Filip Horký: Dřel jsem na maximum, abych mohl žít svůj sen | E15.cz

Filip Horký: Dřel jsem na maximum, abych mohl žít svůj sen

29. ledna 2016 • 18:15

Po maturitě se Filip Horký nevydal jako většina jeho vrstevníků na vysokou školu, ale zamířil za svým novinářským snem, a to rovnou do České televize. Nejprve si vyzkoušel práci sportovního reportéra, později se prosadil jako redaktor zpravodajství. „Nepřipouštěl jsem si svůj věk ani nezkušenost,“ říká. Na televizních obrazovkách jsme ho vídali pět let.

Na podzim loňského roku přešel do internetové DVTV, kde funguje jako „létající reportér“. Nelituje svého rozhodnutí začít kariéru hned po střední škole? A jak vnímá to, že spravuje jeden z nejúspěšnějších českých účtů na Twitteru?

Od svých osmnácti let jste novinářem na plný úvazek. Přeje dnešní doba mladým lidem v médiích?

Určitě ano. Vzhledem k „pročištění“ po roce 1989 a zároveň následnému velkému boomu různých druhů médií. Na trhu jednoduše není dostatek zkušených novinářů. Neutáhnou to všechno sami. I proto bych řekl, že není příliš komplikované se do profesionálních médií dostat. Pokud člověk skutečně chce a dělá nejenom to nutné, ale zároveň i nějakou nadstavbu, má velkou šanci, že se prosadí. Rozhodně se ale necítím být natolik ostříleným, abych hodnotil, jestli je to dobře, nebo špatně.

Martin Veselovský: Lidé si musí uvědomovat, čí hru v danou chvíli média hrají

Živé vstupy z Poslanecké sněmovny nebo z povodní v roce 2013 a pokrývání dalších velkých témat ve zpravodajství ČT – to je sen mnoha televizních reportérů, na který vůbec není snadné dosáhnout. Kolik odvahy chtělo se takového úkolu chopit v tak mladém věku a bez větších zkušeností? Jak jste začátky v seriózním zpravodajství prožíval v osobní rovině?

Vlastně vůbec nevím, co na to odpovědět. Nepřemýšlel jsem nad tím. V té době jsem byl v euforii. Plnil jsem si obrovský sen – navíc tak brzo. A ke všemu na tak prestižním místě, jakým ČT rozhodně je. Nepřipouštěl jsem si svůj věk, nezkušenost. Na to jsem vůbec nemyslel. Stejně jako na to, že bych měl mít nějakou odvahu. Prostě jsem dřel na maximum, abych mohl dál žít svůj sen.

Setkával jste se v práci s nějakými předsudky spojenými s vaším věkem? Jakým způsobem jste tomu čelil?

Setkával a čelím tomu nárazově i nyní. V některých momentech je mi to vlastně příjemné. Dokáže to, že oponent zjevně nemá jiné argumenty a tohle mu tak nějak zbyde. Tím narážím hlavně na takové to „chlapče, tos ty nezažil“ nebo „co o tom můžeš vědět!“ Něco jiného je, když to někdo naváže na nezkušenost nebo zbrklost. Tam prostě musím uznat, že může mít pravdu.

Nejprve jste nastartoval kariéru a až teď později, souběžně s prací, si děláte titul na Metropolitní univerzitě. Nebylo pro vás překážkou, že nemáte vysokoškolské vzdělání? A nemrzí vás někdy, že jste v podstatě přišel o studentská léta?

Vůbec ne, naopak. Mám obrovské štěstí, že jsem nemusel tak dlouho čekat, než se z toho „snění“ stalo „žít svůj sen“. Navíc jsem toho názoru, že novinařina je vlastně praxe a nevím, jestli se dá naučit ve škole. Je ale poučné, když vidím u zkušených kolegů, jak jim studium práv, mezinárodních vztahů či ekonomie otevírá některá z témat více do hloubky. Myslím si, že v tom velká výhoda a moc bych si přál, abych měl to štěstí a dokázal být natolik dobrý, aby se mi studium podařilo dokončit.

Jste výraznou osobností českého Twitteru, váš účet má skoro 30 tisíc followerů, což je víc, než mají některá média. Vnímáte to jako zodpovědnost?

Zase z toho nedělejme nějaké ohromující číslo. Twitter je takový doplněk a zároveň velká vášeň. Nedělám si iluzi, že 28 tisíc lidí je reálných a hlavně aktivních. Na druhou stranu ale velmi vnímám narůstající zodpovědnost. Nebudu zastírat, že mě nepotěší, když vidím, že můj tweet se na některém ze serverů promění v článek. Na Twitteru jsem neustále, pořád. Partnerka by o tom mohla vyprávět. Třeba když došlo k útokům v Paříži, hlavně na klub Bataclan, byli jsme zrovna na víkend na horách, konečně jednou mimo Prahu. A nakonec páteční večer dopadl tak, že jsem v televizi sledoval ČT24, na počítači měl puštěné asi tři další televizní stanice, partnerka si otevřela online přenosy Le Parisien a Le Monde a pomáhala mi přidávat další informace. Já rozjel různé doplňkové aplikace, kombinoval to s Twitterem a snažil se nabídnout co nejvíc informací těm, kteří nespali a byli zrovna online.

Tohle všechno mi dává zkušenosti z určitých situací. Nutí mě to používat doplňky, aplikace, programy. Tweetovaní už v mém případě není jen o psaní těch 140 znaků a vyhledávání novinek, ale o využívání různých zdrojů pro ověřování a jejich cedění – do obsahu, který by mohl české publikum zajímat a který si nejspíš jinde nepřečte. Opět ale musím upozornit, že je to věc, kterou dělám jako zábavu. Vůbec nechci dělat profi „kanál“. Jen mě to prostě baví.

Studenti by se měli vzepřít diktátu doby a dělat především to, co jim připadá smysluplné, říká právník Michal Urban

Spočívá podle vás budoucnost žurnalistiky v sociálních sítích? Vidíte v tom i nějaká úskalí?

Určitě je obrovské nebezpečí v nepřehlednosti a ve velkém množství informací, které jsou k dispozici. Člověk si musí dát velký pozor, co používá. Ostatně, podívejme se na migrační krizi. Nedávno jsem jel na jednu debatu na univerzitu do Hradce Králové a snažil jsem se najít příklad, kdy nějaké profesionální médium naletělo a publikovalo úplnou lež, která nemá s realitou vůbec nic společného. Takových případů zas tolik není. Jenže projeďte si Facebook a udělejte nějaký reálný factcheck. Nesmyslům, kterým Češi věří, a které se přeposílají po mailu či se sdílí na Facebooku, je vážně hodně.

Které informační zdroje jsou pro vás nejdůležitější? A jakým způsobem filtrujete témata, o kterých následně informujete?

Hodně v tomhle odděluji „profi“ práci a Twitter. Druhé jmenované je skutečně jen vášeň a zábava. Takže tam mám snahu publikovat věci, které jsem jinde v Česku neviděl nebo které jsou skutečně nové. Nemá smysl dublovat všechny ostatní. Když něco nezaznamenám dostatečně rychle, už to nesdílím dál. V Česku sleduji samozřejmě ČTK, úžasnou práci odvádí lidé z ČT. Zajímavé věci jsou taky na Českém rozhlase nebo Aktualně.cz. Obecně ale česká média tolik nesleduji. Doma mi neustále běží CNN, na notebooku koukám na Al Jazeeru, MSNBC, France24 nebo Sky News. Zajímavé články má magazín Washington Post nebo TIME.

Od loňského podzimu jste součástí DVTV. V čem se, kromě formátu, práce pro internetovou televizi nejvíce liší od té pro veřejnoprávní médium?

Třeba v tom, jak moc variabilní je délka obsahu. V živém vysílání na ČT24 máte jednoduše určený nějaký časový slot. Jinak to technicky ani organizačně nejde. Na internetu ale máte obrovskou svobodu v tom, že je skoro jedno, jestli to bude trvat 2,6 nebo 8 minut – samozřejmě, pokud je obsah zajímavý.

Měla jsem štěstí a štěstí přeje připraveným, říká Daniela Drtinová

Je pro vás přechod od České televize k DVTV pracovním posunem?

V ČT jsem byl pět a půl roku. Je to vlastně hrozně dlouhá doba – zvlášť, když vezmu v potaz svůj věk. Jsem za to neskutečně vděčný a velmi si toho vážím. Jen po takové době jsem chtěl zkusit něco jiného. Považuji za velkou čest, že se mě kolegové v DVTV rozhodli vzít mezi sebe. Každý den vedle Daniely nebo Martina je velká škola – je fascinující sledovat je při práci, při vedení rozhovorů. Když k tomu připočtu skvělé editory, je pro mě příprava každého interview zážitkem. Zas a znovu mi ukazují, proč jsou tak dobří, a proč já zatím ne.

A co tedy podle vás dělá novináře dobrým? Máte nějaké své vzory?

Nedá se říct, že by to byla jedna vlastnost. Primárně samozřejmě sleduji zahraniční televizní stanice. V tom, jak dodat i do sebenudnějších témat dynamiku a energii jsou pro mě vzory Richard Quest ze CNN a Aaron Heslehurst z BBC. Ti mě udrží u obrazovky i ve chvílích, kdy mě ten obsah až tolik nezajímá. Líbí se mi, co umí předat divákovi Max Foster ze CNN. Skvělý je Anderson Cooper nebo Wolf Blitzer. Druhý jmenovaný zejména svou osobností, kterou umocňuje svůj skvěle zpracovaný pořad Situation Room. V Česku obdivuji Martina Veselovského za jeho umění vést rozhovory. Úžasné texty a témata přináší pravidelně Adéla Dražanová z magazínu Reportér. Byli bychom tu dlouho, napadají mě totiž další a další novináři. Od každého bych se nejraději naučil nějaký ten střípek.

Problém uplatnění absolventů humanitních věd je uměle nafouknutá bublina, říká student Oxfordské univerzity Ondřej Černý

Autor: Jana Opočenská
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!