Ján Simkanič: Žijeme v mnoha omylech o sobě samých, zlehčujeme vlastní podíl na špatných věcech | E15.cz

Ján Simkanič: Žijeme v mnoha omylech o sobě samých, zlehčujeme vlastní podíl na špatných věcech

Ján Simkanič: Žijeme v mnoha omylech o sobě samých, zlehčujeme vlastní podíl na špatných věcech
Ján Simkanič
• 
ZDROJ: Repro Strategie (Martin Pinkas)
16. listopadu 2015 • 20:00
Publicista, výkonný ředitel společnosti Internet Info, duchovní otec ceny českého internetu Křišťálová Lupa a předseda výkonné rady Sdružení pro internetový rozvoj. Ján Simkanič by začínajícímu novináři poradil, aby se nestal nájemným pisálkem a radši dělal poctivou novinařinu. Sám z vlastních příspěvků zabývajících se stavem české společnosti sestavil a vydal knihu České nesvědomí. Proč se podle něj Češi neumí vyrovnat se svou minulostí?

Na webu o sobě píšete, že jste grafoman. Kolik toho za den napíšete?

Desítky e-mailů, spoustu tweetů, sloupky, blog, pracovní materiály všeho druhu, komentáře. Spočítat to neumím.

Máte v kategoriích letošního ročníku Křišťálové Lupy své favority? Podle čeho porotci vybírají nejlepší projekt?

Raději se vyhýbám tomu, abych v naší anketě měl nějaké favority. Pro mě je důležité, když se povede do nominací dostat co nejpestřejší vzorek projektů, které jsou něčím zajímavé, nové nebo záslužné, a když tam nechybí nic, co je pro reprezentativní obrázek aktuálního dění zásadní.

Při dnešní velké konkurenci na internetu je určitě těžké rozjet nový web tak, aby byl úspěšný. Může dneska vůbec nějaké internetové médium masově prorazit jako svého času například Aktuálně.cz? Na čem to závisí?

Ta otázka je možná příliš komplexní, než aby na ni stačila jednoduchá odpověď. Rozjíždí se relativně hodně úspěšných projektů. Například e-commercové projekty společnosti Miton jsou toho dobrým příkladem – od Slevomatu přes DámeJídlo až po Rohlík. De facto si spoluvytvořily své vlastní nové trhy a na nich se prosadily. Úspěšný projekt přitom nutně nemusí být masový. Motejlek.com je velice úspěšný a přitom určený pro úzké, elitní publikum. Pokud se bavíme čistě o mediálních projektech, pak lze jako dobrý příklad uvést Stream.cz. Dokáže tvořit internetové hvězdy i značkové show se širokou popularitou. Jako důkaz můžeme použít právě Křišťálovou Lupu, kterou drží jak Roman Vaněk s Peklem na talíři, tak Koko Kokešová s MENU domů nebo kultovní Tonda Blaník. Letos o ni bojuje Janek Rubeš s Praha vs. prachy. Podobně také DVTV dokázala s videoobsahem získat svou popularitu velice rychle.

Je budoucnost začínajícího novináře na internetu? Co byste řekl studentovi žurnalistiky, který chce psát jen pro tisk? Co byste mu poradil?

Že na distribučním kanálu nezáleží. Záleží na tom, jestli bude dělat poctivou, náročnou novinařinu a někdo ho za ni slušně zaplatí, nebo jestli bude nájemným pisálkem pro toho, kdo jde zrovna kolem. Podotýkám, že volba to není snadná a je možná stále těžší nejen pro studenty, ale i pro zasloužilce.

V rozhovoru pro MediaGuru jste kritizoval, že mediální domy zaměstnávají studenty, kteří nemají dost zkušeností a vědomostí. Mediální praxe je ovšem velmi důležitá především pro studenty žurnalistiky. Co by se tedy mělo změnit? Jak by ke studentům měli přistupovat editoři v médiích? Školil jste někdy studenty?

Na zaměstnávání studentů není nic špatného, pokud nemají představovat jen levnější náhradu za zkušené novináře. V situaci, kdy je třeba generovat stále větší množství obsahu ve stále větší rychlosti a při stále nižších nárocích, je logické, že na vedení a péči o rozvoj studentů zbývá méně času. Bývají hozeni do vody, ať plavou. A oni v tom plavou. Těžko jim to vyčítat.

Jak vzpomínáte na své začátky v médiích? V čem byl rozdíl oproti dnešku?

Bylo to klidnější a vlastně s menšími nároky. Spoustu věcí jsme na internetu objevovali všichni najednou, zkoušely se nové formáty, nové cesty. Od základů jsme se postupně propracovávali ke specializaci a hloubce. Začínal jsem u nás na Měšci psaním o osobních financích. Takový obor v té době de facto začínal taky. Ve stejnou dobu vznikly tři hlavní specializované servery, které téma objevovaly i pro ostatní. Trh i produktová nabídka byly jednodušší a přehlednější. Redakční systémy i weby byly primitivnější, možnosti samozřejmě omezenější, ale nadšení veliké.

Vidíte budoucnost v placeném obsahu na internetu? Jsou čeští čtenáři ochotní platit za kvalitu?

Zatím je ho méně, než bych si přál, ale jsem přesvědčen, že část obsahu bude schopná se uživit primárně z přímých plateb od svých čtenářů nebo diváků. Máme smůlu, že Česká republika je malý trh, takže lokální obsah se za platební branou prodává hůř než třeba u Financial Times, které mají globální publikum. Někdy ani kvalita nemusí stačit.

Česká média procházejí krušnými časy, což je konfrontuje s nimi samými mnohem silněji než kdykoliv dříve. Lépe se pojmenovávají problémy, kterým musí čelit a které způsobují. Nároky jsou v určité skupině lidí jednoznačně větší a publikum kritičtější. Na druhou stranu, ekonomický tlak způsobuje stále menší odolnost vůči komerčním vlivům, ekonomickým zájmům majitelů a krátkodobým cílům managementu. Zásadní problém pak spočívá v tom, že až dosud nepřekročitelné hranice oddělenosti různých typů moci a vlivů byly nedávno překročeny tak zásadně, jako by už na žádných hranicích nezáleželo, takže se pak velká část zúčastněných dokáže smířit s věcmi, které by dříve nebyla schopna akceptovat. Jediná obrana je úsilí o vlastní integritu, ale udržet tuhle poslední pevnost je bohužel stále těžší.

Často se vyjadřujete ke společenskému dění, jste editor projektu Mé dětství v socialismu a autor knihy České nesvědomí. V čem se podle vás Češi nedokážou vyrovnat se svou minulostí?

Žijeme v mnoha omylech o sobě samých, mimo jiné zlehčujeme či popíráme náš vlastní podíl na špatných věcech, které nás potkaly. Strkáme před nimi hlavu do písku, nehlásíme se k žádné odpovědnosti, vinu připisujeme nadšeně hlavně všem ostatním. Není divu, že to pak ovlivňuje i náš přístup k dnešku a k hledání řešení dnešních krizí – naposledy uprchlické. Nedávno jeden milý „twitterista“ krásně poukázal, že vlastně dovedeme jen odmítat (což je typické například pro Václava Klause) a že nás de facto definuje naše NE (vůči euru, Bruselu, základnám, kvótám), nikoliv nějaká vize a sebevědomý aktivní postoj.

Dokázal jste se vy sám vyrovnat s českou minulostí?

Často zdůrazňuji, že jsem vděčný, že jsem jako dítě zažil konec socialismu. Pamatuji si ho dost dobře a díky tomu můžu mít srovnání. Zároveň jsem vděčný, že jsem v něm žil tak krátce a nebyl jsem nucen dělat žádné kompromisy se sebou samým. Vůbec netuším, jak bych obstál. Snažím se být opatrný v soudech o tom, co kdo v minulosti udělal. O to víc mi vadí, když se ke svým selháním lidé nedokážou ani s odstupem času a v bezpečí postavit čelem. Pomohli by nám všem pochopit mechanismy zla i možnosti, jak se mu lze bránit.

V rozhovoru jste řekl o současných dětech: Proti nám mají neuvěřitelnou míru příležitostí a podnětů a zároveň, paradoxně, v něčem přišly o část svobody a bezstarostnosti, jejich život je mnohem víc organizovaný, pod kontrolou a svázaný pravidly „bezpečnosti“. Mohl byste to rozvést?

Jako děti jsme měli jednoznačně větší volnost, platila jednodušší pravidla. Jezdilo se na kole bez helmy, protože aut nebylo tolik, klíče na krku jsou symbolem dětských let mnoha vrstevníků, prolejzali jsme místa, která by dnes nepřipadala v úvahu, například na sídlišti rozestavěný kulturák. Navíc když máte méně vnějších podnětů, vymyslíte si tím spíše vlastní dobrodružství. Dnes mají děti režim nalinkovaný často na minuty. Díky mobilům jsou pod neustálou kontrolou rodičů, každá činnost má dost jasná pravidla, jsou zahlcené informacemi, vizuálními vjemy, internetovou komunikací. Všechno má svá pro a proti.

Autor: Jana Procházková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!