Adam Gebrian: Zvykli jsme si, že veřejný prostor není náš | E15.cz

Adam Gebrian: Zvykli jsme si, že veřejný prostor není náš

1. října 2016 • 10:05

Architekturu studoval v Holandsku, Francii, Anglii i Americe, přesto se vrátil do Čech. Nezačal ale navrhovat domy. Pod dojmem, že je u nás všem jedno, v jakém prostředí žijeme, raději o architektuře píše a točí pořady. Na Streamu třeba komentoval veřejné stavby, na radiu Wave dělá rozhovory s lidmi, kteří mají co do činění s veřejným prostorem. Vloni se tak stal poprvé architektem roku, přestože architekturu netvoří, ale propaguje, Adam Gebrian.

Postgraduální studium jste absolvoval ve Spojených státech. Jak s touto zkušeností hodnotíte studium architektury v Česku?

Každá škola, ať už v Americe nebo u nás, je jiná, na to není obecná odpověď. Já jsem studoval v Liberci. To byla velmi mladá škola, vznikla v roce 1994 a já jsem do ní nastoupil v roce 1998. A všechno, co vzniklo nedávno, má v sobě spoustu energie. Vzpomínám na studium hrozně rád. Nesouhlasím s klišé, že jsou u nás vysoké školy špatné, ač vycházím jen z této konkrétní zkušenosti. Myslím si, že studium v Česku je na slušné úrovni na to, že je zadarmo.

Kamil Fila: Mladí ČT pomalu opouštějí a zůstává jí starší generace, kterou si nesmí naštvat

V čem se liší studium architektury v Česku a v Americe?

Když porovnám Liberec a Los Angeles, tak většina věcí překvapivě funguje podobně. My ale máme velmi široký a povšechný záběr, zatímco Američani ho mají úzký, konkrétní a velmi detailní. Na standardní české škole máte okolo deseti předmětů za semestr, já jsem měl v Americe čtyři. Počet hodin není tak vysoký jako v Česku, ale musíte se předmětům opravdu věnovat.

Dalším velkým rozdílem je, že žádné předměty v Americe nejsou teoretické. Z každého byť teoreticky vypadajícího předmětu, třeba z Úvodu do klimatu a prostředí, stejně musíte vytvořit konkrétní projekt, ve kterém ukážete, jestli jste se něco naučili. Půl semestru dostáváte teoretické tipy a informace, druhou půlku semestru už jenom konzultujete a dokazujete, že s nimi umíte naložit.

V jednom rozhovoru jste řekl, že v Americe jste hodně zkoumal pozadí vzniku architektury – třeba naladění politiky a společnosti. Na co je naladěná společnost v Česku?

Na nízkou cenu. Jsme pragmatičtí lidé, máme rádi, když se věci dají spočítat a když je něco levnější, tak není co řešit. Jenže jak říkal Aldo Gucci, kvalitu si budete pamatovat déle než kvantitu. Nikdo neví, kolik stála katedrála sv. Víta. A nikoho to nezajímá.

Takže základní problém současné architektury v Čechách je to, že se na ní šetří?

Problém je to dvojnásobný. Architekt nestaví, ale navrhuje. Když budete stavět jakýkoliv dům, tak 90 procent financí utratíte za stavbu a 10 procent utratíte za přípravu – za papíry, za výkresy, za povolení. Když šetříme na těch 10, na těch 90 proděláme na základě špatného projektu.

Tomáš Sedláček: Vyhazovem to nekončí, ale začíná

To se zřejmě týká i staveb z veřejných rozpočtů, jejichž hodnocení jste se věnoval v pořadu na Streamu. Jsou v Česku projekty veřejných staveb zbytečně předražené?

Jsou často hodně drahé, ale to neznamená, že jsou dobré. Málokdo řekne, že chce najít nejlepšího možného architekta, většině je to jedno, někdo někoho doporučí a je to. Málokdy se na začátku řekne: "Pojďme udělat něco dobrýho, co vydrží a co bude hezký."

Občas to na mě působí, že moderní architektura v Česku jsou vlastně jen průhledná krychlovitá akvárka jako třeba Quadrium. Jak to vnímáte vy?

Developer vám řekne, že jedna z nejdůležitějších věcí je výhled. Lidi chtějí vidět. Když je to vysoké, vidíte daleko, když je to prosklené, vidíte toho víc. Ale to se týká jen těch, kteří jsou uvnitř domu, těch je třeba deset. Kolem chodí milion lidí a těm je jedno, že tam je dobrý výhled, ti řeknou, že to je hnusné. Otázka je, pro koho je to dělané. Domy tady na Malé Straně byly taky dělané z praktických důvodů a odpovídaly na určité potřeby, ale je za nimi myšlenka, snaží se něco sdělit, zprostředkovat. To dnes investor nechce a s lidmi, co chodí okolo, nepočítá.

Vy se nevěnujete architektuře jako takové, ale její propagaci. Má to podle vás větší dopad?

Všechny změny společensko-kulturního charakteru trvají několik desítek let, a já to, co dělám, dělám osm let. Ale měl jsem pocit, že většině lidí je úplně fuk, v jakém žijeme prostředí. Můžeme mít nejlepší architekty světa, ale pokud je lidem jedno, kde žijí, tak s tím architekti nic neudělají. Dobrých architektů je v Česku hodně, ale řada z nich není ani zdaleka vytížená.

Měl jsem v Americe kamaráda, filmového scénáristu. Jednou jsme seděli v hospodě a vyprávěli si o svých profesích. Já mu popisoval situaci v Česku a on mi řekl: „Rozumím vašemu problému, vy nemáte agenty.“ Producent přeci nejde za scénáristou a neřekne mu: „Jsi dobrý scénarista. Nechceš pro mě pracovat?“ Nějaký prostředník ty dvě strany spojuje.

Moderujete pořad Bourání na radiu Wave. Jeho název vysvětlujete jako bourání předsudků, mýtů, klišé. Jaké předsudky nebo klišé ohledně architektury u nás panují?

Je jich opravdu hodně, ale základní předsudek je, že architekt je drahý a arogantní umělec, co má super nápady, ale neumí je realizovat, že to bude trvat hodně dlouho a že stavební inženýr bude spolehlivější.

Rozhlas má budoucnost, věří šéfredaktorka Radia Wave Iva Jonášová

Je u nás veřejný prostor politické téma, nebo nikoho nezajímá?

Nezajímá. Mně vlastně taky ani tak nezajímá veřejný prostor jako spíš veřejný život. Učíme se ve veřejném prostoru fungovat velmi pomalu. V jižní Itálii na ulici sedí babičky a každá z nich dělá těstoviny. Mně jako první při pohledu na ně proběhne hlavou, že tohle by v Česku nešlo. Vsadím se, že žádná z nich nedodržuje žádné hygienické normy a že si nežádají o zábor veřejného prostoru. V Benátkách si klidně vytáhnete židle a stůl a jdete si udělat společnou večeři na ulici, to u nás nemůžete, nebo alespoň ne oficiálně.

My si zvykli, že veřejný prostor vlastně není náš. Jan Gehl, výborný architekt, říkal, že my všichni jsme akcionáři veřejného prostoru a že si to neuvědomujeme. Jakoby to bylo někoho jiného. Moje je auto a můj je byt a prostor venku je někoho jiného. Tím pádem ho dáváme k dispozici těm, co v něm vidí komerční potenciál.

Já bydlím na Malé Straně, takže se pohybuju na Kampě, na Karlově mostě, v Karlově ulici a tak dál. To je část neuvěřitelně zatížená turismem, ale taky je to část, která je neuvěřitelně opuštěná Čechy. My jsme se jí vzdali – protože to je blbý, je tam moc lidí, jsou tam turisti a nedá se tam koupit nic k jídlu a k pití a všechno je drahý… Takhle se řada z nás vzdala nejkrásnějších míst v Praze.

To se týká speciálně právě Česka?

Nejsme na tom moc dobře ve srovnání se zeměmi, co mají delší demokratickou zkušenost než my. Jestliže je v Dánsku 250 let nepřetržitě demokracie a vládne tam sociální demokracie, tak je jejich vztah k veřejnému prostoru a ke společnosti a k životu úplně jinde a nedoženeme ho ani za dalších dvě stě let, protože v tu chvíli budeme mít za sebou my dvě stě let demokracie a oni pět set. Já jsem v socialismu prožil jen deset let, ale některé věci si pamatuju – hlavně ať člověk nedělá zbytečné problémy a nezdržuje. To se naštěstí posouvá, lidi jsou mnohem sebevědomější, když narazí na něco, co se mi jim nelíbí, mají chuť to změnit. Před osmi lety bylo v Praze tak pět občanských sdružení, která se zabývala veřejným prostorem, teď jich jsou desítky.

Takže to mění nastupující generace, mladí lidé?

Zkusme si společně představit, že každému z nás je šedesát let a pětatřicet let jsme prožili v komunismu. Najednou nastane společenská změna, je tu svobodná společnost, lidé se můžou realizovat. Mně by v takovém případě asi taky veřejný prostor nezajímal. Měl bych pocit, že jsem promarnil pětatřicet let, a říkal bych si, že už nepromarním ani den. Byl bych vzteklý, že jsem měl smůlu a snažil bych se udělat vše pro to, abych to dohnal a osobně se realizoval. Vy mladí tuhle zkušenost nemáte a máte toho času tím pádem trochu víc. Mně přijde přirozené, že se nejdřív spousta lidí zajímala jen o své auto, svůj byt, své jídlo. A postupně to šlo dál a začali se zajímat o svoji ulici, pak o svoji čtvrť. Tenhle postupný progres se děje ve všech postkomunistických zemích.

Když jsme u mladé generace, jací jsou mladí architekti? Nebojí se jít do odvážnějších projektů?

Jsme na tom špatně. Není to o schopnostech architektů, ty nevím, jaké jsou, ale nedivil bych se, kdyby byly lepší než v předcházející generaci. Jenže je tu obrovská nedůvěra v mladé lidi, zvlášť v takových oborech, jako je architektura. Když chcete něco postavit, hledáte někoho se zkušenostmi, protože architektura je přeci vážná, náročná a drahá věc. Neznám moc lidí, co by si řekli: „Tak já si najmu tyhle mladý lidi, kteří vypadají, že mají nějakou energii.“

Kupodivu tomu tak ale bylo v roce 89. Tehdy tu byla spousta lidí, kteří se díky společenský změně dostali k ohromnému množství peněz. Těm bylo třeba pětatřicet let a hledali si partnery mezi architekty ve stejném věku. Mimochodem v architektuře jsou lidé mladí do čtyřiceti let, člověk se v ní prosazuje strašně pomalu.

Mají lidé právo obsadit dům, když pro něj mají lepší využití než stát?

Stala se spousta věcí, které jsou legální a přitom jsou nesmyslné, jako když třeba Adolf Hitler vyhrál demokratické volby. Pak se stala spousta věcí, které byly tehdy nelegální, ale byly skvělým impulsem pro změnu legislativy. Mně se zdá, že třeba Klinika je ten případ. Líbilo by se mi, kdyby to vyústilo v nějakou legislativní úpravu, která by to dokázala reflektovat.

Myslíte něco na způsob zákonné úpravy, že když bude dům dlouho prázdný, získají lidé právo ho obsadit?

To se už v západních zemích běžně děje. Třeba v Holandsku, když se vlastník o objekt nestará a nechá ho chátrat, stát ho několikrát vyzve, abyste se o něj starat začal. Když vlastník nereaguje, stát objekt opraví na svoje náklady a pošle mu fakturu. Když ji majitel odmítne zaplatit, tak objekt propadne státu. Tady je to složitější, protože se bavíme o státním majetku a stát u nás může těžko něco vymáhat, když se sotva stará o svoje.

Autor: Petra Dvořáková
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!