Dejme najevo, že Putin je vlastně bezmocný, říká britský profesor Mark Galeotti | E15.cz

Dejme najevo, že Putin je vlastně bezmocný, říká britský profesor Mark Galeotti

8. ledna 2017 • 13:34

Mark Galeotti toho v životě vyzkoušel opravdu hodně. Je vystudovaným historikem se zájmem o Rusko, protože, jak sám říká, historie je o příbězích a Rusko má ten nejlepší. Magisterská studia ukončil na Cambridgeské univerzitě a titul Ph.D. získal na London School of Economics. Nezůstává ovšem pouze v akademické sféře, jeho články je možné najít také na stránkách Foreign Policy, Radio Free Europe/Radio Liberty či The Guardian. 

V současnosti působí v pražském Ústavu mezinárodních vztahů a vyučuje na Univerzitě Karlově. Rusku se věnuje již šestadvacet let a o tom současném tvrdí, že nejdůležitějším platidlem je Putinova přízeň. Přesto naše vnímání východního souseda kritizuje. „Dramaticky přeceňujeme ruskou sílu a tím ho vlastně posilujeme,“ varuje Galeotti.

Proč jste se rozhodl pro kariéru akademika?

Hlavním důvodem byla moje fascinace Ruskem, ale zajímám se i o další témata. Víte, já o sobě samém smýšlím jako o historikovi, vždyť i můj první titul byl z historie. A historie pro mne znamená příběhy. Proto se zajímám o Rusko – má ten nejlepší příběh, nejživější historii. V ruské historii můžeme nalézt jak nejčernější a nejkrvavější okamžiky, tak příběhy mimořádného hrdinství a sebeobětování.

Mnoho lidí podle mne volí akademickou půdu jako snahu schovat se před světem, zahrabat se do své knihovnické věže a tam zůstat. Já vnímám akademickou kariéru přesně naopak. Být akademikem pro mne znamená, že se můžu věnovat velkému množství činností. Strávil jsem určitý čas v British Foreign Office, pracoval jsem jako novinář a dělal i poradenství. A hlavně diskutuji, to je největší zábava. Akademická půda je tedy zázemím, díky kterému si mohu vyzkoušet různé věci, ale přitom mít stále určitý vědomostní základ.

Co vám je nejlepší odměnou za vaši práci?

Nejlepší odměnou je, když můžu číst, psát a mluvit o věcech, které mě zajímají. Navíc mi nikdo neříká, na co bych se měl zaměřit. Taky mám štěstí, že se zajímám o velmi dynamickou oblast, ve které se děje něco zajímavého každičký den. Jsem vlastně placen za to, abych mluvil o věcech, o kterých mne baví mluvit. Co může být lepší?

Daniel Müller: Češi a Rusáci

Měl jste někoho, kdo vás přivedl k zájmu o Rusko?

Ne, to je vlastně vtipné. Rusko jsem poprvé viděl na střední škole, když mi bylo patnáct. Má matka mě tehdy vzala do Moskvy a Leningradu, ale o Rusko jsem se zajímal již před touto návštěvou. Lidé častokrát předpokládají, že zájem ve mně probudila rodina, ale není to pravda. Tedy můj anglický pradědeček byl v britské armádě v první světové válce a byl i součástí expedičních sborů poslaných do Ruska po Říjnové revoluci, ale není to něco, o čem by nějak mluvil. Takže Rusko se mi jednoduše zažralo pod kůži a jak jsem již řekl, má ten nejlepší příběh.

O Rusku také píšete na svém blogu In Moscow’s Shadows. Je nějaký konkrétní důvod, proč jste s tímto blogem začal? Myslel jste si například, že chybí hlubší porozumění Rusku?

Budu naprosto upřímný. Jediným důvodem, proč někdo začne psát blog, je čisté ego. Má pak pocit, že více lidí bude poslouchat, co má na srdci. Zároveň jsem se ovšem cítil frustrovaný množstvím západních akademiků, kteří píší o Rusku, ale necestují tam. A když, tak jde o klasický dvoutýdenní výlet. Jsou v Moskvě, stráví několik dní v archívu, mají pár rozhovorů s lidmi, načež odletí zpět. Jenže tím nejen že nepochytí charakter Ruska, ale pobytem pouze v Moskvě ho vidí v naprosto jiném světle. Je zkrátka důležité zapříst hovor i s obyčejnými lidmi.

Mimo to také shledávám psaní jako velmi užitečný nástroj, jak si uspořádat myšlenky. Psaní je kreativní činnost a pokud na mne někdo zareaguje, souhlasí či nesouhlasí, tak mi to pomůže vytříbit si vlastní názor.

Proč jste si vybral jako svoji další zastávku Českou republiku?

Předtím, než jsem se přestěhoval do Prahy, jsem sedm let pobýval v New Yorku, který je fascinující, země sama o sobě. Avšak po těch sedmi letech jsem cítil, že jsem tak nějak vyčerpal všechny možnosti. V Česku jsem navíc již byl, mám rád český životní styl, a tak jsem se rozhodl, že to bude moje další dobrodružství. 

Přemýšlel jsem i o dalších alternativách, ale Praha má velké výhody pro moji práci. Česko je zajímavou zemí, která je ve frontové linii, i když předstírá, že tomu tak není. Stále je zde prostor pro debatu na rozdíl od Polska nebo Baltských států. V těchto státech je sice možné najít skvělou expertízu na Rusko, avšak jsou plně pohlceni představou o hrozbě vycházející ze zlé říše. Kvůli tomu se nevede smysluplná debata, pouze se diskutuje o tom, jak moc je Rusko zlé a kdy přesně dojde k invazi, ale úplně se opomíjí otázka, zda k ní vlastně dojde. Specifická pozice Prahy také spočívá v tom, že je základnou pro ruské výzvědné operace.

Otázka studia Ruska je ovšem aktuální i v českém prostředí. Z naší historie máme ponětí o Rusku, máme s ním spojenou historii víceméně od počátku samostatného českého státu, například panslavismus. V Česku, jak říkáte, je prostor pro debatu, ale opravdu studujeme Rusko dostatečně vážně?

Nechci nijak znevažovat lidi, co studují Rusko, ale jsem neustále překvapován, že v Česku není více expertízy. To se týká zejména oblastí současné ruské politiky, zahraniční i bezpečnostní, ve  kterých by Česko mělo mít vlastní domácí kapacity.

Jacques Rupnik: Ztratili jsme to, co nás pojí

Myslíte si, že to může mít souvislost s a priori kritickým pohledem na Rusko? Hodně lidí si tady myslí, a to jak v akademické sféře, tak v médiích, že Rusko je zlé. Nebereme ho vlastně vážně. Může to mít i souvislost s invazí v roce 1968, každopádně převládá pocit, že nechceme mít s Ruskem nic moc společného.

V tomto bych oponoval. Češi jsou daleko míň rusofobní než například obyvatelé Polska či Pobaltí, kteří jsou ve vztahu k Rusku opravdu sžíraví. Sice nemají Rusko obzvláště rádi, tedy až na lidi, kteří jsou ochotní brát ruské peníze, ale jsou méně protiruští. Právě v tom je možná ten problém. K vybudování akademických kapacit je zapotřebí dlouhá doba. A Polsko i Pobaltí vidí Rusko jako hrozbu, zatímco pro Česko je to pouze země někde na východě.

Upřímně ale nevím, protože jde o kombinaci více věcí. První věcí jsou vládní investice, které jsou například v Polsku daleko vyšší. Také jde o priority v akademických institucích a nevím, zda Univerzita Karlova či Masarykova univerzita považují Rusko za důležité téma. Další otázkou je financování výzkumných projektů a to, zda lidi vně akademické sféry toto téma přitahuje. Česká akademická sféra je navíc stále velmi teoreticky zaměřená.

Zde se také nabízí otázka na propojení akademické sféry a veřejného prostoru řekněme s žurnalistikou. Nepřijde mi, že je dost akademiků, kteří by byli ochotni jít na veřejnost. A ti, kteří ano, tvoří malý okruh neustále se opakujících tváří. Možná to souvisí s teoretickým založením české akademické obce, jak zmiňujete.

Samozřejmě, nelze vybudovat hluboké znalosti během krátké doby. Česko vždy bude malou zemí, ale Baltské státy jsou ještě menší a podařilo se jim vytvořit programy, které táhnou lidi. Lákají zahraniční studenty a zároveň budují domácí kapacity. Mají doktorské programy pro menší počet studentů, ale ti znají ruštinu, orientují se v praktických aspektech zahraniční politiky a cestují pravidelně do Ruska. Samozřejmě nelze předpokládat, že všichni budou akademici, protože někteří půjdou do podnikání, budou novináři či získají práci na Harvardu. Ale tyto kapacity budují a to je důležité.

Zaměřme se nyní na ruské zpravodajské služby. Pro Meduzu (online zpravodajský portál založený v Rize, pozn. aut.) jste zmínil, že v Rusku se příslušníci armády svým způsobem snaží vyhnout riziku války se Západem, protože si umí představit možné oběti. Na druhou stranou bývalí příslušníci KGB, dnes FSB, jsou ve vztahu k Západu daleko agresivnější. Jaký k tomu mají důvod?

Většina dnešních vojáků, kteří mají vyšší postavení v armádě, zažili buď Afghánistán nebo dvě Čečenské války, popřípadě válku v Gruzii. Válku tedy znají z první ruky, viděli své kamarády v černých vacích. Musí mluvit na pohřbech, kondolovat příbuzným a mají dobrou představu o tom, co válka znamená. To, jak jsem zjistil, platí i obecně.

Civilní příslušníci jsou pravým opakem, tráví hodně času doma, mluví v eufemizmech o kolaterálních škodách. A nejde pouze o FSB, ale také o Hlavní rozvědkovou správu (GRU). Tento postoj vychází částečně z kultury, kterou zdědili z dob Sovětského svazu, částečně jsou podporováni Kremlem. Ale je tu i další faktor, který nesmíme zanedbávat, a to je souboj o Putinovu přízeň. Právě Putinova přízeň je nejdůležitějším platidlem v současném Rusku. Pokud ji máte, můžete udělat vše, co chcete. Putinovi jde obecně o výsledek a podporuje příslušníky zpravodajských služeb v soutěživosti. „Jen běžte a zkuste, co můžete udělat, kluci,“ řekne jim. A všichni se tak snaží přinést ty nejvíce vzrušující, nejzajímavější a nejsilnější postřehy.

Masha Gessen: Dnešní Rusko po lidech žádá průměrnost

Další otázkou je povaha informací, které putují do Putinovy kanceláře. Není ochoten slyšet jiné názory než jeho vlastní. Je tu vážné riziko chybné kalkulace? Něco, co jsme mohli pozorovat během studené války u kubánské raketové krize? Protože to je jasně něco, co může mít velice závažnou povahu a není způsob, jak to můžeme ovlivnit.

Do jisté míry ano. A dokonce jsme už viděli závažné přepočítání se na Donbase. Celý incident byl založen na špatné kalkulaci a špatném brífinku. To, co Putin udělal, bylo zjevně nezákonné, nemorální, ale racionální vzhledem k tomu, co mu bylo řečeno. Takže ano, je tu prostor pro chybnou kalkulaci. Avšak neměli bychom to přehánět. Šance, že dojde k otevřené válce se Západem, jsou minimální.

Stále existuje množství kanálů, kterými může Rusko se Západem komunikovat. Pak je tu samozřejmě otázka lidí, kteří brífují Putina. Podle mého názoru vědí, co dělají, a nemyslím si, že by chtěli prosazovat válku se Západem výměnou za přízeň Putina. Musíme si také uvědomit rozměr, ve kterém byla kubánská krize nápomocná ve vytvoření tlaku na odstoupení tehdejšího představitele SSSR Nikity Chruščova. A to zejména z toho důvodu, že armáda byla vyděšená jeho počínáním. Zajímavé je, že když uveřejnili dokumenty z té doby, tak právě Chruščov byl velice optimistický, zatímco armáda mu říkala: „Zbláznil jste se. Nemáme žádnou šanci vyhrát válku proti Americe.“

Obdobně se můžeme podívat na lidi, kteří mají k Putinovi blízko a mezi kterými je i ministr obrany Sergej Šojgu. Tito lidé mu říkají, že Rusko musí o hodně couvnout. Samozřejmě budou k Putinovi slušnější, ale řeknou: „Podívejte, v budoucnu to s námi nevypadá dobře.“

Co mne ale také znepokojuje, je velmi přitažlivé spojení post-pravdivá společnost, ve které fakta již nemají takovou váhu. To je částečně spojené i s reklamou a použití ilustrativních obrázků, na což poukázal již před nějakým časem Timothy Snyder. Tvrzením v reklamě a obrázkům šťastných lidí vlastně nikdo nevěří. A tato eroze pravdy je také spojená s tím, co Rusko dělá, vše je tvrzení, každý jednotlivý názor je pravdivý a nic není fakt.

Zeptám se vás: Kdy naposled byla politikovi položena otázka a ten ji prostě a jednoduše zodpověděl? To je problém. Rusové využijí každé příležitosti, která se jim nabízí. Já nemám rád termín post-pravda, myslím si, že je pouze módní a hloupý. Byla to post-pravda, když Američané v 50. letech pořádali hon na komunistické spiknutí? Ve stejný čas, kdy jim bylo říkáno, že neexistuje nic jako mafie. Stejně tak jako Sověti v 50. letech mluvili o tom, že Američané jsou fašisti a chystají se vtrhnout do Sovětského svazu.

Jedná se jednoduše o přirozený progres doby profesionálně řízených kampaní a reklamy, přesně jak jste o tom mluvil. Kampaní ve stylu „když koupíte tento výrobek, najednou vám to změní život“ a také doby, kdy lídři již nejsou lídry, ale pouhými produkty zájmových skupin.

Proto žádný politik před kamerou jednoduše neodpoví, ale drží se standardizovaného projevu. Jako západní společnost nejsme ochotni se změnit. Kupujeme produkty a volíme politiky a teď za to viníme Rusy. Nejefektivnějším způsobem, jak se ubránit, je napravit se.

Stát loni vybral 350 miliard na DPH. Téměř o 20 miliard více než loni

To je také něco, na co se sám sebe ptám. Jak to má naše společnost udělat, protože, jak říkáte, to není pouze o Rusku, ale o nás. Je to velmi podobné tomu, kdy naposled jste slyšel říct politika „nevím“. Přitom je to přirozené, říct občas nevím.

Ano, stejně tak jako že se nikdy nezeptají na otázky, které lidi opravdu zajímají. V říjnu jsem byl na velmi seriózním Warsaw Security Forum, které bylo plné velmi chytrých a důležitých lidí. Pozoruhodné a zároveň velice znepokojující bylo, jak často se poznámky stáčely k tomu, že Západ potřebuje vedení. Ano, to je také pravda. Ale nejprve potřebujeme někoho, kdo přijde a bude mít sílu věci napravit. Lídři za nás problémy nevyřeší. Potřebujeme opravdovou a aktivní účast lidí, kteří jsou ochotní požadovat po lídrech vysoké standardy.

Dalším problémem, který ruská dezinformační kampaň způsobuje, je vytváření dělících linií. Avšak více mne znepokojuje dělení, o kterém jsme již mluvili: na rusofobii a rusofilii. Pokud někdo nebere Rusko jako hrozbu, nebo se mu snaží více porozumět, tak je občas označován za rusofila. Platí to samozřejmě i opačně. Jedná se o záměr Ruska, nebo je to jen vedlejší účinek?

Myslím si, že jde o vedlejší účinek, protože to přichází z obou stran. Já sám s tím mám zkušenost, protože se snažím říkat věci tak, jak jsou. Mám Rusko i mnoho Rusů rád. Opovrhuji Putinovým režimem, ale to neznamená, že Putin je vždy špatný. Putin má několik důvodů, proč nám nevěří, a my jako Západ jsme jednání s Ruskem zásadním způsobem nezvládli. Nyní platíme za to, že jsme v minulosti podporovali protidemokratické procesy.

Ale zpět k rusofilii a rusofobii. Sám to vidím třeba v diskuzi pod článkem. Najdu v ní někoho, kdo mě odsuzuje jako neokonzervativní rusofobní příšeru, a zároveň někoho, kdo mě kritizuje za to, že jsem hlásnou troubou Kremlu. Mnoho debat se v současnosti točí okolo toho, za jaký tým kopete, a Rusové toho využívají a podporují bláznivé názory na obou stranách. Rusofilním bláznům nabízí sloty na RT a zároveň berou rusofobní nesmysly a říkají: „Vidíte, to je přesně to, co Západ chce.“

Ale Rusové nemají dostatečnou sílu toto dělat. Dramaticky je přeceňujeme a tím vlastně Rusko posilujeme. Pokud bychom ho někdy, ne vždy, považovali za batole s bubínkem, místo za globální velmoc, tak jim část té moci sebereme.

Zeman hájí Trumpa: Američané nejsou tupí, hackery se nenechali ovlivnit

Pokud se podívám na hybridní válku a dezinformační kampaň, tak ji dokáži částečně pochopit díky určitým znalostem. Avšak pro lidi, kteří tyto znalosti nemají, je ruský narativ velmi přitažlivý. Nemají rádi Evropskou unii, Spojené státy a například útoky dronů. Rusko je pro ně alternativou. V postkomunistických státech je navíc ve větší míře nepotismus, korupce, proběhla privatizace, která se ne úplně vždy povedla, a to vše se tak nějak smíchá, přičemž Rusko z toho vychází jako stabilní a konzervativní stát a alternativou pro liberální řád.

To jsou dvě samostatné otázky. Skutečně, Rusko bylo schopno vytěžit politický kapitál a poskytnout narativ založený na legitimních obavách. Já sám jsem velmi znepokojený útoky dronů. Obama se nezapíše do historie jako válečník, ale jako zabíjející prezident. Korupce je také legitimní se obávat. A tragédií je, že jsme na Západě nedokázali v lidech vzbudit pocit, že jsou domácí problémy efektivně řešeny. Což samozřejmě Rusům hraje do karet.

Nebudu říkat, že ruská propaganda nemá žádný dopad. Samozřejmě, že má, a to musíme mít na paměti. Navíc Rusové najdou i nové věci, které budou akcentovat. Ale říkat: „Bylo by hezké, kdyby naše země byla Rusko," je rozdílné od sledování RT, která v zásadě opakuje vaše přesvědčení. Pro mě je fascinujícím příkladem estonské město Narva ležící na hranici s Ruskem s početným ruskojazyčným obyvatelstvem. Tito lidé měli legitimní obavy a díky demokracii použili jakoukoli páku, kterou měli, aby na ně Tallinn reagoval. Ale od roku 2014, kdy začalo jít do tuhého, se ruskojazyčné obyvatelstvo stáhlo. V okamžiku, kdy došlo na výběr mezi Estoncem, tedy součástí Evropské unie, a Rusem, si vybrali to první. Mohou se totiž jednoduše podívat přes řeku a vidí, jak to v Rusku chodí.

Jiří Přibáň: Demokracie není schopna přežít tam, kde chybí zdravý rozum

Jak vysvětlit lidem, o čem informační válka je? Pokud se budu bavit s někým, kdo čte Sputnik nebo RT, tak mi pravděpodobně sdělí, že Západ také používá propagandu a že to jsou pouze informace, které nám mainstreamová média nechtějí dát. Jak tedy vysvětlit, že je zde rozdíl mezi faktem a názorem?

Pokud mluvíme o informační válce, tak je to skutečně pravda. My naší formě komunikace říkáme strategická, u Ruska to je propaganda. Ten rozdíl je ale velmi malý. Otázkou ovšem je, kdy si propaganda vynutí změnu. A zde se můžeme vrátit na úplný začátek k válce v Afghánistánu.

Když válka začala, ještě před Gorbačovem a glasností, byl Sovětský stát propagandistickým státem. První linií sovětské propagandy bylo, že v Afghánistánu není válka a nejsou tam žádní ruští vojáci. To chvíli fungovalo, ale vzhledem k tomu, že se původně šestiměsíční operace protáhla, museli poslat více odvedenců. Těm sice bylo zakázáno o Afghánistánu mluvit, ovšem někteří stejně promluvili. Jiní se navíc domů vůbec nevrátili. Díky tomu si vládnoucí elity uvědomily, že musí propagandu upravit. Takže řekli: „Ano, Sověti tam jsou na cvičení, ale banditi na ně útočí a tak dochází ke ztrátám.“ Jenže kousek po kousku se ten příběh měnil. A v určitém bodě došlo k dalším odhalením, díky čemuž lidé mohli „měřit“ pravdu. Stále jim bylo opakováno, že dělníci v Manchesteru stávkují a hladovějí kvůli zlému kapitalistickému systému. Avšak v okamžiku, kdy obyvatelstvu bylo řečeno, že válka v Afghánistánu není a Jurij z vesnice se právě vrátil z bojů, třeba se zraněním, tak ihned měli co s čím porovnávat.

A proto jsem tak skeptický ohledně současného honění mýtů, protože vše je redukováno na otázku „co kdo řekl“. Většinou je totiž potřeba počkat na něco, co se dá opravdu vyvrátit a zároveň to vzbudí celonárodní zájem. V Německu to byl případ s Lisou, protože to opravdu ruská propaganda přehnala a úřady i média byly schopné říct, že to je nesmysl. Je potřeba mít těchto pár případů, které ač lidi fyzicky nezažili, tak se proti nim dokáží vymezit. Problémem je také dlouhodobá nedůvěra v naše média a lídry. Takže určitě pomůže, pokud dokáží ukázat na konkrétní příklad a říct: „Věř mi, to není pravda."

To je jistě pravda, avšak záleží na jednotlivých státech. Například v české společnosti si nejsem jistý, že by případ Lisa vyvolal takové pobouření.

Myslím, že by mohl.

Už podobné případy byly a stejně to nijak víc nerezonovalo.

Taky se ale musíme ptát, jak velký problém to pro Českou republiku představuje. Protože jakékoli opatření stojí čas a peníze. Je opravdu přímé zaměření se na dezinformace tím nejdůležitějším? Já bych řekl, že posvítit si na korupci je důležitější. A to hned z několika důvodů. Prvním je, že korupce je jednoduše špatná. Druhým, že by to ušetřilo peníze, které mohou být investovány jinde. A za třetí, pokud lidé uvidí korupčníky před soudy a ve vězení, tak to ukazuje opravdový pokrok a buduje to legitimitu.

Paralelou k dezinformační kampani je neustálé narušování vzdušného prostoru NATO. Kdykoli ruský strategický bombardér naruší vzdušný prostor, NATO má pocit, že musí zareagovat a vyslat stíhačky. A můj pohled na to je: Proč? Nejde o to, že by si jedno z letadel řeklo: „Mm, volný prostor, tak můžu bombardovat Londýn.“ Jádro problému je v tom, že kdykoli takto zareagujeme, tak to stojí peníze, mezinárodní síly, zejména v Pobaltí, kvůli tomu jsou pod neustálým tlakem a pak si Španělsko stěžuje, proč utrácí peníze na Estonsko, když jeho problém leží na jihu.

Podívejme se na to z jiného úhlu. Většina těchto bombardérů je postavena na základě letadel z 50. let. A jsou čím dál tím víc unavené, mají čím dál tím víc nehod. Co takhle nechat Putina, ať si zničí svojí flotilu bombardérů. Právě tohle je využití vojenských prostředků k politickým cílům. Můžeme to ovšem využít v náš prospěch. Jednoduše řekneme: „Tak fajn.“ Tím ušetříme naše zdroje, sebereme Rusku část jeho síly, nebudeme zbytečně pokaždé vyšilovat „Ó můj bože, Rusové“ a dáme najevo, že Putin je vlastně bezmocný.

Podobně je to s dezinformacemi, které jsou vnímány velmi panickým způsobem na Západě. Je opravdu zajímavé, že poté, co Evropská unie schválila deklaraci o ruské propagandě, Putin veřejně pogratuloval RT a Sputniku a přidal jim peníze. Takže držet se trochu vzadu, zdůvodňovat na čem doopravdy záleží a nehnat se za každou dezinformací může být lepší strategií. Vždy bude další stránka, další server, další někdo, kdo bude šířit směšné tvrzení.

Andrew Schapiro: Politika není jako House of Cards

Co také vidím jako problematické ve spojení s ruskou propagandou, i když ne přímo, je nedůvěra v akademiky. Dobře to je vidět u akademiků z oblasti politických věd, které část lidí odmítá. Jsou trochu znechucení tím, že se politologové vyjadřují k aktuálnímu dění. Máte s tím také zkušenost z ostatních zemí, kde jste působil?

Je to jistě odlišné v každé zemi, vzhledem k určitým kulturním vzorcům. Ovšem my, akademici, bychom neměli brát jako dané, že si náš hlas zaslouží být slyšen. Občas je vidět jistá arogance, mám doktorát nebo profesuru, měli byste mě poslouchat. Tak by to určitě být nemělo. Musíme soupeřit o pozornost lidí a o důvěryhodnost jako každý jiný. A součástí toho je přesně ta schopnost mluvit k lidem tak, aby to pro ně mělo nějaký smysl. A to většinou znamená vyjadřovat se více prakticky než teoreticky. Také nemůžeme dávat přednášky lidem shora, pak nás lidé ani nebudou chtít poslouchat. Problematické také je, že akademici jsou často považování za součást establishmentu a v lidech vzbuzují dojem, že říkají to, co je v tu chvíli příhodné. Takže i my jako akademici trpíme na Západě krizí legitimity a reprezentace. A také, upřímně, mnoho vzdělanců je zkrátka jednotvárných a nudných. Mnoho z nich sice dokáže napsat zajímavou práci či mít elegantní přednášku na pětačtyřicet minut, ale pokud mluvíte k lidem, musíte být také schopný to poskytnout v daleko menším rozsahu.

Také asi musíte být schopen mluvit jazykem širšího obecenstva, předpokládám.

Ano, ale neznamená to mluvit jako Zeman. Nemusíte bagatelizovat, ale mluvit tak, aby to pro lidi dávalo smysl. Svět není ovládán teoriemi, teorie jsou náš pokus rozumět světu. Takže pokud chceme mluvit k lidem, musíme si uvědomit, že naše konverzace musí být ukotvena v současném světě.

Mám už jen poslední otázku. Pokud bych chtěl pochopit a poznat Rusko, můžete mi doporučit 5 knih?

Richard Pipes - Rusko za starého režimu. Klasická studie, která ale naprosto pravdivě představuje předchozí režim. Anna Arutunyan - The Putin Mystique, kde se ani ne tak zaobírá tím, proč se Putin dostal k moci, ale tím, proč Rusové následují Putina. Nová kniha Mikhaila Zygara 

All the Kremlin’s Men, což je velmi hezká studie lidí okolo Putina. To je zábava, chtělo by to nějakou fikci. Chtěl jsem říct román Sankya od Zahara Prilepina, ale začíná to skvěle, první polovina je výborná, ale pak to ztratí hlavní myšlenku.

Já sám se těším, až si konečně přečtu knihu Petera Pomeransteva - Nic není pravda a vše je možné.

Ta je také dobrá, Peter je výborný spisovatel, ale jsou tam určité otázky. A už vím Ilf a Petrov - Zlaté tele. Byli to satiristé a psali ve 20. letech 20. století a je to protiváha představě o monolitickém bolševismu. Poslední kniha, musím si na tom dát záležet, že vyberu tu správnou. Už vím, historická, W. Bruce Lincoln: In War's Dark Shadow. Je to o Rusku před první světovou válkou. Nesměřujeme nyní k roce 1917 v Rusku, protože ve světě nesměřujeme k roku 1914, ale v mnoha ohledech je to podobné v tom, jak ruský stát ztratil schopnost se inovovat, je podobné. A navíc je krásně napsaná.

Putin se bojí otevřených myslí, říká historik Andrej Zubov

Autor: Jaroslav Hroch
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!