Kamil Fila: Mladí ČT pomalu opouštějí a zůstává jí starší generace, kterou si nesmí naštvat | E15.cz

Kamil Fila: Mladí ČT pomalu opouštějí a zůstává jí starší generace, kterou si nesmí naštvat

22. srpna 2016 • 10:00

Kamil Fila je přední český filmový kritik. Od zimy působí na svém vlastním serveru Ještě větší kritik. Už v dětství hltal dění kolem sebe. I přes snahu rozumět všem aktuálním fenoménům, se nedokáže naladit na vlnu youtuberingu. „Obsahově to prostě nemám jak uchopit. Je to fakt průjem,“ říká.

Ve svém článku, kde jste se vyjadřoval ke kauze Kohák (Jakub Kohák v pořadu TV Nova Tvoje tvář má známý hlas dělal rasistické vtipy o Romech – pozn. red.), jste napsal, že popkultura vyjadřuje nejlépe hodnoty společnosti. Jaké hodnoty vyjadřuje česká popkultura?

Do popkultury patří všechno od komiksů přes texty popových písní, počítačové hry, reality show až po televizní seriály pro střední generaci. Každá ta oblast vyjadřuje různé hodnoty a dokonce je to ještě komplikovanější. Pokud se například budeme dívat na pořady jako Ordinace v růžové zahradě nebo Ulice, najdeme tam motivy vyjadřující progresivní hodnoty jako je třeba podpora stejnopohlavních párů a také ty konzervativní, které se budou týkat rodičovských, potažmo mužských a ženských rolí. Popkulturní díla bývají většinou hodnotově namixovaná. Čím větší má mít dílo zásah, tím více se snaží rozkročit mezi různá publika.

V reality show nebo v soutěži, jako je Tvoje tvář má známý hlas, založené na spontánních reakcích poroty, pak může vyznění ulítnout i někam k přiblblému lidovému rasismu. Nehodnotím ten pořad jako celek na základě jednoho výroku. Jde o to, že většina lidí výrok Jakuba Koháka spíše hájí. Dokonce v něm ani nevidí vtip, ale popis reality. Chtěl jsem tedy popsat, v čem je nefér – spojovat romskou zpěvačku automaticky s kriminalitou je podpásovka. Je to asi, jako kdybych se Jakuba Koháka při prvním setkání namísto pozdravu zeptal, jestli už zaplatil daně, nebo si je ulil do daňového ráje, jak to běžně dělají celebrity ze showbyznysu. Neříkám ale, že dotyčný pořad má jako celek negativní vliv.

Pustí si někdo mladší třiceti let tento pořad?

Pokud si správně pamatuji průzkumy sledovanosti, tak ho sledovalo skoro 80 % procent mladých žen ve věku od 16 do 24 let, které měly puštěnou televizi. Ačkoli by bylo třeba znát víc celkových čísel u obou pohlaví, šlo o velký zásah.

Karel Strachota: Mediální gramotnost je zásadní dovedností pro orientaci v současném světě

Takže se nedá říct, že by všichni mladí odešli z TV na internet?

Stávající trend je, že postupně od televize diváci odcházejí. A televizní tvůrci to řeší tím, že se rozhodli neinovovat. Převládá u nich postoj, že se na TV dívají lidé, kteří jsou beztak převážně konzervativní, ať už jsou mladší nebo starší. To je hlavní důvod, proč české televizní pořady vypadají tak maloměšťácky a proč není v Česku žádný pořad cílený na náctileté. Doby, kdy se dva miliony mladých lidí dívaly na Eso, jsou nenávratně pryč. Stejně tak skončil časopis Bravo. Jde pozorovat určitý rozpad jednoty, kdy lidé sdíleli stejné věci.

Proč se v Česku nevyvinula quality TV? Proč není reakcí na ztráty klasické televize?

Quality TV je pro zdejší veřejnoprávní televizi menšinový žánr, který odvysílají mimo prime time na ČT2. Paradox spočívá v tom, že ČT je sice veřejnoprávní, její vrcholní manažeři však mají své prémie podmíněny udržováním určité sledovanosti, pod níž nesmí klesnout. Čili se pochopitelně řídí i vlastními zájmy.

Nechci ale říkat, že by šlo přímo o jejich hrabivost. ČT je pod nesmírným tlakem. Pokud nějakým výrazným způsobem klesne sledovanost, tak to vyvolá nevoli diváků a spustí to interpelace v parlamentu na téma, jak vysoké má mít ČT koncesionářské poplatky, případně, zda ji rovnou neprivatizovat či jinak neomezit. Což ČT nechce riskovat, protože chce udržet vedle své konzervativní hrané tvorby i zpravodajství, které by mohlo být ohroženo. Taková je jejich racionalizace. Ta situace je opravdu zabetonovaná. Mladí ČT pomalu opouštějí a zůstává jí starší generace, kterou veřejnoprávní instituce nesmí naštvat.

Myslíte si, že je jejich obava, že by český divák změnu programu nepřijal, oprávněná?

Tím si vůbec nejsem jistý. ČT samozřejmě nepřizná, že bojuje o koncesionářské poplatky, i když to tak je. Myslím, že kdyby nastal 10% propad sledovanosti, tak už by to pro ně byl problém. V tomto ohledu se podle mě bojí celkem oprávněně. To, jestli by k tomu doopravdy došlo, ale nikdo neví.

Chápu tu obavu, ale říkám si, jestli to není spíš obraz špatné politické situace v naší zemi, když se ČT musí takto bát o svoje financování. Není to čistě chyba ČT. Spojuje se tu problém proměny mediální konzumace, kdy část diváků odchází jinam, a vedle toho funguje nepříznivá politická situace – všichni vidíme, jak se prezident Zeman do ČT trefuje a spolu s ním další političtí představitelé, a to nejenom z antisystémových stran. ČT se jednoduše snaží udržet chod a moc neprovokovat. Její situaci jejím šéfům i řadovým zaměstnancům nezávidím a nechci, abych to, co říkám, bylo chápáno jako útok.

V zimě jste odešel z Respektu, kde jste psal o filmu. Cítil jste během svého působení v Respektu nějaká omezení?

Když jsme šli s editorem Pavlem Kroulíkem do Respektu, tak mi Erik Tabery říkal, že v kulturní rubrice můžeme být větší levičáci než ve zbytku časopisu, že on je liberál a chápe, že ta kultura musí být taková. Čili naopak, měli jsme velkou volnost, to můžu potvrdit.

Redakce Respektu každopádně není uvnitř monolitní. Jsou tam lidé, kteří jsou podle mě nevyoutovaní levičáci (poněvadž ten coming out po nich nikdo ani nechce), a pak tam jsou lidé, kteří zažili euforii kapitalismu devadesátých let a transformace. Tito lidé čekají na to, až přijde k moci „slušná pravice“, a znovu a znovu jsou zklamáváni tím, že to tak není. Já jim to neberu, protože rozumím tomu, že před sebou mají příklad zemí, kde to třeba funguje, případně zahraničních pravicových politiků, kteří jim imponují.

Část lidí v Respektu si v sobě neustále udržuje utopickou ideu dobré liberální demokracie. V reálu to třeba chvíli funguje či se to tak může navenek zdát, ale pak nastoupí opoziční smlouva, Unie svobody propadne ve volbách, Karel Schwarzenberg neuspěje v prezidentské volbě nebo padne Nečasova vláda. Neříkám to posměšně, sám nevím, jaké bych měl přesvědčení, kdyby mě revoluce zastihla ve dvaceti nebo i čtyřiceti letech a měl bych v sobě vypěstovaný větší odpor k socialistickému režimu a pocit, že mě někdo nutil žít v nesvobodě. Co jiného si měli redaktoři v devadesátých letech myslet? Proč by byli reformní levičáci? To je absurdní. Tehdy nikdo nebyl reformní levičák. Tak se označovali jenom totální outsideři nebo blázni.

Zároveň jsou v Respektu lidé, kteří promýšlejí svojí minulost a zároveň svoje selhání disidenta, kdy mohli převzít moc a zasáhnout do dění.

Myslíte Martina Šimečku?

Ano, Martin Šimečka se svým textem Intelektuálové nepřevzali odpovědnost, tak musel někdo jiný. Mladší členové redakce mu naopak říkali: „Martine, nekaj se tolik, prosím tě. Nebuď takový defétista.” Pro mě to byl naopak jeden z nejlepších textů, který kdy v Respektu vyšel, a Martina jsem vždycky velmi obdivoval za jeho schopnost být sebekritický.

Jinak na Respektu je hrozně zvláštní, že by chtěl být český The Economist, tedy z mého pohledu spíš pravicově konzervativní médium, ale prakticky je český nedokonalý Guardian, tedy levicově liberální médium. Ta tenze je obrovská. Je to podobné jako s ČT. Respekt má nějaké publikum. Starší lidé, kteří jsou zvyklí na určitý tón, tedy že komunismus je fuj a teprve, když si to znovu potvrdíme, tak se můžeme bavit o něčem dalším. Komunismus je teda mimochodem fuj. Psal jsem kvanta článků o filmech za minulého režimu a nemám o něm žádné iluze.

Pro Respekt je ale velmi obtížné stát se časopisem pro dvacátníky a třicátníky, kteří výhody toho reálného současného kapitalismu tolik nevidí a moc se jich už nedotýkají. Lidé, kteří si užili výhody v 90. letech, pak mají pocit, že takto to mají všichni, respektive, že by to tak měli cítit, zatímco mladé reálně čeká spíše nejistota a prekarizovaná společenská pozice.

Pokud nemáte 20. století nastudované, nemůžete pochopit dnešní svět, říká Martin M. Šimečka

Řešil se v Respektu nějak názorový posun jeho možné cílové skupiny?

Řešilo se to, ale stále vyhrává pravicově-liberální pohled, který si o sobě myslí, že je spíš neutrální, středový, normální a neideologický. Já jsem ale do diskuzí o směřování časopisu nezasahoval. Měl jsem možnost jednou za dva, tři měsíce hodnotit číslo. Tam jsem občas něco nesměle nadhodil, ale nemyslím si, že by to někdo bral vážně, spíš to vyvolávalo lehké pobavení. V redakci jsem hrál „mladého legračního exota, který může říkat pohoršlivé věci, kterému se my starší zasmějeme a odpustíme mu“. Teď si myslím, že to po mně převzal spíš Michal Zlatkovský, který už patří ke generaci mileniálů.

Jinak v redakci je to podle mě s politickou orientací tak půl na půl. Respektive, ta druhá půlka se moc vyjadřovat nechce a stačí jim, že mají svoje téma, které mohou zpracovat tak, jak chtějí. Do komentářové sekce se ale nehrne nikdo z oné druhé půlky, která potenciálně může být levicová – i když do hlavy ostatních o jejich niterném přesvědčení nevidím.

Nedávno jste v rozhovoru pro deník Právo uvedl: „To, co nám říkali za minulého režimu o kapitalismu, byla pravda”. Co přesně jste tím myslel?

Toto byl hrozně rozebíraný výrok, u kterého mě mrzí, že tehdy nepadlo pár vět navíc. Smysl spočívá v tom, že socialistický blok existoval proto, že se vymezoval vůči nějakému stylu života na západě. Jako příklady uváděl chudobu, policejní brutalitu, rasismus, obrovské rozšíření drog a vedení válek, které měly nějaký imperiální základ, a tohle všechno byla pravda. Pamatuju si to velmi dobře, protože jsem jako dítě na prvním stupni základní školy četl časopis 100+1, který přetiskoval reportáže ze zahraničního tisku.

To bylo v 80. letech?

Ano, ještě byly osmdesátky a 100+1 mi přinášelo obraz světa těsně před apokalypsou: Západ se hroutí, je naprosto dekadentní, všichni mají AIDS a navíc vybuchne atomová bomba a všechny nás zabije. Žil jsem v této hrůze, pak jsem se díval na Terminátora na videu a říkal si: „Takhle to bude vypadat za deset let!”. Musím říct, že představa apokalypsy mě v něčem rajcovala. Bylo to něco, u čeho jsem chtěl být, protože tady za železnou oponou to byla hrozná nuda.

Chci říct, že strašení opravdu existovalo. Zároveň jsme žili v propagandě, která tvrdila, že socialismus je OK. Lidé ale z reálné zkušenosti viděli, že OK není. Nevěřili tedy té pozitivní propagandě a postupně zapomínali i na tu negativní. Kapitalismus je přitahoval, protože byl jiný, a neuvědomovali si jeho reálné dopady, až přijde. Nevěřili tedy ani té pozitivní, ani té negativní propagandě, která ale v něčem byla pravdivá a měla nějaký reálný základ. Toho se tedy týkala moje poznámka. Nebyla v tom, že by ona propaganda byla pravdivá nebo kompletní. Ona nebyla, protože to byla propaganda a ta jaksi z definice nemůže být kompletní.

Jinak ta apokalypsa byla vlastně taková atrakce. Hlavně všichni chtěli jíst steaky a hranolky, mít nablýskané auto a kožené boty a džíny. To byly symboly Západu. Je třeba hrozně vtipné, že rock se bral, že představuje to západní a kapitalistické, většina rockerů přitom ale byli levičáci. A to spousta lidí do dneška nechápe nebo nechce vnitřně přijmout. Nebo že třeba Freddie Mercury a Queen jsou queer kapela. Brali jsme to tak, že rock je jenom macho. A nebyli jsme ochotni vidět náznaky, že je to jinak. Hromada rocku je anti-establishmentová a kontrakulturní a je to kritika systému. Někdy úplně bezcílná, ale je. Velmi málo rockerů je pravicových. Pravicoví rockeři jsou na Západě bráni jako totální vidláci.

Stejně tak je například těžké si uvědomit, že filmy Formana jsou v USA brány jako typický levicově-liberální produkt. Sám Forman si to nikdy nepřiznal nebo by o sobě tak nemluvil. Jemu stačí, když se v americkém prostředí označí za Demokrata s velkým D a dál už to nemusí domýšlet. Protože on přece před levicovým režimem uprchnul.

Čím to je, že lidé často nejsou v Česku ochotní pojmenovat svoje názory? V anketě serveru A2larm jste byl z respondentů spolu s Ondřejem Slačálkem jediný, kdo se nazval feministou. Za rovnost mužů a žen přitom plédovali všichni.

Být feministou není úplné snadné, je to úkol a práce. V každodenní komunikaci musíte dávat pozor, protože neexistují žádná formální pravidla správného chování. Tradiční gentlemanská pravidla už vůbec nevyhovují. Podívám se na doporučení Ladislava Špačka, že žena se v restauraci vlastně nesmí najíst a u stolu musí sedět na půl zadku, protože „její úkol je být krásná“, a vidím, že taková pravidla jsou k ničemu a že Ladislav Špaček by si za ně zasloužil hned u toho stolu kopnout do holeně.

Být feministou znamená umět zpochybnit tradiční mužskou identitu, promýšlet svoje chování, jestli je adekvátní dané situaci, aniž by existovaly jasně dané návody, a zároveň nebýt paranoidní. Zachovat si spontánnost v chování. Možná je problém mužů, kteří odmítají feminismus, v tom, že jsou málo citliví a málo spontánní. Myslí si, že spontánnost rovná se hulvátství a když jim někdo naznačí, že ne, berou to jako strašlivou cenzuru a diktaturu.

Adéla Válková: Toxická maskulinita v praxi

Když jsme u té maskulinity. Mirka Spáčilová uvedla ve svých dojmech z posledního dílu Star Wars, že tvůrci „pod současným diktátem hollywoodské korektnosti vyslali do popředí ženu s Afroameričanem”. Je toto příznakem opravdu politické korektnosti? „Rozzlobení bílí muži” zároveň často mluví o konci Západu. Jsme tedy svědky jeho konce, nebo jenom končí dominance jedné sociální skupiny?

Tak především končí jejich životy. Některým z těch mužů se prostě nelíbí, že jim osobně nezbývá moc dlouhá perspektiva a vidí v tom rovnou konec civilizace. Jinak se vždycky divím, když slyším, že nám něco diktuje politická korektnost. Jde o normální podnikatelskou úvahu, kdy hollywoodská studia vědí, kdo na jejich filmy chodí. Pokud etnické menšiny v rámci americké populace rostou, tak není důvod, proč by ve Hvězdných válkách, které se odehrávají ve vesmíru, ve kterém jsou všechny rasy, neměl hrát Afroameričan.

Totéž se týká žen. V 80. letech se vyvinul divný, z dlouhodobého hlediska neživotaschopný model – mužský blockbuster, kde to hodně vybuchuje a muž zachrání svět. Ale holky a ženy prostě přestalo bavit na takovéto filmy chodit. Takže se studia snaží, aby tam byly nějaké aktivní hrdinky. Primárně jde tedy o dobré čtení demografie a dobré čtení tužeb publika. Z hlediska diváckého zážitku je nakonec nejdůležitější, jak přesvědčivě nebo sympaticky ženské postavy působí. Sám jejich výskyt problematický není. A pokud pro někoho je, tak je zamindrákovaný vůl a opravdu si zaslouží vymřít.

V jednom rozhovoru jste uvedl, že se pořád nějak cvičíte, jak udržet krok s mladou generací. Čtením článků, knih a diskusních fór. Stalo se vám u nějakého fenoménu v kultuře, že byste ho už nějak nepochopil?

Z webu Prima COOL po mně chtěli text o youtuberovi s přezdívkou Fattypillow. A to pro mě bylo nepochopitelné. Tam jsem nebyl schopný na nic přijít. Pak jsem viděl českého nejúspěšnějšího youtubera, Jirku Krále, a jeho produkci jsem také vůbec nepochopil. Obsahově to prostě nemám jak uchopit. Je to fakt průjem. Za těmito videi nic není. Dělají je lidé, kteří nemají žádné životní zkušenosti a znalosti. A prostě předvádějí, že jsou. Jde o prezentaci vlastní existence.

Nejde přitom pouze o existenci jako takovou, ale o to, že se to celé odehrává v binární opozici trapný-netrapný. Jde jenom o to, jestli dokážu, že nejsem trapný, případně jestli unesu svou vlastní trapnost. Buď jsem schopen nebýt trapný, když hodinu komentuju, jak hraju počítačovou hru a jím brambůrky nebo si pomažu obličej nutellou, nebo naopak unesu svou trapnost, když to udělám nějak špatně, ale dokážu se přes to přenést. Tím si trénuju odolnost proti kyberšikaně, kterou třeba zažiju mimo svůj kanál. Youtubering tedy může být částečně byznys, částečně způsob komunikace v kultuře, která podlehla bezobsažnosti, ale hlavně v tom vidím trenažér pro to, aby se lidé obrnili proti hejtu. Nic lepšího mě k tomu nenapadá.

Autor: Kirill Ščeblykin
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!