Astrofyzička Lenka Zychová: Slýchávala jsem od lidí: „Neměla bys jít studovat raději na něco holčičího? Ekonomku?“ | E15.cz

Astrofyzička Lenka Zychová: Slýchávala jsem od lidí: „Neměla bys jít studovat raději na něco holčičího? Ekonomku?“

Eliška Selinger

Plynulá elegance, vlnivé pohyby v exotické melodii evokující letní louku a vzduch prosycený emocemi, třepot křídel v rychlém tempu bubnů a neustálý úsměv na rtech zářící skrz hru světel a stínů. Takovými slovy lze popsat nejen Tanec Motýla, jedno z tanečních čísel Lenky Zychové, ale snad i celou její osobnost. Jen rytmus místo bubnů udává rychlé tempo jejího života nabytého aktivitami, skrz který ladně proplouvá s nehynoucím optimismem a nadšením.

Lenka je profesionální orientální tanečnicí a pod svým pseudonymem Badriyah vystupuje doslova po celém světě. Je ale také PhD studentkou astrofyziky a oceněnou popularizátorkou vědy.

Co bylo v tvém životě dříve – tanec, nebo vesmír?

Jednoznačně vesmír. Už od svých asi šesti let jsem rodiče zásobovala otázkami ohledně vesmíru, až mi nakonec nakoupili celou řadu knih a já se mohla ponořit do bádání. Tanec přišel později, až v mých osmnácti letech. Ve škole jsem byla spíš taková „klučičí holka“, bylo mi neustále opakováno, že je divné, že má holka ráda rockovou hudbu, že ji baví fyzika a matematika apod. Když jsem jednou šla z hodin příčné flétny, našla jsem letáček ke kurzům orientálního tance. A tak jsem si v duchu řekla, že všem teda ukážu, že umím být „holka“, a šla jsem na první lekci. Tam jsem se do tance zamilovala a už mě to nepustilo.

Absolventka Oxfordu: Úspěch je, když berete selhání jako příležitost


Jednou jsi se zmínila, že pokud porovnáváš svůj život tanečnice a svůj život astrofyzičky, život tanečnice ti sedí více. Co ti ve vědě chybí?

 

Ten důvod je prostý a možná trochu sobecký. Ve vědě vás nikdo nepochválí a nevidíte okamžitou reakci. Respektive ano, ale většinou kritickou reakci. O tom ale věda je. Je potřeba myslet kriticky a neustále ověřovat. V tanci je to jiné. Když vyučuji taneční semináře, vidím na svých studentkách ihned, že jsou nadšené, že mají radost. A samy mi to kolikrát řeknou. Ve vědě pracujete a pracujete, publikujete článek a dostanete kritiku. A pak pracujete znovu a znovu a v podstatě málokdy přijde nějaké zadostiučinění. A já se cítím samozřejmě lépe, když přímo vidím, že má práce má smysl a někomu dělá radost – jako v tanci.


Dávám patriarchátu rok, maximálně dva, říká doktorandka sociologie Vanda Černohorská

Ve svém PhD projektu se věnuješ vzniku hvězd a vesmírným bublinám. Jak spolu tato dvě témata souvisí? Jak si vlastně představit vesmírnou bublinu? A praskají?

Ve vesmíru není prázdno, jak se na první pohled může zdát. Mezi hvězdami je tzv. mezihvězdná látka, která je tvořena především atomárním a molekulárním vodíkem a dalším kořením ve formě těžších prvků. Z této mezihvězdné látky se tvoří hvězdy. Je ale potřeba, aby látka byla velmi chladná a vytvářela dostatečně hmotný oblak plynu. V těchto podmínkách se pak mohou začít tvořit hvězdy. Pokud ale vznikne velmi hmotná hvězda (dejme tomu 10x hmotnější než naše Slunce), dokáže tato hvězda natolik zahřát mezihvězdnou látku svého okolí, že se tato horká látka začne, díky vyššímu tlaku, rozpínat. Vzniká tak horká bublina plynu v okolí hvězdy, která se postupně, v průběhu několika miliónů let, zvětšuje. Během této expanze nabírá bublina horkého plynu na sebe vzdálenější, stále chladnou, látku, která tak formuje chladnou obálku. Takže ve výsledku máme centrální žhavou hvězdu, okolo ní bublinu horkého plynu, která je zaobalena v obálce chladného plynu. A tím, že se nasbíral a zahustil chladný plyn, mohou pak v obálkách bublin vznikat nové hvězdy. A jestli bubliny mohou prasknout? Mohou. Říkáme tomu galaktické fontány. Některé bubliny jsou totiž tak velké, že se dostanou až na pomyslný okraj galaktického disku, kde je hustota mezihvězdné látky nižší. V tu chvíli horký plyn z vnitřku bubliny „vyteče“ do galaktického hala (oblasti v okolí galaxie) a nám se může zdát, že bublina v podstatě praskla.

     

Čím tě zrovna tohle téma zaujalo? Existuje ještě nějaké další astrofyzikální téma, které tě láká?

Když jsem si vybírala téma své doktorské práce, věděla jsem, že chci pracovat na mezihvězdné látce jako během magisterského studia. Vedoucí mé magisterské práce prof. Jiří Krtička navrhl, abych spolupracovala se Soňou Ehlerovou, Ph.D. z Astronomického ústavu AV ČR, která se zabývá mezihvězdnými bublinami. Aniž bych vůbec tušila, co to mezihvězdné bubliny jsou, kývla jsem. Za prvé, Soňu jsem znala z jejich přednášek pro veřejnost, které byly skvělé, a už od mých sedmnácti let byla pro mě Ellie Arrowayovou České republiky (pozn. Ellie Arroway je hlavní hrdinkou knihy Kontakt Carla Sagana, která se zabývá radioastronomií, což je i součást specializace Soni Ehlerové). Za druh jsem nevěděla, co to mezihvězdné bubliny jsou, a chtěla jsem to zjistit. Teď dopisuji disertační práci a jsem ráda, že jsem se tak rozhodla. Během výzkumu jsme společně s mou vedoucí objevily zajímavé věci, jako jsou srážky bublin nebo absorpční bubliny, na kterých bych ráda dále pracovala.  

V rámci svého výzkumu jsi nějaký čas pracovala na observatoři v Chile. Jak se liší práce tam oproti práci v Čechách? Jakou nejcennější zkušenost sis odvezla?

Největší zážitek byla rozhodně samotná observatoř La Silla – nachází se v chilských horách a to prostředí je opravdu magické. Velká změna pro mě byla hlavně absence strachu říct, že něčemu nerozumím. Na mé domácí půdě mám někdy pocit, že pokud něco nevím, tak se raději musím zeptat někoho v soukromí a nebo se rovnou stydět. Na observatoři v Chile jsem se to nebála přiznat. Myslím si, že se to mění i u nás, na Ústavu teoretické fyziky a astrofyziky. Postupně si my, doktorští studenti, ale i magisterští a bakalářští uvědomuje, že naši vedoucí a vyučující nám rádi poradí a vysvětlí, co nevíme. Akademičtí pracovníci se nijak nedistancují od studentů, je to spíš o studentech, kteří mívají strach se zeptat. Tak jako já.



Film Arrival (P
říchozí) byl občas označován jako oslava vědy, vědeckých postupů a práce a dáván za pozitivní příklad ve sci-fi popularizaci. Ty jsi se proti takovému názoru velmi ostře ohradila a realističnost vědy ve filmu odmítla. Můžeš více rozvést své důvody?

Souhlasím, že film je pěkně zpracován po vizuální a hudební stránce a že má nápad. Rozhodně ve srovnání s jinými sci-fi filmy, jako je Jádro nebo film 2012, což je podle mě jedna z nejlepších komedií, která ani neví, že komedií je. Nicméně. Ve vědě se pracuje ve skupinách. Věta z filmu: „Toto je váš tým, který bude pro vás pracovat.“ je jen alibi pro případné rýpaly, jako jsem já. Celé je to postavené na jedné lingvistce a teoretickém fyzikovi. Lingvistka se sice zabývá přirozeným jazykem, ale pokud potřebujeme něco rozluštit, proč nepovolat kryptografy? Pokud se jedná o řeč neznámého živočišného druhu, proč tam nebyli lidé, co se věnují rozpoznávání komunikace zvířat? A co ten ubohý teoretický fyzik? Vždyť ten tam dělal jen podrž tašku, teda pardon, podrž cedulku, a v jednom případě vypočítal, pozor, tohle by chtělo fanfáru, jednu dvanáctinu! Z velmi primitivní úvahy vypočítal číslo 1/12 a interpretoval jej nějak takto: „Hm, na Zemi přistálo 12 mimozemských lodí, my tu máme jednu, takže z toho plyne… Musíme komunikovat s ostatními loděmi!“ No ne! K tomu potřebuje doktorát z kvantové fyziky! Mohla bych pokračovat dál, ale jak je asi vidět, jsem možná až příliš kritická. Nejdůležitější asi je, že se o filmu říká, jak v něm funguje krásně vědecká práce a to není pravda. K vědě je potřeba tým a v tomto případě různorodých specialistů. Navíc jsem slyšela, že Arrival je druhý Kontakt. Tak to tedy ne, není.  

Když už jsme u mimozemšťanů… Vím, že často řešíš i různé případy UFO, které Vám lidé hlásí do laboratoře k prošetření. Jsme podle tebe ve vesmíru sami?

Do práce se nám většinou ozvou ti, kteří se na oblohu moc nedívají. Pak je samozřejmě vyleká cokoliv – zapadající Venuše, lampiónek štěstí nebo některý z halových jevů v naší atmosféře. Stačí se jen podívat na jakékoliv stránky, které sbírají hlášení o UFO a sami uvidíte, jak jednoduše se lidi nechají zmást. Nejčastěji se jako ufo hlásí různé drony, letadla a také mraky! Takový altocummulus lenticularis je krásný, talíř připomínající, oblak. A tak není divu, že někteří před ním utíkají. Na druhou stranu, ostatní oblaka mohou altocummulu lenticularis jen závidět. Tolik fotek snad žádný jiný nemá.

Já osobně si nemyslím, že bychom ve vesmíru byli sami, ale nevím, do jaké míry je život mimo Zemi inteligentní a podobný tomu našemu. Život je velmi přizpůsobivý, ale musíme si uvědomit, co vše vedlo k tomu, abychom my lidé vypadali tak, jak vypadáme. Jsou za tím stovky miliónů let evoluce, proto se já osobně moc k té polidštěné představě mimozemšťanů nepřikláním. Ale k možnosti, že na jiných planetách je život, ano.

Americká astrofyzička Prescod-Weinstein v jednom z rozhovorů uvedla, že má pocit, že v době, kdy člověk patřící do menšiny v americké společnosti dospěje, tak už má de facto PhD z rasismu (a diskriminace obecně), protože už s ním má tolik osobních zkušeností. Jako žena, která rozhodně neodpovídá klasickým představám o podivínských astrofyzicích, máš nějaké zkušenosti s diskriminací nebo stereotypy?

Během svého studia astrofyziky jsem nikdy nezažila přímou diskriminaci. Na druhou stranu, stereotypy mě pronásledují už od střední. Neustálé: „Studium fyziky pro Tebe jako holku bude těžké.“ nebo „Neměla bys jít studovat raději na něco holčičího? Ekonomku?“ mě dodnes vytáčí. 

Nicméně, je tu jedna věc, která mě docela trápí. Když jsem na vědecké konferenci, všichni se k sobě chováme slušně. Jakmile ale někteří zjistí, že se věnuji orientálnímu tanci, jejich přístup se rázem změní. Začnou si více dovolovat, mají neustálé narážky na můj vzhled a mají snad i pocit, že se mě mohou více dotýkat. Je to docela frustrující. Jakýkoliv tanec je fyzicky náročná aktivita, člověk musí trénovat, umět rozpoznat rytmy, interpretovat náročnou hudbu… A když se neustále opakují ty stejné fráze jako: „Ty jsi orientální tanečnice? Tak to furt třepeš zadkem, že?“, tak má člověk pocit, že by měl svou profesi zatajovat. Ale to není způsob, jak proti tomu bojovat. Jeden příběh mluví za vše: Šla jsem ve škole po chodbě, měla jsem na sobě novou červenou sukni. Na chodbě stáli tři kolegové, doktorandi. Jeden řekl: „Co že ses tak vyparádila?“ a na to druhý řekl: „Mohla bys tu sukni zvednout trochu výš?“ Já své kolegy taky nežádám, aby si stáhli kalhoty a už vůbec ne na akademické půdě. Ideální by bylo, kdybych úderně odpověděla zpět, ale to se nestalo. Jen jsem se usmála a pokračovala v cestě. A to je problém asi většiny z nás, že neumíme hned zareagovat a raději to mlčky přejdeme. 


Ve své taneční kariéře jsi byla hodně inspirována tanečnicí Jillinou, se kterou jsi se nakonec setkala a měla možnost s ní tančit na společném turné. Máš nějaký takový vzor i ve vědě?

Ano, možnost pracovat s Jillinou byla pro mě jedna z nejdůležitějších událostí v mém životě. Co se týká astronomie, tam mám také jeden idol, který se ale více pojí s popularizací vědy než se samotnu vědou. A tím je jednoznačně Carl Sagan. Už jen jeho široké spektrum znalostí je dechberoucí. Ale nejvíce inspirující je jeho způsob předávání znalostí ostatním. Ta pokora a pochopení, které je vetkáno mezi řádky jeho knih, je odzbrojující. Sám Sagan musel čelit nesčetným diskuzím ohledně pozorování ufo, útočným pavědeckým článkům a nařčením. Ale on vždy, se svými hlubokými znalostmi nejen z astronomie, ale i ostatních vědních oborů, uměl velmi dobře, neútočně odpovědět, podpořen argumenty z tehdejších výzkumů. A jeho přístup k dětem! Moc dobře věděl, že budoucnost je v dětech a že si děti zaslouží mít možnost poznávat a nebát se zeptat. Přednášel po různých školách, vedl semináře pro děti a vždy trpělivě odpovídal na jejich otázky. Je pro mě snad největší inspirací v popularizaci vědy a přístupu k lidem.  

I ty již několik let vedeš astrofyzikální kroužek pro děti v Brně a se svými přednáškami objíždíš i školy po celé ČR. Co je náplní „hodin“? Přednášíš raději pro děti, nebo dospělé?

Naše astronomické kroužky pokrývají témata od planet Sluneční soustavy až po kupy galaxií. Pro ty menší na školách mluvím o krásách vesmíru – je to takový průlet od planet až po hvězdy. Pro ty starší přednáším třeba o hrozbách z hlubin vesmíru, nebo o hledání druhé Země. Dětem přednáším nejraději, od pětiletých po puberťáky. Nicméně, ty nejzajímavější diskuze vždy probíhají s dětmi ve věku asi 11–12 let. Jednou jsme přednášku protáhli na neuvěřitelné 3 hodiny. Děti se neustále ptaly, polemizovaly, přemýšlely. Byla to čirá radost.

Jsi úspěšná popularizátorka, vědkyně, tanečnice s vystoupeními doslova po celém světě, hraješ na příčnou flétnu s Brněnskou komorní harmonií… Je v životě něco, co se ti třeba tak úplně nezdařilo? Něco, co přesměrovalo tvou dráhu na jiné koleje, nebo tě naopak nakoplo k další aktivitě v daném oboru?

Ano, za tím vším stojí spousta nezdarů. Kolikrát jsem chtěla „švihnout“ s doktorátem i tancem! Zatím mě ale všechny kotrmelce nakoply k další práci. Například jsem na některých tanečních soutěžích pohořela a odcházela s tak hlubokým pocitem studu, že mi trvalo pár měsíců, než jsem si znovu zatančila. Ale jakmile člověk pochopí, že se není za co stydět, tak to bere jako motivaci. Jednoduše jsem se zeptala tanečních autorit, na čem mám pracovat a makala jsem. 

K jedné důležité výhybce ale došlo. Když jsem nastoupila na MU, chtěla jsem si další rok přidat konzervatoř – hru na příčnou flétnu. S paní Hurníkovou jsme trénovaly na přijímačky a já byla rozhodnuta pro dvojí cestu: astrofyzika a hudba. Ale pak do toho přišel tanec a já se slepě rozhodla pro něj. V podstatě jsem zahodila hru na flétnu a začala od nuly s tancem. Později jsem se k ní vrátila a už deset let hraji v Komorní dechové harmonii Brno. Spousta drobných i větších nezdarů provází snad každého. Naučila jsem se je brát jako motivaci a nebojím se věnovat věcem, které mě baví. A zatím to funguje.

Astrofyzička a popularizátorka vědy Katie Mack na svém twitterovém účtu @AstroKatie v reakci na článek „The Nicest Thing Johns Hopkins Can Do for Its Ph.D. Students Is Accept Fewer of Them“ rozpoutala debatu o mimoakademických možnostech uplatnění PhD studentů astrofyziky. Podle údajů v článku se Johns Hopkins Univerzity chystá snížit počet PhD studentů o 25 %. Důvodem je nejen nedostatek peněz pro ty stávajíci, ale i fakt, že pouze menšina studentů se po dokončení studia může uplatnit v akademickém prostředí. Jak ty vnímáš celou situaci? Bylo by podle tebe vhodné prostě omezit počet PhD míst, aby se dostávali opravdu jen ti nejlepší?

Je pravda, že malé procento PhD studentů, alespň u nás v ČR, pokračuje v akademické dráze. Spousta studentů studium ani nedokončí. PhD studium je sice placené, ale bohužel většinou tak, že si studenti musí hledat přivýdělek jinde. Tím pádem se nemohou studiu věnovat pořádně a pak to vzdají. U nás na škole se situace mění a studenti jsou díky našemu vedení, alespoň co se týče Ústavu teoretické fyziky a astrofyziky, podporováni nejen finančně, ale i vědecky – můžeme cestovat na konference, stáže a letní školy. Další faktor je ten, že být vědcem není nic jednoduchého. Po dokončení PhD si začínající vědec musí najít pozici jinde, většinou v zahraničí. Tyto postdoc pozice jsou ale většinou pouze na dva roky. A za ty dva roky musí člověk udělat maximum práce, aby si vylepšil profil a mohl získat práci zase někde jinde. A zase pouze na dva roky… Trvalé místo je velmi těžké získat a není tudíž divu, že mnoho lidí opustí vědeckou kariéru, ať už z rodinných nebo jiných důvodů. Znám vynikající světové vědce, kteří dnes mají naprosto famózní pozice, ale sami byli ještě před pár lety zoufalí a chtěli vědu opustit. Nejsem si tedy jistá, zda snížení počtu PhD studentů zamezí jejich odcházení z vědeckého prostředí.

Situace navíc asi zhoršuje i stigma, že opustit akademické prostředí a zvolit jinou karieru znamená selhání. Má smysl studovat PhD, když pak nemůžeš pracovat ve výzkumu? Počítáš s místem v akademii, nebo také raději už „pokukuješ jinde“?

PhD studium dá studentům opravdu hodně. To, že si nevyberou vědeckou dráhu, může být smutné pro jejich vedoucí nebo třeba rodiče, co chtěli mít z dcery vědkyni, ale pro ně osobně to může být opravdu ta lepší volba. Díky svým znalostem zpracování dat, logického a analytického uvažování dokáží absolventi doktorského studia astrofyziky získat výborné pozice, třeba v Googlu, Microsoftu, apod. Já osobně mám vědu ráda a baví mě náš projekt. Nicméně, za dobu svého studia jsem zjistila, že mě o něco více baví popularizace vědy. Takže po svém dokončení studia se budu poohlížet i v tomto směru.

V křesťanské Ghaně jsem raději tvrdil, že jsem muslim a ne ateista, říká student Oxfordu Václav Těhle



Lenka v datech:

-    magisterský titul získala na Masarykově univerzitě, kde pokračuje i se svým Ph.D. studiem ve spolupráci s AVČR

-    od roku 2015 se věnuje i PR činnosti pro Ústav teoretické fyziky a astrofyziky MU

-    od roku 2002 vede astronomické dětské kroužky na školách i přednášky pro veřejnost a mladší studenty astrofyziky

-    v roce 2016 získala cenu Neuron a cenu organizace British council v soutěži FameLab a také vyhrávala Science Slam. Reprezentovala ČR i na rakouském Science Slam

-    její články a komentáře k astronomii si můžete číst v časopisu Masarykovy univerzity MUNI

-    tančila na pódiích např. v Austrálii, Japonsku, USA, Maroku, Hong Kongu nebo na Taiwanu

-    tanec také vyučuje, a to v ČR i v zahraničí

-    nejvýznamnější taneční ocenění: stříbrná Bellydancer of the Universe 2013, Vicemiss Bellydance of Europe 2011 a bronzová Belly Dancer of the Universe 2012

za největší úspěch považuje svých šest let vystupování s největší tanečně-divadelní show orientálního tance Bellydance Evolution, kde tančila hlavní roli v Japonsku, na evropském turné a v Los Angeles

Autor: Eliška Selinger
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!