Dávám patriarchátu rok, maximálně dva, říká doktorandka sociologie Vanda Černohorská | E15.cz

Dávám patriarchátu rok, maximálně dva, říká doktorandka sociologie Vanda Černohorská

10. ledna 2017 • 18:00

Loňský akademický rok strávila Vanda Černohorská, doktorandka na katedře sociologie Masarykovy univerzity, díky Fulbrightovu stipendiu na prestižní Yale University. Svoji vědeckou činnost zaměřuje na oblast současného feminismu a digitálního aktivismu. 

„Když si budeme pořád dokola opakovat etnocentrickou pohádku o tom, jak vyspělý a progresivní Západ je, snadno sklouzneme k přehlížení existujících genderových nerovností,“ říká a dodává: „Cílem není stavět proti sobě muže a ženy nebo dosáhnout nějakého uniformního rovnostářského zřízení. Jde o to posouvat se směrem k pluralitní společnosti, kde se každý může rozvíjet a realizovat bez ohledu na svazující normy a stereotypní kategorie.“

Je Fulbrightovo stipendium dostupné všem? Jak náročné je ho získat?

S Fulbrightovým stipendiem je to řekněme jako s maratonem. Většina lidí to považuje za heroický výkon, který by si taky sama ráda střihla. Když si ale představí všechnu tu náročnou přípravu a zdlouhavý trénink, vzdají to ještě předtím, než se do toho vůbec pustí. Vím, o čem mluvím. Maraton totiž neběhám. Ale teď vážně. Je pravda, že Fulbright patří mezi nejprestižnější studijní a výzkumné programy, skrze které můžete vycestovat do Spojených států za studiem nebo výzkumem. A to se přirozeně odráží i v náročnosti výběrového řízení. Stipendium je teoreticky dostupné všem, kteří mají české občanství, velmi dobrou znalost angličtiny a jsou minimálně na postgraduálním stupni studia. Získat se ho ale podaří relativně malému množství uchazeček a uchazečů. Každopádně největší chybou, kterou můžete v souvislosti s Fulbrightem udělat, je nechat se celým tím procesem zastrašit a vůbec si o něj nepožádat.

Tomáš Čakloš: Na pedagogických fakultách učí spousta lidí, kteří tam nemají co dělat

Jak probíhá samotné výběrové řízení?

Nejprve si musíte zvolit, o jaký typ stipendia se chcete ucházet. Fulbrightova komise nabízí celou řadu stipendií v závislosti na tom, zda chcete absolvovat v USA celé studium, nebo jenom výzkumný pobyt, na stupni vašeho studia a tak dále. Já dělám v současné době doktorát tady v Česku, a tak jsem si zvolila tzv. „visiting research“ stipendium, díky kterému jsem mohla po dobu jednoho akademického roku pracovat na svém disertačním výzkumu na hostující instituci. Z mojí strany to tedy obnášelo sepsat výzkumný projekt, životopis včetně publikační činnosti a „personal statement“, což je takové shrnutí akademické, profesní a osobní historie, kariérních plánů a odpovědi na obligátní otázku, proč o stipendium žádáte. Dále dodat výpis všech akademických výsledků, tři doporučující dopisy a ukázku práce. V neposlední řadě jsem musela absolvovat jazykovou zkoušku TOEFL a zajistit si pozvání od hostitelské instituce, tedy americké univerzity. Celý tenhle proces trval něco přes půl roku, pak následovalo odevzdání přihlášky, na podzim proběhl pohovor a za rok jsem mohla vyrazit za oceán. 

V čem byla vaše zkušenost na Yalu specifická? Co vám přinesla?

Yale, založený roku 1701, je jednou z nejstarších soukromých univerzit ve Spojených Státech a patří do tzv. Ivy League. Samotná univerzita sídlí ve státě Connecticut dvě hodiny severovýchodně od New Yorku. Důvod, proč tohle všechno zmiňuji, je ten, že nejenom prestiž a historie, ale i poloha v rámci Spojených Států (tedy východní pobřeží a blízkost globální metropole) do velké míry určuje specificky liberální a do jisté míry stále elitní charakter téhle instituce. Bylo tedy hodně zajímavé sledovat, jak se Yale liší od jiných univerzit a míst, která jsem během svého pobytu v USA navštívila, ale také od samotného New Yorku, kde jsem mimo své studijní povinnosti trávila většinu času.

Ale k vaší otázce – kdybych měla shrnout všechna pozitiva mého výzkumného pobytu, bylo by to na hodně dlouhé povídání. Díky velké vstřícnosti univerzity jsem měla možnost docházet na přednášky, kurzy a workshopy dle svého výběru, takže se mi nejednou poštěstilo vyslechnout si hvězdy oboru jako Judith Butler nebo Rogerse Brubakera. Spolu s ostatními kolegyněmi a kolegy z mého pracoviště – Center for Cultural Sociology – jsme se každý týden scházeli a debatovali o svých projektech, rozpracovaných článcích a výzkumech, takže jsem obdržela detailní zpětnou vazbu na svoji práci a zároveň jsem se cítila být nedílnou součástí tamní akademické komunity. Takže nejenom studium klasických textů a velkých jmen, ale zejména důraz na vlastní výzkumné nápady a jejich kritickou reflexi. To byl přístup, který jsem považovala za hodně přínosný.

Absolvent Oxfordu: Profesor nemá monopol na vědění. Vzdělání je terén, který musí člověk prozkoumat a zmapovat sám

Z vlastní zkušenosti můžete srovnávat americké univerzitní prostředí s tím českým, v Česku jste studovala na třech různých univerzitách. V čem pro vás spočívá nejzásadnější rozdíl?

V Česku mám zkušenost z Olomouce, Prahy a Brna, takže určité povědomí o domácí akademické sféře mám. Na druhou stranu s americkým univerzitním prostředím, které je samo o sobě nesmírně rozmanité co do kvality a charakteru škol, mám zkušenost jen omezenou, a proto bych se nerada pouštěla do větších generalizací. Můžu ale uvést konkrétní příklad, který podle mého výrazně ovlivňuje specifický charakter tamního studentského života. Jedním z rozdílů je vůbec organizace každodenního života na amerických školách. Ty jsou, v kontrastu k těm českým, soustředěné většinou do kampusů, kde studentky a studenti bydlí, absolvují výuku a tráví volný čas. Zatímco u nás představuje univerzita jen jeden segment života mladého člověka, za oceánem se stává doslova vaším světem. Může se to zdát jako detail, ale zásadně to ovlivňuje pocit sounáležitosti tamních studentek a studentů s jejich alma mater.

Existují nějaké rozdíly v českém a americkém přístupu ke studiu?

Troufla bych si tvrdit, že přístup studentek a studentů je do velké míry formován prostředím, ve kterém se pohybují a požadavky, které na ně daný systém klade. Zatímco v Česku mnohdy stačí přednášky a semináře tzv. odchodit a na konci semestru se naučit na zkoušku, na amerických univerzitách se vyžaduje soustavná práce a zapojení do výuky. Zkouška, která má často podobu eseje, nikoliv faktografického testování, je jen jedním z celé řady úkolů. Samozřejmě netvrdím, že v Česku nemáme zapálené studentky a studenty a předměty, které vyžadují kontinuální přípravu. Moje zkušenost z americké univerzity je ale taková, že když se lidé předhánějí, aby mohli vyučující/mu odpovědět na otázku, jedná se spíše o pravidlo než o výjimku.

A co postupy vyučujících na amerických univerzitách, liší se v něčem od českých?

Nerada bych si naběhla přílišnou generalizací. Mám zkušenost s řadou českých vyučujících, kteří ve svých studentkách a studentech podporovali kritické myšlení spíše než tupé memorování a přistupovali k nim jako k rovnocenným diskusním partnerům a partnerkám. Mnohem častěji jsem se ale setkala s nepříliš progresivním stylem výuky. Moje fulbrightovská zkušenost – tedy doktorské semináře a workshopy na Yale University – se nesla v duchu zajímavých diskusí nad našimi individuálními projekty a konstruktivní kritiky. Kritiky, která člověka motivovala k další práci, spíš než aby v něm vyvolala pocit, že si to „má jít hodit“.

Rozdíl bude i v tom, jak se americké univerzity staví k problému rasismu nebo sexismu, který je takovým naším univerzitním tabu. Jaký je tedy tamní přístup k těmto problematikám?

Americké univerzity, a tady si to zobecnění dovolím, oproti těm českým věnují tématu rasismu a sexismu velkou pozornost. Nejde přitom jenom o teoretické debaty právního nebo filosofického charakteru. Univerzitám v první řadě jde o to, aby se jejich studentky a studenti na kampusu cítili bezpečně a komfortně bez ohledu na etnickou příslušnost, barvu pleti nebo gender. Proto je každý před začátkem semestru poměrně detailně seznámen s tím, co sexismus a rasismus je, jaké má konkrétní projevy a jak se chovat, když se stanete obětí jednoho nebo druhého. Právě propracovaný systém, který vám umožňuje situaci anonymně probrat s někým, kdo má tuhle problematiku na starosti, mi přijde jako hodně dobrá praxe. Na daném pracovišti vám pak pomůžou situaci prakticky řešit – ať už jde o nějakou podobu mediace v případech, jako jsou třeba první náznaky nevyžádané pozornosti ze strany vyučující/ho nebo formální stížnost. Neříkám, že americké univerzity nemají s rasismem a zejména sexismem problémy. Právě naopak. Situaci jsou si ale dobře vědomi a snaží se ji řešit.

Vanda Černohorská: Vrtěti Křečkem aneb diskriminace v České republice

Čím je podle vás způsobeno, že je téma rasismu, sexismu nebo přímo sexuálního násilí na českých univerzitách tabu? 

Tady se mi vybaví dnes již legendární rozhovor rektora Univerzity Karlovy Tomáše Zimy pro Český rozhlas Plus, ve kterém s až dojemnou naivitou poznamenal, že za svého působení neřešil ani jednu stížnost sexuálního obtěžování, a tudíž daný problém neexistuje. Rektor Zima v tomto zhusta stereotypním a zastaralém přístupu k otázce sexismu a sexuálního obtěžování není bohužel osamocen. V Česku je zlehčování této problematiky na denním pořádku. Nedůvěra k obětem ve stylu „co měla na sobě“ a „co když si to vymyslela“, kterou pravidelně vídáme v médiích, politických diskuzích a celkově veřejném prostoru, je zde běžná. Navíc u nás pořád panuje zavádějící představa, že se tyhle incidenty dějí v potemnělých uličkách a parcích, kdy je pachatelem zvrhlé individuum s kriminální minulostí. Sexuální násilí se přitom odehrává převážně v „domácím“ prostředí mezi známými, přáteli, spolužáky a partnery. Neschopnost vést věcnou diskuzi, která by reflektovala skutečnou podobu tohoto fenoménu a navrhovala konstruktivní řešení, se z celospolečenské úrovně pak jen logicky přelévá na půdu českých univerzit.

Proč podle vás oběti sexuálního obtěžování a násilí incidenty často nenahlásí? Přispěl by u nás k řešení v univerzitním prostředí vznik příslušných orgánů, které by se touto problematikou přímo zabývaly?

Obecně je situace taková, že sexuální násilí včetně znásilnění se rozhodne nahlásit jen mizivé procento obětí. V českém kontextu odhadují relevantní zdroje osm procent, u znásilnění spáchaných v partnerských vztazích hovoříme o alarmujících třech procentech. Obdobně je tomu bohužel i v univerzitním prostředí. Na vině je kombinace všech těch faktorů, které jsme zmiňovaly výše. Bagatelizace genderové diskriminace, sexismu a sexuálně podmíněného násilí v médiích, politické sféře a veřejném diskursu. Absence konstruktivní diskuze, která by rozšířila povědomí o tom, jak reálně sexuální násilí v naší kotlině vypadá a s jakou frekvencí se vyskytuje. Pokud jde o akademickou sféru, tak ustanovení kontaktní osoby nebo pracoviště, které by mělo na starosti osvětu a řešení konkrétních případů na univerzitní půdě, je zcela zásadním krokem. Abychom se ale někam pohnuli, mělo by jít o krok první a nikoli poslední.

Adéla Válková: Toxická maskulinita v praxi

Překážkou v řešení problému sexuálního obtěžování na univerzitách může být i to, že studentkám a studentům mnohdy není jasné, co všechno tento pojem zahrnuje. To vyplývá i z výzkumu Ireny Smetáčkové a Petra Pavlíka z roku 2011. Jak tuto situaci změnit?

To máte pravdu. Informovanost (nebo spíše neinformovanost) studentek a studentů úzce souvisí s nízkou mírou tematizace dané problematiky obecně. Spíše než o univerzitní se totiž jedná o celospolečenský problém. Jak navíc chcete po mladých lidech, aby se v otázce sexuálního násilí orientovali, když to nezvládají ani čelní představitelé univerzitního světa? Nejde přitom jenom o elementární schopnost umět si představit pod sexuálním obtěžováním kromě znásilnění a nevyžádaného fyzického kontaktu i další situace, jako jsou degradující komentáře sexuálního charakteru, opakující se návrhy na intimní schůzky nebo stalking. Důležité je být schopen vidět i mechanismy, na jejichž základě sexuální obtěžování funguje.

Uvedu jeden konkrétní příklad. V Česku jsou vztahy mezi vyučujícími, většinou jde o muže, a studentkami poměrně častým jevem. Nikdo se nad tím nepozastavuje a to ani v případech, kdy vyučující dané studentky mají na seminářích a přednáškách. Na obě strany je totiž nahlíženo jako na dva dospělé jedince, kteří se mohou sami rozhodovat, s kým naváží intimní vztah. Aniž bych upírala komukoliv soudnost a možnost volby, je potřeba zmínit jednu zásadní věc, kterou tato perspektiva zcela přehlíží. Tou je nerovná mocenská dynamika. Vyučující (bez ohledu na gender) totiž ze své pozice disponují větším mocenským kapitálem, jednoduše řečeno mají nad studentkami a studenty z titulu svého povolání moc. Tím samozřejmě nechci devalvovat všechny ty šťastné a láskyplné vztahy, které se vyvinuly ze situace vyučující-student/ka. Jen je v takových případech – a tady leží větší zodpovědnost právě na tom, kdo je v té mocenské hierarchii výš – potřeba být si téhle dynamiky vědom a nezneužívat ji. Na amerických univerzitách k navazování partnerských vztahů tohoto typu také dochází, ale jedná se spíše o výjimku než pravidlo. Samozřejmým výrazem profesionality je automatické přerušení akademického vztahu, tedy že daný vyučující studentku nadále neučí.

Jaké informace o sexuálním obtěžování poskytují svým studentům univerzity v USA?

Konkrétně na Yale University šlo o online kurz v rozsahu cca 90 minut, který studentky a studenti musí absolvovat a následně úspěšně odpovědět na testové otázky, aby je systém pustil dál a oni si mohli zapsat vybrané přednášky, kurzy apod. Může se to zdát jako poněkud mechanický způsob osvěty, ale k tomu ještě připočítejte existenci pracoviště, které danou problematiku řeší, a letáky s informacemi, kam se v případě obtěžování obrátit, po celém kampusu. Téma se řeší i na informačních přednáškách na začátku semestru.

Nejen dokument Haunting Ground, který se zabývá problémem sexuálního násilí na amerických kampusech, ale také komentáře na účet aktivistek ukazují, čemu musí čelit mnohé ženy a dívky, které o tom, co se jim přihodilo, mluví na veřejnosti a chtějí tuto situaci změnit. Jsou obviňovány, že se jednalo o jejich chybu, řada z nich objevuje nenávistné zprávy v e-mailu a na sociálních sítích. Proč společnost reaguje tímto způsobem?

Máte pravdu v tom, že jsou to právě ženy a dívky, které se v drtivé většině případů stávají oběťmi sexuálního násilí a obtěžování. Pokud se ale něco takového stane mužům a chlapcům (ti jsou nejčastěji obětmi stejnopohlavního násilí), s největší pravděpodobností budou čelit podobným posměškům a bagatelizaci. Akorát namísto „co měla na sobě“ a „kolik toho vypila“ půjde o „to si říká chlap, že se nedokázal ubránit“. Všechny tyto stereotypy, trivializace, posměšky a svalování viny na oběť jsou součástí tzv. rape culture, česky „kultury znásilnění“. Ta se projevuje tak, že společnost poučuje ženy o tom, co mají nosit, kudy a v kolik hodin mají chodit domů a kolik toho mají vypít, tedy jak se mají vyhnout znásilnění, namísto toho, aby učila muže, že nemají znásilňovat.

Tady navíc připomínám dostupné statistické údaje – znásilnění vám hrozí spíše doma, na univerzitních kolejích nebo na rande než v půlnočním parku. Kultura znásilnění je tolerování sexuálního obtěžování včetně verbálních útoků s tím, že jde o neškodné vtipy. Kultura znásilnění jsou nenávistné výpady a komentáře na konto obětí, které se o tomto traumatickém zážitku rozhodnou veřejně promluvit. Nebo jste snad zaznamenali, že by masivně chodily nenávistné e-maily lidem, kteří veřejně hovoří o tom, jak se stali obětí loupežného přepadení nebo krádeže?

Kdo může vyřešit problém sexuálního obtěžování na univerzitách – aktivisté a aktivistky, studentky a studenti nebo samotné vedení univerzit?

Vyřešit je asi trochu silné slovo. Genderová nerovnost a sexuální násilí jsou bohužel součástí naší společnosti. Jejich intenzita a forma se sice proměňuje, o společnosti bez sexuálního obtěžování, násilí a válek si ale můžeme nechat zatím jenom zdát. Nicméně k vaší otázce. Vzhledem k tomu, že je sexuální obtěžování celospolečenským problémem, musí k jeho minimalizaci přispět všechny zmíněné složky. Univerzita by měla studentky a studenty informovat a poskytnout jim potřebnou podporu a ochranu. Třeba moje alma mater, brněnská Masarykova Univerzita, o sexuálním obtěžování informuje na svých webových stránkách a nabízí i kontakty na poradenské centrum a anonymní psychologickou pomoc. To abych na české univerzity jen nežehrala. Studentky a studenti, kteří zároveň mohou zastávat aktivistickou roli, pak mají za úkol na téma upozorňovat a nebýt lhostejní, pokud se něco takového děje v jejich okolí.

Nina Jaganjacová: Člověk nemůže normálně žít v podmínkách, kde je smrt a strach na denním pořádku

Jak si vede univerzitní prostředí v USA v otázkách genderu? Setkala jste se někdy se situací, kdy byl někdo genderově znevýhodněn přímo na univerzitě?

V univerzitním prostředí v USA se otázka genderu a genderové rovnosti nepochybně mnohem více tematizuje – ať už ze strany samotné univerzity nebo studujících. Napadají mě třeba protesty doktorandek a doktorandů na Yale, kteří mimo jiné požadovali zlepšení podmínek pro studující, kteří se starají o děti. Systém, jenž nereflektuje překážky, kterým čelí mladé vědkyně a vědci s rodinami, je v konečném důsledku totiž diskriminační. Dostupné univerzitní školky, flexibilní pracovní doba a další ulehčí život primárně ženám, které stále ve většině případů pečují o děti (ačkoliv v akademickém prostředí je zapojení otců do výchovy poměrně vyšší než ve většinové populaci). V konečném důsledku tyhle změny prospějí celému univerzitnímu systému. Je totiž v zájmu univerzity i celé společnosti, aby nadějné studující systém podporoval a ne je trestal, protože se rozhodli založit si rodinu.

Proč stále není v našem „vyspělém západním světě“ genderově rovnocenná společnost samozřejmostí?

Povídání o vyspělém Západě se hezky poslouchá. To je ale asi tak všechno. Když si budeme pořád dokola opakovat etnocentrickou pohádku o tom, jak vyspělý a progresivní jsme, protože u nás mohou ženy volit a řídit auto, snadno sklouzneme k přehlížení existujících genderových nerovností. Kromě sexuálního násilí bych zmínila nerovné platové ohodnocení, diskriminaci žen na trhu práce a jejich nerovné zastoupení v politice. Tím nijak neumenšuji všechna práva, jako je např. právo volit, vlastnit majetek a rozhodovat o svém těle (tj. právo na potrat), které nám náš stát garantuje. Nesmíme ale zapomínat, že je ženám – tedy našim matkám, babičkám a prababičkám – nikdo nedonesl na stříbrném podnose. Musely si je (s pomocí mužských spojenců, jakými byl třeba TGM) vybojovat.

Na vaši otázku „proč“ nemám jednoduchou odpověď. Možná by ale stálo za to odpovědět si nejprve na otázku, co si pod takovou genderově rovnocennou společností představujeme. Současný, tzv. intersekcionální, feminismus se zabývá vlivem genderu, etnického původu, třídy a dalších kategorií na podobu existujících nerovností. Cílem tedy není stavět proti sobě muže a ženy nebo dosáhnout nějakého uniformního rovnostářského zřízení. Jde o to posouvat se směrem k pluralitní společnosti, kde se každý může rozvíjet a realizovat bez ohledu na barvu pleti a genderovou příslušnost, respektive bez ohledu na svazující normy a stereotypní kategorie. Společnosti, kde se žena může dobrovolně rozhodnout věnovat se své kariéře a zůstat bezdětná, aniž by ji okolí explicitně nebo implicitně osočovalo, že je sobecká. Společnosti, kde soud nebude v rámci rozvodového řízení přidělovat děti automaticky matkám, ale tomu z rodičů, který se o ně dokáže lépe postarat. A takhle bych mohla pokračovat hodně dlouho. Na závěr ještě technická – z pohledu Spojených států jsme na Východě a pro řadu lidí to není pouhý geografický detail. To jen jak jsou ty koncepty „Západnosti“ a „vyspělosti“ relativní.

Je podle vás možné, abychom jednou zažili svět, kde rovnocennost samozřejmostí bude?

Dávám patriarchátu rok, maximálně dva.

Jakou roli podle vás sehrávají v genderových otázkách a genderové nerovnoprávnosti média?

Velkou. Představa, že média jsou zrcadlem, které pouze odráží podobu společnosti, je dávno překonaná. Obě strany rovnice se vzájemně ovlivňují. Média, především ta mainstreamová, pak do velké míry pomáhají produkovat a reprodukovat genderové stereotypy týkající se např. mýtu krásy a obecně představy, že ženy mají být posuzovány na základě vzhledu. Nemluvím přitom jen o tzv. ženských magazínech, ale i o médiích, která reportují třeba o politice. U řady političek je zcela nelogicky kromě výkonů na politickém kolbišti hodnocen i jejich vzhled a styl oblékání, zatímco jejich mužským kolegům se takové pozornosti nedostává. Alespoň jsem tedy nezaznamenala, že by někdo konzistentně řešil v médiích nepadnoucí saka a přibývající faldíky českých politiků, potažmo mullet Jiřího Dolejše, zatímco melíry Karly Šlechtové se rozebíraly hned po jejím nástupu do funkce. Zarážející jsou i dotazy na slaďování profesního a osobního života, kterými političky novinářská obec častuje. Ptal se snad někdo Mariana Jurečky, jak vedle řízení Ministerstva zemědělství zvládá péči o svých pět dětí? Mě osobně by to třeba zajímalo. Musí to být dost fuška… A podobných příkladů, jak média posilují genderové stereotypy, je samozřejmě celá řada.

V únoru 2013 upozornila na svém twitterovém účtu Krystina Meens na dvě dětské knížky v knihkupectví v obchodním domě Harrods, které podporovaly sexismus. Její upozornění se po Twitteru začalo šířit s hashtagem #NotBuyingIt, načež Harrods reagoval stažením knih z prodeje. I to je možný příklad digitálního aktivismu, do něhož se může zapojit v krátkém čase spousta lidí, kteří tak dopomohou sociální změně rychleji. Nemůže se ale stát, že dojde k nějakému „přesycení“ kvůli tomu, kolik iniciativ a podobných upozornění se může na internetu denně objevit? Bude na digitální aktivismus společnost reagovat i v tomto případě?

Příklad, který uvádíte, dobře ilustruje potenciál tzv. nových médií. Zatímco média mainstreamová jsou strukturovaná horizontálně a jejich obsah může běžný člověk ovlivnit jen minimálně, média nová mají vertikální charakter. Umožňují uživatelkám a uživatelům nejenom tvořit vlastní obsah, ale potenciálně s ním oslovit obrovské množství lidí. Toho využívá i řada aktivistek a aktivistů, pro které představují digitální technologie nástroj, díky kterému mohou komunikovat rychleji, levněji a efektivněji. Jak ale trefně poznamenává teoretik médií Matthew Hindeman: „It may be easy to speak in cyberspace, but it remains difficult to be heard.” (V kyberprostoru může být snadné mluvit, ale stále je těžké být slyšen. – pozn. red.) Nechat zaznít svůj hlas v online prostoru je dneska velmi snadné – i když tedy nesmíme ignorovat ztížený přístup k technologiím v jiných částech světa, ať už z ekonomických nebo politických důvodů. Tou pravou výzvou ale stále zůstává získat tolik pozornosti, aby naše sdělení nějakým způsobem rezonovalo. To se povedlo např. v roce 2011 protestujícím na Tahrírském náměstí nebo v parku Zuccotti na Dolním Manhattanu (Occupy Wall Street), kteří se zmobilizovali a koordinovali do velké míry právě přes nová média, resp. sociální sítě. Řada podobných apelů a výzev ale zůstane, jak správně naznačujete ve své otázce, nevyslyšena a zapadne kdesi v propadlišti online dějin.

Komentář: Černobílý svět sociálních bublin

Jak může digitální aktivismus přispět k řešení problému univerzitního sexuálního obtěžování?

Těch způsobů je celá řada – od rozšiřování povědomí o sexuálním obtěžování přes konkrétní kampaně až k vyjádření podpory a solidarity obětem. Z poslední doby mě napadá případ Brocka Turnera, který byl jakožto pachatel znásilnění odsouzen ke směšným šesti měsícům vězení. Důvodem byla jeho zářná atletická kariéra na Stanford University. V reakci na tenhle neadekvátní rozsudek se zvedla velká vlna nevole na sociálních sítích a feministických blozích ve smyslu – pokud někoho znásilníte, je úplně jedno, jak rychle umíte plavat. Protesty podpořil i americký viceprezident Joe Biden a zpěvačka Lady Gaga.

Internet nabízí i možnost blogování, které může využívat i feminismus. Kromě feministických blogů je na internetu možné najít i různé feministické podcasty. Jaký vliv mohou mít tyto možnosti na společnost?

Jde opět o možnost, jak nechat zaznít svůj hlas, jak se vyjadřovat k tématům, která si jen obtížně hledají cestu do mainstreamových médií. Na obecné rovině jde o diverzifikaci mediálního prostředí a pluralitu témat a perspektiv, která k moderní a vyspělé společnosti patří. V anglo-americkém prostředí je témat a projektů nepřeberné množství. V tom našem česko-slovenském je feministických hlasů o poznání méně, ale pevně věřím, že to bude jenom lepší. Zmínila bych český feministický magazín Femag.cz a slovenský Feminist.fyi, český projekt organizace Nesehnutí Prasatecko.cz a slovenský blog Pandamian.org o procesu tranzice a místní trans-komunitě.

A co tento digitální aktivismus znamená pro současný feminismus?

Jak už jsem zmiňovala, pro feminismus, stejně jako pro řadu jiných sociálních hnutí (třeba to environmentální), jsou digitálních technologie nástrojem, který jim umožňuje komunikovat a organizovat se rychleji, efektivněji a levněji. Zároveň jim poskytují prostor, kde můžou diskutovat témata osobní – jako třeba sexuální násilí – a udělat z nich témata politická. Právě heslo „personal is political“ (osobní je politické – pozn. red.) je přitom leitmotivem anglo-amerického feminismu 70. let. Feministky (feministé o poznání méně) se tehdy scházely v diskusních kroužcích na kampusech i mimo ně, kde probíraly témata, která je trápila, a snažily se přijít se strukturálním řešením. Online feministické komunity jsou de facto takovými diskusními kroužky 21. století. Je jedno, jestli jste mladý gay z amerického středozápadu nebo trans-člověk ze severních Čech, v online sféře je obrovské množství lidí, kteří mají podobnou zkušenost jako vy a rádi se o ni s vámi podělí.

Jak se daří feminismu na českých univerzitách? Postrádají ho? Měl by být podle vás jejich nedílnou součástí?

Univerzita Karlova v Praze a Masarykova Univerzita v Brně nabízejí studium oboru Genderová studia a nebude asi náhoda, že na obou školách působí i feministické spolky. Na UK je to Feministická společnost, u které tedy není bez zajímavosti, že po sporech s vedením školy musela ze svého názvu jméno univerzity odstranit. Na MUNI je to Gender kolektiv. Nicméně aby se studentky a studenti ztotožňovali s feminismem, tedy s představou, že ženy a muži mají stejná práva, nárok na férové platové ohodnocení apod., nemusejí na to být registrovaní ve spolku. Pevně věřím, že s tím, jak se naše společnost stává více pluralitní a kosmopolitní, dochází i k začlenění feministických otázek a genderové rovnosti do našeho běžného života.

V USA jste strávila rok, který byl zásadní dobou před prezidentskými volbami – jak se stavěli k průběhu prezidentských kampaní studentky a studenti na univerzitách? Jak kriticky je rozebírali?

Prezidentské volby byly velkým tématem v univerzitním světě i mimo něj. Vzhledem k tomu, že je Yale liberální univerzita na východním pobřeží, podporovala většina studujících Demokratickou stranu. Na kampusu byl nejprve horkým kandidátem Bernie Sanders a po skončení primárek se většina lidí sjednotila za Hillary Clinton. Kritické diskuze na tohle téma plnily stránky studentských novin, obědové pauzy i hospody. Profesor Jeffrey Alexander, který byl garantem mého pobytu, publikoval několik knih o prezidentských volbách, ve kterých zvítězil Barack Obama. Takže jsme letošní volby dost rozebírali i na seminářích. Zároveň bylo hodně zajímavé sledovat, jak se spousta studujících aktivně zapojila do kampaně a s jakým zápalem ji prožívali.

Co pro ně bylo důležité z toho, co Donald Trump nebo Hillary Clinton řekli k různým tématům?

Asi nejvíce rezonovalo – v negativním slova smyslu – hulvátství Donalda Trumpa, resp. jeho nijak neskrývaný rasismus, sexismus a xenofobie. Řada studentů byla doslova šokována jeho štvavými a často lživými výroky. Tím, jak podněcoval v lidech nenávist vůči migrantům z Mexika nebo třeba vůči muslimům. Velkým tématem byly i degradující výroky Trumpa na adresu žen, bagatelizace sexuálního násilí a v neposlední řadě jeho sliby, že omezí financování Planned Parenthood. To je klinika, které zajišťuje ženám gynekologickou péči a zprostředkovává mimo jiné potraty. Bez povšimnutí nezůstala ani jeho ostudná neznalost problematiky globálního oteplování nebo inklinace k Rusku. 

Jak vnímáte Trumpovu výhru po tom, co jste se pohybovala v komunitě, která je nyní jednou z nejzklamanějších?

Stejně jako většina lidí na Yale Univeristy a v New Yorku, i já jsem byla mírně řečeno zaskočená z Trumpova vítezství. Hillary Clinton jsem považovala za velmi schopnou a kvalifikovanou kandidátku, Donalda Trumpa naopak za estrádního populistu. Jeho zvolení pro řadu mých přátel neznamenalo jenom politickou prohru, ale potenciální ohrožení jejich základních práv a hodnot. V protestech, které po volbě následovaly, tak vyjadřovali zejména své obavy nad nenávistnou rétorikou vůči ženám, LGBTQ komunitě, muslimům a dalším skupinám, kterou Donald Trump de facto v americké společnosti legitimizoval a normalizoval.

Ze sociologického hlediska jde samozřejmě o nesmírně zajímavý vývoj událostí, protože vypovídá o jistých tendencích v současné americké společnosti, kterým jsme doposud evidentně nevěnovali dost pozornosti. Tendencích, které pozorujeme i tady u nás, resp. v Evropské unii a České republice. Bude fascinující sledovat, jak Donald Trump zvládne naplnit své velikášské sliby o zdech, seznamech a deportacích, ale také o oživení americké ekonomiky a snížení nezaměstnanosti. Z globální perspektivy nezbývá než doufat, že vývoj v USA přispěje ke stabilizaci spíše než destabilizaci mezinárodní scény. Spojené státy můžou začít třeba tím, že Donaldu Trumpovi zabaví přihlašovací údaje k jeho twitterovému účtu.

Karolína Kašparová: Seberme „Trumpům“ vítr z plachet
 

Autor: Sára Matůšová
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!