Aleš Kudrnáč: Antikoncepci, rozvody, potraty či homosexualitu vnímají Češi jako součást života | E15.cz

Aleš Kudrnáč: Antikoncepci, rozvody, potraty či homosexualitu vnímají Češi jako součást života

Aleš Kudrnáč: Antikoncepci, rozvody, potraty či homosexualitu vnímají Češi jako součást života
9. ledna 2016 • 13:00
Jsme tedy národem konzervativců nebo liberálů? Jaký je vztah mladých lidí k politice a hraje v jejich rozhodování roli rodina? Spoluautor knihy 47 odstínů české společnosti a politolog z Akademie věd České republiky Aleš Kudrnáč s námi probral tato i další témata.

Kdo je cílový čtenář vaší poslední knihy 47 odstínů české společnosti?

Knihu jsme psali pro všechny, kteří mají zájem dozvědět se něco o české společnosti, například jaké mají Češi hodnoty, jak se v posledních desetiletích změnil jejich rodinný život nebo jak se staví k politikům. Kniha nenabízí ucelené pojednání o Češích, ale rozebírá velmi různorodá témata, která jsou často na sobě nezávislá. Jednotlivé kapitoly proto nepředpokládají znalost jiných částí knihy a každý si může podle svých dosavadních vědomostí, zájmů i aktuálního rozpoložení vybrat, co bude číst.

Není příliš popularizační pro akademickou obec a zároveň příliš „vážná” pro oddechové čtení?

Právě díky svojí formě by měla překračovat rozdělení na akademiky a „neakademiky“. O akademickou publikaci se zcela jistě nejedná. Pokud ji tak někdo bude číst, nenaplní jeho očekávání. Vyhýbá se, i když ne zcela, odborné terminologii i formálním a technickým náležitostem akademických textů. Naopak vsází na jasné a poutavé představení hlavních myšlenek. Za volbou témat v knize stála snaha udělat ji čtenářsky zajímavou, tedy říci něco důležitého, nečekaného, ale také kuriózního o české společnosti. Nahrává tomu i krátký rozsah kapitol, které obvykle nepřesahují 4 strany. Jestli je příliš „vážná“, musí posoudit každý čtenář sám. Přece jen na oddechovou literaturu má každý jiné nároky.

Jaké máte na knihu zatím ohlasy?

Měli jsme již možnost přečíst si několik recenzí a s potěšením musím říci, že jsou převážně pozitivní. Reakce zatím potvrzují, že napsat kvalitní populárně naučný text je velkou výzvou, protože je potřeba vyvážit faktickou a jazykovou přesnost se srozumitelným a jednoduchým vyjadřováním. Jako autoři nyní s odstupem vnímáme, že se to ne vždy zcela podařilo. V některých částech knihy je snaha odpoutat se od akademického stylu psaní vykoupena určitou prkenností. Zároveň ale recenzenti oceňují samotný fakt, že kniha tohoto typu vůbec vznikla. Jedná se totiž o publikaci, která v České republice doposud chyběla. Například Jan Lukavec ve své recenzi vyzdvihuje zasvěcený, vyvážený a srozumitelný pohled na českou společnost, který, ačkoli je většinou založen na tvrdých datech, není přehlcený tabulkami, grafy a statistikami. Potvrzuje tím, že se původní záměr editorů vydařil a stal se hlavní devízou této publikace.

Můžete prozradit, jak se liší politická aktivita mladých u nás a ve světě, obzvláště v západní Evropě?

Obyvatelé postkomunistických zemí jsou obecně méně politicky angažovaní než občané starých demokracií. Jednoznačný důvod ale není známý. Jedním z vysvětlení jsou chybějící zkušenosti s dobrovolnou politickou činností během minulého režimu. Značnou roli patrně hraje také nechuť a apatie vůči politice. Ta má dvojí původ. Jednak jsou to vzpomínky na komunistický režim, který nařizoval povinnou politickou účast, jednak zklamání ze současného vývoje politiky, v němž figurují skandály, korupční kauzy a fenomén přeběhlictví. Tyto důvody ale vysvětlují poměrně nízkou politickou participaci mladých jen částečně. Nízká angažovanost souvisí také s nedostatkem politické aktivity u rodičů, kteří často působí jako jejich vzory. Zajímavé je, že ačkoli jsou mladí lidé často považovaní za apatické vůči politice, nové zahraniční výzkumy ukazují, že nejsou politicky lhostejní. Politická angažovanost mladých lidí může být jen méně viditelná, protože čím dál častěji probíhá prostřednictvím online médií a sociálních sítí.

Patří v Česku rodina k méně důležitým faktorům utváření politických preferencí než v zavedených demokraciích?

Neřekl bych, že je rodina méně důležitá. Zásadní rozdíl netkví v rodinách, ale především v politickém systému a kultuře zemí, v nichž rodiny žijí. Vezmeme-li si například USA, tak většina tamních obyvatel řeší otázku, zda volit republikány, nebo demokraty. Politické strany zde mají poměrně dlouhou tradici a stranické preference se zde často předávají z generace na generaci. V České republice máme mnohostranický systém spojený s fenoménem poměrně úspěšných nových stran a vazby na ty tradiční nejsou na úrovni USA nebo předválečného Československa. Navíc obecné znechucení politikou a dojem, že lidé se stávají členem politické strany z vypočítavosti, rovněž nepomáhá tomu, aby se z politiky stalo vděčné téma a aktivita českých rodin.

Odpovídají deklarované politické preference mladých povaze hodnot, které v životě vyznávají?

Ve většině západoevropských zemí o sobě mladí hovoří jako o levicově smýšlejících. Česká mladá populace se naopak považuje spíše za pravicovou. Je to dáno komunistickým dědictvím, které může působit jako ztělesnění levice. Naopak pravice může pro mladší ročníky symbolizovat antikomunismus. V západoevropských zemích tento problém neřeší, protože je komunistická strana často marginální a levice pro ně představuje liberalismus a sociální solidárnost. Navíc by bylo velmi naivní myslet si, že se voliči rozhodují především dle programu nebo hodnot. Volba strany je do značné míry dána osobnostmi, které ve straně figurují, nebo předvolební kampaní. Například mezi voliči TOP 09 bychom nalezli mnoho mladých lidí, a to i přes fakt, že se jako jedna z mála stran vyslovovala pozitivně k zavedení školného na vysokých školách. Původ úspěchu TOP 09 bych spíše hledal v osobnosti Karla Schwarzenberga a značce než v programu strany. Podobně ANO 2011 stavělo na osobnosti Andreje Babiše, a navíc na velmi intenzivní předvolební kampani, kdy absence nebo změna programu strany příliš na škodu evidentně nebyla.

Mění se s nástupem mladších ročníků do produktivního věku politické preference a hodnoty české společnosti?

Můžeme označit lidi narozené po revoluci jako tolerantnější než zbytek české společnosti?

To ano, ale nedá se jednoznačně říci, že by to bylo narozením po roce 1989. Generaci narozenou po revoluci tvoří dnes mladí lidé, kteří jsou obecně tolerantnější než starší ročníky. Na to, abychom mohli posuzovat rozdíl v toleranci mezi těmito generacemi, si budeme muset počkat, až dnešní mladí o něco zestárnou.

V knize se uvádí jako převládající české hodnoty konzervativismus a kolektivismus. Jak si stojí Česko v představách jako nezávislá a velmi tolerantní společnost?

S tou konzervativností to není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Češi jsou velmi tolerantní vůči antikoncepci, předmanželskému pohlavnímu styku, homosexualitě, rozvodům, pití alkoholu a potratům. Oproti tomu jsou daleko méně tolerantní vůči hazardu a manželské nevěře. Interpretace těchto výsledků není úplně jednoznačná. Jedno vysvětlení tkví v tom, že Češi jsou nepředpojatí a lépe přijímají typy chování, které jsou v mnoha zemích považovány za nemravné. Dalším výkladem je, že Češi jsou realisté. Vnímají antikoncepci, rozvody, potraty či homosexualitu jako součást života, se kterou je třeba se smířit. Naproti tomu manželská nevěra a hazard jsou nepřijatelné proto, že značně ubližují druhým.

Autor: Kirill Ščeblykin
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!