Jakub Horák: Základní průser tady je, že tu chybí nějaká duchovní rovina | E15.cz

Jakub Horák: Základní průser tady je, že tu chybí nějaká duchovní rovina

Jaroslav Denemark

„Jakube, tak já dneska dorazím někdy v šest,“ píšu Jakubovi zprávu na Facebooku. „Doraz, kdy chceš. Já už chlastám, vyjadřoval jsem se ráno k HateFree.“

S TMBK, který nafotil skvělé fotky z rozhovoru, jsme dorazili k Barrandovským studiím a zastavili před budovou, za jejímiž dveřmi se válely hromady starého filmu na páskách z celulózy. „Tak tady se točil Maxipes Fík,“ říká TMBK. Zvláštní atmosféra je ve vzduchu –  dalo by se dokonce říct, že tvůrčí. Ze schodů pomalu, nejistě jistým krokem sestoupil Jakub Horák. „Vítej, bratře,“  pozdravil.

Společně jsme vešli do ateliéru loutkového filmu, který je předělán vskutku excentricky. Ne nadarmo je Jakubovo bydlení též ústřednou The Eccentric Club a hlavním štábem hnutí Nevím. Po usazení do pohodlných kožených křesel jsme si připili pálenkou z plodů jeřábu oskeruše, Jakub přinesl lahev whiskey a pustil nám začátek filmu Vojna a mír.

Povídali jsme si asi šest hodin. Dovolil jsem si vám sepsat malou ochutnávku z toho, co jsme probrali. Celým rozhovorem vás navíc budou provázet ukázky z jeho připravované knihy – Kočky jsou vrženy.

Pustím vám začátek Vojny a míru. To je neuvěřitelný. Tohle musíte poslouchat, protože jsem z toho udělal titulní citát k tý knížce Kočky jsou vrženy. Nic nedělejte, jen poslouchejte ty titulní slova.

„Všechny myšlenky, které mají ohromný dopad, jsou vždy prosté. Napadlo mě, že jestliže zločinci drží při sobě a představují sílu, tak čestní lidé by měli udělat to samé. Vždyť jak je to prosté.“

Jak se jmenuješ bratře? Já jsem Jakub Horák.

Jára Denemark

Jasně. Tak na zdraví. 

*následuje dvacetiminutový monolog o oskerušce*

…proto ti říkám, že je nesmysl ten rozhovor nahrávat, protože se stejně nic nedozvíš. Ale možná až umřu, tak tu nahrávku třeba můžeš zpeněžit. Já mám taky nahrávky zajímavejch lidí.

Myslíš si, že jsi zajímavý?

Já si myslím, že jsem. Ale já jsem buddhista, takže si nemyslím, že je to nějaká moje zásluha. To se tak prostě zrodilo. Díky tomu, že jsme byl narozený v nějakým prostředí, a díky tomu, jakýma cestama jsem šel.

Prostě si dělám prdel z věcí, o kterých se mluví, říká autor koláží TMBK
 

Jardo, ty jsi ještě nepochopil, že když už se dostane někdo sem ke mně, tak se staneme přáteli. Teď jsme na úvodu a chceme si vyjasnit, co tady budeme dělat. Ale jestli tam ze mě uděláš, Jaroslave, nějakýho kreténa, tak budeš mít velkej problém. Ale ne, dělám si legraci.

Hele, já jsem začal pít někdy v jedenáct už, když odešel ten štáb ČT24 kvůli vyjádření o HateFree… ale to je jen taková výmluva, protože já bych asi začal pít i tak. (smích)

Já mám na to ale právo, jsem spisovatel, takže si můžu dělat co chci. Já chci tady nechat něco, co je dobrý.

*čte ukázku „Zeman a Ovčáček“ ze své chystané knihy*

Je to nevelká, jakož i malá skupinka recesistů. V televizní debatě si s nimi zítra snadno poradíte, pane prezidente, dodal diskrétně mluvčí Ovčáček, stojící vedle selského vyřezávaného stolku se složkou papírů v ruce. Ten hlavní si říká Kocour Klapuška a nosí masku kočky. - Masku kočky, zopakoval zvolna Miloš Zeman, pohodlně roztažený v kožené lenošce, jejíž hnědá jelenice hezky ladila s chodským drhaným kobercem prezidentské pracovny. Ovčáček ani nedutal, protože teď bude následovat některý z proslavených prezidentových bonmotů, které si zapisoval do speciálního zápisníku vázaného v srnčí kůži.

Jaký je princip té knihy?

Děj je o tom, že Kocour Klapuška, reálná kočka, která je předsedou Hnutí Nevím, porazí v prezidentské volbě Zemana. Ale princip… Znáš nekonečný příběh, že jo. Tam jde o to, že svět začíná zahlcovat prázdnota. A já si myslím, že dnešní svět taky zahlcuje prázdnota, ale ona není definovaná jako nedostatek něčeho, ale naopak jako přebytek věcí. Tady je moc statusů, moc článků, moc názorů. To v nás dělá to, že to ničí vlastní kreativitu a imaginaci a já si myslím, že není náhoda, že myšlenka na toho kocoura vznikla tady v ateliéru, kde vznikl Maxipes Fík a tyhle podobný figury. Základ toho, co ten kocour Klapuška dělá… a to je základ té knihy, že se snaží říct, že ty věci nejsou tak důležitý, ale že důležitý je ta tvá vlastní imaginace. To je základ té knihy.

*pouští záznam koncertu Daniela Landy, který nás doprovází celým setkáním*

Ty jsi s Landou projel Afghánistán?

Jo. Landa je výbornej člověk. Ne v tom, co si myslí nebo co prosazuje, ale v tom, jakej je, jak silnou má podstatu. Je zajímavej tím, že to, co si prosazuje, prosazuje bez ohledu na okolí, je autonomní v myšlení, toho si vážím. V tom je to jeho kouzlo, to, proč ho lidi milují.

Hodně cestuješ a máš možnost poznat různé kultury a rozdíly mezi nimi. Přijde ti, že je tady v Česku něco špatně, jen na základě toho, co jsi viděl jinde?

Základní průser tady je, že tu chybí nějaká duchovní rovina. Silnou duchovní rovinu vidíš třeba právě v tom Nepálu nebo Indii. My žijeme v zemi, která není v tuhle chvíli duchovně ukotvená.

Havel je symbol, který jsme si vždy přáli mít, říká polský novinář Aleksander Kaczorowski
 

Co znamená duchovní ukotvení?

To znamená, že máš nějakou víru, že má život smysl. Že to všechno kvůli něčemu je. Kde skončila naše poslední víra… to, že lidský život má nějaký smysl? To skončilo při pádu režimu. Komunismus je totiž druh eschatologického náboženství, které ti říká: „Není Bůh, ale smysl má to, že jsme tady všichni spolu, my tady musíme budovat budoucnost, lepší svět.“ Tomu se říká technooptimistická společnost. My jsme tedy věřili, že nás čeká lepší svět, že něco budujeme pro děti. Tak byl vystaven celý komunismus – budovat lepší svět pro naše děti.

Duchovní rovina je pocit, že to, že žiješ, má nějaký smysl. Kdo tomu chce porozumět, ať si přečte sovětskou sci-fi – technooptimistické vize, které popsal třeba Jefremov v Hodině býka. Ale nedělali to jen Sověti, i Star Trek je technooptimistická vize.

meme hnutí nevímmeme hnutí nevímAutor: Jakub Horák

Bum. Do toho přišla revoluce, která osvobodila ten svět, co se týká knížek, možností cestovat a vůbec přinesla demokracii a právní stát a zároveň nám řekla, že budování toho lepšího světa je sice v pořádku, ale že bychom to měli dělat ve větším měřítku, pro celý svět, globálně. A nám se to pořád zdálo výborný, protože my jsme byli stále nabití od všeho předchozího – Havla, Bondyho a jiných. To byla zlatá éra Václava Havla. Potom, po nástupu Klause, jsme ještě pořád měli vizi – stát se tím ekonomicky nejúspěšnějším posttotalitním tygrem. Teď už jenom skuhráme. Už se to omezilo pouze na tu ekonomiku a někde mezi tím jsme ztratili toho Havla, Bondyho, Nezvala a všechny ty básníky a spisovatele. Najednou je jediná debata, která se děje, o tom, proč mají v Německu větší platy a proč my máme menší platy. Už jsme přišli na to, že nejsme ničím výjimeční – a to nás bolí.

*čte ukázku „Kocour: probuzení“ ze své chystané knihy*

To samé ráno, zhruba tři kilometry vzdušnou čarou od Pražského hradu i ministerstva financí, daleko od hlučícího davu, stranou od sarkastických politiků i cynických kapitánů průmyslu, probudil se ve svém apartmánu jeden velmi mazaný tvor. Protáhl si packy, protřel si velké, oranžové oči, a pak zacinkal na malý stříbrný zvoneček, stojící na onyxovém nočním stolku vedle u postele. Přesně za minutu do velké ložnice nahlédl uctivý komorník v modrém fraku s tyrkysovými prýmky, se stříbrným tácem v ruce neslyšně přešel zlatý hedvábný koberec a s pozorným výrazem v tváři se postavil zády k vysoké knihovně ze dřeva barvy koňaku. Tak jak budeme žít dnes, pane? Šampaňské, ústřice, hummus, nebo snad sizzling steak? Uáá.. zazízval spáč. Dnes budeme žít zdravě, Alfréde, zahlásil. A jste si jistý? zeptal se komorník zdvořile. Naprosto jistý, zněla odpověď. Je nádherný den, budeme žít zdravě. Rozumím, hned to bude.

Dobře, ale co se tedy stalo konkrétně špatně s naší společností?

To, že žijeme, znamená, že jsme součástí celého lidstva. V tuhle chvíli se stalo to, že jsme se z toho lidstva vyčlenili a stalo se to ve chvíli, kdy Zeman začal tvrdit, že žádní intelektuálové nebyli a jestli byli, tak spolupracovali s nacistickým Německem a podobně. Rozumíš. Vykládat o Peroutkovi, který byl v koncentráku, že podporoval Hitlera? Tohle už není legrace z mého pohledu.

Jaký je tedy podle tebe Zeman člověk?

Nejde o to, jaký je Zeman člověk, ale o to, co to dělá nám. Co nám dělá to, že někdo začne mluvit o tom, že Peroutka, který byl v koncentráku, měl vlastně rád Hitlera. On to udělal jenom kvůli tomu, že se domníval, že někde něco četl, a pak se zjistilo, že to tam nebylo. Kurva, ty vole, to je přece normální, že si myslím, že jsem si něco přečetl a ono to tak není…

…ale on je takový egoista a sebestředný člověk s niternými komplexy, že se bojí, že by podryl vlastní autoritu, kdyby přiznal, že se spletl.

Přesně tak. Ale proč to dělá? Ta věc je celá skrytá v tom, že Václav Havel byl tak strašně silná osobnost, že ti prezidenti po něm se jen vůči němu vymezovali. Co dělal Klaus a dělá Zeman, je prostě vymezení vůči Havlovi. Oni ani nemají vlastní program, neříkají: „Mělo by se jít a udělat tohle a tohle.“ Oni říkají: „Tohle je špatně, tohle je špatně, tohle je špatně.“

Ale dobře, Klaus ještě nebyl takový problém. On měl tu svojí liberální západní politiku a za tím si stál, a kdyby neudělal tu zásadní chybu s amnestií, tak by vlastně mohl dneska přijít a říct: „Vidíte, já jsem vám to všechno říkal."

Komentář: O vašem úspěchu rozhoduje bohatství rodičů i datum narození
 

A na základě toho, co jsi teď uvedl, by šlo vymezit český národ?

Podívej se, český národ, jeho podstata, je to, co se děje právě teď. To, co bylo 15 let po revoluci, to byla zvláštní věc, exception, která se odehrála díky Havlovi, Rolling Stones a celý tý situaci. Teď se stalo to, že se ty lidi normalizovali, opadlo nadšení, a všichni se dostali do své přirozené pozice. Předtím všichni nechali tu svoji zahořklost a blbost spát, byli nadšení z té doby. Jenže dneska už jim média potvrzují to, co si potajmu myslí. Kdybys tenkrát někde řekl: „My tady nechceme ty černý huby. Vy je tady chcete?“ Tak ti nikdo slušnej ani neodpoví na pozdrav. Dneska to řekneš, napíšeš na facebook a najednou lajk, lajk, lajk a „jasně, ať táhnou!“

Píšou to frustrovaný kluci, kteří musí makat pod nějakým stupidním šéfem, píšou to frustrovaný maminy, se kterými manžel už nemrdá, práce stojí za hovno a najednou máš důvod pro co žít. Ten důvod se jmenuje „nenávist k těm, kdo jsou jiní“. Napíšeš něco o islámu a hned máš „lajky“. Nemáš „lajky“ od manžela nebo od někoho jiného, tak je sbíráš jinak.

Problém tady tedy je, že lidi nemají smysl života a ten smysl dostávají jenom z toho, že říkají tyhle různý věci. Došlo tu ke ztrátě ontologického bezpečí – a to plyne ze ztráty duchovní roviny.

Je česká společnost zakomplexovaná?

My jsme byli nejrozvinutější země v socialistickém táboře. To bylo díky tomu, že jsme do toho po druhé světové válce vešli relativně dobře díky odkazu první republiky a Beneše. My jsme byli nejlepší z té party kriplů, která tu fungovala v rámci RVHP. Je těžký vyrovnat se s tou vzpomínkou, že jsi něco znamenal a teď neznamenáš nic. To vede k nacionalismu. Btw Rusko teď řeší to samý.

Jednooký mezi slepými králem.

Přesně. Jenže najednou se otevře ten svět a bum. Najednou… „Vy tady vlastně nic nemáte. Dobře, škodovka, tu můžete prodat Němcům.“ Ale strojírenství? Prodávali jsme ho v rámci RVHP. Po otevření volnýho trhu nic. Český počítače? Byly k smíchu.

Ocitli jsme se tváří v tvář realitě. Pochopili jsme, že je tady to západní Německo, Francie, Amerika a mají věci, které my samozřejmě nemáme. A by the way, to, že jsme se ocitli v tváří tvář té realitě, byl důvod, proč vznikla ta sametová revoluce. To, že bylo zakázané vydávat Kafku, byla ta viditelná vlna na hladině. Ale ta síla tý lidový změny přišla z toho, že lidi si tady tak dlouho kupovali videopřehrávače ze západního Německa, až si prostě řekli: „Tak k čemu vy tady jste, vy komunisti? Vy nám říkáte, že se tady máme ze všech nejlíp a nevyrábíme tady ani video?“

Takže dnešní českou společnost pohání touha se vyrovnat Západu.

Tak. Tady se pořád říkalo po revoluci, že ten Západ doženeme. A trvalo to nejdřív deset, pak patnáct let a pořád byl nějaký problém. Jenže teď ty lidi se chtějí mít reálně jako třeba v tom Německu. Proto volí Babiše a spol. Lidská práva už tu šla stranou, touhy po budoucnosti taky, lidi se chtějí mít lépe tady a teď.

Po revoluci lidé chtěli nejdřív tu svobodu, aby se vydávaly knížky, aby mohli říkat všechno. Jenže to už se tu uskutečnilo…

…a oni teď chtějí to materium.

Přesně. Chtějí si dobře žít. A mají svým způsobem pravdu. Svým způsobem je to zdravé. S voliči Babiše se pouze rozcházíme v tom, co všechno zahrnuje to „lépe“.

Minulý týden jsi se stal volebním stratégem Pirátské strany, půjde tedy Hnutí Nevím do voleb?

Hnutí Nevím je recese, kterou karikuji manipulace politickým stran. Nemám sílu na to sestavovat kandidátky…  Piráti jsou naproti tomu parta zajímavých lidí a v těchto volbách je podpoříme, předseda Klapuška na to souhlasně mňouknul. Vycházejí z teze švédské Pirátské strany, že společnost, ve které je více svobody a méně buzerace a která je digitálně propojená, má rychleji rostoucí ekonomiku, kvalitnější školství a žijí v ní šťastnější lidé. Předseda Pirátů Bartoš má kromě těch dredů i dva doktoráty z matematických věd a ve straně mají kompletně namodelovanou digitalizaci státní správy končící elektronickými volbami. Bylo by dobré s tím pirátským digitalizačním programem přeskočit ódéesku. K čemu tu vlastně je ODS? Jedni podezřelí týpci se hádají s Babišem, který je sám ten nejpodezřelejší. A opravdu bych byl rád, kdyby se ukázalo, že je v Česku víc pirátů než komunistů. A teď nemyslím jen ve volbách, ale vůbec.

Abychom přešli k jinému tématu, odcituji ti něco, co jsi v roce 2013 napsal pro Reflex: „Jsem zablokovanej proti hloupejm lidem. Chovám se nemožně. Čekalo se, že si půjdeme zašukat, a já ji místo toho tu holku poučuju a péruju v debilní debatě o debilní Izraeli. Andrea studuje vysokou školu, takovou tu školu, co není ani Filosofická fakulta University Karlovy, ani MatFyz, takže to vlastně žádná škola není.“ Myslíš si, že máme příliš mnoho fakult, nebo příliš mnoho předmětů?

Ne, vůbec. Vůbec. Problém těch škol jako například Plzeňská právnická fakulta a jiných je následující. Ve státní správě existuje nějaký systém, kde jsi placený na základě toho, jakou máš školu. To znamená, že ty můžeš dělat tu samou pozici, jakou děláš, a máš dva různé platy u magistra a bakaláře. Je úplně jedno, co umíš, jsou tam platový tabulky. Spousta lidí si potřebovala dodělat to „vzdělání“ a v podstatě jim bylo jedno, v jakém oboru. Proto volili vlastně tu nejjednodušší cestu jako třeba Plzeňskou právnickou fakultu nebo FHS. Já to nemám nikomu za zlé. Je jedině dobře, že studují aspoň něco. Ovšem se na ty lidi dívám s určitým pohrdáním. Myslím si, že jiné školy, než FF UK, Matfyz a medicína se dají tak nějak různě ojebat.

meme hnutí nevímmeme hnutí nevímAutor: Jakub Horák

To znamená, že říkáš, že neexistuje nějaká zbytečná fakulta, že je dobře, že lidi studují aspoň něco. Ovšem jsou tu lepší a horší obory.

Ano. Máš naprostou pravdu. Každá škola, kterou někdo studuje, je vlastně dobrá. Ale ať se nikdo nediví, že když někdo studuje medicínu nebo fildu, tak nebere vážně někoho, kdo studuje školu finanční a správní. To ale ještě neznamená, že studovat školu finanční a správní je horší než nedělat nic. Je možné, že i tam jsou nějací zajímaví přednášející. Určitě to může být v pořádku.

Jak poznáš hloupého člověka?

Poznáš ho tak, že otevřeš tři otázky a v nějaké z nich se člověk netrefí.

Na základě tří otázek jsi schopný říct, jestli je někdo hloupý, nebo chytrý?

Dokážu každému položit tři otázky a na základě těch tří otázek zjistím, jestli je hloupý nebo chytrý.

Dobře. Zkus to na mně.

Následovala několik desítek minut dlouhá debata na tři základní a několik subotázek, načež se Jakub zamyslí a vyřkne svůj verdikt.

Prima. A tady dobře vidíš, jak na základě tří otázek zjistíš, co je člověk zač. Já jsem o tobě zjistil, že jsi velice přemýšlivý člověk, takže se spolu můžeme bavit. Já se takhle třeba pustím do jedné z otázek s nějakou holkou a – to bys nevěřil, že to existuje, ale ono to existuje – ona začne třeba mluvit, že ty Židi tohle a tamto a naprosto ulítnou z té otázky (pozn. red.: jedna z otázek se totiž týká konfliktu mezi Izraelí a Palestinou).

*čte ukázku „Babiš a Faltýnek: otázka DPH“ ze své chystané knihy*

A čo chce ten Kocúr? zeptal se Andrej Babiš. Byla to jen řečnická otázka. Krmit, co jiného by chtěl. Musela to být zase nějaká kokotina, kterých se ty Češi navymýšleli spousty. Ministr financí pochyboval, že je na světě ještě nějaký jiný národ, který by byl schopen točit se kolem takové spousty nepodstatností. Dokud nebyl v politice, vůbec se tím nemusel zabývat, ale z tohohle mohl koukat zase článek v nějakém časopise, který mu ještě nepatřil. - Kolko lidí tu má mačky? zeptal se svého náměstka Faltýnka, obtloustlého muže se služebnou tváří a šedivým ježkem. - Šéfe, k minulému měsíci v České republice milion sto dvacet šest tisíc koček, zněla okamžitá odpověď. Faltýnek věděl všechno. Na každého.

Jaký je tvůj vztah k ženám?

Já jsem nikdy nežil single, teď rok jsem a je to naprostá výjimka. Vždycky jsem žil tři roky s nějakou holkou a potom jsem se s ní rozešel, protože mi to nepřišlo, že je to to absolutní, co chci. Holky jsou to nejvíc, co v životě můžeš mít. Ony jsou zdrojem ohromný energie, která ti dává nějaký důvod k tomu, abys existoval.

Když máš někoho, kdo tě „lajkuje“, tak ti to dodává strašnou sílu. Ten vztah je o tom, že se s tou holkou navzájem „lajkujete“. Když je člověk bez holky, tak je to pro něj velice těžké, protože nemá nikoho, kdo by ho „lajkoval“. Člověk může z „lajkování“ získat ohromnou psychickou i fyzickou sílu, když se ho dotkne s pokorou. Ale musí to být jen upřímný – kdyby někdo z vesmíru pozoroval, co se děje mezi dvěma lidmi, kteří se milují, tak uvidí, jak od jednoho ke druhému vede osmiproudá dálnice plná zářícího světla a svištící energie, po které běhají duhoví jednorožci a sněžní leopardi a létají nad ní růžoví sloni a celá září jako Mléčná dráha.

Myslíš si, že když ti někdo dá lajk na facebooku, tak to má stejnou hodnotu jako pochvala v reálném životě? Přeci jen je internet odosobněné místo.

Ten mechanismus toho, jak to funguje, je úplně stejný. V mozku fungují úplně stejné procesy, lajkování vyvolává serotonin. Je to pocit toho, že tě někdo přijímá. Samozřejmě že když ti někdo, koho si vážíš, něco pochválí osobně, tak to může mít váhu větší než tisíc lajků. Otázkou ale je, jak dneska najít někoho, koho si vážíš.

Podívej se, my tady prostě bojujeme o uznání.

Do určité míry tedy říkáš, že smyslem života je boj o uznání?

Smysl života se skládá ze tří následujících věcí. Jednou je boj o dominanci a submisivitu. To znamená, komu ty poroučíš a kdo poroučí tobě. Druhý srovnávací systém je teritorium. To znamená, že máš nějaký teritorium, který ovládáš. Jsi novinář, ovládáš tuhle oblast, jsi důležitý. Třetí jev je boj o nejatraktivnějšího sexuálního partnera.

Dominance – submisivita, tedy kdo komu velí. Teritorium je něco, co mi patří. Nejatraktivnější sexuální partner – jednak to má výhodu že nemáš potřebu hledat jinýho a je v tom i trochu závisti: „Jo, vole, tak ten Jarda… To je tvoje holka? Bomba, super.“

To všechno je komplex, který se dohromady jmenuje „boj o uznání.“ A jsme tím motivovaní ne proto, že jsme si to vybrali, ale protože jsme sociální savci a je to tím pádem v nás.

Jsi spisovatel, marketér, social media guru, cestovatel. To je všechno CO jsi, mě by ale zajímalo KDO je Jakub Horák?

Moje primární pozice je, že jsem spisovatel. Já mám talent na to, že když se setkám s lidmi, přejímám jejich pozici. Někdy až tak, že vlastně nevím, kdo jsem sám. Od toho je ale tady oskeruška.

To znamená, že jsi někdo, kdo vnímá své okolí natolik, že ho to okolí ze základu utváří.

Michel Foucault tvrdí, že jedinec je vytvořený jeho okolím. Ostatně na tom není nic divného. Když ses narodil, nebyl jsi nic. To co si myslíš že jsi, je dané tím, v jakém prostředí jsi vyrůstal, kdo byli rodiče, spolužáci, kamarádi. Kdo vyrostl v Německu v roce 33 v rodině, která milovala Hitlera, miloval Hitlera. Je to velice pravdivé a zároveň velmi frustrující.

V 60. letech ale vznikla fantastická diskuse mezi Foucaultem a Sartrem, kdy Foucault tvrdil právě to, že tě utváří okolí, a Sartre mu jako jediný dokázal tu jeho tezi rozstřelit tím, že individua z nás dělá až něco, co pojmenoval „touha po svobodě“.  A já si chvíli připadám naprosto definovaný a potom se něco stane nebo někoho potkám a najednou mám touhu se posunout dál nebo jinam a to je zase ta touha po svobodě. To, co jsme, je to, jak myslíme. Ta touha po svobodě je to, co nás láká do nebezpečných životních rozhodnutí. Následujme to lákání! Je to naše jediná spása. Komfortní zóna člověka zabije.

Je to boj o sebe. Kéž už by ten život byl za mnou. Hele já jen doufám, že to všechno jednou dopadne tak, že budu takhle sedět a říkat si: „Jsem šťastnej.“.

Ty teď nejsi šťastný?

Ne. Já jsem velice nešťastný.

Proč?

Pořád mám touhy po tom, že bych chtěl někomu něco dokazovat. Chci se toho zbavit.

A kdy můžeš říct, že jsi šťastný?

Štěstí je v momentě, kdy najdeš někoho, kdo se mění průběžně s tím, jak se měníš ty. Tam je to štěstí. Může to být partner, může to být skupina lidí, můžeš to být ty, když takový vztah nastavíš sám k sobě.

A máš se dobře?

Ano, mám se velice dobře. Jsem rád, že i když nejsem šťastný, tak o tom alespoň vím, a neprojektuju vinu do ostatních. A mám velkou důvěru v budoucnost.

Následuje další dvě a půl hodiny povídání, ale to už je zase na jiný rozhovor. 

Nebudu se bavit s někým, kdo mi vyhrožuje fyzickou likvidací, říká Šádí Shanaáh
 

Autor: Jaroslav Denemark
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!