Karina Movsesjan: Nerovnost začíná už v nízkém věku, kdy se holčičky musí chovat jako princezny a stavebnice jsou jen pro kluky | E15.cz

Karina Movsesjan: Nerovnost začíná už v nízkém věku, kdy se holčičky musí chovat jako princezny a stavebnice jsou jen pro kluky

Terezie Kosíková

Karina Movsesjan je osmnáctiletá studentka, která od letošního září pokračuje ve studiu na Masarykově univerzitě v oboru biochemie. Karina, která zrovna dokončila karlovarské gymnázium, má za sebou však mnohem více úspěchů než většina maturantů.

Mezi její největší patří hlavní cena a cena v oboru biologie v soutěži Intel ISEF, která je nejprestižnější celosvětovou soutěží vědeckých projektů studentů do dvaceti let. Ve výzkumu, který jí zabral čtyři měsíce, se zabývala chováním proteinu, který by mohl pomoci při odhalování rozdílu mezi nádorovou a normální buňkou, a tak by do budoucna napomohl se samotnou léčbou nádorů.

Co vám pomohlo dosáhnout tak velkého úspěchu?

Za všechny ocenění především nesmírně vděčím svému vedoucímu laboratoře, ve které pracuji – docentu Lumíru Krejčímu. Měla jsem opravdu štěstí, že mi umožnil se stát součástí jeho výzkumného týmu a nesmírně si cením jeho podpory. Můžu s ním probrat jakékoliv nové nápady, a přitom mi nechává volnost si pracovat nad vlastními projekty a tím, co mě baví.  Navíc mám možnost v laboratoři trávit všechen čas a věnovat se tak výzkumu naplno.

Astrofyzička Lenka Zychová: Slýchávala jsem od lidí: „Neměla bys jít studovat raději na něco holčičího? Ekonomku?“

Musí člověka věda bavit, aby v ní uspěl?

Samozřejmě, to platí asi u všeho. Zvlášť pak ve vědě, která je extrémně kompetitivní.

V poměrně mladém věku jste zaznamenala velký úspěch. Je těžké si teď klást další cíle?

Právě naopak! Já jsem na úplném začátku akademické kariéry a vím, kolik práce mám ještě před sebou. Navíc, podle mě je důležité mít také velký životní cíl, za kterým můžete jít nehledě na úspěchy a neúspěchy.

Komentář: Miss Jaderná elektrárna Temelín

Co si myslíte o českém vzdělávání, motivují se žáci už na gymnáziích k vědecké práci? Zdá se vám, že učitelé mnohdy nedokážou v těchto předmětech studenty nadchnout, a ty se pak stávají neoblíbenými?

Myslím, že se situace hodně liší škola od školy a mezi jednotlivými kraji. Obecně bych ale řekla, že ve výuce na škole chybí především diskuze nad tématy a při testech se často hodnotí hlavně množství látky, které si musíte zapamatovat. Mně osobně se třeba velmi líbí koncept open-book testů, které jsou paradoxně i náročnější, protože hodnotí, jak s množstvím informací umíte pracovat. To mnohem více odpovídá situaci ve výzkumu, kdy máte často přístup ke spoustě dat a nejtěžší je na jejich základě formulovat nové otázky a hypotézy.

Úspěch nic neznamená, říká dokumentaristka Sara Broos

Myslíte, že střední a vysoké školy by měly častěji spolupracovat a vytvářet programy, ve kterých si středoškoláci budou moci vyzkoušet určitý obor?

Myslím, že je to nejlepší cesta, jak pomoci rozvíjet zájem o vědu a výzkum. Zároveň takové programy umožňují si uvědomit, že se člověk nemusí řídit osnovami učiva ve škole a má možnosti dělat to, co ho baví. Právě o to se snaží vědecko-výzkumné centrum Bioskop při Masarykově univerzitě, které pořádá jak lekce pro celé třídy, tak i výběrové kurzy pro motivované studenty, kteří mají nadšení pro vědu a hledají možnosti, kde se dozvědět více.

Na Masarykově univerzitě v Brně jste se také stala lektorkou Kurzu molekulární biologie a biochemie pro středoškolské studenty. Jaký pro vás má lektoring na kurzech smysl?

Já sama jsem se o laboratoři Lumíra Krejčího dozvěděla právě přes stránky Bioskopu, kde je předsedou vědecké rady. To mě i motivovalo ho přímo kontaktovat. Byla jsem proto velmi ráda za možnost pomoct i ostatním studentům. Například z letošního ročníku téměř polovina studentů z kurzu získala stáž v laboratořích Masarykovy univerzity.

To, že s jistotou víte, co budete dělat, u vás nastalo podle profilu v Respektu již v 9. třídě. Jaké jsou výhody a nevýhody toho, že má člověk už tak brzo jasno?

Především máte náskok. Naopak náročné je si vše zkoordinovat a časově naplánovat. Člověk si musí zvyknout, že je pořád pod časovým tlakem, při kterém se například deadliny na projekty překrývají s termíny dopisování testů.

Zvlášť na gymnáziích se studenti mohou rozhodnout později, čím se chtějí v životě živit. Přesto stále spousta lidí i po maturitě neví, kam směřovat. Jak jste vy našla toto již zmíněné zaměření a jistotu a co vám k tomu pomohlo? (Učitelé, či hlavně váš zájem?)

Zpočátku mě zajímaly přírodní vědy obecně a rodiče a příbuzní mě v tomto zájmu podporovali. Později jsem začala zvažovat přínosy jednotlivých oborů a zvítězily u mě právě možnosti, které nám mohou life-sciences přinést. Rozhodla jsem se relativně brzy hlavně kvůli tomu, že jsem nad výběrem oblasti hodně přemýšlela, spíše než abych rozhodnutí nechala náhodě nebo „na potom“.

V rozhovoru pro iDNES jste uvedla, že jste na Masarykově univerzitě v Brně v laboratoři trávila dva až tři týdny měsíčně. Stále jste přitom studovala gymnázium v Karlových Varech. Vaše gymnázium vám při skloubení docházky a výzkumu vyšlo vstříc. Přesto, myslíte si, že dnešní vzdělávací systém odpovídá potřebám nadanějších studentů, kteří jsou napřed před ostatními spolužáky a touží po užší a hlubší specializaci?

Já jsem měla štěstí, že mi má škola vychází velmi vstříc. Mám to teď totiž v podstatě naopak – bydlím v Brně a do Karlových Varů dojíždím hlavně na závěrečné testy. V jiném případě bych například už dávno musela přestupovat například na dálkové studium. Mnoho lidí, které znám, ale takovou podporu školy nemají. Na druhou stranu se dá pochopit, že škola nemá žádnou záruku, že se uvolněný čas efektivně využije. Takže velmi závisí pak také na studentech, aby důvěru ze strany školy naplnili.

Poslední dobou se více řeší téma žen jak v technice, tak ve vědě, je to téma i pro vás? Myslíte, že jste byla od vědy více odrazovaná než muži? Myslíte, že se tento obor musí více změnit, aby vycházel víc vstříc ženám vědkyním (například flexibilnější skloubení s mateřstvím)?

Já jsem věděla, co chci dělat a proč, takže na odrazování už moc prostoru nebylo. Myslím si ale, že samotný problém nerovnosti začíná už ve velmi nízkém věku, kdy se všechny holčičky musí chovat jako princezny a stavebnice jsou jen pro kluky. Ty rozdíly se potom dál akumulují a vedou k zažitým představám, že prioritou každé ženy musí být mateřství, zatímco kariéru musí odsunout stranou.

Uvedla jste, že i přes nabídky prestižních amerických univerzitě jste se rozhodla pokračovat ve studiu na Masarykově univerzitě u nás. Proč?

Jde především o možnosti, které v laboratoři mám. Jak jsem zmiňovala, nesmírně si vážím volnosti, kterou mi vedoucí laboratoře nechává. Neumím si představit, že bych si teď dala na tři, čtyři roky pauzu od výzkumu. Práce nad vlastními projekty ve skvělé laborce je na to až moc zajímavá.

V rozhovoru jste také zmiňovala, že vás věda baví, zároveň je pro vás ale důležité i smysluplné využití vaší práce. V oblasti zkoumání vzniku a šíření rakoviny jím může být zlepšení kvality a délky života. Je pro vás důležité mít oba prvky, jak uspokojení z procesu, tak smysluplné využití jeho výsledků?

Ano. My ale pracujeme na základním výzkumu, který je stále velmi daleko od klinické praxe. Nejdůležitější pro mě je se výzkumem snažit odpovídat na biologicky relevantní otázky a snažit se pochopit, jakým mechanismem buněčné procesy fungují.

Co se týká výsledků práce, jaký máte názor na tlaky, které jsou na vědu vyvíjeny, aby byl výzkum aplikovatelný, a to nejlépe komerčně?

Každý chce slyšet, že jste svojí prací vyléčili rakovinu. Myslím si, že je velká chyba, když člověk podlehne nátlaku a nadsazuje výsledky své práce. Právě proto jsem si na soutěžích dala za cíl prezentovat projekty jako základní výzkum chování proteinu, který nám může pomoci odhalit rozdíly mezi nádorovou a normální buňkou. Musíme umět obhájit výzkum, který děláme, takový, jaký je, v opačném případě ho nemá smysl dělat.

Unschooling: Když se děti učí samy a nepotřebují k tomu školu

Autor: Terezie Kosíková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!