Daniel Franc: Musíte být obklopeni kulturou, která umožňuje experimentovat, chybovat, mířit vysoko a podpoří vás i v divokých plánech

„Studium v zahraničí jednoznačně doporučuji všem. Dozvíte se hodně především o vlastní zemi a o sobě samých díky střetu s jinou „normalitou“. Je celkem jedno, co se tam na škole naučíte, důležitější je, že vám to mentálně rozšíří vnitřní hranice a umožní pochopit spoustu se školou nesouvisejících věcí,“ říká Daniel Franc.

 Daniel Franc
31.1.2016 18:24   |  

S manažerem, který má ve společnosti Google na starosti globální vývojářské komunity, jsme mluvili o proměnách ve vzdělávání, o výhodách ScioŠkoly i o tom, jestli je třeba znát Jidáše, aby vás vzali do Googlu.

Co vás vedlo k tomu, že jste po šestnácti letech přestal pracovat na volné noze a nechal se zaměstnat u společnosti Google?

Byl to pro mě velký krok a čekal jsem, až pro něj budou příznivé okolnosti. Začal jsem cítit, že potřebuji změnu, a po všech těch letech podnikání a freelance konzultování už moc jiných alternativ než být zaměstnanec, rentiér nebo meditující poustevník nemáte. Nicméně jsem věděl, že můžu dělat jen v organizaci, která mi umožní realizovat můj vágní plán na propojení lidí kolem vzdělávání a svého růstu jak po stránce síly organizačního zabezpečení, tak vzhledem ke svému globálnímu dopadu. Důležité bylo i vnitřní nastavení firmy, protože tohle nemůžete dělat s nějakou zkostnatělou partou. Musíte být obklopen kulturou, která umožňuje experimentovat, chybovat, mířit vysoko a která vás podpoří i v divokých plánech.

Taková změna vám jistě mnoho dala, ale určitě i něco vzala.

Mám teď možnost se svým mezinárodním týmem svoji vizi realizovat a dále vytvářet a je to velké dobrodružství. Možnost postavit si něco globálního nad existující celosvětovou infrastrukturou je pro mě rozhodně největší přínos a vážně nevím, jak jinak bych se k tomu dostal. Také je samozřejmě přínosem možnost vyplout na dlouhou trať a mít zázemí, které vám dovolí nezabývat se podružnostmi. To je obrovský rozdíl od startupového nebo konzultantského života. O co jsem přišel… Asi o svobodu úplně pracovně vypnout na libovolně dlouhou dobu. Zároveň mě ale tahle svoboda přestala v podstatě zajímat. Mám pocit, že jsem aktuálně na začátku plavby do dalekých končin a nechce se mi lelkovat v přístavu.

Magistra jste studoval ve Spojených státech. Proč jste se rozhodl studovat za oceánem?

Bylo nedlouho po revoluci a moje tehdejší partnerka, jinak úplně nevidomá, neměla prakticky možnosti jak u nás studovat na vyšších úrovních VŠ. Mně se zase chtělo prostě „vypadnout“. Několik let jsme se na to připravovali, nebyly tehdy žádné granty ani výměnné programy, takže jsme nějaké peníze horko těžko sehnali předem a zbytek si celkem drsně odpracovali na místě.

Co považujete na zahraničním studiu za nejpřínosnější?

Studium v zahraničí jednoznačně doporučuji všem, i kdyby to mělo být jen na tři měsíce. Dozvíte se hodně především o vlastní zemi a o sobě samých díky střetu s jinou „normalitou“. Je celkem jedno, co se tam na škole naučíte, důležitější je, že vám to mentálně rozšíří vnitřní hranice a umožní pochopit spoustu se školou nesouvisejících věcí.

Když byste zpětně porovnal svoje zkušenosti z USA a ze studií na Univerzitě Karlově, co vám ve zdejším vysokém školství chybělo?

V USA jsem studoval na magisterské úrovni na státní univerzitě, což je důležité podotknout, protože nestátní instituce jsou tam ještě trochu jiné, bakalářské jsou jiné a univerzity jsou jiné než colleges. Při srovnání s bakalářským studiem na UK jsem našel spoustu rozdílů. Ve Státech mělo studium větší hloubku, měli jsme např. povoleny jen tři předměty na semestr. Kdo chtěl další, musel si žádat o speciální povolení, protože v těch třech předmětech se šlo až na dřeň. Byla tam také spousta praxe, hodiny probíhaly po večerech a většinou jako facilitované workshopy nad tím, co jsme nastudovali doma a někdy i co jsme v daném tématu mezi setkáváními zažili v praxi. Hodně se četlo a na setkáních se takřka nikdy nepřednášelo, a když už, tak jsme přednášeli jeden druhému. Americké humanitní magisterské programy jsou tak často nastaveny a maximálně mi to vyhovovalo.

Doteď si silně vybavuji zahájení semestrální přednášky v předmětu Human Resources Performance Management: „Milí studenti, tento předmět bude celý o tom, že si do příštího týdne najdete firmu, která s vámi bude chtít dělat, v té firmě identifikujete personální problém s výkonností, navrhnete řešení tohoto problému, to řešení ještě v průběhu semestru ve firmě implementujete a mně pak napíšete, jak se vám zadařilo. Já vám k tomu v průběhu semestru dám maximální akademickou podporu. Dotazy?“ Neskládali jsme státnice ani jsme nepsali diplomku. Nebyly nutné, protože jsme dělali malé státnice a malé diplomky vlastně už od prvního dne školy.

Váš syn zatím nestuduje na zahraničních univerzitách, ale už teď se vzdělává nekonvenčně, a to podle konceptu společnosti Scio. Proč jste se ho rozhodl dát do ScioŠkoly?

Protože svět bude v dohledné době díky automatizaci a civilizačním trendům dramaticky jiný, než je dnes. Nikdo pořádně neví, na co se tedy vlastně máme připravovat, pokud např. polovina profesí do dvaceti let zmizí, jak predikuje Oxford. Co víme s jistotou je, že se svět bude neustále měnit. ScioŠkola je projekt, který chce připravit lidi především na změny a pomoci jim v nich obstát – být flexibilní, znát sebe sama, a díky tomu si rychle najít svoje místo, dokázat se prosadit v týmu, ale i nechat se vést ostatními, být tvořiví a proaktivní, dokázat propojit různé oblasti a pracovat s lidmi různých schopností a osobnostních kvalit. Ve škole tohoto typu se ani tak nenabiflujete tuny znalostí, ale spíše se naučíte orientovat se v neustále se měnícím světě a uspět v lidské smečce.

Jakými cestami děti tyto společenské dovednosti a osobnostní kvality trénují?

Velký důraz se dává na prvky jako smíšené třídy, zde se jim říká koleje. Jsou v nich žáci od prvního do šestého ročníku, ti nejstarší fungují jako mentoři těm nejmladším. Dále to je projektová výuka, opět ve smíšených a často se obměňujících skupinách, kde si dítě samo vybírá měsíční projekty, a omezená předmětová výuka, kde se nicméně neučí frontálně. Děti spolu s tzv. průvodci, tedy jakoby učiteli, rozhodují o hodně věcech ve škole, občas k tomu přizvou i nás, rodiče. Neznámkuje se a nejsou domácí úkoly. Je tam toho hodně jiného a dost lidí to rozčiluje, když jim o tom vyprávím, protože to je velký a někdy ne úplně pochopitelný krok od toho, co známe sami z dětství.

Po loňských státních maturitách z českého jazyka, kdy mnoho studentů nedokázalo ke jménu Jidáš přiřadit přízvisko Iškariotský, se rozpoutala debata o relevanci dosavadního literárního kánonu pro získání tzv. všeobecného kulturního přehledu. Tomáš Feřtek argumentoval, že ke čtení dnešního kulturního kódu poslouží lépe znalost Hvězdných válek nebo Harryho Pottera. Vzali byste do Googlu někoho, kdo nezná biblické příběhy?

Do Googlu bereme lidi, kteří splňují čtyři hlavní předpoklady, podle kterých je i strukturováno přijímací řízení. Týká se to všech – stážistů i seniorního managementu, obchodníků i vývojářů. Prvním předpokladem je, jak se odborně hodíte na roli, o kterou žádáte. Sem patří znalost vašeho oboru, případně i praxe v něm a další věci odborného charakteru. Druhým jsou kognitivní dovednosti, tedy schopnost tvořivě a inteligentně řešit situace a zejména zorientovat se rychle v komplexních ambivalentních situacích, prostě v chaosu a vnést do něj systém. Třetí předpoklad je „emergent leadership”, čili schopnost nejen mít vizi, vydupat pro ni ze země projekt a získat pro něj ostatní, třeba i přes různé překážky, ale také schopnost naopak nechat se vést, když to dává smysl. Čtvrtým je „Googleyness”, tzn. kompatibilita vašich hodnot a vidění světa s tím „googlím“.

Jestli zná uchazeč Bibli (nebo Bhagavadgítu nebo i toho Harryho Pottera) by mě zajímalo tehdy, pokud by to nějakým způsobem indikovalo uchazečovy předpoklady v jedné z těch našich čtyřech oblastí. Pro některé profese by to možná patřilo k oborové připravenosti ve smyslu orientace v humanitních znalostech. Nebo k mé definici Googleyness patří i určitý rozhled po světě. Pokud by neznal spojitost mezi Jidášem a Iškariotským, ani mezi Krišnou a Višnu, a dokonce ani mezi Brumbálem a Snapem, tak by to mohlo být docela těžké. Nicméně zkoumal bych, co jiného tedy ze světa zná a co o jeho rozhledu vypoví. Občas se z pohovorů docela i poučíte o světě. Takže odpověď zní, jak jste určitě čekali – to záleží.

Objevují se hlasy, které zpochybňují možný přínos tzv. Massive Open Online Courses (MOOC), jako je např. Coursera. Kritici poukazují na to, že je dokončí pouze malé množství účastníků a že v některých kurzech jsou zapsány až desítky tisíc studentů, což brání navázání kontaktu s učitelem. Jaký je váš postoj k MOOC a e-learningu obecně?

Můj první startup WebStudy byl a ostatně dodnes je založen na myšlence, že určitou část učení je možné absolvovat jinak než prezenční výukou, což pak otevře i některé nové možnosti pro studenty, dá jim větší svobodu a může učení v jistém kontextu i zkvalitnit. Koncem devadesátých let jsme byli jedni z prvních, kteří tuto myšlenku začali naplňovat s pomocí tehdy prudce se rozšiřujícího internetu. Iniciativám jako MOOC tedy z principu fandím. Demokratizují vzdělávání, dávají studentům větší svobodu postavit si vlastní curriculum a obsahují v některých oborech i aktuálnější znalosti, než se kterými se setkáte v klasické kamenné škole.

Našel byste na online vzdělávání i nějaká negativa?

Ano, existují samozřejmě mnohá úskalí, například jak se z onlinu naučit nejen znalosti, ale i dovednosti, a jak si ověřit, kolik se toho ještě musím naučit. K těm méně zmiňovaným patří to, že abyste si poskládali své vlastní curriculum, musíte vědět, co vlastně chcete a jak vám k tomu konkrétní kurz pomůže. To je interní motivace, díky které můžete kurz dokončit, ale předpokládá už nějakou úroveň sebeřízení a sebepoznání. Vnější motivací pak může být, že z kurzu dostanete „papír“ nebo „peer pressure“, čili vědomí, že spolu s vámi se o splnění snaží další konkrétní lidé, ne jen abstraktní masa, a nechcete se před nimi úplně shodit. Tato sociální složka ale v MOOC většinou chybí.

Sdílení zkušeností právě na osobní úrovni může být však dosti prospěšné. Napadá vás nějaké řešení, jak sociální složku do MOOC přidat?

V Googlu rozjíždíme program jménem Study Jams, který věc do jisté míry řeší: studenti určitého online kurzu se v jeho průběhu šestkrát fyzicky potkají ve studijní skupině, kde spolu s mentorem, taktéž fyzicky přítomným, řeší to, co při kurzu prožívají. Loni se v pilotním běhu spustilo přes tři sta podobných skupin po celém světě a jejich účastníci měli procento absolvování výrazně vyšší než ti, kteří studovali pouze online.

Má podle vás takový typ výuky tedy budoucnost?

Věřím tomu, že iniciativy typu MOOC v nějaké budoucí pokročilejší podobě časem nahradí určitou formu vzdělávání, které poskytují zejména vyšší školy. Jejich role se díky tomu promění a věřím, že do nějaké pořád užitečné polohy. Například budou „zdroji“ znalostí díky většímu prostoru na výzkum nebo budou mít silnou certifikační úlohu, případně se stanou prostorem pro fyzické potkávání, což bude důležitá doprovodná role jinak distribuovaného vzdělávání.

Josef Šlerka se v rozhovoru pro TST vyslovil pro větší pěstování mezioborovosti ve vzdělávání, a to v tom nejširším smyslu. S nadsázkou uvedl, že žádnému humanitnímu vědci nezaškodí, kdyby uměl programovat, stejně jako technikovi, kdyby měl zkoušku z latiny. Potvrzuje to i vaše zkušenost se sestavováním pracovních týmů? Nebo je lepší mít v kolektiv úzce zaměřené specialisty?

S Josefem se občas pěkně nad nějakým tématem kousneme a občas spolu téměř dokonale ladíme, což je i tento případ, takže se tu s ním bohužel nemůžu pohádat na dálku. Každopádně v Googlu skoro většinou preferujeme lidi rozkročené do více oborů, i když jsou na něco výrazní specialisté a ty další obory si zažili třeba jen na úrovni koníčku. Navíc je vysoká pravděpodobnost, že kvůli změnám, které uvnitř Googlu neustále interně probíhají jako reakce na vnější změny, od vás za rok firma bude potřebovat úplně jiné výstupy, než na které vás najímá dnes. Takže vás chci rozhodně podpořit k tomu, abyste plánovaně dělali i věci mimo vaši komfortní zónu, mimo váš obor studia nebo práce a dopřáli si i trochu ulítlosti. Vaší kariéře to může prospět.

Autor: Kirill Ščeblykin

Komentáře

Čtěte také

Skupina ČEZ prodává sídliště v Praze-Písnici i s nájemníky

Skupina ČEZ prodává sídliště v Praze-Písnici i s nájemníky

Energetická skupina ČEZ se zbavuje realitního dědictví, které na státní podnik přešlo ještě z dob socialismu. Aktuálně nabízí k prodeji soubor panelových domů v Praze 4 poblíž… více

Komerční prezentace
Mobilní web