Jakub Hein: Za fakta dnes považujeme i drby

Facebooková stránka Proti projevům nenávisti patří mezi nejviditelnější internetové iniciativy, které se snaží vyvracet mýty ohledně menšin a v diskusi o uprchlické krizi představuje protiváhu k organizacím jako Islám v České republice nechceme.

 Jakub Hein
29.1.2016 10:05   |  

Na sociálních sítích však není těžké nabýt dojem, že společnost se v otázce imigrantů rozdělila na dva tábory, kde si každý „mele svou“ a sebehlasitější iniciativa ho ke změně názoru nepřiměje. Jeden z adminů stránky Jakub Hein vysvětluje, proč mají podle něj podobné projekty přesto smysl.

Vybavujete si příklad situace, kdy se vaší iniciativě podařilo někoho přesvědčit, aby změnil svůj názor na menšiny?

Jeden kamarád mi sám napsal, že díky příspěvkům, které sdílíme, a informacím, jaké přinášíme, změnil svůj názor na migranty. Psal, že ze začátku o tom moc nepřemýšlel, bral věci prostě tak, jak mu přicházely z médií. Díky neustálému opakování toho, že je potřeba lidi soudit na základě vlastní zkušenosti, a ne podle generalizujících tvrzení, si vzpomněl na své vlastní zážitky z práce. Pracoval s několika kolegy z arabských zemí, o kterých dnes často mluvíme v souvislosti s uprchlickou krizí, a nakonec se rozhodl udělat si názor na základě vlastní zkušenosti, ne té zprostředkované médii.

Máte dojem, že se vám cíl zamezit šíření nenávistných projevů a komentářů daří plnit?

Nemůžu mluvit za ostatní, ale pokud bych si někdy vytknul takový cíl, sotva bych ho kdy mohl prohlásit za úspěšně splněný. To, že lidé mají jiný názor než já, je součást demokratické společnosti a debata o sporných tématech do ní integrálně patří. Jiná věc je moment, kdy se debata přemění na otevřené výhružky. Proti takovým projevům je třeba bojovat všemi prostředky, které jsme si v rámci péče o demokratickou společnost vydobyli.

Můj cíl je skromnější. Nenávistné projevy v sobě nesou značnou míru absurdity, která jejich autory diskredituje, a mým cílem je na podobné věci poukázat. Pokud Tomio Okamura řekne, že „Eritrejci jsou na prvních dvou místech ve znásilňování ve Švédsku,“ stačí se jen trochu zamyslet, aby člověku došlo, jak absurdní je tvrzení, že jedno etnikum obsadilo první dvě příčky v pořadí zároveň. Nehledě na to, že takové tvrzení je objektivně lživé, protože od roku 1998 švédský zákon o nakládání s osobními údaji vylučuje existenci veřejných statistik založených na etnicitě. Nenávistné komentáře jsou ve většině případů založené na podobných duševních pochodech, které můžeme vídat na fórech zaměřených na konspirační teorie. Přesto lidi k těmto úvahám motivují reálné obavy, jejichž závažnost nelze marginalizovat.

Nepřispívají stránky jako Proti projevům nenávisti k polarizaci společnosti na dva tábory?

Společnost je polarizovaná dávno. Jak dlouho máme migrační krizi na předních stránkách novin? Sám se pozastavuji nad tím, že někdo dokáže profitovat z jednoho tématu pořád dokola. Na zrušených facebookových stránkách IVČRN jsme mohli číst, že „od hranic táhne na Prahu invazní armáda“. Táhla sem den, dva, týden. Když táhla už několikátý měsíc, začaly se ty bláboly vytrácet, ale mezitím je nasdílely desetitisíce, možná statisíce lidí. Taková absurdní tvrzení poukazují na zásadní fakt. Mnoho lidí, kteří si na internet chodí číst o migrantech, nehledá informace, na jejichž základě by si chtěli vytvořit názor. Hledají informace, které jejich názor potvrzují, a na jejich pravdivosti jim nezáleží.

Nemyslím si, že stránky, které se zaměřují na uvádění věcí na pravou míru, změní názor někoho, kdo má jasno. Stejně tak si nemyslím, že by jejich absence „stmelila polarizovanou společnost“. Co by se stalo, kdybychom stránku PPN nebo všechny nevládky, které pomáhají menšinám, zrušily? Vztek a agrese by se otočily proti těm, v jejichž jménu vystupujeme. Druhý den by skupiny radikálů pochodovaly na romská ghetta a detenční centra. Až by „spravedlivý dav“ ukončil očistu, měli bychom ideální společnost? Zmizela by korupce, chudoba a zločinnost? Ne. Frustrace a vztek by zůstaly a musely by najít další oběť. Není možné ustoupit z obrany demokratických hodnot proto, že se to někomu nelíbí. Je v pořádku, že s námi lidé nesouhlasí a že jitříme emoce. Chceme, aby s námi diskutovali, aby naše názory zpochybňovali, a rádi přiznáme, pokud se mýlíme. Ale pokud člověk vidí zlo, nesmí mlčet.

Stránka Proti projevům nenávisti jde s dobou a sdílí i memy, skrz které se například zaráží nad postoji „slušných Čechů“, kteří „nejsou rasisty, ale“. Nemyslíte si, že podobné memy situaci zjednodušují a vaše názorové odpůrce zbytečně zesměšňují? Není vhodnější oponovat skrze fakta?

Faktů je plný internet. Člověk si může najít libovolnou pro něj příjemnou pravdu. Když budu chtít věřit, že rakovinu vyléčí mrkvová šťáva, najdu pro to spoustu rádobyvěděckých podkladů za pět minut googlování, která můžu vydávat za fakta. Informační přehuštěnost dnešní digitální společnosti může za to, že před „fakty“ mnoho lidí raději zavírá oči. Několikrát jsem už slyšel své známé říkat „o migrantech už nechci číst ani slovo“. Už není možné přinést nějaký zásadní fakt, který by změnil společenskou debatu. Pravda byla zdiskreditována množstvím informací, které se za ní vydávají.

Pokud chceme v demokratické debatě smysluplně pokračovat, musíme se zaměřit na hledání nových souvislostí, na chápání kontextů. Fotografie utrápených utečenců žádného odpůrce imigrace nedojmou. Stejně jako zprávy o sexuálním obtěžování cizinci nepřimějí našeho průměrného fanouška k tomu, aby z nich vyvodil obecný závěr, že „všichni cizinci jsou sexuální násilníci“.

Dnes jako „fakt“ obstojí historky, které bychom před pár lety zařadili do kategorie „jedna paní povídala“. Je to celé místy směšné a absurdní a je dobré umět si to připustit. Češi byli vždycky smějící se bestie, považuji to za naši kulturní hodnotu, řečeno s nadsázkou. Pokud jednou za čas zveřejníme karikující mem, beru to jako zdravý humor, který nám dává šanci získat trochu odstupu od jinak velmi závažných témat. Střílíme i do vlastních řad. Jsou mezi námi ochránci zvířat, vegani, levičáci, lidi věřící v solidaritu mezi národy, rasami, lidmi s různým společenským zázemím a my jsme za to rádi. To ale neznamená, že se sobě navzájem občas nezasmějeme a nepodrobíme naše názory sžíravé satiře. Dokud dokážeme zesměšňovat sebe i naše oponenty, jsme na tom dobře. V momentu, kdy bychom jim místo vtipů začali posílat výhrůžky, jaké často dostáváme od našich kritiků, bylo by to na pováženou.

Na vašich stránkách se objevily memy s fotografií Hitlera, užíváte argumenty „to už tu jednou bylo“, hovoříte o fašizaci. Nemyslíte si, že házení vašich odpůrců do extrémně pravicového pytle dialog mezi stranami a potenciál přesvědčit ostatní o vašich názorech spíš znesnadňuje? Jsou tak silná slova nutná?

S odpůrci imigrace jde řada lidí, kteří tato slova zaslouží. Dobře to vystihuje video z YouTube, kde parta plešounů odpovídá na otázku, co si myslí o islámu: „Nechceme ho, ať zmizí, všichni ti židi, podřezat.“ Je jim jedno, jak vypadá islám, co se píše v Koránu, nejde jim o bezpečnostní politiku Evropy. Chtějí nepřítele, kterého mohou nenávidět – a je jedno, zda jsou to židé nebo muslimové.

Aktuální téma migrační krize slouží pro mnoho radikálů z řad pravice jako nástroj legitimizující otevřenou proklamaci násilí. Pokud upozorňujeme na to, že někteří lidé mluví o genocidě určitých etnik či náboženských skupin, nevymýšlíme si to. Považuji za velkou drzost, když odpůrci imigrace ublíženecky vykřikují „my nejsme fašisti, my nic zlého nikomu nepřejeme“, když od účtů s profilovkou IVČRN na Facebooku najdu stovky či tisíce komentářů, které volají po vyhlazení muslimů. Pokud by taková uskupení dokázala očistit své řady od podobných individuí, vést rozumnou debatu a přinášet konstruktivní návrhy, jak čelit současné krizi, uvítali bychom to. Dokud ale z jejich řad budou přicházet výroky typu „Hitler měl místo židů zatočit s muslimy“, tak si jejich hnutí přídomek „fašizující“ plně zaslouží.

Původně jste se soustředili na boj s projevy nenávisti proti veškerým menšinám, například na homofobii, teď se však soustředíte na téma uprchlíků. Nemáte v plánu pojmout boj s opět diskriminací šířeji?

Věnujeme se tomu, co nejvíce hoří. Snaha obvinit někoho, kdo nemá jak se bránit, z problémů, se kterými společnost bojuje, je častou součástí veřejné diskuse. Než přišli uprchlíci, patřilo k online folkloru sdílet nesmysly o Romech a sociálních dávkách – jak kde pobírají desetitisíce jako dotace na ponožky a podobně. Populární bylo vystupovat proti Vietnamcům, protože někteří příslušníci komunity se zapojovali do výroby drog, nebo třeba šířit zprávy o tom, jak v parku odchytávají psi, z jejichž masa pak vaří v restauracích. Všechny tyhle nesmysly, ta absurdní diskriminace patří do našeho hledáčku. Vystihla to kolegyně, která se pohybuje v oblasti LGBT komunit: „Tohle je zlaté období pro všechny homosexuály, lesby, Vietnamce a Romy. Všichni řeší jen uprchlíky.“

Tlak na ostatní, obvykle diskriminované menšiny, polevil, aby udělal místo soustředěné nenávisti namířené na uprchlíky a muslimy. Když si otevřete web Dělnické strany sociální spravedlnosti, jejíž v podstatě jedinou agendou dříve bylo vystupovat proti Romům, první, co vás praští do očí, je velký nápis „Dělnická strana proti imigraci“. Teprve pod ním je pak o poznání menším písmem uveden celý název strany. Ve snaze chytit ujíždějící vlak anti-imigračního sentimentu už se téměř přejmenovali.

Považujete vaši iniciativu za objektivní? Nepracujete s jednostrannými informacemi?

Rozumím volání některých lidí, že jsme jen protitlak vůči absurdním dezinformacím vyráběným ultrapravicí. Je to legitimní připomínka. Naše zprávy si nevymýšlíme. Samozřejmě se zaměřujeme na přinášení pozitivních příkladů – aktuálně nejčastěji v souvislosti s migranty. Nesnažíme se tvrdit, že je vše skvělé. Snažíme se vyvážit smršť negativně laděných dezinformací zprávami o tom, jak to s migranty vypadá. Dobře to ilustrují čísla a konkrétní příběhy. Němci očekávali rozpočtový přebytek okolo 5 miliard eur, nakonec jsou v přebytku 12 miliard – tak podle mě nevypadají hospodářské výsledky země, která se rozkládá v důsledku sebevražedné proimigrační politiky.

Já jsem byl na slovinsko-rakouském přechodu, v českých detenčních zařízeních v Bělé a Vyšních Lhotách, v Drážďanech za uprchlíky čekajícími na azyl a mluvil jsem s tolika lidmi, s kolika to šlo. Žádná masová vlna neexistuje, je to soubor různorodých lidí s nejrůznějšími motivacemi a příběhy. Řada z nich je velmi schopná – při čekání na udělení azylu se učí německy a anglicky, hledají práci, někteří ji už našli. Tyhle příběhy se nepřinášíme proto, abychom je vydávali za celou realitu, ale abychom poukázali na to, že skutečnost není jednostranně černá, jak se ji snaží ukazovat odpůrci imigrace. Německo nekolabuje. Islamisté nezaplavili Evropu. Imigranti pracují a vzdělávají se. Svět se točí a Evropa se nehroutí, ačkoli islamofobové nás chtějí udržovat v hrůze z neustále postupující invazní armády, která má legitimizovat jejich volání po převratu, stanném právu a podobných nesmyslech.

Máte nějakou nepříjemnou zkušenost naopak se zástupcem menšiny?

Jistě, stejně jako se zástupcem většiny nebo třeba s větrem a zimou. Romové, Vietnamci, muslimové, uprchlíci i homosexuálové jsou úplně stejně různorodé skupiny jako jakékoli jiné. Stejně jako já jsem někdy naštvaný, hrubý, sprostý, otrávený, nedochvilný – to samé platí i pro ně. Ale obávám se, že z toho žádné obecné poselství nevyvodím.

Nejvíce je o vás vědět na Facebooku, kromě toho ale stojíte třeba za protixenofobními demonstracemi. Máte ještě další aktivity?

Nelze říct, že naše iniciativa by se nějak organizovala při jiných aktivitách, než je správa našich stránek na Facebooku a pořádání happeningů. Zato můžu potvrdit, že naši adminové se individuálně angažují v řadě různých iniciativ, které se snaží různým způsobem přispívat k řešení současné situace. Já jsem byl distribuovat charitativní pomoc v detenčních táborech v Česku, vařit jídlo pro uprchlíky na hraničním přechodu Spielfeld nebo v Drážďanech s projektem, který chce pravidelně přinášet zprávy o životních osudech jednotlivých uprchlíků a uprchlic.

Demonstrace tvoří integrální součást našich aktivit. Mnoho z našich příznivců věří, že ne jen na Facebooku, ale i v reálném světě je třeba dát najevo nesouhlas s hnutími, která využívají lží k vytváření protidemokratických tlaků směřujících k omezení osobních a náboženských svobod jednotlivce – což je neoddělitelnou součástí Konvičkových snah. I proto se sejdeme už za pár dní, 6. února, na Pohořelci.

Co má podle vás větší dopad? Sdílení informací na Facebooku nebo skutečná „akce v ulici“?

Všechny věci, které jsem zmínil, jsou součástí stejné mozaiky. Všechny jsou nezbytné a zároveň žádná z nich není samospásná. Vyvracení hoaxů na Facebooku nepomůže Evropě vyřešit debatu o kvótách, ale můžeme tím uklidnit spoustu lidí. Pořádání demonstrací nenasytí ty, kteří umírají na podvýživu v Sýrii, ale ukáže ultrapravicovým radikálům, že jsou v Česku lidé, kteří na jejich snahy o převzetí veřejného prostoru nebudou mlčky přitakávat. A naopak, vaření jídla a rozdávání oblečení na hraničních přechodech nepřiměje lidi k tomu, aby se zamysleli nad tím, kam by vedlo vystoupení z Evropské unie a „zavření hranic“. Všechno, co můžeme dělat a děláme, přispívá k řešení komplikované situace, se kterou se Evropa potýká, a je skvělé, že se o ně v rámci širší komunity „kavárníků, pravdoláskařů a sluníčkářů“ dokážeme podělit.

Jak se liší reakce lidí na sociálních sítích od reakcí ve skutečném světě?

Na sociálních sítích jsou všichni odborníci na ekonomiku, politiku, sociologii i bezpečnostní problematiku. Zkopírují článek z nějakého proruského webu a s nadšením světu předloží nalezenou pravdu. V reálu je to s tou pravdou obtížnější. Máte možnost lidi bezprostředně konfrontovat s nelogičnostmi jejich argumentace. Bohužel stejně většinou reagují jen urážkami a odporem. To je v souladu s tím, co jsem už zmiňoval – většina lidí si nechce udělat názor a nemá vůli o věcech přemýšlet. Hledá jen podporu pro takový výklad věcí, který už přijali za vlastní, a když jim někdo „rozláme pastelky“, tak se jim to samozřejmě nelíbí.

Je situace ohledně vzrůstající xenofobie v Česku skutečně tak vážná? Nemyslíte si, že to je jenom dojem vytvářený na sociálních sítích pár hlasitými jedinci?

Na internetu vypadá vše hůř než ve skutečnosti. Kdyby ne, tak už by v ulicích číhaly ozbrojené vlastenecké hlídky, které by postřílely kominíky a mikulášské čerty. Obecná nevraživost vůči jinakosti však ve společnosti vzrůstá. Hněv začíná mířit i do vlastních „českých“ řad. Známý neonacista Pavel Matějný na demonstracích Bartošovy Národní demokracie vykřikoval, že „je potřeba ocelovou pěstí rozdrtit inteligenci“. Nepřítelem se stává kdokoli, kdo si dovolí nesouhlasit s mainstreamovou nenávistnou interpretací současné krize. Do čela hnutí, které staví na pochopitelném lidském strachu z neznámých a nových věcí, se staví prověřené kádry, které umí vést lidi k násilí vůči libovolné „cílovce“.

Hodně lidí se stalo zmiňovanými „internetovými odborníky na migraci“. Mají pocit, že po přečtení jednoho článku mají ve všem jasno a chtějí se pochlubit svému okolí. Přijdete do libovolné hospody a do pěti minut zaslechnete debatu o uprchlících. Jedna z prvních vět bude: „Nejsem rasista, ale…“ a následovat bude „ty migranti se tu nikdy nemůžou přizpůsobit“. A prvního panáka následuje plejáda kreativních řešení, mezi kterými nechybí návrhy na vyhnání, zplynování či postřílení těch, kteří se dotyčnému nelíbí. V hospodě se vedou hospodské řeči. Jenže rozdílem, který stojí mezi siláckými výroky nad ulepeným pultem a reálným pogromem, je právě jednoznačné odmítnutí takových výroků ve veřejném prostoru. Pokud budeme přecházet výzvy k násilí jako nevýznamné hlouposti, dáváme jejich autorům prostor k tomu, aby nás přesvědčili, že nejde o plané řeči. Když se budeme tvářit, že pořádat hony na cizince je sranda, je otázkou času, kdy to někdo vezme vážně.

Má někdo z vás vážné zkušenosti s vyhrožováním ze strany vašich oponentů?

Vyhrožují nám neustále, všemi možnými kanály. Kolegovi volali do práce, píšou nám přes sociální sítě, přes maily, na demonstracích za námi chodí, vykřikují, že si nás najdou, že nás zlikvidují. Někdy za němého přihlížení policie. Je to kolorit, na který jsme si zvykli. Myslím, že všichni z nás mají pro strach uděláno. Za ostudné považuji, že stát, který o sobě tvrdí, že je součástí moderní demokratické Evropy, je při řešení těchto situací schopný tak laxního přístupu. Když jdete na policii nahlásit, že vám vyhrožují fyzickou likvidací – a dokonce jste policistům schopní předat informace o tom, kdo konkrétně vám takové výhrůžky posílá – zareagují chladným komentářem, že „dokud se vám něco nestane, tak to nemá cenu řešit“.

Autor: Petra Dvořáková

Komentáře

Čtěte také

Pojišťovny odhalují mnohem více podvodů, hlavně u nemocí a úrazů

Pojišťovny odhalují mnohem více podvodů, hlavně u nemocí a úrazů

Počet odhalených pojistných podvodů se od roku 2010 ztrojnásobil, loni přesahoval 15 a půl tisíce. Vyplývá to z informací poskytnutých projektem Česko v datech. Nedá se ovšem… více

Komerční prezentace
Mobilní web