Hayato Okamura: Jako politik jsem připraven vytrvale vést dialog i se svým bratrem | E15.cz

Hayato Okamura: Jako politik jsem připraven vytrvale vést dialog i se svým bratrem

17. července 2017 • 18:44

S Hayatem Josefem Okamurou jsme se setkali v jedné z útulných kaváren na pražském Újezdě. Vystudovaný teolog a religionista česko-japonského původu, otec pěti dětí, hluboce věřící křesťan a kandidát za KDU-ČSL do Poslanecké sněmovny. Doposud se jeho mediální vystoupení točila víceméně pouze okolo jeho komplikovaného vztahu s mladším bratrem a svébytným předsedou hnutí Svoboda a přímá demokracie, Tomiem Okamurou. Diskusi jsme se proto rozhodli zacílit na jeho politické názory a celospolečenské poselství, jež tento člověk přináší. Rozhovor svým přesahem připomíná ten, který jsme udělali s jeho stranickým kolegou, Petrem Pithartem. 

Kdy jste se rozhodl, že vstoupíte do politiky? Dokážete si vzpomenout na konkrétní impuls?

Já jsem se o politiku a společnost skutečně dost zajímal již od raného mládí. Velkým impulsem pro mě bylo i přestěhování z Japonska do normalizačního Československa před čtyřiceti lety. Vzpomínám si, jak jsem jako třináctiletý pravidelně poslouchal západní rozhlas, Hlas Ameriky, a z těch zpráv jsem se dovídal o dění na světové scéně a o demokratizačních snahách našich disidentů pod komunistickou diktaturou. Po sametové revoluci jsem pak vystudoval Karlovu univerzitu, brzy jsem se oženil, narodilo se nám poměrně krátce po sobě několik dětí, máme jich s manželkou pět, a vědomě jsem se rozhodl po řadu let věnovat se jejich výchově.

Zase je za tím ta zkušenost migrace a nesnadné integrace. Přál jsem si, aby moje děti byly v Evropě a českém prostředí zcela doma. Na to jsem se po léta soustředil. Nyní mi děti odrostly, sice ještě dokončují studia, ale čtyři starší už jsou plnoletí a nejmladšímu synovi je třináct let a úspěšně studuje na gymnáziu. Něco se v mém životě uzavřelo a začíná nová kapitola. Uvolnily se mi ruce pro politickou službu širší veřejnosti.


Tomio Okamura: Já a rasista? Zkuste si žít se šikmýma očima!

Takže tvrzení vašeho bratra Tomia, který v rozhovoru pro TST uvedl, že to děláte z finančních důvodů, popíráte?

Ano, je to tak! Není to pravda. Dalším důvodem, proč vstupuji do politiky, je, že mi není lhostejná současná situace, jak vnitropolitická, tak mezinárodněpolitická. Okolní svět je čím dál složitější, jsme svědky řady krizí, které ohrožují společenskou existenci, lidskost a naše česká demokracie také trpí mnoha neduhy. To je také důležitý podnět k mému vstupu do politiky.


Pavel Bělobrádek: Některé Čunkovy výroky o EU mohou být důsledkem nedostatku informací, možná i vzdělání

Byla pro vás Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová jedinou volbou, nebo jste zvažoval i jiné, vám ideologicky blízké subjekty?

Pro mě to byla jasná a jediná volba. Po své mamince pocházím ze vzdělané katolické rodiny s politickou a literární tradicí. Už můj dědeček byl na sklonku První republiky venkovským funkcionářem Lidové strany. I moje maminka byla léta tichou členkou Lidové strany. Její starší bratr, Ivan Holík, v šedesátých letech v kruhu mladých křesťanských intelektuálů úzce spolupracoval s Janem Sokolem, pozdějším univerzitním profesorem a prezidentským kandidátem. Takže můj vstup do KDU-ČSL je velice logický a cítím se v té straně přirozeně a dobře.

Poslanec Fiedler: Za volbu humanitního zaměření mohou maminky a výchovné poradkyně

Omlouvám se, rozhovor je o vás, ale teď mi to nedá. Říkáte, že lidovectví je rodinná tradice. Vaši bratři, jak Tomio, tak Osamu, cítí tuto sounáležitost, nebo byla alespoň nějaká doba, kdy se i oni identifikovali s lidoveckým dědictvím?

U nich si nejsem úplně jist. Jsou mladší než já, Tomio o šest a Osamu o sedm let, a každý jde svou cestou. Řekl bych, že z nás tří jsem té rodinné tradici nejblíže já, také jsem z bratrů jediný praktikující katolík. Mám pět dětí a žijeme opravdu jako katolická rodina. Nejmladší Osamu, který je známým architektem a urbanistou, má spíše přátelé v liberálním prostředí mezi intelektuály. A Tomia známe z médií všichni dost dobře…

Se kterou politickou stranou byste si jako lidovec dovedl představit nejoptimálnější koalici?

Objektivně programově stojí Lidové straně nejblíže TOP 09, ale určitě si lze představit koalici i s dalšími demokratickými stranami – ODS a ČSSD. Za horší pokládám koalici s Babišovým hnutím ANO. Lidová strana vylučuje vytvoření vlády s extremisty, jak nalevo, tak napravo. To znamená s komunisty a Tomiovou SPD.

Čili i vy považujete Tomiovu SPD za extremistickou stranu?

Bohužel se mi tak jeví.

V rozhovoru pro novinky.cz jste uvedl, že mezi vaše priority patří rodina. Zajímalo by mě, jak vy, coby otec pěti dětí, vnímáte současný trend, kdy mládí lidé, ať již třeba z kariérních nebo jiných důvodů, odkládají založení rodiny na pozdější dobu?

Sám jsem se rozhodl vychovávat pět dětí. Samozřejmě to přineslo radosti i starosti. Ale mladší lidi bych chtěl povzbudit, aby se nebáli děti přijmout. Zažijí něco jedinečného a ve stáří pak v nich budou mít oporu a zastání.

Čili říkáte, že děti jsou víc než kariéra?

Kdyby se to postavilo takto ostře proti sobě, tak bych řekl, že děti jsou víc než kariéra, i když si myslím, že obojí lze nějakým způsobem sladit.

Jste zastánce tradiční rodiny? Jaké jsou podle vás aspekty moderní společnosti, které tradiční rodinu ohrožují?

Já beru lidi takové, jací jsou. Za hluboce křesťanské pokládám, že nikoho neposuzuji, a už vůbec neodsuzuji. Lidské osudy jsou různé. Já a moji bratři jsme většinu našeho mládí vyrůstali jenom s maminkou, protože naši rodiče se rozešli, i když se nerozvedli a pak žili odděleně. Takže mám pochopení i pro takové ty jiné situace. Nedívám se spatra na rodiče, který vychovává z nějakého důvodu své dítě sám. Kdybych se stal politikem, snažil bych se podpořit lidi v jakékoliv situaci a zejména mi leží na srdci, aby měly děti z nejrůznějších prostředí šanci na kvalitní a dostupné vzdělání. Je obrovská škoda, když se nějaký talent, zejména u dětí a mladých lidí, promarní.

Jste tedy odpůrcem školného nebo poplatků ve školství obecně?

Dobré vzdělání ve školách musí být dostupné všem občanům. Nesmí se nasadit tak vysoké školné, aby se stalo překážkou. Když jdeme do detailů, lze samozřejmě konkrétní situace řešit třeba sociálním stipendiem. Ale rozhodně musí být kvalitní vzdělání, včetně univerzitního, dostupné i dětem a mladým lidem ze slabšího sociálního prostředí. To si kladu za cíl, kdybych se tím poslancem stal.

Řekl jste, že jste praktikující katolík a víra je pro vás velice důležitá. Jaká je míra toho, jak by mělo křesťanství nebo jakékoliv jiné náboženství ovlivňovat věci veřejné, například školství?

Vystudoval jsem teologii a religionistiku, ovšem ta osobní víra v Boha, křesťanská víra v Ježíše Krista, ta se nedá naučit z knih. Ta je prostě darem a osobní víra, křesťanské hodnoty, na prvním místě Desatero, mě jako politika samozřejmě inspirují. Ta moje služba veřejnosti se ale neomezuje na nějakou úzce vymezenou skupinu, nejde o skupinový zájem. Pokud by mě lidé poslancem zvolili, chtěl bych sloužit bez rozdílu celé české společnosti, ať jde o občany věřící nebo nevěřící, to je pro mě samozřejmé.

Jste ale například stoupencem výuky náboženství na státních základních školách?

V téhle věci bych postupoval citlivě - vzhledem k tomu, jací jsou naši lidé. Jistě pokládám za správné, aby se dětem ve školách dostávalo té obecné, hodnotové výchovy. Aby byly vedeny k přemýšlení o svém životě, jak jej rozvinout a naplnit, a také o okolní společnosti. Aby vrůstaly do té naší demokracie, to je klíčové! Na tom se mohou přece shodnout jak věřící, tak nevěřící, jak křesťané, tak například Židé. To jsou ty společné hodnoty a na tom bych stavěl. Ne tolik na té explicitní výuce konkrétní náboženské tradice.

Takže byste podporoval, aby se vyučovalo to pozitivní, co spojuje všechna náboženství?

Nevím, jestli lze tak snadno vyhmátnou to, co spojuje všechna náboženství. Studoval jsem religionistiku, těch náboženství bylo v minulosti, a je jich i dnes, opravdu hodně. Ale v našem evropském prostředí bych znovu zmínil to Desatero. To je ten společný a velmi hluboký základ, na kterém se lidé mohou shodnout a propojit.

Často jste vnímán v kontrastu s vaším bratrem jako „zastánce migrantů“. Zajímalo by mě, jestli hodnoty muslimských migrantů, kteří přichází, nebo již usazených muslimských obyvatel v Evropě jsou slučitelné s křesťanskými hodnotami, tak jak je vnímáte a prosazujete?

Křesťanská demokracie tváří v tvář současné situaci klade na první místo bezpečnost našich občanů, včetně bezvadného fungování policie, bezpečnostní služby a armády. Zároveň však jako příslušníci křesťanské demokracie budeme při řešení dlouhodobých problém - jako je migrace - hledat řešení inspirovaná lidskostí, humanitou. Přitom jako politik musím stát nohama pevně na zemi, být naprostý realista. V takových mantinelech bych hledal vhodná východiska. Chci podotknout, že ta migrační krize, fenomén migrace, jak ho prožíváme v Evropě, nemá triviální řešení. Když někdo tvrdí, že na to má jednoduchý recept, tak se obávám, že nemluví pravdu a je to asi nějaký populista.

Vy sám o sobě hovoříte jako o migrantovi. Jak pro vás byla z retrospektivního pohledu náročná integrace do české společnosti? Považujete z vlastní zkušenosti český národ za šovinistický?

Už je tomu čtyřicet let, co jsem se asi v deseti letech přestěhoval s maminkou do Prahy. Když se ohlédnu zpětně, musím přiznat, že jsem zažil to, čemu se říká kulturní šok. Když vás přesadí z jedné do velmi odlišné a vzdálené civilizace… Češtinu jsem díky mamince uměl poměrně dobře, ale trvalo mi mnoho let, než jsem si zcela zvykl v českém prostředí, než jsem pochopil české způsoby myšlení a reakce českých lidí. Ohromně mi při tom pomohlo studium české moderní historie. Když jsem se seznámil s tím, jak ten český národ uprostřed evropského kontinentu zažíval dvě okupace a uprostřed toho se museli Češi naučit přežít a v dobrých rodinách i zachovat demokratické hodnoty, tak potom jsem porozuměl českému způsobu myšlení mnohem lépe. A dnes se tu cítím být docela doma.

Jste český vlastenec?

Vlastenec? Mám Čechy upřímně rád a rozhodl jsem se tu prožít svůj život. A vychovávat tady děti. Ty jsem také vedl k češství. Třeba v hudbě – všechny děti jsem jako správný český rodič poslal do hudebky, všichni tři chlapci se učili hrát fest na housle. O Vánocích zahrají vánoční koledy, máme takové ty opravdu typické české Vánoce a je to moc pěkné.

Zároveň jste ale známý i tím, že máte kladný vztah k Německu a německé kultuře…

Můj moravský dědeček, ten, který byl za První republiky v Lidové straně, byl v době nacistické okupace vězněn nacisty v Kounicových kolejích v Brně. Přežil to. Zažil něco takového, a přesto nikdy nezanevřel na německou kulturu. Dokázal jasně rozlišit německé nacisty a duchovní velikány německé kultury – teology, filozofy, spisovatele. Ty měl velice rád. On překládal z němčiny do češtiny těsně po válce texty významného teologa Romana Guardiniho, což byl předchůdce a učitel emeritního papeže Benedikta XVI. v Mnichově. Ten můj strýc Ivan, který v mládí spolupracoval s Janem Sokolem, spolu s ním překládal z němčiny krásné filozofické texty.

Toto je jedna linka. A potom jsem před šestadvaceti lety potkal v Praze svojí manželku Ludmilu, to bylo něco. Potkali jsme se v Praze – oba s migrační a emigrační zkušeností. Já s česko-japonsko-korejskými kořeny, žena s česko-rusko-ukrajinskými kořeny. Ona se jako já narodila v Praze, ale prožila přes dvacet let v Rakousku. Doma mluvila česky, školy ale vychodila v němčině. Takže v naší rodině s pěti dětmi používám denně jak češtinu, tak němčinu a všechny naše děti jsou bilingvní. Tady jsou kořeny, ale ještě je tu jedna linka. Jako pro křesťanského demokrata jsou pro mě vzorem kvalitní křesťansko-demokratické politiky německé sesterské strany CDU/CSU, které se po desetiletí podílejí na budování demokracie v Německu. Paní kancléřka Merkelová je vlastně lídryní Evropy a jedním z lídrů světa. Němečtí křesťanští demokraté drží pevnou linii nepopulistické politiky. Pro mě jako pro českého křesťanského demokrata ze sousední země jsou inspirací a vzorem. S chutí čtu německé noviny a časopisy, protože tam vnímám přesah vůči našemu českému prostředí.

Takže po té své vlastní zkušenosti, kterou jste měl a stále máte, a vaše rodina taky, ta míra šovinismu v české společnosti se vám jeví vyšší než třeba v Německu nebo Japonsku?

V Německu je mimořádně vysoká úroveň obecné občanské vzdělanosti, občanské výchovy nejen u dětí, ale i dospělých. V Německu při parlamentních volbách extremisté takřka nemají šanci získat vyšší podporu. Lidé tam dost jasně chápou rozdíl mezi politikou hlouběji založenou, populistickou a nepopulistickou. Jinak český národ pokládám za velmi talentovaný a snaživý. Češi v sobě mají kus zdravé sebekritičnosti a jsou velmi zvídaví. Projevuje se to i v tom, že stejně jako Němci a Japonci rádi cestují a učí se cizí jazyky, do češtiny se hodně překládá z cizích jazyků. Hlavní obory na našich vysokých školách mají velmi dobrou úroveň, já to vidím třeba u medicíny, protože ji studuje můj nejstarší syn.

V žádném případě bych neřekl, že jsou Češi horší než jiní. Jenom žili dlouho po druhé světové válce pod komunistickým režimem v určité izolaci. Taky se tady za historicky krátkou dobu vystřídalo mnoho protikladných režimů, a to si v sobě nesou. Zase se s tím ale naučili vyrovnávat a mají v sobě určitou cennou zkušenost a moudrost. V rozhodujících situacích se dokáží projevit jako velice slušní, humanisticky založení lidé. Já jsem to zažil před sedmadvaceti lety za Sametové revoluce. Stejně tak je známou skutečností, že když dojde ve světě k humanitární katastrofě, dokážou Češi v přepočtu na počet obyvatel mezi sebou vybrat vysoké finanční příspěvek pro charitu!

Čili se domníváte, že xenofobním a rasistickým výrokům se u nás věnuje větší pozornost, než si vlastně zasluhují?

Češi mají opravdu složitou identitu. Na českém území po celá staletí žili i lidé, kteří mluvili německy. Žilo tady i mnoho Židů. V tomhle prostředí, v tom devatenáctém století, se v době národního obrození, jak na německojazyčné, tak českojazyčné straně, příliš zdůrazňoval nacionalismus. Takové to národovectví, kdy se v těch, kdo hovořili jiným jazykem, viděl nepřítel. Tohle vyvrcholilo v době kolem druhé světové války, která vedla k tragédiím a především holocaustu, nejprve odsunu česky mluvících obyvatel z pohraničí po Mnichovské smlouvě, poté odsunu Němců po druhé světové válce. Češi si v sobě nesou určitou nejistotu, určitá zranění. Pevně věřím, že se s tím dá pracovat a že s tím již nyní pracujeme. Třeba i ten názor na odsun či vyhnání sudetských Němců se během posledních dvaceti podle průzkumů veřejného mínění podstatně změnil.

To jsou tedy ty hodnoty, které chcete prosazovat? Výchova k tolerantnímu myšlení a také k sebekritice a kritickému pohledu k vlastním dějinám?

Určitě! Pokud bych se stal poslancem, tak mým hlavním tématem by bylo zachování Evropské unie. To znamená znovuoživení toho projektu evropské integrace tak, aby mu i běžní lidé lépe rozuměli, aby lépe fungoval. Je třeba se vrátit k těm kořenům, tak jak tu jednotnou a mírovou Evropu otcové zakladatelé po druhé světové válce začínali. Uvědomit si, že je to historicky jedinečný dar, že Němci, Francouzi a ostatní evropské národy spolu žijí v míru.

To samozřejmě vyžaduje vzájemnou solidaritu, musíme se každý národ zříci něčeho ze svého nacionalismu a spojit síly. Je přece pravdou, že Evropská unie je historicky jedinečným prostorem politické a ekonomické stability. Mně se zdá, že ani v celé lidské historii nikdy nedošlo k tomu, aby tolik národů, hovořících tolika jazyky, na tak demokratickém základě spolupracovalo - jako je tomu v současné Evropské unii. Na to nesmíme zapomenout. Tohoto ducha je třeba oživit, jsou tady zjevně síly, které Unii podkopávají. V první řadě je to Putinova ruská vláda. Ta má zájem na rozbití Evropské unie. A i uvnitř států Unie jsou síly a politici, kteří s Putinem spolupracují a této tendenci nahrávají. Toto bych chtěl jasně pojmenovávat, demaskovat, a zároveň proti tomu bojovat.

Jako stoupenec Evropské unie ji podporujete z pozice té velké myšlenky, o které jste právě mluvil, nebo i jako instituci, která nějakým způsobem funguje? Jste současné podobě Evropské unie nakloněn bezvýhradně nebo jsou nějaké oblasti, ve nichž jste kritický?

Já sám se domnívám, že podstata Evropské unie a její oživení tolik nesouvisejí s nějakými institucionálními reformami. Že je třeba jít do větší hloubky a obnovit toho ducha jednotné a mírové unie. To není žádná chiméra. Nedávno o tom mluvil papež František, když při šedesátém výročí podpisu římských smluv promluvil k nejvyšším představitelům států EU. Papež František jednotnou mírovou Evropu jednoznačně podpořil. Vyslovil se pro jeho pokračování, ovšem také řekl, že je třeba ho novým způsobem oživit.

Čím? Napadá vás, co by se dalo konkrétně udělat proto, aby se tento projekt oživil?

To už je takové duchovní. Já jsem věřící křesťan, katolík, a v našem společenství velice vnímáme mezinárodní přesahy. Katolická církev je světové společenství a k naší křesťanskokatolické existenci patří přátelství s lidmi jiného jazyka, jiného národa, jiných států i jiné rasy. Překračování kultur. Mám zkušenost, že na tom duchovním základu křesťanství si lidé i z těch vzdálenějších kultur dokáží podat ruce a vzájemně si dobře rozumí. Tady někde vnímám šanci na to znovuoživení Unie.

Myslíte znovunalezení křesťanských kořenů?

Řekl bych, že to bude součástí. Tím nemyslím nějaké prvoplánové masové obracení evropských obyvatel na křesťanství. Osobní víra je něco hlubokého, k tomu nelze nikoho nutit násilím zvenčí. Myslím si ale, že budeme muset jít tímto směrem. Lépe se seznámit s vlastní tradicí, nevyhýbat se poznání biblické tradice, lepšímu poznání vlastní historie. Patří k tomu i láska k okolním národům, třeba když se z upřímného zájmu o ně učíme jejich jazyky, čteme jejich literaturu. Součástí jsou i smíšená manželství, je jich díkybohu čím dál víc i tady v Praze a celém Česku.

Je možné očekávat, když se podíváte na společnost v Evropě, že vámi zmiňované hodnoty prostoupí v blízké budoucnosti celou tou společností? Často se hovoří o tom, že žijeme v době, která je individualizovaná, orientovaná na sociální sítě, na egoismus. V co vkládáte naděje, že dojde ke znovunalezení křesťanských zásad a životního stylu? Respektive, co pro to lze udělat?

Já tady vidím propojení více skutečností. Klíčové je, aby lidé znovu nalezli radost v takových těch zdánlivě nejprostších lidských skutečnostech, jako je manželství, vztah mezi mužem a ženou, jako je přijetí a výchova dětí. Ta radost z rodiny, z příbuzenských vztahů, z toho, když doprovázíte dvacet let dítě, než se z něho stane dospělý člověk, ta se nedá vyvážit žádným zážitkem, který se dá vyjádřit penězi. Je to něco jedinečného. Vztahy se skutečnými lidmi, to je protiklad těch zážitků, které se dají koupit za peníze. My jsme dneska tady v těch našich evropských zemích zahlceni nabídkou různých placených zážitků, až se mi zdá, že zapomínáme na mezilidské vztahy, na rodinu, na děti a jejich výchovu. Ono je to spojeno i s otázkou dobrovolné skromnosti.

To je také velmi aktuální téma. Tlačí nás k tomu i ekologická situace ve světě. Nemůžeme jít dále tímto směrem. Na světě není tolik surovin, aby všichni mohli mít takový materiální životní standard, jako má malá skupina lidí v Evropě a jiných bohatých oblastech světa. Na světě není tolik vody, aby se všichni obyvatelé světa mohli sprchovat tak, jako se sprchujeme my tady v Praze. Takže je to i otázka odpovědnosti vůči budoucím generacím a asi to půjde ruku v ruce. Určitá dobrovolná materiální skromnost, která ale neznamená smutek, která nás osvobodí ke kreativitě, která nás osvobodí ke skutečný mezilidským vztahům. To, že se budeme zase radovat z manželství, rodiny, přijetí dětí… To je zároveň dobrá půda pro to, aby lidé víc vnímali věci duchovní, řekl bych, že to podporuje i vzdělanost. Není to nic bombastického, jou to jen taková semínka, ale tady někde se rodí naděje na určitou obrodu Evropy.

Myslíte si, že k tomu dojde v blízké době, nebo až v horizontu, řekněme, staletí?

Já si myslím, že celospolečenská témata, ta velká historická témata, nemají jednoduchá řešení a odpovědi. My se jako lidé, jako jednotlivci, ptáme, jaký je můj úkol, mě konkrétně, dnes a tady, v této situaci, v níž žiju, jaké je moje vlastní poslání. Já bych svoje poslání viděl v těch oblastech, které jsem zmínil a jestli to dopadne nebo nedopadne, jestli se to podaří nebo nepodaří…. Na jednu stranu na tom záleží, ale pro mojí osobní cestu to není rozhodující. Já se musím snažit v každém případě. Budoucnost nikdo z nás přesně nevidí. Nikdo z nás není prorokem, a přesto se každý z nás musí na svém místě snažit.

Myslím si, že je důležité mít naději, já mám naději jako křesťan, ale silný moment vnímám i v křesťansko-demokratické politice. Takovou naději i na našem vnitrostátním poli. Křesťanští demokraté představují jednoznačně prodemokratickou a prozápadní, solidní a nepopulistickou středovou politiku. Je to politika pro naše široké vrstvy. Cílem je posílit střední třídu, jež je základem demokracie. Určitým vzorem je mi Bavorsko, kde několik desetiletí vládne CSU a z krajiny, která byla zemědělská, se stala jedna z nejvyspělejších oblastí světa. Krajina s nádhernou přírodou, ale i průmyslem založeným na nejmodernějších technologiích.

Rád bych teď přešel do osobnější roviny - myslíte si, že v tuto chvíli jste již známá osobnost? Poznávají vás lidé v městské hromadné dopravě, v kavárnách či na ulici?

Ano, myslím si, že nějakým způsobem už vcházím do povědomí našich občanů a často se mi v Praze stává, že se dávám do řeči s někým, kdo mě pozná.

Tomio neříká pravdu. Lidé si mohou ověřit, že jsem se v mnoha veřejných vystoupeních vyjádřil k celé řadě politických témat. Ať už je to migrační krize, demokracie v naší zemi, volba příštího prezidenta nebo problém ruské desinformační kampaně v našem politickém prostředí.

Umíte si představit, že by veřejné přemílání vašeho vztahu s bratrem dospělo do takového bodu, kdy vám bude ta situace natolik protivná, že se budete a priori odmítat k tomu dále vyjadřovat?

Já jako kandidát a člověk, který jde do politiky, musím být schopen vytrvale vést dialog se svými politickými oponenty - a na to jsem naprosto připraven. Samozřejmě v parlamentu. Jsem připraven vést věcný dialog i s Tomiem. Asi dvakrát v průběhu poslední doby mě oslovili z nějakých médií s nabídkou na dvojrozhovor a já jsem pokaždé přijal, ale pak už se neozvali. Obávám se, že to Tomio odmítl. Takže věcná diskuse s Tomiem, nebo kterýmkoliv jiným názorovým odpůrcem, mi vůbec nevadí a jsem na ni připraven.

V tom zmíněném rozhovoru mluví o konkrétní situaci, ke které je dle mého názoru velice vhodné, abyste měl příležitost se také vyjádřit. Jedná se o tvrzení, že jste nejel za vaším otcem před operací do Japonska.

To je nehorázná pomluva. Se svým otcem mám velmi dobrý vztah, samozřejmě se o něj starám. V rodině jsme se dohodli, že se u něj v dalekém Japonsku postupně vystřídáme. V tuto chvíli se za ním v srpnu chystám jet. Tomio mi už před časem řekl, že jestliže nepřestanu veřejně kritizovat jeho politické názory, že mi to doslova „pořádně osolí“. Že mě v médiích takovým způsobem očerní a pomluví, že lidé pak už nebudou naslouchat ani mým názorům a věcným argumentům.

Domníváte se tedy, že toto tvrzení je součástí této taktiky?

Asi mu vadí, že kritizuji jeho tvrdě populistickou politiku, kdy straší lidi a na základě toho chce sklízet jejich hlasy při volbách. Vadí mu, že kritizuji jeho kontakty s krajní pravicí v Evropě, která spolupracuje s Putinovou vládou v Rusku. Tomiova politika je opravdu nebezpečná.

Petr Hruška: Každý systém, ve kterém zároveň není i kousek srdce, je jen dalším nefunkčním aparátem

Autor: Daniel Müller
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!