Generace Y je generací sítí, říká sociolog Martin Buchtík | E15.cz

Generace Y je generací sítí, říká sociolog Martin Buchtík

2. července 2016 • 07:00

GenerationWhat je mediální projekt České televize a Českého rozhlasu, jehož součástí je i anketa týkající se Generace Y, tzv. Millenians, během níž dochází k mapování postojů, názorů, tužeb, ale i obav současné generace lidí od 18 do 34 let. Martin Buchtík ze Sociologického ústavu Akademie věd byl osloven Českou televizí, aby působil jako hlavní sociolog pro Českou republiku na tomto mezinárodním projektu.

Jeho první vlna proběhla již v roce 2013 ve Francii a byla velmi úspěšná. Poté se projekt rozšířil do 11 zemí EU, většinou do jejích západních částí. Česká republika je v tomto projektu jediná z bývalého východního bloku.

Jaká je historie projektu GenerationWhat a jak se lze nyní zapojit?

Je to tak, že ve Francii proběhla anketa v roce 2013 a měla překvapivě velký ohlas. Na základě toho se projekt rozšířil do dalších zemí. Na stránkách GenerationWhat je možné vyplnit anonymní dotazník a tím se zapojit. Po vyplnění se dá proklikat na srovnání mezinárodních dat, ve kterých je obsaženo všech 11 zemí EU, které se projektu účastní.

Projektu se neúčastní všechny státy EU?

Neúčastní. Je to obdoba toho, když si koupíte licenci třeba na Eurosong.

Je generace Y zhouba nebo spása?

Projekt GenerationWhat je tedy spíše myšlený a koncipovaný jako mediální anketa, ne seriózní vědecký výzkum, je to tak?

Ano, rozhodně to není vědecký výzkum. Především je to mediální projekt a výstupem jsou pak různé medailonky a dokumenty pro ČT nebo Český rozhlas. Anketa je sice nejvíc vidět, ale nehraje největší roli.

Co se dá z výsledků vyčíst? Co by mělo být výstupem z ankety?

Nejdříve bych uvedl, že používáme slovo anketa, protože to není reprezentativní výběrové šetření. To znamená výzkum daný podle nějakých odborně stanovených metodologických postupů. Rozdíl je dvojí. Za prvé může odpovědět kdokoliv, kdo se rozhodne odpovědět a nelze respondenty kontrolovat. Za druhé některé otázky jsou výrazně popularizační, ne vždy odpovědi nabízejí komplexní výčet možností, jak můžete odpovědět. Otázky jsou také přizpůsobeny respondentům, aby jim přišly zajímavé. Po vyplnění ankety můžete vidět srovnání vaší odpovědi s výsledkem všech respondentů, což také není standardní postup, ale lidi to opět může zaujmout.

Nicméně, až se anketa ukončí, vezmu si z ní data a budu se je snažit standardizovat, aby více odpovídala běžným datům ze sociologických šetření. Budu se je snažit nějak narovnat a přizpůsobit, přesto nikdy nebudou úplně odpovídat těm v seriózních šetřeních. Tím pádem i jejich interpretace bude omezená, vždycky budu potřebovat nějaká lepší data a hlubší znalost problematiky.

Čili s těmi výsledky budete dál pracovat? Výzkum se tímto neuzavře?

Ano, budu s nimi dál pracovat, společně s kolegy budeme vytvářet celkový medailonek generace Y a podle získaných údajů a dat se budou natáčet dokumenty pro ČT nebo rozhlasové pořady pro Český rozhlas.

Řekl byste, že se dá podle získaných dat nebo podle vaší další analýzy říci, jaká tato generace skutečně je?

Já si myslím, že se to do nějaké míry zjistit dá. Přestože to není úplně reprezentativní výzkum, ale slouží to jako dobrý popularizační vhled do problematiky a společnost by se o této generaci konečně mohla začít bavit. Protože tato skupina lidí je za prvé zatím neprozkoumaná a také důležitá do budoucna. Ale poznamenal bych, že si myslím, že se nejedná pouze o jednu generaci v tom rozpětí 18 – 34 let, které je stanoveno v anketě.

U nás speciálně jsou tito lidé vymezeni tím, že je to první generace lidí, která začínala své vzdělávání v demokratické společnosti a do toho prochází intenzivním procesem technologizace a internacionalizace. Technologizací myslím především to, že vyrůstají s počítači, které jsou pro ně přirozenou součástí života. internacionalizace zase znamená, že se mění jejich primární cizí jazyk na angličtinu, což vytváří jejich výhodu oproti generaci dnešních padesátníků.

Mladá generace se do cynismu už narodila, říká politolog Ondřej Slačálek

Naznačujete tedy, že se může jednat o dvě generace uvnitř jedné?

Ne, tak bych to neklasifikoval. Tato generace má společné to, co jsem uvedl výše, ale v dnešní době existuje poměrně velká mnohost životních stylů a směrů, které se promítají jak do profesního, tak osobního života. A tato širokost a různorodost je tak velká, že se úplně nedá mluvit o jedné generaci.

Nehledě na to, že lidé, kterým je 18 let, řeší diametrálně jiné problémy, než řeší lidé, kterým je 34 let. Pokud se na tu generaci ovšem podíváme z pohledu velkých dějin, můžeme o ní mluvit jako o jedné a celistvé, pokud se ale zeptáme mladých lidí na pohled na ostatní mladé lidi, za svojí generaci považují většinou své vrstevníky ze střední školy. Tedy rozpětí nějakých čtyř až pěti let.

Proč je v anketě tento rozptyl tak velký?

Je tam několik důvodů. Jedním z nich je, že chcete mluvit o větší skupině obyvatel a je pravdou, že celá skupina lidí od 18 do 34 let se posouvá do situace, kdy za pár let bude hlavní silou na trhu práce a za několik dalších let také hlavní politickou silou ve smyslu toho, že bude stanovovat priority této země. A přesně proto má cenu cílit na celou „generaci“, protože je v nějakém smyslu jiná, než ta předchozí.

Právě třeba v té mnohosti. Ale jinak si uvědomujeme, že ona různorodost způsobuje i napříč věkovými kategoriemi rozdíly a na konci ankety chceme porovnávat jednotlivé podskupiny podle pohlaví, místa bydliště, věku atd. Právě zde bude zachycena ta diverzita.

Již jste zmínil předěl roku 1989 a změnu režimu. Považujete to opravdu za tak zásadní věc? Způsobil pád komunismu a nástup demokracie větší společenskou angažovanost mladých lidí?

Myslím si, že se v té mladé generaci vytrácí absolutní nechuť ke kolektivní akci ve veřejném prostoru. To je ta nechuť, kterou získala generace před námi díky májovým průvodům a která v západní Evropě neexistuje.

Postupem času se tento fenomén přetavil i do jakékoliv angažovanosti typu ekologických aktivit nebo i aktivit na lokální úrovni ve městech. Na druhou stranu je ale obecně společenská angažovanost dlouhodobě zakořeněna na té nejnižší, sousedské úrovni, ať už jsou to dobrovolní hasiči nebo skauting. Do tohoto typu aktivit je naopak zapojeno mnoho set nebo i tisíce lidí a to se příliš nemění.

Řekl byste tedy, že Češi jsou zvyklí pohybovat se ve společenském prostoru především na komunální úrovni?

Asi bych místo slovo komunální použil spíše slovo každodenní. Což je angažovanost typu spolupráce s kamarády na chodu menší obce nebo nějaké čtvrti ve městě, popřípadě aktivity spojené se školou, kterou navštěvuji. V této angažovanosti je jasná osobní vazba, ovšem v momentě, kdy je akce širší, tak přichází pocit nedůvěry, ale i ten se postupně vytrácí.

Několikrát bylo zmíněno, že se tato generace odlišuje. Čemu podle vás mladí lidé věří? Na čem si stavějí život? Mají i tohle jinak?

To je dost komplexní otázka. Z těch vnějších rysů jsou věci, které jsou jasně statisticky vidět. Například vyšší věk uzavírání manželství nebo naopak nevstupování do manželství vůbec, otevřenější vnímání homosexuálních vztahů a výrazné stoupání průměrného věku, kdy má žena první dítě. Toto číslo konstantně stoupá již od 80. let, kdy z 22 let vyrostlo až na 28/29 let, v Praze i přes třicítku.

Řekl bych, že z hlediska mladých lidí vzniká nová životní etapa nebo fáze, kdy dokončují svoje studia, ale ještě nezakládají rodinu. Je to jakési meziobdobí, kdy si užívají volnosti. Mimochodem když se zeptáte mladých lidí v Česku, co oceňují nejvíce na demokracii, zdůrazní především možnost cestovat. A na to je právě ideální tato nová fáze života. Je zajímavé, že lidé ze západních zemí tuto možnost nekladou tak vysoko jako mladí Češi.

Obecně si ale myslím, že v nejvyšší linii hodnot jako je rodina, práce a zdraví neexistují generační rozdíly. To, co se ovšem proměňuje, jsou formy těchto hodnot, které jsou odvíjeny od množství možností, které současná doba nabízí.

Takže s více možnostmi jsou lidé vybíravější? Přemýšlejí více o tom, kdy založí rodinu, jestli ji vůbec založí, kdy si najdou stálou práci, kdy se vdají a tak podobně?

Ano, myslím, že to tak skutečně je. Ale zároveň je to i past. Dnešní mladá generace je v podstatě odsouzená k tomu tyto volby dělat. Musí se neustále rozhodovat i na každodenní úrovni. A spousta lidí je z toho unavená nebo zmatená, popřípadě úplně rezignuje a přestává ty volby dělat. Poté se nechají v některých životních situacích táhnout a nerozhodují se sami. Zároveň jim ale společenský systém nedává žádné jasné směřování a návod, co se teď má udělat.

Škola by měla fungovat jako společenská laboratoř, říká Bohumil Kartous

Chcete říct, že jsme zmateni z toho nejlepšího, co se nám dostalo? Z těch možností, které neumíme uchopit?

Ano, pokud mluvíme o generaci jako o nějaké entitě, která může být zmatená jako celek, tak ano. I když je to sociologicky dost nepřesné. Ale řekl bych, že spíše jednotlivé osoby jsou znechucené z toho, že se musí neustále o něčem rozhodovat, než společnost jako celek. S těmi možnostmi přichází také velká nejistota. V dnešní době musíte být neustále dynamičtí. Například v pracovním koloběhu již dávno neplatí, že v podniku, kde začnete svou pracovní dráhu, tak ji také skončíte.

Není ta frustrace způsobená i tím, že přestože něčeho dosáhnete, někdo vedle vás je na tom lépe a to vás nutí jít pořád dál, takže nikdy nejste úplně spokojený?

Ano, toto je typické pro pracovní život. Ale speciálně pro pracovní život mladých vysokoškoláků ve větších městech. Připadáte si pak trochu jako křeček v kolečku, který nikdy neběží dostatečně rychle. Na druhé straně, v osobním životě bych to neviděl tak černě. Pokud se dnes lidé rozhodnou založit rodinu, tak si to pečlivě předem promyslí a mají svobodu rozhodnout se, že rodinu nechtějí. Společenský tlak na tuhle podmínku postupně ustává.

Změnily se tedy základní volby v tom smyslu, že dříve člověk přemýšlel nad tím, kolik bude mít dětí, a dnes je to spíše, jestli bude vůbec nějaké mít?

Já bych řekl, že to není tak, že se rozhodujete, jestli ano, nebo ne, ale že k volbě „kolik“ přibyla volba „žádná“, která byla vždy relevantní, ale společnost vás tlačila do pozice si tuto možnost nevybrat.

Delší mládí, drahá dospělost. Generace Y má v Česku i na Západě shodný úděl

Ohledně generace Y již stačila vzniknout řada domněnek. Ve většině článků o ní se dočteme, že je líná, že ztrácí vazby na rodinu, tradici, ale i morálku. Myslíte si, že jsou to relevantní ideje, nebo je to tak, že nová generace je vždy označována za horší oproti té minulé?

Musíte brát v potaz, že většinu článků píší zástupci té generace předchozí a některým fenoménům úplně nerozumí. A nemusí mezi nimi být nějaký velký věkový rozdíl. Například lidé, kterým je 30 a nerozumí fenoménu youtuberingu, připadá jim cizí, tak ho označují nějakými dehonestujícími pojmy, říkají, že je to k ničemu. A to se děje v řádu jedné generace – třicátníci kritizují fenomén ve společnosti osmnáctiletých.

To samé lidé, kterým je 40, dříve nerozuměli sociálním sítím a tato neschopnost pochopit každodenní život mladší generace vede k hanlivým označováním, že je něco nebo někdo líný a neužitečný. Jednoduše to, co neznáme, máme tendenci shazovat a sebe pak ukazovat jako lepší. Přitom youtubering se od show třeba Mirka Donutila příliš neliší, možná jen stylem humoru, ale rozhodně ne tím, jak vás obohacuje.

Často jsou tyto texty také zmiňované v souvislosti s vysokoškoláky, kteří mají tendence pracovat v „sexy“ oborech jako je IT, management nebo zakládají start-upy. Poté se zase mluví o tom, jak jsou mladí lidí draví a jdou přes mrtvoly, přitom spousta mladých lidí nestaví kariéru na první místo v životě. A posledním fenoménem je určitě zapomínání. Žádná generace netoužila pracovat jenom proto, aby pracovala.

Zmínil jste fenomén cestování. Myslíte si, že fakt, že mladí více cestují, způsobuje zakládání rodin v pozdějším roku? Je to i materiální otázka, že dnes raději dáváme peníze na cestování než třeba na svatbu, založení rodiny atd.?

Ta materiální otázka je tam určitě důležitá. Ale jak už jsem řekl, vzniká jakási nová životní fáze, která je relativně krátká a běžný mladý člověk má několik let na to, aby ji nějak vyplnil. Ale právě proto, že je to zcela nová věc, nemá nikdo návod na to, jak ty roky prožít. A určitě mladí lidé chtějí něco poznat a užívat si, ať už cestováním nebo nějakým jiným způsobem, v zásadě se nechtějí vázat.

Další věc je, že ta možnost cestovat tu je, tak je škoda ji nevyužít. V poslední řadě to souvisí také s ekonomickými podmínkami. Vy relativně brzy a snadněji než dříve můžete najít práci, která vás uspokojí, ale mety typu přestěhování se do vlastního bytu nebo založení rodiny, které se většinou pokládají za důkaz nezávislosti, jsou mnohem nedostupnější, než byly. V době socialismu jste ten byt dostala přidělený mimo jiné i tím, že se člověk vdal nebo oženil. V 90. letech zase docházelo k privatizaci a byty z bytových fondů byly dostupnější než dnes. Sehnat vlastní bydlení je teď drahá záležitost.

Co se týče obav, podle deníku The Guardian mladí lidé mají největší starost o nalezení práce a vlastního bydlení. Můžou tyto materiální problémy také za frustraci z dnešní doby?

Ta analýza se mimo jiné zabývala tím, proč mladí lidé zůstávají tak dlouho bydlet u svých rodičů, což s tím souvisí. Já myslím, že na jednu stranu ano, mohou, ale na druhou, ukažte mi generaci, která to tak neměla.

Ale pokud pociťujeme nyní nejistotu z věcí, které naši rodiče měli v mládí zajištěné?

To ano, generace našich rodičů nejistotu v tomto smyslu nepociťovala, protože ty věci a možnosti prostě neměla a nedokázala je ovlivnit. Byt jste dostali a tím to skončilo. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že pokud jste bydlela v Praze, naschvál jste dostala byt na druhém konci města, než kde jste pracovala, abyste musela dlouho dojíždět a neměla čas na vymýšlení podvratných aktivit.

Dříve bylo zkrátka jasné, že se na Seychely nepodíváte. Ale zároveň vám stát pomohl zajistit si životní standard, pokud jste mu nedělala problémy. Což spousta lidí vlastně nikdy nechtěla a dodnes nechce, nějaké režimy je nezajímají. Pokud jste tohle dodržela, měla jste jistotu práce, tedy peněz.

Co sociální nerovnost? Štve to mladé lidi?

Samozřejmě, a nejen je, pokud se bavíte v každodenním rozhovoru prakticky s kýmkoliv, tak sám sebe bude srovnávat se sousedem, co má víc, ne se sousedem, co má míň. V podstatě vám bude říkat, že se má špatně a tady v Čechách je to hodně patrné a časté. Pak i my jako stát se neustále srovnáváme se západními zeměmi, ale už neříkáme, že jsme vlastně rádi, že tu není válka jako na Ukrajině. O tom se nemluví.

Hodnocení své vlastní životní úrovně často vychází ze srovnání, ne z vlastního pochopení, co vlastně chci a jak se teď mám. Navíc pokud se srovnávám s někým „lepším“ a nedosáhnu jeho statutu, mám tendenci obviňovat z toho někoho jiného – stát, systém, společnost.

Je to jenom česká záležitost?

Ne, tohle je obecný fenomén, ale myslím si, že v Čechách je tento typ argumentu přijímaný s větší samozřejmostí a na první dobrou. Lidé to očekávají.

Souvisí tento postoj s naší národní nebo státní minulostí?

To nedokážu posoudit. Ale myslím si, že národní nebo státní identita s tímto nesouvisí. My jsme vždycky dokázali v našich dějinách říct, že za to, že se máme špatně, může někdo jiný – Habsburkové, nacisti nebo SSSR. A s tím jsme se nikdy nevypořádali, dneska je typický příběh, že za všechna příkoří může Evropská unie.

Myslíte si, že nám chybí sebereflexe?

To si myslím, že nám chybí hodně. Je to vidět především na věcech, které sahají hluboko do minulosti. Jeden příklad za všechny je odsun sudetských Němců. Což je asi nejbolestivější věc v našich dějinách. Nedostatek pokračující sebereflexe může souviset i s tím, že se na středních školách dostanete v dějepise jen do konce 2. sv. války.

V lepším případě. Dá se říci, že je dnešní generace méně materialisticky založená než předešlá?

Strašně rád bych to řekl, ale nemyslím si to. Nedokážu to posoudit, protože interpretace materialismu je obrovsky široká. Na jednu stranu tu dnes, mnohem více než v minulosti, žijí lidé, kteří svůj život měří podle toho, kolik vydělají peněz, protože je to něco, o čem se dá dobře mluvit a navíc je to měřitelné. Jsou to čísla a čím víc vyděláváte, tím jste „lepší“. Na druhé straně je tu zase spousta lidí, kteří si zvolili druhou cestu nebo dokonce na peníze rezignovali úplně.

Mají tedy pro nás peníze větší hodnotu?

Myslím si, že mají jasnější hodnotu. Peníze jsou totiž ideální k poměřování se mezi sebou.

S technologizací úzce souvisí sociální sítě a fenomén sdílení, který se uplatňuje především na Facebooku. Mladá generace sdílí všechno a všude, ale sdílíme stále ještě společné hodnoty? Nevytrácí se to?

Já bych to asi nespojoval. Myslím, že ke sdílení v kyberprostoru nás vedou jednak nižší sociální normy, tlak na to, co řeknete v rozhovoru face to face je úplně jiný než ten, který vedete skrz sociální sítě. Ztrácíte zábrany, ať už v dobrém nebo ve zlém. Konverzace se tím také stává instantní, kdy je člověk neustále připojený, kdekoliv, ale hlavně kdykoliv. A především můžete vyjadřovat své okamžité dojmy, pocity nebo názory, které ve finále ale mohou mít krátké trvání. Do popředí se také dostává vizualizace, najednou nemusíte odpovídat slovy, ale třeba nějakým meme, kterému každý rozumí.

Snapchat je třeba příkladem vizualizace dotažené do dokonalosti. Vše je předáváno obrazy, které mají extrémně krátké trvání. Jinak si nemyslím, že by tato generace měla méně hodnot, ale spíše je pro ni těžké je pojmenovávat. Nikdo ji vlastně ani netlačí do toho, aby své hodnoty pojmenovala.

I přesto, že je těžké je pojmenovat, myslíte si, že přes veškerou mnohost, kterou jste zmiňoval, jsou ty hodnoty všeobecné?

Nemyslím si, že je to něco specifického. Hlavní úkol je pořád stejný – být šťastný a úspěšný a každý si pak tyhle cíle definuje trochu jinak a představuje si pod nimi něco jiného.

Platí to i v těch sociálních skupinách? Vznikají uvnitř těchto skupin nějaké sdílené hodnoty?

Myslím si, že zde už je rozdíl. Dříve byly skupiny nebo komunity formovány vertikálně, ze zdola nahoru, a vy jste se mohla pohybovat pouze v omezeném výseku. Vaše sociální mobilita, tedy schopnost zlepšovat váš životní standard, byla velmi nízká. Sociální třídy byly relativně neprůchozí. Ovšem dnes je vertikální mobilita poměrně otevřená, ale vy zvolíte strategii spíše horizontální, budete se tedy orientovat na lidi vám podobné. Čímž se ale uzavíráte do svého sociálního okruhu, znát je to především na sociálních sítích.

I díky nim začíná být v české společnosti vidět diverzifikace, kterou jsme mohli poprvé zaznamenat při přímé prezidentské volbě, nyní například v rámci tématu migrační krize nebo v postoji k Andreji Babišovi. Ale to nejsou hodnoty, které utvářejí váš život, ale spíše názory na veřejná témata. V tomto se začíná společnost výrazně štěpit a jednotlivé skupiny se uzavírají do sebe a svých názorů.

To štěpení, o kterém jste mluvil, probíhá i mezigeneračně? Je ve společnosti mezigenerační napětí?

Naše data nevykazují nic podobného nebo neukazují nějaké výrazné rozdíly. Generace u nás nejsou oddělené.

Dochází u nás tedy k mezigeneračnímu dialogu?

Ano, určitě dochází. Mezigenerační dialog tu byl vždy. Začíná už v rodinách, kdy dítě po diskuzi s rodiči přejímá jejich názory, nebo naopak se vůči nim vymezuje. I toto je dialog.

Co byste řekl, že je největší hrozbou pro generaci Y? Má se vůbec čeho bát?

Když se podíváte do dějin, tak každá generace jako entita, měla nějakou výzvu, které musela čelit. A od ní se odvíjel další kurz jejich životů. Generace Y žádnou podobnou výzvu neměla, my nevíme, čeho se bude bát. Zároveň je těžké nějaké výzvy predikovat, pravděpodobně ale ta největší ještě přijde.

U nás v ČR je zajímavá role studentů při důležitých dějinných událostech (především roky 1938, 1968 a 1989). Jak tohle ovlivňuje psychologii národa ve vztahu ke studentům?

Tohle není typické jenom pro nás, silná studentská hnutí měla a dodnes má třeba Francie nebo Španělsko. U nás je ale podle mého názoru horší organizovanost studentstva, což může souviset s tím, že se tu příliš nenosí příslušnost k dané univerzitě nebo vysoké škole, na které studuji. Ve finále nejde o to, že jste student, ale jedná se spíše o celou životní etapu mládí, kdy máte poměrně dost volného času a pokud se veřejně angažujete, nedáváte všanc tak moc, kromě vašeho času a energie. Nemáte moc co ztratit.

Respekt měl nedávno ve svém článku titulek: „Generace Y se musí smířit s tím, že není výjimečná.“ Souhlasil byste s tímto výrokem?

Ve smyslu toho, že každý jeden člověk se s tímto musí smířit, tak bych s výrokem souhlasil. Souvisí to i s tím, že mladí lidé jsou dnes vychováváni daleko sebevědoměji, musí si volit vlastní cestu, zvažovat své volby i informace kolem sebe. Pak je jasné, že mají pocit, že do bodu, kde se nacházejí, je dovedla jejich vlastní píle, což může být falešný pocit. Na jednu stranu si myslím, že je ale stereotypní přemýšlet o mladých lidech jako o přehnaně ambiciózních, zahleděných do sebe a tím pádem nadutých. Alespoň já z práce se studenty takový pocit nemám.

Jak byste vy osobně charakterizoval tuto generaci?

Já vždycky odpovídám, že generace Y je generací sítí, protože tento pojem se prolíná celým jejich životem. Ať už jsou to sociální sítě v kyberprostoru nebo způsoby, jak navazují přátelství – momentálně už to není jenom geograficky dáno, tedy že okruh vašich kamarádů budou kluci ze sídliště, ale jedná se o lidi, se kterými sdílíte nějaký zájem.

Autor: Karolína Horvátová
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!