Děti ze slumů jsou nejlepší žáci, ale dusí v sobě velké problémy | E15.cz

Děti ze slumů jsou nejlepší žáci, ale dusí v sobě velké problémy

Děti ze slumů jsou nejlepší žáci, ale dusí v sobě velké problémy

Jana Opočenská

Studentka Univerzity Palackého Zuzana Česáková vyjela minulý rok na dvouměsíční stáž do Keni, kde měla příležitost pracovat s místními dětmi. Prožila nezapomenutelné momenty, ale také na vlastní oči viděla obrovskou bídu. „Máme neuvěřitelný talent na řešení blbostí a bezvýznamných věcí,“ říká po návratu domů.

Jak napadne slečnu z Nového Bydžova studující v Olomouci film a divadlo odcestovat zrovna do Keni?

Byla to hlavně touha dokázat si nějakou nebojácnost a samostatnost. Strašně dlouho jsem byla taková nesamostatná existence a říkala jsem si, že tohle by mě mohlo nakopnout. Výběr Keni byl spíš intuitivní. Mojí podmínkou byla návštěva země třetího světa, a to čistě ze zvědavosti. Chtěla jsem pocítit na vlastní kůži, jak moc odlišný je tamní život.

Co bylo náplní tvojí stáže?

Jela jsem s AIESECem, program stáže jsem si v databázi vyhledala sama. Spadala jsem pod keňskou dobrovolnickou organizaci, která měla sídlo uprostřed slumu Mathare (slum v hlavním městě Nairobi – pozn. red.). Původně to měla být stáž zaměřená na výuku fotografování, natáčení i postprodukci. Zkrátka měla jsem vést něco jako foto a video kroužek pro děti, což vzhledem k mému oboru na univerzitě znělo atraktivně. Nějaké fotografování a natáčení ale bylo nemožné, jelikož by nám místní ukradli všechnu techniku. Výuka na počítači taky nebyla ideální, měli jsme totiž jeden počítač na padesát dětí.

Jak jste si s tím poradili?

Se stážisty jsme vymýšleli, jak bychom děti zabavili i s omezenými prostředky. Například jsme dostali nápad společně pomalovat barvami ošklivou betonovou budovu. S hodně nízkým rozpočtem jsme koupili barvy, pomalovali to tam a pak přišli na to, že nemáme vodu na umytí. (smích) Nakonec ale byl mou hlavní pracovní náplní foto a video monitoring ostatních stážistů, které jsem navštěvovala. Na konci jsem všechen materiál zpracovala a udělala pro organizaci video.

Něco jako „obyčejný den“ na této stáži asi neexistovalo.

Měla jsem tam asi dva obyčejné dny, kdy jsem onemocněla a strávila je v posteli u filmů. Jinak ne.

A ty neobyčejné?

Neobyčejný byl každý další den a cesta do slumu Mathare, kde byli téměř všichni stážisté nasazení. Do slumu se jelo dvěma matatu, což je takový jejich dopravní prostředek. Přestupovalo se v centru, kde ten civilizovaný život nějak fungoval. O to děsivější bylo si uvědomit, že o necelé dva kilometry dál začíná slum spolu s naprostou chudobou a zbídačenými dětmi.

Ve slumu tedy stáž probíhá jak?

Nejčetnější a nejužitečnější jsou pedagogické programy a organizování volnočasových aktivit pro děti. Stážista si vlastně i bez pedagogických předpokladů může hrát na učitele. Má se svými dětmi rozvrh a studijní plán, který je vymezený momentálně dostupnými učebnicemi. Hra na učitele to je proto, že stážisté mají k pro nás běžným učitelům daleko. Ale ty děti jsou nejlepší žáci! Jsou hrozně vnímavé a hlavně vděčné.

Prozradila bys víc o svých dojmech z těch dětí?

Do deseti let jsou veselé a bezstarostné, klidně se zabaví třeba s plastovou láhví na provázku. Milují pózování před foťákem a upřímně čekají, že je stážista naučí nějakou novou hru. Ti starší jsou poznamenáni dospíváním ve špatných podmínkách. Dusí v sobě hodně velké problémy. Potom jsou tam děti z té nejspodnější vrstvy, sirotci. Až po třech týdnech mi došlo, že malé lahvičky, které schovávají v roztrhaných rukávech, jsou lepidla. Fetují, aby nemusely vnímat hlad.

Jak se s touhle tvrdou realitou vyrovnává člověk ze střední Evropy?

De facto nijak. Strašně dlouho mi to vlastně ani nedocházelo. Zlomový byl pro mě ten třetí týden. Nevím, jestli jsem najednou prozřela, ale dorazila jsem do slumu se strašnou depresí. Potom jenom stačilo, aby mi můj kolega řekl nějakou další šílenou historku z jeho cest, a já se rozbrečela jako želva. Ale zpětně? Pořád jsem naivní holka a věřím v dobrotu a krásu lidí. Prostě jo.

Jak moc ti pobyt změnil pohled na Afriku?

Myslím, že náš český pohled na Afriku hodně ovlivňují války na severu. Keňa na tom není tak špatně. Až na vystřílenou univerzitu, chybějící sociální systém, zkorumpovanou policii, která občany spíš okrade, než pomůže, si tam žijí celkem klidný život.

To moc klidně nezní…

Na jejich poměry jo. Bydleli jsme vedle policejní stanice, kde se jednou vzájemně zastřelili dva policisté. Zbraň tam do ruky dostane téměř každý bez jakéhokoliv školení. Nikdo to pak neřešil, žádný článek v novinách. Ale tam si člověk na takové věci prostě musí zvyknout.

Podle tvého vyprávění to tam občas muselo být dost drsné.

Bylo, ale líbilo se mi tam, i když s tím slovem asi opatrně. Bavilo mě to tam! Každý den jsem poznávala něco nového. Navíc jsem bydlela se stážisty z různých zemí a všichni byli skvělí! Ubytovaní jsme byli v poměrně luxusní čtvrti za vysokou ostnatou zdí s čtyřiadvacetihodinovou ochrankou. Jen připomínám, že luxus to byl na keňské poměry. Záchody nám moc nesplachovaly a k pití jsme používali kohoutkovou vodu, pokud tedy zrovna tekla. Prý byla pitná, jelikož do ní dávali chlorové tablety. Chutnala jako z bazénu, ale tam člověk nemá čas myslet na svoji životosprávu.

Máš nějaký zážitek spojený s poznáváním země?

Nejkrásnější zážitek, kdy jsem měla pocit, že se mě dotkla sama matka Keni, byl cyklistický výlet do Hells Gate. To byla asi patnáctikilometrová projížďka na rozbitých kolech po rozlehlých pláních mezi zebrami a žirafami. Žádní lidé, žádný dozor, jen my mezi divokými nádhernými zvířaty. Zase úplně jiný zážitek byl, když mě přiletěl navštívit bratr s kamarádkou. Šli jsme do centra a on si nechal na krku zlatý řetízek. Najednou jsem uslyšela křik a sledovala, jak bratr honí zloděje, který mu řetízek strhl. Rozběhlo se za ním taky asi deset domorodců, kteří ho chytli a dost zmlátili. Vzali mu ukradený řetízek a přinesli ho zpátky bratrovi. No stalo by se tohle v Praze? Jde o to, že domorodci jsou na takové situace zvyklí a ti uvědomělejší moc dobře ví, že jejich přežívání stojí na turistech a dobrovolnících.

Změnily ti zkušenosti z Keni pohled na život v Česku?

Jo. A to byl další důvod, proč jsem tam jela. Rozčiluje mě to věčné české nadávání na všechno. Chtěla jsem vidět skutečné důvody pro lidskou nespokojenost. No a co se změny pohledu týče - máme neuvěřitelný talent na řešení blbostí a bezvýznamných věcí.

Jela bys do Keni znovu? A co bys poradila lidem, kteří třeba o takové stáži uvažují?

Tam bych asi znovu nejela. Na to je svět moc velký a život krátký. Teď si plánuju našetřit na Indii. Zájemcům radím včasné vyřízení očkování a velmi, velmi otevřenou mysl.

Autor: Jana Opočenská
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!