Čech, nabít se energií a zase se vrátit. A to samé platí i naopak.  

Feminismus dává hlas utlačovaným menšinám, říká Hana Kovářová z Prázdných trůnů

Autor: Terezie Kosíková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!