Výběr z médií: Sociální nerovnost je důležité ekonomické téma | E15.cz

Výběr z médií: Sociální nerovnost je důležité ekonomické téma

1. září 2017 • 10:00

Přední světoví ekonomové se dnes shodnou na tom, že sociální nerovnost a nízká sociální mobilita jsou jedny z nejdůležitějších témat, kterými by se ekonomie měla zabývat. The Conversation popisuje některé strategie pro boj s těmito problémy, které navrhují laureáti Nobelovy ceny za ekonomii. Druhý článek se od častých stížností na to, jak lidé kvůli vlně politického populismu přestali věřit expertům a vědcům, přesouvá k možným řešením, jež mohou akademické sféře pomoci pozvednout její reputaci. Jednou ze strategií může být otevření výzkumu lidem, kteří akademici nejsou, ale v daném oboru mají přesto cenné zkušenosti. Project Syndicate se zas vyrovnává s teroristickým útokem v Barceloně. Upozorňuje na důležité problémy, do jejichž řešení se země Evropské unie budou muset pustit, zároveň však shledává (čímž bohužel opomíjí některé země z východní části EU), že Evropa v testu svých demokratických a lidskoprávních hodnot zatím obstála. 

Obsah titulku může znít banálně, v České republice však rozhodně není samozřejmý. Stačí několik týdnů podrobně sledovat různorodá vyjádření politiků a ekonomických expertů – mnozí z nich smetou celou otázku sociální nerovnosti ze stolu s tím, že kdo pilně pracuje, tak se bude mít dobře, a kdo se dobře nemá, tak jednoduše musí být líný. Celosvětový vývoj ekonomie jakožto vědy však ukazuje, že téma sociální nerovnosti a sociální mobility začíná hrát čím dál větší roli, tvrdí britský magazín The Conversation.

Komentář: O vašem úspěchu rozhoduje bohatství rodičů i datum narození

Autor článku své tvrzení dokládá krátkou reportáží ze setkání laureátů Nobelovy ceny za ekonomii na německém ostrově Lindau, které se koná jednou za tři roky a jehož cílem je diskuze s nadanými mladými ekonomy. Důvody aktuálnosti tohoto tématu jsou prosté – pocit, že je ekonomie od lidí odtrženou a předpovědí neschopnou vědou, který eskaloval především v krizových” letech 2008 a 2009, donutil mnohé ekonomy změnit přístup ke své práci. Ještě větší roli hraje skutečnost, že v zemích, z nichž mnozí oceňovaní ekonomové pochází, sociální nerovnost za poslední roky rostla a sociální mobilita naopak klesala (a to nejvíce právě v těch nejchudších skupinách). Fakt, že si toho lidé v daných zemích začínají všímat, by měl k problému přivést politiky z levé i z pravé části názorového spektra, pokud nechtějí, aby je v jejich funkcích vystřídali zástupci různorodých extremistických uskupení.

Setkání se neslo v duchu debat o nejspravedlivějším zdanění těch nejbohatších, o rovném základním příjmu a o jiných opatřeních, která by mohla posílit sociální mobilitu v zemích, kde se z různých důvodů zasekla“. Jedním z nich je samozřejmě investice do kvalitního a efektivního vzdělávacího systému, který je dostupný všem. Právě neschopnost Spojených států takový systém vytvořit či udržovat může být jedním z důvodů, proč je v této zemi sociální mobilita výrazně nižší než v zemích západní Evropy. Česká republika bývá většinou považována za zemi poměrně rovnostářskou, neustálé zanedbávání a podfinancování vzdělávacího sektoru však Česku může do budoucna velmi uškodit. Od situace, kdy se použitelného vzdělání člověku dostane jen na soukromých školách či několika málo „elitních” státních, ta naše již není tak vzdalená. Právě tento stav je podle zkušeností ze Spojených států nebo Velké Británie zabijákem sociální mobility.

Posílit důvěru ve vědu větším zapojením neakademiků

Minimálně od doby Brexitu se v západoevropských zemích hovoří o tom, že někteří politici, zájmové skupiny či média usilují o diskreditaci tzv. expertů či vědy jako takové. Vytváří si tak půdu pro to, aby jakýkoli relevantní výzkum či sérii výzkumů, které nejsou v souladu s jejich zájmy, mohli za hlasitého potlesku velké části veřejnosti pohrdavě ignorovat. Tuto strategii navíc ještě posiluje vyvolávání zmatků a nedůvěry, kterých je možné docílit skrze svědectví různorodých ne příliš důvěryhodných „vědců”. Ti výsledky prestižních výzkumů popírají, přičemž se velmi často ukazuje, že v daném oboru žádné expertní vědění nemají a že jsou za své mediální aktivity velmi dobře placeni, jak před několika měsíci vysvětloval Wired.

V České republice tuto situaci známe velmi dobře již mnoho let. Nedůvěra k humanitním vědám (spolu s otevřeným nepřátelstvím vůči intelektuálům, kterým se vyznačoval režim před rokem 1989) přežila Sametovou revoluci a vesele se rozvíjí i dnes. Tyto nálady se však týkají i některých věd přírodních – vysoký počet Američanek a Američanů, včetně mnohých vlivných osobností z korporátní sféry, dnes v úžasu zírá, jak může současná americká administrativa ignorovat mnohé vědecké poznatky týkající se životního prostředí, v České republice však (jistě i díky urputné snaze některých nejvýše postavených politiků) ekologii jako vědu velká část občanů uznávat ani nezačala.

Můžeme namítat, že je chyba na straně samotných vědců. Tento argument začal rezonovat především v souvislosti s poklesem důvěry v ekonomii, který jsme mohli pozorovat spolu s krizí, která začala v roce 2008. Nemá však smysl se dopodrobna zabývat tím, „kdo za to může”, spíš je důležité přemýšlet, co se dá změnit v budoucnu. Právě o to se snaží článek publikovaný na Impact of Social Sciences, což je jeden z blogů britské London School of Economics.

Autorky článku především navrhují, že by se skupiny zkoumajících vědců, které působí v ryze akademickém prostředí, měly víc otevřít i sféře neakademické. V praxi to na příklad znamená ve výzkumu zohlednit (tam, kde to ddává smysl) i zkušenosti lidí, kteří v daném či příbuzné m oboru pracují, ale v akademické sféře se nijak nepohybují.

Vědci tím získají důležité „spojence”, kteří budou díky svému podílu na výzkumu brát jeho výsledky vážně a samotnou vědeckou činnost pak veřejnost nebude vnímat jako od reality odtržené bádání ve slonovinové věži, nýbrž jako společensky relevantní proces, který je veřejnosti prospěšný. Ona prospěšnost samozřejmě neznamená pouze finanční zisk – autorky naopak zdůrazňují, že absolutní přizpůsobení se pouze ekonomickým zájmům má na vědu naopak negativní dopad, protože zablokuje mnohé projekty, které by mohly pomoci spoustě lidem nebo které by měly potenciál výrazně rozšířit lidské poznání. Právě to vždy byl a zatím snad stále je jeden z hlavních cílů vědeckého bádání a akademické prostředí by mělo větším zapojením veřejnosti celosvětově bojovat proti těm, kteří se tuto snahu snaží zdiskreditovat.

Evropa zatím záměrům teroristů sympatizujících s tzv. Islámským státem odolává

Po nedávném teroristickém útoku v Barceloně zdůrazňuje Dominique Moisi v článku pro Project Syndicate opomíjenou dobrou zprávu: tzv. Islámský stát je na pokraji porážky a to jak ve vojenském slova smyslu, tak v tom, co byl jeho další důležitý záměr – rozklížit Evropu na izolované národní státy s neliberalním směrováním, které se postupně budou snažit o omezování demokratických svobod a lidských práv. Tuto pozitivní perspektivu samozřejmě zastiňuje všudypřítomná ironicky laděná výtka mnohých naštvaných lidí: „To je vážně hezké, že Evropu neovládli pravicoví populisté a že se po každém útoku všichni hezky chytí za ruce a zpívají, že se nebojí. Stále však umírá spousta nevinných lidí.”

Tento argument samozřejmě velmi bolí, protože na něm něco je. Moisi si je sám vědom obou jeho tragických aspektů. Musíme se potýkat s frustrací nad údajnou laxností nebo nevhodnou imigrační či zahraniční politikou některých států Evropské Unie a také je třeba vzít v úvahu fakt, že evropští příznivci tzv. Islámského státu (ať už jsou na něj přímo napojeni, či ne) mohou během jeho vojenského neúspěchu využít jediné zbraně, která jim zbude. Tou jsou samozřejmě teroristické útoky na ta nejlidnatější, turisticky nejoblíbenější a etnicky nejpestřejší místa v Evropě.

Moisi je přesvědčen, že jediná možná funkční strategie spočívá ve spolupráci všech zemí Evropské unie. Na vzájemné výměně informací o lidech podezřelých z toho, že mají vazby na teroristické struktury (což se dosud ne vždy dařilo), by se mohli shodnout občané i politici z různých názorových částí politického spektra. Dalším důležitým tématem, které Moisi zmiňuje a které už bylo zmíněno mnohokrát, je důraz na prevenci. Prevence musí vycházet z hluboké analýzy toho, jakou roli hraje v radikalizaci mladých Evropanů jejich socio-ekonomická situace, někteří imámové, internet či pobyt ve vězení (mnohé části této analýzy již proběhly a probíhají a některé země na jejich základě již zavedly mnohá opatření, tyto procesy jsou však stále spíše v začátcích). Vzhledem k úzké propojenosti států EU by i při zavádění různorodých preventivních strategií mohly unijní země postupovat společně a vzájemně si sdělovat úspěchy, výhody i nevýhody jednotlivých postupů, navrhuje Moisi.

Gesta jednoty a odvahy, která se po útoku v Barceloně odjevila, byla tedy naprosto na místě. Následovat by je měl velký tlak všech občanů na politiky, aby se společnou spoluprácí v budoucnu dařilo co nejvíce takovým útokům předejít. Nesmíme se nechat uchlácholit tím, že jsou podobné útoky nevyhnutelné, ale ani k ničemu nevedoucími populistickými stížnostmi, že si za to dané země mohou sami a že to není náš problém. (To je totiž vzhledem k obětem i k hodnotám, ke kterým se Evropská unie hlásí, vrchol nejhoršího cynismu.) Autor článku je přesvědčen, že Evropa zatím záměrům teroristů sympatizujících s tzv. Islámským státem odolává.

Autor: Karolína Kašparová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!