Je lepší být nadprůměrný popularizátor vědy než průměrný vědec, říká programový ředitel AFO | E15.cz

Je lepší být nadprůměrný popularizátor vědy než průměrný vědec, říká programový ředitel AFO

Je lepší být nadprůměrný popularizátor vědy než průměrný vědec, říká programový ředitel AFO
Jakub Ráliš
• 
19. listopadu 2015 • 12:00
Academia Film Olomouc (AFO) se za poslední roky stal jedním z největších mezinárodních festivalů populárně-vědeckých filmů v Evropě a svůj podíl na tom má i programový ředitel a nadšenec do vědy Jakub Ráliš. Zajímalo nás tedy, co stálo za tímto úspěchem, proč podle něj žánr populárně-vědecké filmografie diváky zajímá i jaký bude nadcházející 51. ročník AFO.

50. ročník AFO pokořil rekord v návštěvnosti. Bez dvou stovek přišlo šest tisíc diváků, tedy podstatně více než předchozí rok. Jak je možné, že se povedlo vytvořit projekt světového formátu, za kterým stojí především práce studentů?

AFO bylo zhruba do roku 2010 bez nadsázky lokální záležitostí, kam chodilo pár set lidí. Jak se povedlo, že zájem takhle moc vyskočil, je do značné míry o penězích. Měli jsme tehdy projekt na propojování vědců, umělců a filmařů, což nám pomohlo. Najednou jsme si mohli dovolit pozvat hosty i ze zahraničí. Tam už ovšem muselo být i nějaké podhoubí kontaktů, čistě peníze nic neudělají. Když dostanete padesát milionů na příštích pět let, tak nevyrobíte něco jako AFO, to je v podstatě kumulativní efekt. Nám se nakumulovaly kontakty a zkušenosti, za které samozřejmě vděčíme předchozímu vedení. K úplné změně došlo s novým vedením, kdy k AFU přišel Petr Bilík, současný prorektor pro vnější vztahy, potom i Jakub Korda. Je pravda, že se na festivalu z velké části podílejí studenti, ale celý rok pracuje asi osmičlenné jádro, přičemž se většinou o studenty už nejedná. Samozřejmě, studenti odvádějí perfektní práci a je to pro ně i skvělá zkušenost, ale neodváděli by ji bez týmu, který je k tomu nasměruje, což je zásluha především skvělé produkce festivalu.

Je tedy důležité, aby se věda popularizovala touto cestou?

Určitě. Vloni se část týmu z AFA rozšířila na Pevnost poznání, interaktivní muzeum vědy, který je pod Přírodovědeckou fakultou (Univerzity Palackého v Olomouci – pozn. red.). My v projektu figurujeme v podstatě ve stejné sestavě. Já dělám ředitele programu, určuju, co se tam bude dít, a najímám lidi, ředitel AFA Matěj Dostálek se stará o politické vsuvky a shání peníze, i když to děláme oba. Tam se právě setkávám s přírodovědci, s opravdovými vědci, kteří sedí v laborkách, vyvíjí léky na rakovinu tady v Olomouci, řeší čištění vody – zkrátka dělají úžasné věci. Když se bavíme o popularizaci vědy, vždycky jim říkám, že není nutné to nijak komentovat nebo kvalitativně hodnotit, ale ať už chtějí nebo ne, je fakt, že v současné době je film pořád nejlepší médium k popularizaci vědy. Vědu popularizovat potřeba je, to je jasné. Jdou do ní peníze daňových poplatníků, poznáváme skrze ni vesmír kolem nás, jde o určitý jednotící fenomén lidstva, kterému nestojí v cestě národy ani jazyky. Je spousta nástrojů, jak ji popularizovat. Jedním z nich je, že člověk jede někam do školy a povídá o tom, druhým, že dělá přednášky. Pořád nejefektivnější je ale film, protože je určitým funkčním celkem, na kterém pracují většinou největší odborníci, třeba BBC, filmaři a vědci dohromady.

Proč si myslíte, že mají studenti, ale i široká veřejnost tak velký zájem o tento typ filmografie, když mají možnost sledovat v dnešní době nepřeberné množství filmů jiných žánrů?

Protože je to něco jiného, to je jednoduché. Teď například rozjíždíme nový distribuční projekt, protože v českých kinech je obecně obrovský nedostatek populárně-vědecké nebo nějaké kvalitní alternativní tvorby. Existuje nějaká art tvorba, ta má svoje publikum, filmové kluby, různé menší festivaly, ale je třeba velká poptávka po tom, aby školy mohly chodit do kin a žáci se dozvěděli něco v rámci výuky. V České republice takový obsah prostě a jednoduše není. Tohle je na hlubší debatu o tom, kde se vůbec berou peníze na populárně-vědecké filmy, které nejsou hollywoodskými trháky, ale jde o nějakou alternativní vzdělávací formu trávení času. Spousta lidí má naštěstí touhu dozvědět se něco nového a zároveň zajímavou formou, z čehož plyne zájem o populárně-vědecké filmy.

Jakub Ráliš, Jaroslav Miller a Richard DawkinsJakub Ráliš, Jaroslav Miller a Richard DawkinsAutor:

Předpokládáte, že zájem o festival poroste v takové míře i v následujících letech?

Upřímně řečeno, my doufáme, že už neporoste. Letos na AFU chystáme novinky, které povedou ke zlepšení komfortu, protože naším hlavním problémem je nedostatek místa, což je ale i problém festivalu v Uherském Hradišti nebo v Jihlavě. Snažíme se dělat festival co nejlépe a vadí nám, když musí lidi čekat vážně dlouhé řady nebo se nedostanou na představení, ačkoli to k festivalům určitým způsobem patří. Náš největší sál je Metropol, který pojme pět set lidí, filmový sál na Konviktu sto lidí. V podstatě jsme dosáhli maximální kapacity. Letos se budeme snažit směřovat spíše víc ke kvalitě, zajistit návštěvníkům, aby si mohli rezervovat místo a podobně. Ale je možné, že třeba zase přijde víc lidí, ačkoli letos to bylo asi i kvůli Dawkinsovi.

Chcete AFO dostat i do povědomí širší mezinárodní veřejnosti?

Ano, to je úplně zásadní věc, na které poslední čtyři, pět let pracujeme. Předtím jsme na to ani neměli kapacitu, všechno musí jít postupně. Je to teď hlavní úkol a důvod, proč já objíždím různé kongresy po světě. Takovým byl v prosinci World Congress of Science And Factual Producers ve Vídni. Bavíme se tam s dalšími lidmi, zveme je sem. Nejen pořadatele z jiných festivalů, ale i špičkové tvůrce, kteří si o tom řeknou navzájem. Tak se tvoří síť kontaktů, v níž, když někoho sháním, se zeptám pár lidí a někdo toho konkrétního vědce nebo hvězdu zná, čímž může vzniknout osobní reference. Na tom je vlastně celý festival postavený.

Jaká hlavní témata můžeme očekávat od nadcházejícího 51. ročníku Academia Film Olomouc?

Takže obecně výběr témat ovlivňuje aktuální situace ve světě?

Do velké míry jde určitě o aktuálnost. Někdy něco vymyslíme, točí se o tom filmy a najednou se ve světě něco stane a téma je o to aktuálnější. Teď se řeší, jestli objekt, který létá kolem hvězdy KIC, je uměle vytvořený nějakou inteligencí, nebo jestli se jedná o kus komety. V únoru třeba vědci řeknou, že jsou to mimozemšťani, a bude to nádherné, protože my budeme mít téma mimozemšťanů. To se týká i ekologických témat, v Indonésii jsou obrovskou ekologickou katastrofou hořící pralesy. Za sociologická témata jsme vloni dělali téma Absurdita rasismu, když tu byla velká vlna „anticikánismu“. Toto hledisko vždy kontroluju já, i když zrovna nemám čas přímo témata tvořit. Na poradách s ostatními dramaturgy se je snažím vést k tomu, aby AFO bylo aktuální. Pak si většinou vyberu i téma, které mě baví, hraje v tom roli také osobní preference dramaturgů.

Hlavními vědeckými hosty dosud nejúspěšnějšího ročníku byli britský evoluční biolog Richard Dawkins a americký teoretický fyzik Lawrence M. Krauss. Jaké je oslovovat tak významné vědce?

Je to docela vtipné. Člověk jim poprvé napíše takovým tím poníženým tónem „Ó, pane profesore, nechcete přijet?“, ale oni většinou jednají úplně v pohodě. Tak to bylo i s Lawrencem Kraussem, kterému jsem jednou napsal, a on mi odepsal, že festival vypadá zajímavě. Často se setkáváme s tím, že AFO pochopitelně neznají. My jim pak pošleme videa a ukázky z minulých ročníků a oni zjistí, že jde vlastně o obrovský festival. Většinou se začnou zajímat víc, důležité je dostat se k nim. Třeba Lawrence je hodně otevřený, takže tomu čas věnoval. Následovalo samozřejmě množství telefonátů, hlavně skypování, a už jsme spolu začali plánovat i návštěvu Richarda Dawkinse, v jehož případě nám Krauss hodně pomohl. Obecně je téměř u každého významnějšího člověka důležité, aby nás někdo doporučil. Poté nastoupí práce „ukecávání“, ladění programu, časové rozvrhnutí programu atd.

Co podnítilo myšlenku kontaktovat vědce, jejichž zaměření odpovídá danému programu?

V 60. letech to bylo takové vědecko-pozitivistické. Díky volnější atmosféře se také daly dělat věci trochu jako na Západě, což byl první podnět – snaha sebrat studenty a vědce, aby se potkali, ukázali nějakou tvorbu, třeba i něco natočili, což je i v deklaraci z 60. let. Od 90. let až do roku 2008 bylo AFO lokální v rámci Filozofické fakulty UP, ale když jsme k festivalu přišli my a vznikla ambice vybudovat opravdu velký festival, bylo jasné, že bez tohoto propojení nebudeme tak úspěšně fungovat. Pouštíte lidem filmy, ale musíte dodat i nějaký zajímavý doprovodný program a přednášky a vytvořit jeden velký komplex. AFO není jen filmový festival. Je to festival o popularizaci vědy, takže je takové spojení nutné. Jak už jsem říkal, film je nejefektivnější, ale na něj nabalíme další aktivity a vytvoříme z toho ucelený cirkus. Podle mě by bez vědců, tvůrců, kteří se daným tématem přímo zabývají, nebylo AFO ani z poloviny tak zajímavé.

Máte i vy osobně vědeckou osobnost, kterou byste rád v Olomouci viděl?

Do značné míry jí byl Dawkins, to mi celkem stačilo. Dále ale třeba Tyson deGrasse, ředitel newyorského Haydenova planetária a výzkumník při American Museum of Natural History. Tahle volba je z jednoho důvodu – protože už je bohužel mrtvý Carl Sagan. Tyson deGrasse byl jeho žák, který hodně zastupuje jeho názory a prezentuje vědu jako univerzální jednotící fenomén.

Kromě filozofie a judaistiky na Filozofické fakultě UP a na Haifské univerzitě jste studoval také na olomoucké katedře divadelních a filmových studií filmovou vědu, takže znáte zákulisí AFO už poměrně dlouho. V čem se z vašeho pohledu za tu dobu změnilo?

Myslím, že jediná velká změna je, že se AFO zaměřilo na přírodní vědy a snažíme se o komplexnější pojetí než dřív. A to je zásluha, kterou si neodepíšu, to si polévku přihřeju. Není to vůbec kritika, ale předtím se festival zaměřoval na sociální vědy kvůli propojení s filozofickou fakultou. Tuhle část držíme pořád, ale já jsem se do toho trošku proboural s přírodovědnými tématy ještě jako student, třeba hodně s astrofyzikou, která je mým velkým koníčkem. Astrofyzika je totiž nejjednodušší způsob, jak lidi přitáhnout k vědě a ukázat jim její krásu. I Sagan říkal, že je to charakter budující disciplína, protože si člověk uvědomuje, jak je strašně malý, jak je na kusu „šutru“, který létá kolem héliové koule a většina věcí, které řeší, jsou úplné blbosti. AFO chce mít nyní trochu obecnější nádech. Vždycky se snažilo být aktivistické. Aktivistický charakter jsme nezahodili, pořád řešíme, že je problém sexismus nebo rasismus, ale snažíme se ukázat, že to jsou jenom podružné problémy toho, že lidi nepřemýšlí vědecky. Zase si musím vzít na pomoc Sagana: „Věda je mnohem spíš styl myšlení, než nějaký soubor znalostí.“

Přinesla vám pozice programového ředitele nějakou zkušenost, která by se dala označit za zásadní?

Zkušenost, že je pro člověka mnohem těžší organizovat a vést lidi než sám připravovat něco, co ho baví, takže jde zároveň o negativní zkušenost, protože je to docela obtížné. Pozitivní pro mě je, že můžu pozorovat studenty, mezi kterými jsem předtím sám byl, jak rostou, a pomáhat jim tvořit program. Snažíme se na AFO namotávat stále nové lidi, rozhodně se nijak neuzavírat, protože studenti přicházejí a odcházejí, ačkoli někteří zůstávají. Pak je tu spousta práce a emailů, které většinou nemají žádný efekt. Člověk si představuje, že bude mít práci jako Bartoška, který chodí a baví se s lidmi, ale většinou jste na festivalu už tak vyčerpaní, že jste rádi, když je konec.

Chtěl byste se ještě začít věnovat nějakému vědnímu oboru?

Myslím, že na to už jsem moc starý. Rozhodně ale plánuju z teoretického hlediska studia popularizace vědy, která se dělají pouze v Anglii, konkrétně v Londýně. Je to škola už pro manažery, protože když se tam člověk hlásí, musí mít za sebou alespoň pět let praxe ve vedoucí pozici v popularizační instituci, takže na tom teď pracuju. Mě popravdě naplňuje dělat servis vědcům, bavit se s nimi a pomáhat jim v tom, co dělají tak, aby přemýšleli i z nějakého jiného hlediska. Přiznávám se, že jsem měl velký komplex z toho, že sám vědu nedělám, protože ji miluju a fascinuje mě, ale ten už jsem opustil. Řekl jsem si, že je lepší být nadprůměrný popularizátor vědy než průměrný vědec. Spíš se snažím držet toho, co dělám, a doufám, že to dělám dobře. Možná jde o mé dědictví z filozofie. Nikdy jsem se nezaměřil na něco úplně konkrétního, spíše kontextuálně a široce. U nás na přírodovědě pak vstřebávám výzkumy, které právě probíhají. Bavím se tam s lidmi o tom, co dělají, a naplňuje mě, že vědu tak trochu dělám s nimi.

Autor: Sára Matůšová
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!