Vojtěch Jochim: Nejít k volbám je občanské selhání | E15.cz

Vojtěch Jochim: Nejít k volbám je občanské selhání

Vojtěch Jochim

Již takto nepříliš vysoká tuzemská volební účast se během posledních let propadá stále hlouběji. Ještě v 90. letech byli Češi ve volební docházce premianty mezi postkomunistickými státy, parlamentní volby v roce 2002 ovšem zaznamenaly dramatický propad, který s menšími odchylkami trvá už patnáct let. Nejnižší zájem o volby je přitom mezi mladými lidmi, což je pro budoucnost země alarmující. Nejít k volbám je totiž občanským selháním, které ve funkční demokracii nemá co dělat.

Naprostá většina nevoličů uvádí jako důvod volební neúčasti jeden ze třech následujících argumentů:

 „Jeden hlas stejně nic nezmění“

Může existovat systém, kdy lidé mají ještě větší možnost rozhodovat o budoucnosti země (tedy kdy jeden hlas „něco změní“)? Lze najít dva takové možné systémy. Prvním je přímá demokracie ve formě referend, taková varianta ovšem vyžaduje enormní voličskou disciplinovanost. Těžko bychom dokázali chodit k urnám každý měsíc, když se často nedostavíme ani jedenkrát za čtyři roky. Navíc by pro běžného laika bylo velmi těžké rozhodovat o složitých tématech – koneckonců, právě od toho bychom na příslušná místa měli volit zástupce schopné zodpovědně a kvalifikovaně o daných otázkách rozhodovat. Druhou možností je pak jakýkoli hypotetický systém, v němž má jeden hlas větší váhu než jiný. Tady bychom však již popírali základní principy demokracie (větší práva jedné osoby na úkor zmenšení práva jiného člověka).

Komentář: Čechy vytočí plavky, ale nízké platy učitelů ne

Navíc není pravdou, že nevhozením lístku do urny nikoho nepodpoříme – a to si uvědomí málokdo z těch, kteří se tímto argumentem ohánějí. Právě naopak, jako bychom do urny vhodili „antihlas“ hrající do karet stranám, které jsme podpořit nechtěli. Ve finále totiž masa nevoličů výrazně mění politické zastoupení ve prospěch stran s disciplinovanými voliči, kteří k volbám chodí pravidelně a výsledek pak neodpovídá skutečným preferencím jednotlivých politických a ekonomických směrů mezi lidmi. Zároveň se tak zavírají dveře neparlamentním stranám, které mohou být potenciálním voličům bližší, ale lidé pro ně nehlasují kvůli pocitu vyhozeného hlasu – což může vést k rezignaci a dojmu, že změna opravdu není možná.

Nechte mladou generací žít! A starou také

„Žádná strana nemá program, který by mě dokázal oslovit“

Co když si mám zvolit mezi dvěma pro mě nevolitelnými stranami? Co kdyby o moc soupeřili nacisté a stalinisté? Oblíbený příklad, ale je nanejvýš pravděpodobné, že taková situace zůstane jen teoretickou myšlenkou, která nemůže být omluvou. V demokratickém politickém spektru je zastoupena většina hlavních ideových proudů (alespoň proudů žádaných voliči), protože se obvykle najde někdo, kdo případné „díry v politickém trhu“ využije a postaví se do role reprezentanta těchto nově poptávaných postojů. Existuje pak poměrně vysoká šance, že člověk, který jen nemávne rukou s povzdechem „stejně to jsou všechno zloději“, ale volební program si opravdu přečte, najde stranu, která je mu myšlenkově alespoň zčásti blízká. I pokud patříte do ideové menšiny, která je od zastoupených proudů odlišná, stále je lepší vložit důvěru ve stranu, s níž se identifikuji jen částečně, než nečinností podpořit ty, vůči kterým necítím odpor.

Komentář: A koho budeš volit ty?

„Politika se mě netýká, proč bych se jí vůbec měl zabývat?“

Politika se přímo týká každého z nás. Veškeré existující zákony a rozhodnutí prošly a procházejí přes aktuální zákonodárce. Některá z nich mají dalekosáhlé důsledky – jako první příklad se nabízí volby 1948 či nepřijetí Marshallova plánu, které ovlivnily společensko-ekonomické poměry vlastně až dodnes; může ovšem jít i o detaily každodenního života, např. že školní docházka na osm hodin je důsledkem reformy Josefa II či jen městská vyhláška o zavedení pěší zóny. Člověk, který by popíral, že se jej politika týká, by musel žít v naprosté izolaci od společnosti a jejích pravidel.

Byly doby, kdy lidé rozhodování vrchnosti ovlivňovat nemohli. Dnes je ovšem situace jiná; schválení jakéhokoli zákona by nebylo možné, kdybychom k němu sami nedali mandát zástupcům, kteří už předem avizovali, k jakému směru se hlásí a pro jaké zákony hodlají hlasovat (u všech parlamentních a senátních zástupců navíc můžeme sledovat, co prosazovali v minulých obdobích). Zodpovědnost za jejich rozhodnutí tak z velké části padá i na nás.

Mandáty navíc poskytujeme třem institucím, které pak schvalují pravidla, jež jsou pro nás samozřejmá a pro fungovaní společnosti nezbytná. Úkolem těchto institucí je posunovat tato pravidla ke spravedlivému prospěchu všech, a to způsobem, v jaký vloží většina občanů důvěru. Je něco takového vůbec možné, pokud polovina lidí svůj názor nevyjádří?

Proč zahazovat svá práva?

Jak jsem již zmínil, nejnižší zájem o politiku mají mladí lidé. Podíváme-li se však například na výsledky studentských voleb, ukazuje se, že preference této budoucí voličské skupiny se podstatně liší od výsledků jak parlamentních (vítěznou stranou se stala TOP 09, těsně následovaná Piráty[1]), tak prezidentských voleb (40% hlasů obdržel Vladimír Franz[2]). Mladí mají množstevní potenciál k změně, bohužel zatím chybí chuť.

K pochopení toho, proč mladí nevolí, je dobré si položit otázku, jak vlastně takový průměrný mladý člověk bez zájmu o politiku politické strany vnímá. Když jsem na toto téma položil několik dotazů mladým lidem ze svého okolí, pro většinu z nich byla politika něco velmi vzdáleného a politik samotný archetypem nějakého obtloustlého, zkorumpovaného vůdce z televize. Podstatná chyba – nemohu zasvěceně psát o korupci ani fyzických charakteristikách našich zástupců, ale politik rozhodně není jen vůdce. Je to svým způsobem podřízený nás všech jakožto zaměstnavatelů majících moc jej propustit. Který šéf by zůstal nečinný, škodí-li zaměstnanec dlouhodobě jeho byznysu? Proč takto nejednáme i v případě voleb? Nepřijít k volbám je vlastně vzkazem: dělejte si, co chcete. Je to selháním šéfa, který je za své podřízené zodpovědný, ale zároveň jej vůbec nezajímají.

Možnost rozhodovat o osudu vlastní země si Češi museli vybojovat na dvou totalitních režimech (a předtím staletích v podřízení monarchii). Proč ji zahazovat? Možná jde o klišé, ale svoboda skutečně přináší odpovědnost. Volení zástupci mají odpovědnost za chod země, my všichni máme stejnou odpovědnost tyto zástupce vybírat a kontrolovat. Neděláme-li to svědomitě, negativně se to podepíše na výsledku, tak jako u kterékoli jiné činnosti.



[1] https://www.jsns.cz/data/jsns/images/kdo_jiny/sppv2013_vysledky_final.pdf

[2] https://www.jsns.cz/data/jsns/files/pdf/studentske_prezidentske_volby_vysledky.pdf

Magda Vašáryová: Mladí lidé dnes mohou být déle dětmi. Snad nezapomenou převzít odpovědnost

Autor: Vojtěch Jochim
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!