Dramatik a režisér David Drábek: Divadlo se nemá bát | E15.cz

Dramatik a režisér David Drábek: Divadlo se nemá bát

Dramatik a režisér David Drábek: Divadlo se nemá bát
19. ledna 2016 • 10:00
David Drábek je jedním z nejvýraznějších českých dramatiků a divadelních režisérů. V současné době působí jako umělecký šéf Klicperova divadla v Hradci Králové, kde měla v prosinci premiéru jeho parafráze Dumasova románu Tři mušketýři. Jaký názor má na českou divadelní kulturu? A proč se divadlu věnují česká média jen okrajově?

Jaký je podle vás dnes vztah studentů k divadlu?

Vnímám ho odjakživa jako skvělý. V univerzitní Olomouci, kde jsem deset let provozoval Studio Hořící Žirafy, jsme hráli výhradně pro středoškoláky a vysokoškoláky. Je pravda, že v Hradci bych rád viděl v hledišti vysokoškoláků víc, a to z důvodu, který vnímám jako stále silnější. Paradoxně není kulturní, ale politický. Divadlo je každodenní politická tribuna, místo veřejné debaty, denního setkávání, které není otevřeno jen jednou za čas jako nějaká beseda nebo parlament. Lidé se tam mohou střetávat. Já totiž dělám divadlo - a ještě ho dělat i budu – taky o věcech, které jsou politické. V Klicperově divadle jsme teď vyměnili provozovatele všech barů, což znamená, že kromě divadelního klubu, kam může přijít kdokoli, jsou lidem otevřené i tyto nové bary. Chceme, aby před, mezi a po představení vznikala debatní ohniska, kde mohou diváci témata z představení konzultovat.

Proč divadla volí spíše konzervativnější směr nastudování? Neměla by naopak především mladému publiku přinášet něco inovativního, aby si získala jeho pozornost?

Jsou přeci různě dramaturgicky profilované scény - od Studia hrdinů po Vinohrady. Kdo chce experiment a hledačský kus, najde ho. Myslím, že by se divadla neměla přizpůsobovat době. Sami studenti by měli být vedeni svou kulturností a měli by mít sami od sebe zájem takové místo, kde svou kulturnost rozvíjí, v divadle najít. Divadlo není o tom, že my budeme tajtrlíkovat a neustále se nabízet. Tohle je věcí každého studenta, jeho inteligence a kulturního přehledu. Myslím, že by si spousta studentů měla sáhnout do svědomí a říct si, jak na tom jsou, a pak zajít i na klasičtější a těžší věci a své obzory si rozšířit.

Lze najít rovnováhu mezi tím, aby divadla nepřicházela o abonentní publikum, které tvoří spíše starší lidé, a zároveň získávala stálé abonenty mezi studenty?

Pracuju v Klicperově divadle a naši abonenti jsou chtiví novot nehledě na věk. Pokud ovšem divadlo „naučí“ z komerčních důvodů své diváky na podbízivou dramaturgii, nemůže se divit, že pak složitější inscenace nestráví.

Čím by mohl současný dramatik nebo režisér studenty přitáhnout?

Tím, že bude psát o tom, co kolem lítá. Že se nebude bát.

Váš podpis pod inscenací znamená, že se diváci budou muset v divadla pořádně zamyslet. Proč by divadlo nemohlo být jen odpočinkové?

Diváci si v Česku neuvědomují jednu důležitou věc, a to sílu tragické katarze. Že se mohou přijít do divadla očistit, vybolet, vyplakat. A tím se duševně zpevnit.

V říjnu 2012 jste v Knihovně Václava mluvil o tom, že divadlo je věc v zásadě velmi hřmotná, lidová a nevymáchaná. Podle vás jde o žánr, který by měl být vášnivý, vášnivě přijímaný, vášnivě odmítaný. Je pro vás důležité, aby vaše inscenace „zvedla lidi ze židle“?

Ano. Nejhorší představa je pro mě nezasažený, lhostejný divák. Samozřejmě jsem dramatik, který bazíruje na tom, co je vysloveno, takže bych samozřejmě chtěl, aby ve vážných částech v hledišti nespadl ani špendlík a aby každý vtip vyvolal smích, ale zároveň v něm nezanikl. Na druhou stranu je podstatnější, aby hlediště bylo velmi živé, což je opravdu mým velkým přáním. Vidím to teď i po nedávné zkušenosti, kdy jsme hráli Jedlíky v čokoládě a Velkou mořskou vílu za sebou v jeden den. Jak slovutná zóna to byla k projevu. Mezi diváky byli i dva malí chlapečci, což mě zarazilo, protože se tam řeší problémy lidí mnohem starších, ale oni skvěle reagovali a při jedné scéně svým smíchem dokázali rozesmát zbytek hlediště. Před desítkami let se v hledišti vášnivě debatovalo, hádalo, pralo, souložilo, obchodovalo, pokřikovalo na herce a bouřlivě vybuchovalo zoufalstvím, když hlavní postava zemřela, nebo se křičelo, když se na scéně objevil lotr, všichni ho nenáviděli a v ten moment byli v emoci s divadelníky. Tento živý prožitek vám žádný seriál a sebelepší film nenahradí.

Největší mediální ohlas vyvolala vaše původně rozhlasová hra Koule, i když se nejednalo o příliš pozitivní kontext. Tehdy se o vás psalo dokonce i v bulváru, kam se obvykle dramatici moc nedostanou. Proč divadlu věnují česká média tak málo prostoru?

Divadlo se neumí učinit mediálně zajímavým. My se s lidmi v Klicperově divadle snažíme pomocí Facebooku a podobných komunit referovat o detailech divadelního provozu, podávat je zábavnou a hravou formou. Ani s veřejnoprávní televizí to není lehké. Ovšem ČT Art je opravdu báječně koncipovaná stanice. Jsou tady ale i lidé jako Jiří Svoboda, Petr Fischer a Petr Vizina, kteří se kultuře věnují nadšeně a nadstandardně. To jsou pánové, kteří jsou kulturně velmi zběhlí. I díky Svobodovi, který je nadšenec a jezdí za námi do Hradce, jsem se kdysi dostal do hlavního vysílacího času na ČT1.

Jak by měla Česká televize podporovat kulturu a divadlo?

V první řadě by veřejnoprávní televize měla být modernější, ale zároveň by se neměla nechat vyprovokovat k podlézání hloupými kusy nekulturním lidem, kteří jsou agresivní, jakmile se jim předkládá něco složitějšího. Nelíbí se mi třeba ani ta novinka, co přišla asi z komerčních televizí, kdy vám dobíhá film, vy jste plní emocí a na obrazovce vám naskočí upoutávka, co následuje za chvíli nebo v příštích dnech. Česká televize by si měla uvědomit, že s nikým nesoupeří, je to přece jediná veřejnoprávní televize.

Do českého povědomí jste se zapsal především výstižným reagováním na současné události a satirickým humorem. Kde je hranice umělecké satiry?

Ta linie probíhá uvnitř každého z nás. Je to výhradně otázka autorova svědomí. Nesmíme svým dílem vyzývat k násilí. Ovšem cenzura je pro mne nepřijatelná. Jinak jak já pravím: „Kromě svatého mi není nic svaté.“

Proč je podle vás důležité, aby dramatik ve svých dílech reagoval na aktuální dění?

Protože do hlediště přicházejí živí lidé, ne zombies. Nikde nevzniká tak silné a živé propojení mezi tvůrcem a jeho vnímatelem jako v divadle.

„Naše země vášnivě koketuje s extremismem. Proto ctím nekorektní politické divadlo,“ řekl jste v roce 2011 v rozhovoru pro časopis Reflex. Tenkrát byl hlavou České republiky Václav Klaus. Dočká se nějaké reflexe na jevišti i náš současný prezident?

Ten starý p*rchant? Alkoholik a potměšilá Putinova loutka? Určitě se dočká.

Může být politické divadlo nějak riskantní? A chce vůbec publikum politická témata v divadle?

Riskantní to být může - nezapomeňte, že divadla jsou spravována radnicemi a ty pak politickými stranami různého zabarvení. Ale třeba diváci, kteří v Hradci nechtějí politickou satiru, mohou jezdit do Pardubic.

Myslíte si, že na publikum může mít divadelní dramatizace událostí, které vídá denně v televizi, emocionálnější dopad, než když o nich třeba jenom čte?

Může si dovolit živý lidský dech na divákově tváři. Divadlo by mělo být především autentické. Jedná se vždy o obraz mentální míry, talentu a odvahy. Ostrou politickou satiru si můžete dovolit ve chvíli, kdy to opravdu umíte a všichni z publika jsou na ni nastaveni. Divadlo by se mělo vyznat v blázinci dnešního dění a být srozumitelné. Musíte pro diváky najít přesnou metaforu, třeba formou bajky, aby i člověk, který nečte noviny každý den a otevře jednou týdně Respekt nebo magazín Hospodářských novin, bude vědět, o co jde. Nemělo by dojít k momentu, kdy mají diváci v hledišti pocit, že jsou hloupí a že vás nechápou.

Autor: Sára Matůšová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!