Dužan Duong: Na FAMU se pěstují ega | E15.cz

Dužan Duong: Na FAMU se pěstují ega

Terezie Kosíková

Dužan Duong je dvacetišestiletý filmař, který na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě uvedl už svůj druhý film – jedná se o tzv. docufiction s názvem Bo Hai. Krátký film pojednává o vztahu otce s jeho synem z prostředí vietnamské večerky a o rozdílech mezi první a druhou generací vietnamské komunity žijících v Česku. V rozhovoru jsme s Dužanem reflektovali jak Čechy, tak Vietnamce, ale třeba i současnou úroveň FAMU.

Jak moc je těžké pracovat u filmu či se točením filmů živit, když jsi neabsolvoval FAMU? Na ní jsi zůstal jen jeden semestr.

Je to podle mě docela jednoduchý. V Česku spousta lidí dělá věci dost podobně, ať už jde o tvorbu autorskou nebo komerci. I když jsou nějaký lidi, kteří jsou hrozně dobrý, tak ta většina, která se živí audiovizí, ji dělá hrozně stejně a moc o tom nepřemýšlí. Takže když se nad nějakým projektem člověk zamyslí, tak výsledek vynikne, protože je jinej. Takže pro člověka, kterej to bere vážně a koncepčně nad tím uvažuje, to je docela jednoduchý.

Je prostor filmu otevřený? Nejsou k točení v ČR potřeba kontakty?

Já jsem měl dost specifickou startovací lajnu. Když se v této branži, která je malá, objeví Vietnamec, kterej začne něco točit, tak si ho lidi pamatujou. A to ani nemusí být nejlepší. To je takovej pozitivní rasismus, řekl bych (smích).

Úspěch nic neznamená, říká dokumentaristka Sara Broos

Takže sis na tomto základě udělal nějakej pozitivní brand?

Přesně, brand Dužan, co točí vietnamský filmy.

A díky tomu jsi získal kontakty i přes to, že jsi FAMU nedokončil?

Tak moje kontakty, který mi pomohly, jsou moji kamarádi z prváku na FAMU. A tam částečně ten brand taky funguje, protože když máte sedmdesát lidí v ročníku a je tam jeden žlutej a jedna žlutá animátorka, tak jsou ty dva lidi vidět; lidi, který jsou jiný ne třeba tvorbou, ale jen tím, jak vypadají. Ale samozřejmě to pak musíte i podložit nějakým umem, protože to samo o sobě nestačí.

A myslíš si, že kdybys nezažil ten jeden semestr na FAMU, tak by pro tebe bylo těžký začít točit?

Myslím, že by to pro mě bylo velmi těžký. Já jsem svůj první film natočil před FAMU a pokládal jsem si hodně otázek ohledně technických věcí. Jak třeba natočit film, aby mu bylo rozumět. A na FAMU, když jsem potkal nějaký zvukaře, tak jsem si říkal „wow, tenhle člověk by mi vyřešil můj problém“. A takhle se ty informace, o kterých jsem nějak tušil, ale nikdy jsem je neviděl zhmotněný, zhmotnily díky mým spolužákům. To mi hrozně pomohlo. Ale rychle se učím, takže jsem byl na FAMU jen jeden semestr, než mě vyhodili (smích). Určitě mi to otevřelo cestu k novým lidem, kteří mají jiný zkušenosti.

Susanne Regina Meures: Jedním z největších omezení svobody je to, když si nemůžete vyzkoušet různé životní styly

Jak podle tebe funguje FAMU v současnosti? Rozvine opravdu umělecky člověka, nebo tam jde hlavně o to rozvinutí kontaktů?

Podle mě je FAMU nejlepší v těch kontaktech, networkingu, propojení ambiciózních mladých lidí. Ale na druhou stranu je to hrozná koncentrace eg. Na režii dokonce ega pěstují a starají se o ně. Což je mnohdy překážkou v nějaké hlubší spolupráci s jinými katedrami, které třeba ego tak neberou, protože vědí, že je to jen chvilková záležitost. Jakmile tyhle ega přijdou do opravdovýho světa, tak těžce narazí, protože jejich autorský vidění světa není tak zajímavý, jak jim ve škole říkali.

A jaká by FAMU měla být, abys o studium na ní stál? V rozhovoru pro server irozhlas.cz jsi řekl, že když ses hlásil znovu na FAMU na obor režie, tak sis už na pohovoru uvědomil, že to pro tebe nemá smysl.

Asi by se měla víc soustředit na trendy. Trend je dobrá věc, protože funguje v dnešní době. Ale trend je na FAMU sprostý slovo, protože jakmile jedeš trendy, tak jsi povrchní a nerespektuješ základy. A pokud se ta škola furt ohlíží do minulosti, tak nemůže postihnout současnost. Myslím si, že největší úskalí je v tom, že tam s prominutím učí brontosauři, kteří ačkoliv mají velké teoretické znalosti, tak nemají žádný kontext s tím, co se v dnešní době tvoří. Stačí se kouknout na blbej internet, kde se dělají reklamy, ale dělají je tvůrci, kteří jsou progresivní. Tam je pak vidět ten rozdíl, jak to pojímá FAMU a jak to pojímá zbytek světa.

Eli Roland Sachs o islámu: Je důležité pokusit se pochopit věci, kterým nerozumíme nebo se jich bojíme

Takže bys krok správným směrem viděl v tom, kdyby tam bylo více lidí, kteří v současnosti tvoří?

Myslím si, že to by bylo super. Dokážu si představit, že by tam byl náš českej reklamní guru Ivan Zachariáš, který krom velkých reklam režíroval například i Pustinu. Kdyby dostali na školu takový formát, který nezná jen Česko, ale i svět, tak by jí to hrozně pomohlo. Ale na druhou stranu na FAMU jsou takový páky, který mezi sebe tohohle člověka nepustí, protože v jejich očích je Ivan Zachariáš člověk reklamy a reklama je na FAMU další sprostý slovo.

V rozhovoru pro server irozhlas.cz jsi také řekl, že reklamy na FAMU moc nefrčí. Myslíš si, že problém dnešní FAMU je, že je hodně odříznutá od mainstreamového publika a opovrhuje komercí?

V Česku jsou tři filmové školy: Zlín, Písek a FAMU. Písek je podle mě největší zástupce mainstreamu. Tam když udělaj film, tak si každý řekne, „ty vole, to je novej Troška“ nebo „co to je za okopírovanou Ameriku“ (smích). A když na FAMU udělaj film, tak je to zas tak pomalý, že fakt nevím, na co mám u toho koukat a mega se nudím. Kdyby se tyhle dva přístupy, který jsou úplně v opozici, spojily a vzalo se z obou z nich to nejlepší, tak by mohlo vzniknout něco zajímavějšího, než se teď u nás nabízí. Tyhle věci samozřejmě už praktikuje spousta absolventů FAMU a Písku, ale jde o to, aby to bylo i ve školním zázemí.

Myslíš si, že v tuto chvíli FAMU svou tvorbou studentů dokáže dobře komunikovat s většinovou společností nebo je uzavřená ve své bublině?

Já si myslím, že FAMU je škola, která je nejvíc ve své bublině. Jsou tam občas světlé výjimky, ale většinou produkuje věci, které jsou nekoukatelné. Když jdu na FAMUFEST nebo na klauzury, tak vlastně nevím, proč na ty věci koukám. Pak mě hrozně zhejtí famáci (smích).

Je pak otázka, pro koho to točí…

No a já si myslím, že FAMU točí dost pro sebe a pro elity, zatímco Písek pro nějaké publikum, ač je to publikum míň náročné.

Jakub Haubert: Pražská kavárna v Ji.hlavě

A je na FAMU za touhle tvorbou určitý tlak nebo kalkul na to produkovat experimentální věci, které budou mít šanci uspět na nezávislých filmových festivalech?

U nějakých filmů je ten kalkul dost očividný. Využijí třeba postupy, o kterých vědí, že v evropským artovým filmu fungujou a inspirujou se jimi. Takový filmy jsou pak mířený na festivaly, kde to hodnotí velmi kladně. Ale je to stále v bublině. Kolik lidí uvidí artovej film v dnešní době? Hrozně málo. Na druhou stranu kolik lidí chce koukat na mainstreamovej brak? Podle mě tu schází střed. Myslím, že třeba Slovensko je na tom v tomto ohledu daleko lépe.

Také jsi v rozhlase mluvil o tom, že se snažíš točit filmy svázané s realitou. Tvůj nový film Bo Hai je zařazován jako docufiction a stejný žánr má i tvůj první film. Je pro tebe důležitý, aby měl tvůj film nějaký dopad na společnost?

Jo, to je pro mě důležitý. Na tomhle blbým kraťasu jsem dělal tři roky a nedokážu si představit, že moje zadostiučinění by bylo, že na to přijdou lidi a budou se jen smát. Chápu, že jsou i filmy k tomu, aby člověk vypnul, ale já jsem se chtěl vždycky nějak podepsat na společenském dění. Jinak by mi to přišla škoda mého času.

Co si myslíš o toleranci české společnosti vůči menšinám? Hodně Čechů dává vietnamskou komunitu za příklad toho, jak „snadné“ je se u nás integrovat, když na tom někdo pracuje. Ale z některých scén tvého nového filmu je vidět, že Češi nejsou tak tolerantní a že se například ke slovníkům útokům někdy schylují (například při scéně nákupu zboží do večerky v supermarketu).

Já si myslím, že česká společnost je hrozně zvláštní. Na jednu stranu je tu vietnamská komunita, která Čechům doslova slouží, má krámy, vaří jídlo, které Čechům chutná. Takže kvůli tomu jim to Češi prominou, řeknou si, že to možná jsou nějaký větve, ale že se tu s nima máme dobře, tak nebudeme rasisti. A pak je tu jiná komunita, která Čechům tak neslouží, ač má v něčem stejný osudy, protože ji tvoří taky imigranti. A tyhle lidi pak Češi tak nepřijímají. Je to taková forma pozitivního rasismu: každej miluje Vietnamce, protože jim uvaří phočko a prodají cigarety ve večerce, ale nikdo je vlastně nezná.

Přestože jsou tedy Vietnamci u nás oblíbení, vycházejí ty slovní útoky na nakupující Vietnamce, které se objevují v jedné scéně v tvém filmu, ze skutečné zkušenosti?

Ano, to je rekonstrukce, kterou jsem udělal na základě mé vlastní zkušenosti.  Jedna z věcí, která Čechy charakterizuje, je ta, že honěj slevy. Já nemluvím o mladejch, ale babičky dokážou jít do třech různých supermarketů na tři nákupy, jen aby ušetřily dvacet korun. A jakmile těmhle babičkám vykupují Vietnamci slevy, tak je to v jejich očích zlodějina. „Oni nám kradou slevy, ty vole. A pak to ještě prodávaj v těch svých večerkách. Oni ještě vydělaj na těch našich slevách.“

Mně osobně připadá, že Češi jsou „tolerantní“ společnost jen dokud se daná menšina neprojevuje, dokud jim ona nechává vše při starém a nijak „neohrožuje“ jejich představu života. Proto se mi zdá důležitý přerod mezi první a druhou generací Vietnamců. Řekla bych, že zatímco vaši rodiče zůstávali spíš v rodině a žili v soukromí svůj život, mladá generace už se chce spolupodílet na přetváření veřejného života a prostoru Česka. Co si o tom myslíš?

To je pravda. Hrozně mých známých a kamarádů je slyšet, jejich hlas a jejich názory. Já žiju v Praze, tak možná je to nějaká moje bublina, ale zdá se mi, že my jako druhá generace o sobě dáváme vědět. A není se čemu divit, protože my jsme Češi. Ale někdo nás stále nemusí brát jako Čechy, proto musíme naučit homogenní společnost, že není tak homogenní, jak si myslí.

V Česku se často zdůrazňuje úspěšná integrace vietnamské komunity. Ale integrace je sporná v tom, že 1. vietnamská generace se s Čechy vlastně doopravdy hlouběji nezná. Jak tedy vnímají tvoji rodiče Čechy a českou společnost?

Zajímavá věc je, že třeba můj táta soudí lidi podle toho, co si koupí. Třeba přijde šestnáctiletej kluk a chce si koupit pivo nebo cigarety, to mu táta neprodá, ale přijde pár takovejch a táta už má obrázek o těch mladejch (smích). Všichni kouřej a chlastaj. I ty holky už chlastaj, to by sis nemohl vzít českou holku, to je hrozný. Nebo přijde českej pivák se svým psem v teplákovce a kupuje si deset bráníků, dvoje cíga a k tomu si koupí jen rohlíky. Takže přes to třeba táta vnímá Čechy a to si myslím, že i dost ostatních vietnamských rodičů, skrze ty jejich nákupy.

Takže je názor tvého taťky na Čechy v něčem omezený tou večerkou?

Samozřejmě. Tak on si nezajde na pivko za Pepou z ulice a nebaví se s ním o fotbale a o politice. To můj táta nemůže, protože je tam jazyková bariéra.

Strach z cizinců a kulturní diverzity si mnohdy zasazujeme spíš ke starším občanům. Ale zkušenost mnoha Vietnamců s českými „babičkami“, tedy chůvami, které je hlídaly, je jiná. Ze samotného filmu je vidět, jak moc se s takovými chůvami sblíží jak děti, které hlídají, tak i rodiče. Myslíš si, že takovýto vztah staré české babičky a mladého vietnamského dítěte boří stereotypy na obou stranách?

My tady v Jihlavě bydlíme u babi Květy, tak jí uvedu jako příklad. Ona je hrozně milá a v pohodě, ale je hrozně nevzdělaná. Kdysi v Československu dělala svědka na vietnamské svatbě. Protože Vietnamci, kteří sem přiletěli a pracovali v továrnách, se tu i brali. Tak by se zdálo, že může být nějaká multikulturnější, otevřenější a liberální, když má tuhle zkušenost. Ale pak když se s ní bavíme hlouběji, tak přebírá názory z televize. A dneska jsme si z ní dělali srandu, že jeden z našich spolubydlících si tam přivedl černochy. A ona byla úplně zlobou bez sebe. Říkala: „On si tam vzal nějaký černochy? No to je neskutečný, já mu dám za uši!“ A šla se podívat, jestli tam nějaký jsou. Pak zjistila, že ne. „Ježkovy, kluci, ještě že to byla jen sranda, já bych tu černocha nesnesla.“ Přitom vedle ní spí Vietnamec. Je to jen o tom, že ty lidi nikdy neviděli černocha a je to pro ně neznámý.

Takže ani tvé vlastní české „babičce“ se nesmazaly stereotypy?

Jen v takové míře, jako „vy jste dobrý, vy Vietnamci, ale cikáni, ty jsou hrozný“. Ten člověk si neuvědomí, že ta diverzita je univerzální. Je to o tý komunikaci, jak říká Andrej (smích).

Když jsme mluvili o starých lidech, tak je respekt k nim další věcí, kterou mají Vietnamci a Češi kulturně odlišnou? (Ve filmu je například scéna, kdy pošle otec syna pomoct babičce s nákupem, protože by musela nést nákup domů sama.)

Můj táta těžko rozdejchává, když třeba přijde babička, která chodí o holi a hrozně pomalu, a když to řeknu debilně, tak když se na ní podíváš, tak si říkáš, že asi brzo umře, a dělá si nákupy sama. Táta tohle nechápe a říká: „Doufám, že já takhle nedopadnu, co, Dužane?“. Ve Vietnamu je to jiný, tam žijou tři generace v jednom baráku a všichni si nějak pomáhají. A respekt je tam velkej, někdy jde i do extrému, například když prarodič říká nepravdu, tak je to pravda, protože to řekl a je starší, můžeš si myslet svý, ale v tom veřejným vystupování je to pravda.

Honza Kuliš: Remundův přelet nad čínským hnízdem

Mluvíme o rozdílech a střetech mezi první a druhou generací Vietnamců v Čechách. Jaká bude třetí generace, jaký si myslíš, že budou tvoje děti?

Moje děti, myslím, budou zcela integrovaný do týhle společnosti a budou se mít dobře, pokud se tu nic neposere. Snad budeme víc multikulturní společnost jako v Berlíně nebo v Paříži. Tam se mi líbí, jak je společnost barevná, to samý bych přál Praze a Česku, protože si myslím, že je v tom velký obohacení. Ale kdoví, jestli to ta společnost chce.

Autor: Terezie Kosíková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!